Mám štěstí na vídeňský Musikverein. Vloni v listopadu jsem tam měl den po teroristickém útoku v Paříži mimořádně silný zážitek z Beethovenovy 9. symfonie, o kterém jsem byl přesvědčen, že se svou silou zcela vymyká možnosti opakování, ale je možné, že jsem se mýlil.
V pátek 16. prosince 2016 jsem tam navštívil koncert, který byl mimořádný z poněkud jiného důvodu, ale zážitek s ním spojený byl možná podobný. Posuďte sami. Vídeňští filharmonici hráli Smetanovu Mou vlast, kterou celou, a pak každou větu zvlášť slovy uváděl a poté zpaměti dirigoval Daniel Barenboim. Ono nejde jen o to, že hrál jeden z nejlepších světových orchestrů, jehož kvalita je taková, že má člověk pocit, jakoby muzikanti hráli na nějaké jiné nástroje než ostatní tělesa. Ani o to, že se po Vltavě a Šárce ozval spontánně obrovský potlesk, což je obvykle považováno za projev jisté nezralosti publika, ale někdy to působí naprosto přirozeně, a přesně to byl případ Mé vlasti.
Ono jde především o samotného dirigenta, multifunkčního hudebního mága, držitele nejvyšších státních vyznamenání mnoha zemí, čestných doktorátů mnoha univerzit a kandidáta na Nobelovu cenu, kterého berlínská Staatskapelle zvolila svým doživotním šéfem, o to, proč si pro projekt představující 12 koncertů, které se uskuteční mezi prosincem 2016 a květnem 2017 s vyvrcholením na Pražském jaru, vybral právě Mou vlast, která jako celek nepatří k nejhranějším skladbám, a o to, co o ní říkal.
Proč se pro ni rozhodl lze soudit z toho, že jako Žid, jehož rodina má kořeny v Rusku, on sám se narodil v Argentině, v 10 letech putoval s rodiči do Izraele, studoval v Salcburku a Paříži, jeho první manželka byla Angličanka a druhá je Ruska, má občanství argentinské, španělské, izraelské a palestinské. Otázka existenciální kotvy spočívající v domovině pro něj má zřejmě velký význam. Nezanedbatelná může být i skutečnost, že: "Velký vliv měl na mne Rafael Kubelík. Poznal jsem se s ním již jako dítě, protože byl dobrým přítelem mých rodičů. Stýkal jsem se s ním celý život, byl to můj vzor, učitel a mentor, cenil jsem si ho nejen jako muzikanta, ale i jako ušlechtilého člověka," což řekl Barenboim v jakémsi interview o slavném českém dirigentovi, který kvůli komunistické moci odmítal přijet mezi rokem 1948 a 1990 do Československa, a jehož slavnou nahrávku Mé vlasti s Českou filharmonií z roku 1990 si nechal poslat.
Ale ještě důležitější je skutečnost, že Barenboim je člověk politicky aktivní v tom smyslu, že se pokouší, často k nelibosti politiků obou stran, o vnášení smíru tam, kde vládne konflikt. Ať už je to snaha o smíření Izraele s hudbou Richarda Wagnera nebo smíření Židů a Arabů vytvořením West-Eastern Divan Orchestra složeného z mladých muzikantů.
A jestliže mluví o Mé vlasti jako o významném prvku sebeidentifikace českého národa, jako o projevu kulturního patriotismu, který je opakem nacionalismu, má pro něj zřejmě tato otázka větší význam než jen nějaký jeden bod hudební historie 19. století.
Takový člověk si nevybere Mou vlast náhodou a jeho projekt je vedle výpovědi o něm samém také dokladem zralosti české kultury a minimálně významné části českého národa. Jsou proto zbytečné mindráky a komplexy, které nás tlačí k těm, kdo jsou na tom objektivně hůř než my. Možná kvůli pocitu těch malověrných, že v porovnání s nimi jsme kingové. Což se týká především Ruska, kde tento pocit je podložen stále ještě živou zkušeností ze 40 let nadvlády a okupace.
Navíc Rusko bez ohledu na charakter ideologie, která tam právě panovala, Čechy nikdy nepodpořilo. V roce 1867 to byl car, kdo odmítl podporu české státnosti, v roce 1947 Stalin zablokoval rozvojovou pomoc v podobě Marshallova plánu, v roce 1968 Brežněv sáhl až k vojenské okupaci. Důsledkem oněch 40 let ruské nadvlády byl prudký propad nejen hospodářství v porovnání s ostatní Evropou, ale i všeobecné morálky, a v současnosti nás znovu ohrožuje Putin (viz zprávy BIS). Podíl českých politiků na tomto snažení a z něj vyplývající demoralizaci je ovšem nezanedbatelný, stejně jako jisté části národa jimi stržené.
Češi jsou však přesto kulturně i jinak svébytný národ v rámci západní civilizace, který, pokud chce být takto vnímán svým okolím, se nemůže stavět vůči svým západním sousedům a partnerům jako nafrněný chudáček, kterému oni neustále ubližují (upálili nám Husa, křížové výpravy, Bílá Hora, Habsburkové, temno, 300 let jsme trpěli, Mnichov, okupace...) a tudíž je třeba mu něco stále vracet. Tak se lze sotva domoci uznání, a už vůbec ne radostným hýkáním nad mazaností Švejka. Navíc tito sousedé dnes nabízí zdvojený systém podpory a garancí, ze kterého je na české straně často oceňována především rozvojová pomoc vnímaná jako samozřejmá povinnost. Dovedete si představit svazek, kde jeden z manželů neustále zdůrazňuje, jak mu ten druhý kdysi dávno možná ublížil?
A to je vlastně poselství skryté v Barenboimově volbě. A hrdižbuď...
Žádné komentáře:
Okomentovat