11. dubna proběhla v Opeře Franfurt premiéra revivalu, údajně posledního, Rossiniho opery La Cenerentola, česky Popelka (německy Aschenbrödel). Původní premiéra opery v režii známého režiséra Keitha Warnera se konala v roce 2004. Warner patří mezi nezvýznamnější operní režiséry současnosti [1] a jeho inscenace byla barvitá, rozpohybovaná a plná neotřelých nápadů. Současně režisér provedl zásahy do originálního libreta, takže role macechy zmizela a všechno musel zastat otec don Magnifico. Přestalo jít také o střevíček, který nahradil náramek a vše bylo zarámováno jednak do snu, jednak do přípravy zpěváků na představení s líčícími stolky a dlouhým věšákem na kostýmy a pak odlíčení a převlek do civilu. A jezdí tam také kočár a zjeví se domek s trpaslíky, a uhodí blesk jako hrom a... a chudák divák neví co dřív. Jestli s hlavou zvrácenou sledovat text na displeji nad jevištěm a sem tam mrknout na jeviště, nebo sledovat jeviště a hádat, o co vlastně jde. Já se nepovažuji za člověka s hluboce podprůměrnou inteligencí, operu zhruba znám, ale chytáky v podobě gejzíru nápadů a rafinovaných změn v ději mne stejně trochu znervózňují a vyvolávají obavu, že Alzheimer už klepe na dveře. Ale co ti, kteří jsou na tom hůř než já? Uznávám, že i režisér je tvůrce a má právo s materiálem zacházet jako svobodný umělec. Ovšem pak vyvstává otázka, zda na tohle existuje smlouva s diváky, jimž je výsledek onoho tvoření stále ještě určen. Já osobně bych navrhoval, aby se produkt takovéto tvorby uváděl pod jménem režisérovým s tím, že autoři hudby a libreta by byli uvedeni pod čarou jako inspirační zdroj.
Ale dost špičkování. Podstatné je, že dirigent dirigoval a orchestr hrál svižně, a zpěváci zpívali Rossiniho radostně. Soubor byl mladý, ale většina zpěváků má evropské renomé se zkušenostmi z velkých oper, a bylo příjemné je poslouchat. Podle mne i ohlasu při děkovačce byli nejlepší mladá chorvatská mezzosopranistka Nina Tarandek v roli Angeliny/Popelky a basbaryton Simon Bailey jako její otec don Magnifico. Takže lze říct, že představení stálo za to.
 |
| Angelina - Nina Tarandek |
Pokud jde o divadlo, má příjemně vysoká sedadla, jezdí tam výtah, ale zjevně šetří na uvaděčkách/ích, takže nebylo kde koupit program (možná u pokladny). Obsluha bufetu byla čilá a na všechny se dostalo, stolky byly i na terase s výhledem na svítící frankfurtský skyline a publikum bylo i na 3. rangu evropsky standardní, tedy od kostkované košile po smoking a dámskou róbu (vše výjimečně). Před divadlem pak posedávali a to před představením i po něm poklidně žebrající bezdomovci, někteří měli o 100 m dál na Gutleutstrasse [2] večírek v domovním výklenku. Celkem příjemný večer.
Gioaccini Rossini: La Cenerentola
Opera Frankfurt
11. dubna 2015
Dirigent: Alexander Soddy
Režisér: Keith Warner
příprava obnovené premiery Caterina Panti Liberovici
Scénograf: Jason Southgate
Kostýny: Nicky Shaw
Světla: Simon Mills
Dramaturg: Norbert Abels
Sbormistr: Tilman Michael
Angelina (Cinderella) - Nina Tarandek
Clorinda - Sofia Fomina
Tisbe - Maria Theresa Ullrich
Don Ramiro - Martin Mitterrutzner
Don Magnifico - Simon Bailey
Dandini - Björn Bürger
Alidoro - Vuyani Mlinde
------------------------------------------------------------------
[1] Warner byl v roce 2011 jmenován uměleckým ředitelem Royal Danish Opera spolu s Jakubem Hrůšou jako dirigentem a hudebním ředitelem. Oba však po několika měsicích rezignovali kvůli problémům s financováním.
[2] Název ulice nemá nic společného s dobrými lidmi, neboť gutleut byl ve středověké němčině výraz pro lepru.
Žádné komentáře:
Okomentovat