Tristan a Isolda - vášeň v podpalubí

První stovku přenosů oslavil projekt Live in HD nejspíš náhodně operou, která je považována za zlom v operní tvorbě 19. století a vykročení do století 20., a to Tristanem a Isoldou Richarda Wagnera. Pro mnohé současníky byla šokující jednak samotným námětem vycházejícím z francouzského romantického rytířského příběhu o věčné lásce obou hrdinů, jednak novými skladatelskými postupy, které byly nezvyklé a mimořádně náročné na instrumentalisty i zpěváky. A to nejen kvůli tomu, že partitura obsahuje přes 5000 taktů a 4 hodiny hudby. V době, kdy Wagner pracoval na Tristanovi, tedy v polovině 50. let, se jeho život lámal v několika rovinách (politický zkrachovanec, emigrant bez zdrojů, citové problémy) a jedním z východisek mu byla filosofie Arthura Schopenhauera, se kterou se tehdy seznámil. Její myšlenky o nedosažitelnosti skutečného štěstí, o sexuální lásce či nemožnosti nahlédnutí do podstaty bytí, ale i o smyslu hudby, se promítají do libreta i přístupu k hudbě samotné. Navíc skladatel do opery promítá i svůj sice opětovaný, ale nejspíš nenaplněný vztah s Mathilde Wesendonck, manželkou váženého curyšského obchodníka a svého sponzora, v jehož domě od roku 1857 žil.

Wagner si předem zajistil vydání Tristana tiskem, provedení po jeho dokončení v roce 1859 však divadla odmítala a když už to ve vídeňské Hofoper v roce 1863 vypadalo slibně, tak orchestr po 77 zkouškách prohlásil muziku za nehratelnou a také představitel Tristana roli nezvládl. A nejen s hudbou byly problémy, nýbrž i samotný příběh byl odpůrci označován za nesrozumitelný, morálně odsouzeníhodný a doslova nebezpečný. V čemž ovšem mají do jisté míry pravdu, protože Wagner do svého libreta vnášel filosofické myšlenky Schopenhauerovy, které samy o sobě a vytrženy z kontextu smysl nedávají. Výhradám vůči Wagnerovi bezpochyby nahrával i jeho soukromý život, zvláště zmíněný vztah s Mathilde Wesendonck, a později s Cosimou, manželkou dirigenta Hanse von Bülow, který operu nastudoval. Ta krátce před premiérou porodila Wagnerovu dceru Isoldu. Nicméně premiéra se nakonec konala 10. června 1865 v Mnichově, především díky štědré podpoře poskytnuté Wagnerovi bavorským králem Ludíkem II.

Dnes, po uplynutí 150 let, už Tristan a Isolda, možná nejvýznamnější operní dílo 19. století, není  předmětem vášnivých sporů. Patří k základní operní literatuře, orchestry nemají problém hudbu hrát a existují zpěváci, kteří velké role uzpívají. Ani zvrácené příběhy, ani hudební styl nepředstavují v současnosti žádný problém, takže to podstatné, co poněkud děsí publikum, je délka představení. Osobnost autora ovšem vyvolává pochyby stále a názory na Wagnera jsou různé: genius, mesiášský rebel, sadista. Řekl bych, že všechno je pravda.

V průběhu let vznikla řada inscenací opery s vynikajícími zpěváky jako Maria Callas, Birgit Nilsson nebo Waltraud Meier, pár z nich je k dispozici na DVD. Na Youtube lze zhlédnout několik dlouhých ukázek nebo celých oper, ale mne osobně nejvíc zaujala ta z roku 2007 z Glyndebourne, jejímž režisérem byl Nikolaus Lehnhof a hudební nastudování bylo dílem Jiřího Bělohlávka. Ze zpěváků tam byli třeba Nina Stemme (Isolda), Robert Gambill (Tristan), René Pape (Mark), Bo Skovhus (Kurwenal) a Katarina Karneus (Brangäne). Režijní pojetí bylo čisté, nezatěžkané zbytečnými reáliemi.

scéna 1. jednání

Čímž se dostávám k přenosu z MET a rovnou řeknu, že podle mne ta stovka inscenaci moc štěstí nepřinesla. Polský režisér Mariusz Treliński úspěšně debutoval v MET s Čajkovského Iolantou v loňském roce. Svého Tristana a Isoldu pak představil již letos zjara v Baden Badenu a před prázdninami ve Varšavě a podle mne se mu to povedlo jen částečně. V podstatě nahradil jedno klišé - romantické - jiným, jakýmsi technicistním, když se příběh odehrává v různých prostorách velké vojenské lodi. Což nebylo ani objevné, ani krásné, spíš trapné.

2. jednání "Vřelá láska mezi sudy"

Tristan a Isolda

Dirigent Simon Rattle je však z těch nemnoha kouzelníků, kteří jsou schopni dostat z orchestru neuvěřitelný projev. To si lze těžko představit, snad to jde srovnat s tím, jak sochař z kusu kamene vyloupne sochu. Jeho vedení bylo nesmírně citlivé, takže orchestr byl partnerem zpěváků, nepřehlušoval je, ale doplňoval.

Mark a Tristan, 2. jednání

Hlavní postavu Isoldu hrála a zpívala osvědčená wagnerovská zpěvačka Nina Stemme, která vloni oslnila v přenosech z MET jako Elektra a Turandot. A v posledních několika letech zpívala Isoldu v Houstonu, Vídni, Berlíně, Londýně, Curychu či Paříži. I tentokrát byla vynikající, i když poněkud absurdní režie její projev občas znevěrohodňovala. Tady je krátká ukázka ze slavného závěrečného zpěvu Isoldy, než klesne mrtvá na tělo Tristanovo.

finální árie

Zda se mění její projev v čase lze posoudit z tohoto koncertního provedení a nahrávky z Glyndebourne v roce 2007. Skelton jí byl důstojným partnerem, i když letos v roli debutoval (zato však hned ve třech divadlech), Pape jako král zhrzený leč ušlechtilý král Mark byl pěvecky standardně vynikající, i když v běloskvoucí uniformě působil poněkud toporným dojmem. Vynikající byli i všichni ostatní.

Přes uvedené výhrady stálo za to představení vidět, neboť zastihnout takový mix skvělého orchestru, mimořádného dirigenta a špičkových zpěváků se podaří sotva. A i když jde o přenos, pocit jisté autentičnosti v člověku zůstává.


Richard Wagner:
Tristan und Isolde
Dirigent: Simon Rattle
Režisér: Mariusz Treliński
Scéna: Boris Kudlička
Kostýmy: Marek Adamski
Video: Bartek Macias
Světelný design: Marc Heinz
Sbormistr: Donald Palumbo
Choreograf: Tomasz Wygoda
The Metropolitan Opera Orchestra and Chorus
(koprodukce Metropolitan Opera House New York / Festspielhaus Baden-Baden / Teatr Wielki Varšava / China National Centre for the Performing Arts Peking)
Premiéra 26. září 2016 Metropolitan Opera House New York

Live: Met in HD 8. 10. 2016
Isolde – Nina Stemme
Brangäne – Ekaterina Gubanova
Tristan – Stuart Skelton
Kurwenal – Evgeny Nikitin
King Marke – René Pape
Melot – Neal Cooper
Shepherd – Alex Richardson
Steersman – David Crawford
Young Tristan – Jonathan O’Reilly