A začalo to tím, že Janáčka ve foyer představil člověk, o kterém jsem si říkal: "Sakra, ta ošuntělá postava se podobá Štědroňovi." Ale on se nepodobal, on to byl profesor Miloš Štědroň osobně. Autor desítek statí o Janáčkovi a také hudby k muzikálům Balada pro banditu nebo Leoš aneb Tvá nejvěrnější. Prostě osoba nejpovolanější. A protože patří k vypravěčům nabitým informacemi, dozvěděli se posluchači detaily, které zapadají nejen do tohoto příběhu, ale mnohdy i do zcela jiného. Třeba že Janáček byl českým vlastencem natolik, že pokud psal o skladateli Arnoldu Schönbergovi, byl to pro něj důsledně Šénbergr. Což se změnilo až po německé premiéře Káti v Kolíně n.R., kde k němu Schönberg přišel a mluvil o opeře velice pochvalně. A také překladatelé prý nebyli v té době nijak valní, takže třeba poslední slova Kabanichy by měla znít "děkuji vám za prokázané služby (pomoc)" a ne za úslužnost. To souvisí s tím, že překlady byly dílem nadšenců a samouků. A ten poněkud naivní panslavismus sahal až do nejvyšších českých politických kruhů. Čehož příkladem bylo jednání české delegace v Rusku v roce 1867, kde jí car sdělil, že je carem všech Slovanů kromě zkaženého polského výhonku. Když se Palacký a Rieger ohradili a prohlásili Poláky za rovnoprávné Slovany, car se urazil a odešel, a jeho německá žena jim přátelsky poradila, aby přestoupili na pravoslaví a učili se rusky. Pánové prý pochopili, že ten Havlíček měl přece jen pravdu. Takže 20 minut povídání o Kátě Kabanové skončilo odhalením slabin české identity. A ještě k tomu s ukázkami v ruštině.
A pokračovalo to ukázkou velkorysosti. Ještě než začalo představení, předal šéf opery Jiří Heřman kytici růží 85letému stále aktivnímu basistovi Richardu Novákovi, což doprovodil dvojjazyčným blahopřáním (čeština mu sedí víc). Oslavenec si pak vzal mikrofon a místo o sobě mluvil o Vladimíru Krejčíkovi, vynikajícím tenoristovi, který by se v těchto dnech dožil také 85 let, kdyby před 3 roky nezemřel. Novák tím o sobě vypověděl víc, než by se zdálo.
Ovšem to s navazující operou samotnou až tak moc nesouvisí. Ta je spíš o tom, jak je vnímavá a křehká duše neslučitelná s tupým, zaostalým, pokryteckým, slabošským a sobeckým prostředím, které ji dokáže zničit. Vlastně je to příběh 3 párů, který napsal Alexandr Nikolajevič Ostrovskij, a divadelní hru, jež je situována do městečka Kalinovo na Volze, nazval Bouře. Ústřední postavou je citlivá Káťa, manželka slabošského pijana Tichona. Druhým párem je Tichonova sobecká a panovačná matka, která s nimi žije pod jednou střechou, a její bigotní příležitostný milenec Dikoj. A třetí představuje Tichonova sestra Varvara a její milenec učitel Kudrjáš. S její pomocí se Káťa sejde s Tichonem, který žije u strýce Dikoje a pokorně čeká, až dosáhne plnoletosti a dostane dědictví, jež starý spravuje. S Káťou se znají podle vidění z kostela, platonicky se milují a Varvara jim umožní noční schůzky poté, co Tichon na nátlak matky odjede na 10 dní z města. Po manželově návratu se za hrozivé bouře Káťa v kostele plném lidí ke všemu přizná a posléze se v zoufalství a s pocitem viny utopí. Varvara s Kudrjášem odchází za novým životem do Moskvy, Boris neschopen se vzbouřit a zachránit Káťu odchází z Dikojovy vůle na Sibiř, Tichon si zoufá a Marfa je v pohodě. Opera je poněkud tragikomickým důkazem přísloví, že "i mistr tesař se utne", neboť Janáček si Káťu spojil se svou milenkou Kamilou Stösslovou, která však nejenže nespáchala sebevraždu, ale dokonce se stala dědičkou tantiém z provozování díla.
