Wagner si předem zajistil vydání Tristana tiskem, provedení po jeho dokončení v roce 1859 však divadla odmítala a když už to ve vídeňské Hofoper v roce 1863 vypadalo slibně, tak orchestr po 77 zkouškách prohlásil muziku za nehratelnou a také představitel Tristana roli nezvládl. A nejen s hudbou byly problémy, nýbrž i samotný příběh byl odpůrci označován za nesrozumitelný, morálně odsouzeníhodný a doslova nebezpečný. V čemž ovšem mají do jisté míry pravdu, protože Wagner do svého libreta vnášel filosofické myšlenky Schopenhauerovy, které samy o sobě a vytrženy z kontextu smysl nedávají. Výhradám vůči Wagnerovi bezpochyby nahrával i jeho soukromý život, zvláště zmíněný vztah s Mathilde Wesendonck, a později s Cosimou, manželkou dirigenta Hanse von Bülow, který operu nastudoval. Ta krátce před premiérou porodila Wagnerovu dceru Isoldu. Nicméně premiéra se nakonec konala 10. června 1865 v Mnichově, především díky štědré podpoře poskytnuté Wagnerovi bavorským králem Ludíkem II.
Dnes, po uplynutí 150 let, už Tristan a Isolda, možná nejvýznamnější operní dílo 19. století, není předmětem vášnivých sporů. Patří k základní operní literatuře, orchestry nemají problém hudbu hrát a existují zpěváci, kteří velké role uzpívají. Ani zvrácené příběhy, ani hudební styl nepředstavují v současnosti žádný problém, takže to podstatné, co poněkud děsí publikum, je délka představení. Osobnost autora ovšem vyvolává pochyby stále a názory na Wagnera jsou různé: genius, mesiášský rebel, sadista. Řekl bych, že všechno je pravda.
V průběhu let vznikla řada inscenací opery s vynikajícími zpěváky jako Maria Callas, Birgit Nilsson nebo Waltraud Meier, pár z nich je k dispozici na DVD. Na Youtube lze zhlédnout několik dlouhých ukázek nebo celých oper, ale mne osobně nejvíc zaujala ta z roku 2007 z Glyndebourne, jejímž režisérem byl Nikolaus Lehnhof a hudební nastudování bylo dílem Jiřího Bělohlávka. Ze zpěváků tam byli třeba Nina Stemme (Isolda), Robert Gambill (Tristan), René Pape (Mark), Bo Skovhus (Kurwenal) a Katarina Karneus (Brangäne). Režijní pojetí bylo čisté, nezatěžkané zbytečnými reáliemi.
![]() |
scéna 1. jednání |
![]() |
2. jednání "Vřelá láska mezi sudy" |
![]() |
Tristan a Isolda |
![]() |
Mark a Tristan, 2. jednání |
finální árie
Zda se mění její projev v čase lze posoudit z tohoto koncertního provedení a nahrávky z Glyndebourne v roce 2007. Skelton jí byl důstojným partnerem, i když letos v roli debutoval (zato však hned ve třech divadlech), Pape jako král zhrzený leč ušlechtilý král Mark byl pěvecky standardně vynikající, i když v běloskvoucí uniformě působil poněkud toporným dojmem. Vynikající byli i všichni ostatní.
Přes uvedené výhrady stálo za to představení vidět, neboť zastihnout takový mix skvělého orchestru, mimořádného dirigenta a špičkových zpěváků se podaří sotva. A i když jde o přenos, pocit jisté autentičnosti v člověku zůstává.
Richard Wagner:
Tristan und Isolde
Dirigent: Simon Rattle
Režisér: Mariusz Treliński
Scéna: Boris Kudlička
Kostýmy: Marek Adamski
Video: Bartek Macias
Světelný design: Marc Heinz
Sbormistr: Donald Palumbo
Choreograf: Tomasz Wygoda
The Metropolitan Opera Orchestra and Chorus
(koprodukce Metropolitan Opera House New York / Festspielhaus Baden-Baden / Teatr Wielki Varšava / China National Centre for the Performing Arts Peking)
Premiéra 26. září 2016 Metropolitan Opera House New York
Live: Met in HD 8. 10. 2016
Isolde – Nina Stemme
Brangäne – Ekaterina Gubanova
Tristan – Stuart Skelton
Kurwenal – Evgeny Nikitin
King Marke – René Pape
Melot – Neal Cooper
Shepherd – Alex Richardson
Steersman – David Crawford
Young Tristan – Jonathan O’Reilly
Žádné komentáře:
Okomentovat