Opravdu na to mají?

Tak má Havel ty osmdesátiny za sebou. Když proradní Američané vyhlásili Den Václava Havla a vedle nejvyšších představitelů USA tam promlouval i předseda českého parlamentu, musela se i Praha, aby neztratila tvář úplně, k něčemu odhodlat. A tak zřejmě narychlo a poněkud utajeně dali dohromady Českou filharmonii, sehnali Semjona Byčkova, který ČF "umí" jako jeden z mála, a proto s ní také jako umělecký ředitel projektu nahrává Čajkovského symfonické skladby, shodou okolností měl třídenní okno mezi dvěma představeními v Covent Garden, a dali dohromady podnik sestávající z mnoha řečí a Dvořákovy Novosvětské symfonie. Řeči byly různé, Novosvětská vynikající, ostatně orchestr s Byčkovem ji hráli již při loňském Pražském jaru, v nenaplněném sále bylo podivná směsice složená z pár známých tváří (kromě předsedů vlády a obou komor parlamentu také vysmátá Dagmar Havlová s dcerou, znechucený předseda ANO Babiš, neveselý arcibiskup Duka, nadšeně tleskající ministr kultury Herman, skepticky se tvářící Zaorálek, za grimasou skrytý Stropnický, Dienstbier s tváří jako sfinga...) mnoho neznámých tváří a Petra Pitharta, který pronesl poněkud nesystémový projev, který se zcela vymykal tomu, co se dnes od oficiální osoby očekává. Pokud ovšem není prezident. Petr Pithart, v roce 1968 významný představitel nekomunistické opozice, po roce 1989 předseda české vlády a později předseda senátu  a profesor na právnické fakultě Univerzity Karlovy, pronesl projev jako poslední v řadě a rád bych se mýlil, ale i poslední svůj na takovém fóru. Tady je:

Vážená paní Dagmaro, vážení pánové předsedové, vážení hosté.
Z řečí, jak se dnes vedou, by se mohlo zdát, že slova o vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí jsou všechno, co zbylo z Václava Havla. Pro jedny jsou ta slova zdrojem posměchu, pro druhé erbovním znamením. Václav Havel jednou vyprávěl, jak to tenkrát bylo. Na jednom z velkých shromáždění v listopadu 1989 odcházel z balkonu Melantrichu, ale lidé ho vyvolali zpátky. Tak se na pár vteřin vrátil a zvolal ona slova, aby ho už nechali vydechnout. Byl to momentální nápad, improvizace, žádná hlubší sentence. Prý se o těch slovech zlomyslně říká, že je to nejvtipnější věta českých dějin. Nejvtipnější ovšem v tom smyslu, že je to nehorázný nesmysl, protože je to přece opačně. Vždyť to co vítězí, je lež a nenávist. 

K osobnosti Václava Havla, dramatika se smyslem pro nadsázku a pro ironický odstup, se tato slova dobře pasují. Proto by ho asi nikdy nenapadlo, co se z nich stane. Že budou inspirovat masochistické, zoufalecky křečovité výrony pocitů zklamání, zklamání, které máme ale ve skutečnosti ne z Havla, ale sami ze sebe. Že omluví cynismus jako obranu před zjištěním, že jsme zatím neobstáli.

Petr Pithart je uprostřed

Z Václava Havla toho jistě zůstává mnohem víc. On to přece byl, kdo znovu a znovu varoval před postoji a praktikami, kterými jsme si veškerá zklamání způsobili. Před 19 lety právě tady pronášel svůj proslulý, obdivovaný i odmítaný projev k oběma komorám parlamentu, rudolfinský projev z 9. prosince 1997. Václav Havel tehdy řekl o naší vůli či nevůli začlenit se do integrující Evropy a do NATO, že (cituji): Byla by to nekonečná vina nás všech, kdybychom tuto naději promarnili. Nechceme-li j ovšem promarnit, tak musíme začít u svých duší. Mám tím na mysli nutnost vyhlásit nemilosrdný boj českému provincionalismu, isolacionismu a egoismu, všem iluzím o jakési lišácké neutralitě, své tradiční krátkozrakosti, jakož i všem typům českého šovinismu. Kdo dnes odmítá vzít na sebe svůj díl odpovědnosti za osud svého kontinentu a světa jako celku, podepisuje ortel nad svým kontinentem a světem, ale především sám nad sebou." V závěru pak Václav Havel řekl: "O identitě státu, či národa, či společnosti se mluví často a nejeden odpůrce evropské integrace se národní identitou ohání a z její ztráty se strachuje. Domnívám se, že většina těch, kdo takhle mluví, podvědomě vnímá identitu jako jakousi osudovou danost, jako cosi genetického, málem jako identitu krve. Tedy jako něco, na co nemáme vliv. Myslím, že je to veskrze zvrácené pojetí integrity." končí Havel. "Identita je určitý výkon, určité dílo, určitý čin. Identita není mimo odpovědnost, ale naopak je jejím výrazem."

