Rakety ve východním Středomoří

Židé po zboření jeruzalemského Druhého chrámu v roce 70, což byla práce Římanů, začali putovat po světě, občas byli zmasakrováni, občas je králové vzali pod ochranu, aby za to pak inkasovali tučnou odměnu. V 19. století se zrodila myšlenka židovského státu, kterou za 1. světové války podpořila Velká Británie a po hrůzné zkušenosti holocaustu za 2. světové války došlo v roce 1948 k jeho vzniku. Vzápětí byl napaden armádami pěti okolních arabských států jejichž ohromné přesile se ubránil. Přestože se války nepravidelně vrací a Írán stejně jako v Libanonu působící Hizballáh a palestinský Hammás mají za cíl zničení Izraele, ten je ve srovnání se svými sousedy prosperující zemí. Již několik let je ohrožován útoky z území válkou zničené Sýrie, kudy také proudí zbraně jejich nepřátelům. Transporty a skladiště na syrském území se mu dosud dařilo ničit díky vysoké technické a morální převaze izraelské armády. Významné je, že Rusko, které je spojencem syrského prezidenta Assáda a jeho jednotky jsou v Sýrii dislokovány, mu v tom nebrání. Poslední z takových akcí se odehrála počátkem tohoto týdne.

Stíhací bombardéry F-16 izraelských obranných sil (IDF) bombardovaly v noci na 18. září cíle severně od pobřežního syrského města Latakia, kde byly podle izraelských zdrojů íránské sklady zbraní, údajně určených k předání radikálnímu libanonskému šíitskému hnutí Hizballáh. Na pobřeží Středozemního moře v blízkosti Latakia, ale na jih od města se nachází rovněž hlavní ruská letecká základna Hmímím. Jednotky protivzdušné obrany ozbrojených sil režimu Bašára Asada opětovaly palbu na izraelské útočníky a raketou dlouhého doletu 5V28 protiletadlového systému S-200B nad mořem sestřelily ruský radioelektronický průzkumný letoun IL-20 vzdušně-kosmických sil RF. Ten se po dokončení výzvědného letu nad pozicemi povstalců v sousední provincii Idlib chystal k přistání na letišti Hmímím. Fragmenty IL-20 byly nalezeny 27 km od pobřeží. Všech 15 členů posádky a obsluhy radioelektronického komplexu zahynulo. Vzdušné síly IDF neměly žádné ztráty.

raketami zničený íránský muniční sklad

ruské průzkumné letadlo IL 20, které zničily rusko/syrské rakety

Syrská PVO, kdysi jedna z nejmocnějších na Středním východě, která byla vybudována s pomocí SSSR, po roce 1991 postupně upadala a kompletně se rozpadla během syrské občanské války, která začala v roce 2011. Technika se dostala do rukou protivládních sil nebo byla zničena a odborníci se rozutekli.

Po zahájení ruské operace v Sýrii v roce 2015 byl spuštěn program vzkříšení syrských ozbrojených sil včetně letectva a protivzdušné obrany. Ruští specialisté obnovili techniku, místní personál učili a přeškolovali a z RF proudily takzvaným „syrským expresem“ bezplatné dodávky komponentů, náhradních dílů a techniky z domácích ruských zásob. Vzdušné síly a protivzdušná obrana SAR byly prošpikovány ruskými experty a poradci. Během operací v Sýrii působí pozemní a vzdušné síly obou zemí společně a jsou prakticky integrovány při nadřazenosti ruské armády. Proto v Moskvě téměř okamžitě museli vědět, že IL-20 byl sestřelen „přátelskou palbou“ syrských spojenců a ne Američany, Francouzi, IDF nebo někým jiným.

Situace se vyvíjela velmi nepříjemně: Ruský vojenský poradce na syrském velitelském stanovišti z nějakého důvodu schválil v blízkosti základny Hmímím vypuštění raket dlouhého doletu S-200, která má oficiální dosah 250 km a reálný více než 300 km.

raketa S 200, muzeum v Peenemunde

Velitelské stanoviště v Hmímím bylo rovněž povinno sledovat okolní vzdušný prostor. Navíc tam věděli o plánovaném letu IL-20 a měli start S-200 zakázat. Ale zdá se, že ruští vojáci úplně ztratili kontrolu nad vzdušným prostorem a řídícím systémem protivzdušné obrany v blízkosti své domovské letecké základny a v důsledku toho v podstatě sami sestřelili vlastní IL-20. Takovou katastrofu museli nějak vysvětlit prezidentu Putinovi, a protože to byl skutečně nálet IDF, který spustil „řetězec okolností“, jež vedly k tragédii IL-20, vedení ministerstva obrany se rozhodlo svalit všechnu vinu na židy. Je to lepší než nést zodpovědnost za vlastní chyby.

Tato situace je velmi podobná událostem ze srpna roku 2000, kdy admirálové tvrdošíjně svalovali tragédii ponorky „Kursk“ na Američany.