 |
| Janáček a jeho pozdní múza Kamila Stösslová |
Libreto je ovšem jen konkrétní příběh, který, aby se z něj stalo operní představení, musí být prolnut abstraktní hudbou a to vše zahráno a zazpíváno a vůbec oživeno divadlem. Za což odpovídají především dirigent a režisér. A hned předběhnu detaily a řeknu, že tohle je nejlepší režie Káti Kabanové a jedna z nejlepších režií vůbec, jaké jsem kdy viděl. Což jen potvrzuje rozšířený názor, že Kanaďan Robert Carsen patří mezi esa současného operního světa. Svědčí o tom m.j. i to, že režíroval Verdiho Falstaffa, který byl uveden v roce 2013 v rámci MET in HD, Straussovu Ariadnu na Naxu, kterou se světu pochlubila Mnichovská státní opera vloni, a nový Růžový kavalír, kterého MET v této sezóně pošle do celého světa jako farewell inscenaci své divy Reneé Fleming, bude také jeho dílem. A přestože to není moc zdůrazňováno, má Carsen na svém kontě také inscenace pěti oper Leoše Janáčka počínaje Její pastorkyní. S velkým úspěchem se setkala právě jeho Káťa Kabanová, která měla premiéru ve Vlaamse Opera Antverpy (2004) a následovaly La Scala Milán (2006, John Eliot Gardiner, Kudrjáš - Štefan Margita), Opera Köln (2008), Teatro Real Madrid (2008, Karita Matilla, Jiří Bělohlávek, DVD), Opéra National du Rhin ve Štrasburku (2012) a v příštím roce Teatro Regio Torino.
V případě Káti Kabanové je třeba, aby představení jelo jako na drátku, protože drama je tak sevřené, že nelze nic vynechat, ani není čas za chvíli něco napravit. Co šlo, vyškrtal z textu předlohy sám Janáček, takže se vše podstatné musí vejít do zhruba 90 minut. Hlavními technickými trumfy Carsenovy režie jsou světla a především nádrž s několika centimetry vody pokrývající celé jeviště, dřevěné desky, které stěhuje sbor mokrých tanečnic, čímž je minimalizován nárok na čas při přestavbách scény, a odrazy hladiny na pozadí. Desky jednou tvoří diagonálu, po které kráčí milenci, jindy půdorys kostela ve tvaru pravoslavného kříže a na konci dvě cesty, které se nesetkají. Po nich jde Jenůfa v bílém a proti ní na vzdáleném břehu Boris v tmavém oblečení. Geniálně jednoduché, působivé a přitom tato minimalizace kupodivu nejenže neubírá na sdělnosti, ale je poetická a nechává dostatek prostoru k vnímání hudby a příběhu, neboť nenutí diváka, aby usilovně přemýšlel, co ony režijní triky mohou znamenat.
A na závěr si nechávám to nepodstatnější - zpěváky. Pavla Vykopalová jako Káťa jen potvrdila, že patří k tomu nejlepšímu, co doma máme. A že role tohoto charakteru jsou pro ni jako ušité, což jsem ostatně konstatoval již po zhlédnutí brněnských Her o Marii vloni v dubnu. Jistě by se našly oslnivější soprány, ale ten její je naprosto spolehlivý, jaksi samozřejmý, a v kombinaci s neokázalým herectvím jí tak umožňuje budovat nádherné uvěřitelné postavy. Eva Urbanová už zřejmě překonala zdravotní krize minulých let a Kabanichu zpívala suverénně, není to ovšem role, ve které by mohla ohromit. A skvělá byla i Lenka Čermáková jako Varvara, charakterový protějšek Káti, která ostatně zaujala už v Carmen jako Mercedes. Mužské postavy nedávají zpěvákům tolik prostoru jako ženské, nicméně všichni čtyři zpěváci odvedli kvalitní výkon, odpovídající rolím.
A to celé spojovala hudba citlivě vedeného orchestru. Brno angažováním Jiřího Heřmana jako šéfa opery vyhrálo a jsou chvíle, kdy Praha je první jen co do kvantity. Je zajímavé, že za Heřmanovy pražské éry byla Káťa Kabanová roku 2010 inscenována na Národním divadle dalším významným režisérem světovým režisérem a scénografem, Robertem Wilsonem. Jeho avantgardní pojetí však nedosahovalo ani zdaleka působivosti Carsenovy inscenace a bylo spíš prezentací režiséra než díla.
A to nás za pár dní čeká ještě Radokův Modrovous.
Janáček Brno 2016
Leoš Janáček:
Káťa Kabanová
Dirigent: Ondrej Olos
Režie: Robert Carsen
Scéna a kostýmy: Patrick Kinmonth
Světelný design: Peter van Praet
Choreografie: Philippe Giraudeau
Orchestr a sbor Janáčkovy opery ND Brno
Premiéra 7. října 2016 Janáčkovo divadlo Brno
Představení 9. října v 15 hod.
Káťa – Pavla Vykopalová
Boris Grigorjevič – Magnus Vigilius
Tichon Ivanyč Kabanov – Gianluca Zampieri
Varvara – Lenka Čermáková
Savël Prokofjevic Dikój – Jiří Sulženko
Marfa Ignatěvna Kabanová – Eva Urbanová
Váňa Kudrjáš – Petr Levíček
Kuligin – Igor Loškár
Glaša – Jitka Klečanská
Fekluša – Jitka Zerhauová
Žádné komentáře:
Okomentovat