Nemá smysl ptát se, co by řekl dnes. protože teď už je řada na vás, na současných politických garniturách, co řeknete vy. Jsme na tom dnes lépe? Materielně ano, i o tom Václav Havel tady tenkrát mluvil. My se zabýváme pořád a pořád jen ekonomikou. jako kdysi ti, pro které byla ekonomika základem a všechno ostatní bylo pak až pouhou nadstavbou nebo později třešničkou na dortu. Přitom tak, jak se máme dnes líp, se zároveň přiznaně i nepřiznaně, nenápadnými pohyby pozpátku, jakýmsi račím pochodem vzdalujeme Evropské unii, Evropě, Západu. Nesporně jsme tak už vnímáni vnějším světem. Myslím teď i na hlasy našich protievropských a protizápadních voličů, kteří se chystají volit ty, kdo podbízivě velebí nerozlišený, homogenní lid, a ten je přece vždycky pracovitý, moudrý, poctivý, a šmahem zatracují nerozlišený, jakoby taktéž homogenní svět politiků. A ti jsou přece líní neschopní zloději.

To je, vážení, sama esence populismu odmítající politiku. Alternativou, jakkoli třeba nevábné politiky, je ale vždy autoritářství, spoléhání se na vůdce. Voliči budou mít nakonec poslední slovo. A možná, že se pak opravdu ukáže, že to byl pro nás příliš náročný úkol. Ta Evropa, ten Západ. Unie leda tak jako postávání u švédských stolů. Tomu já zatím odmítám věřit.

Vyzývám proto odtud především členy vlády, vyzývám vás jako občan, který má příležitost oslovit vás z očí do očí, ale i jako člověk Havlovi blízký, vyzývám vás, abyste tomuto račímu posunování se postavili mnohem přesvědčivěji než dosud. Věřím, že na to máte, i vy, pane premiére. Ozřejmujte znovu a znovu pro domov i pro svět naši polistopadovou zahraniční politickou orientaci, naše místo v Evropě, ve světě. Jinak na ní bude svět usuzovat ze stanovisek a gest... koho asi? Seberte odvahu a s ní i rozvahu a mluvte tak jasně, jako mluvil Václav Havel v této síni před 19 roky. A mluvte tak nejen dnes při slavnostní příležitosti.

Kdybych vám mohl dát domácí úkol, uložil bych vám, vážená vládo, a vůbec všem přítomným a všem divákům u obrazovek jako domácí četbu rudolfinský projev. Dá se snadno vygooglovat. Přece jste sem přišli, abyste na Václava Havla vzpomněli. Tedy i vzpomínejte pořádně. Za to vám předem děkuji.

Tolik Petr Pithart. Projev sklidil veliký potlesk a standing ovation, České noviny informaci o celém podniku uveřejnily ve zprávách z kultury s tím, že se věnovaly především poněkud sucharskému projevu premiéra Sobotky, který ovšem kladl akcent na podobné otázky.

Kdyby to mělo smysl, dalo by se meditovat o tom, že i kulturní část podniku byla symbolická. Hrála se symfonie Antonína Dvořáka, ale ta byla napsána a měla premiéru ve Spojených státech a dirigoval sice Rus, který však z Ruska emigroval. A ve stejné době se v druhém pražském sále odehrával koncert FOK nazvaný "Objevení Ameriky", který se skládal z Dvořákovy Americké suity, suity Bohuslava Martinů, který v Americe léta žil, a dvou skladeb amerických autorů a záštitu nad koncertem převzal americký velvyslanec.

Jenže pravdu má Petr Pithart, že nakonec rozhodne nevyzpytatelný volič, jehož preference určují jiné faktory než kultura. Doufejme, že kyvadlo se časem přehoupne zpátky. Jde jen o to, kolik to bude stát.