Zástupce ministerstva obrany generál Igor Konašenkov oznámil, že piloti IDF „se přiblížili k cílům v malé výšce ve směru od Středozemního moře“, a „skryti za IL-20 ho vystavili palbě syrské protivzdušné obrany.“ IL-20 je mnohem větší než F-16 a je lépe vidět na radaru a proto prý byl sestřelen raketovým systémem S-200.

verze události podle ministerstva obrany RF

Ministerstvo obrany oznámilo, že "považuje provokativní jednání Izraele za nepřátelské." Ministr obrany Sergej Šojgu prohlásil, že „vina za sestřelení ruského letadla a smrt posádky je plně na izraelské straně,“ a že Rusko „si vyhrazuje právo podniknout odvetné kroky.“ Na schématu ukázaném Konašenkovem je uvedeno, že F-16 používá vysoce přesné samonaváděcí průbojné bomby GBU-39 firma Boeing.

bomba GBU-39, délka 1,8 m; 4 letadla F16 jich nesly celkem 16

A pak se začala fejková historka hroutit: bylo by zcela nesmyslné vypouštět GBU-39 z „malé výšky“, ta by naopak měla být nějakých 10 km. Jen tehdy nabere GBU-39 dostatečnou rychlost, aby pronikla železem a betonem. Po vysunutí skládacích křídel může uletět 110 kilometrů a pak zasáhnout cíl s přesností na několik metrů.

A vypadá to, že právě tak to bylo: F-16 letěly v rádiovém tichu s vypnutými radary a souřadnice cílů již byly uloženy v raketách GBU-39. Bomby vypustily v mezinárodním vzdušném prostoru ve velké výšce a více než 100 km od pobřeží Sýrie, daleko od systémů protivzdušné obrany a otočily se. Když se první GBU-39 přiblížily ke svým cílům a syrská PVO se probudila, izraelská letadla už byla podle velení IDF v Izraeli. K žádnému přiblížení k IL-20, který až nyní přílétal z Idlib a nad mořem se otáčel, tak nedošlo a tím ani „přikrytí“. Avšak radary v blízkosti Hmímím viděly něco nad mořem a bylo rozhodnuto, že jsou to izraelské F-16. Možná to byly okřídlené GBU-39 bomby, které opravdu „letěly na cíle v malé výšce“ a vysokou rychlostí. Ty pak z obrazovek zmizely a zůstalo pouze IL-20, a na něj zřejmě vystřelili.

10. února tohoto roku raketa S-200 dohonila a nad izraelskými pozicemi v Golanech sestřelila izraelskou F-16, která bombardovala v oblasti Damašku, ale její velitel se obrátil na zpáteční cestu opožděně. Za takové vítězství Assad a jeho iránští páni velmi dobře platí, nelze vyloučit, že i poradcům. Syrská protivzdušná obrana nyní vypuštěním S-200 téměř začíná – možná trochu pro štěstí. Ale tato raketa má jednu zvláštní vlastnost - může letět „naslepo“ a to i v případě, že naváděcí hlavice nemá žádný cíl, který však může během letu ještě upřesnit. Stoupající rakety 5V28 zachytává signál pozemního radaru odražený od cíle, ale nedisponuje žádným radarem umožňujícim identifikaci „svůj-cizí“. V říjnu 2001 byla z Krymu během cvičení ukrajinské armády vystřelena raketa S-200, která místo cvičného cíle zachytila civilní Tu-154 na trase z Tel Avivu, a po 290 km letu ho nad Černým mořem sestřelila. Zemřelo 78 lidí. 5B28 letí v režimu samonavádění, a operátor ji může zastavit jen vypnutím radarového osvětlení cíle, pokud si situaci uvědomí včas.

Kreml zřejmě na základě dlouhodobých strategických úvah nepodpořil výkřiky o nutnosti okamžitě reagovat přerušením styků a přímým bombardováním Izraele, které se ozývaly z Dumy a Rady federace. Putin sice projevil solidaritu se svými generály, zároveň však označil tragédii IL-20 za důsledek neúmyslné shody okolností. Hovořil také s izraelským premiérem Benjaminem Netanjahu, který se s ním telefonicky spojil bezprostředně po útoku, přijal jeho projev soustrasti a v podstatě souhlasil s přijetím izraelské vojenské delegace, aby se zjistily skutečné příčiny havárie IL-20. Ostatně bezpochyby také vyslechl izraelskou verzi. Z Izraele do Moskvy navíc přiletěl vysoký vojenský funkcionář, který nálet koordinoval a generální štáb seznámil s kompletní informací o akci. Lze doufat a současně pochybovat, že informace izraelské strany budou vzaty v úvahu a proběhne skutečné vyšetřování ukončené objektivní zprávou o tragédii IL-20, a ne tím co narychlo vymysleli na ministerstvu obrany.

V moři v blízkosti Hmimím byla 17. září také francouzská fregata Auvergne, kteří podle ruského ministerstva obrany během zmatku s F-16, GBU-39 a IL-20 také „vypustilo řízené střely“.

francouzská fregata Auvergne

Jaké to byly "rakety", kam přesně, kolik a za jakým účelem je Francouzi vypustili, to na ministerstvu obrany zatím nevymysleli. Takže vypustili a tečka. Zdá se, že tam vznikl tak nepředstavitelný binec, že ztratili nejen kontrolu nad vzdušným prostorem kolem Hmímím, ale vším ostatním, možná včetně jaderných raketových zbraní. Mimochodem francouzští sami popírají, že by Auvergne 17. září něco vypustila. Poněkud nediplomaticky to vyjádřil francouzský velvyslanec ve Washingtomu, který na svém twitterovém účtu napsal:
"@GerardAraud  Russian fake news machine getting mad: accusing the French to have shot down a Russian plane (in fact victim of a Syrian « friend » fire)"

Zajímavé v této souvislosti je, že syrský prezident Putinovi nevolal, což považoval kremelský mluvčí za nutné zdůraznit, pouze poslal kondolenci a vyjádřil naději, že Rusové budou dál bojovat proti teroristům. Měl důvod čekat s tím celé dva dny? A pochybuje snad o ruském odhodlání?

Přesto bych řekl, že se nic zásadního nezmění a jede se dál.