Existují jedinci, jejichž schopnosti se vymykají rozumu běžného člověka. Důsledkem toho je vliv, který mají na své okolí. V minulosti to byli zvláště výtvarní umělci, jejichž práce svým způsobem představovala to, co dnes vykonávají media - reprezentovala nádheru těch, kdo vládli světu - panovníků a papežů. Jednou takovou postavou, a možná největší mezi těmito mistry, byl Ital Michelangelo Buonarotti, který žil v letech 1475 až 1564 a hlavními místy jeho činnosti byly Florencie, odkud pocházel, a Řím, kde lze nalézt jeho největší díla. Jeho schopnosti byly takové, že vytvořil vrcholná a těžko srovnatelná díla malířská, připomeňme strop a oltářní stěnu Sixtinské kaple ve Vatikánu, i architektonická, z nichž vyniká vatikánská katedrála sv. Petra, největší církevní stavba na světě, jejíž financování pomocí odpustků bylo spouští Lutherovy dalekosáhlé vzpoury, a její stavba trvala více než 160 let. Michelangelo byl řízením celého podniku pověřen v 75 letech a vykonával ho bez nároku na odměnu až do své smrti o 17 let později. Literárním skvostem jsou i stovky Michelangelových sonetů, madrigalů a epigramů. Přesto, a nejspíš právem, je za jeho hlavní obor možno považovat sochařství. Ostatně on sám říkal, že „Malířství se mi zdá tím zdařilejší, čím víc se blíží sochařství, a sochařství tím horší, čím více se podobá malířství. Sochařství je pochodní malířství a mezi oběma je týž rozdíl jako mezi sluncem a měsícem.“
Michelangelovo snad nejvěhlasnější dílo je socha biblického Davida, kterou vytvořil ve svých 28 letech pro republikánskou vládu ve Florencii z odloženého kusu mramoru, který byl považován za zničený jeho předchůdci, a v roce 1504 byla instalována před florentskou radnicí. Doporučení k umístění na tomto významném místě vydala umělecká rada, ve které zasedali další slavní mistři působící v té době v renesanční Florencii - Leonardo da Vinci, Sandro Botticelli, mimo jiné. A tento přes 4 metry vysoký mladík připravený na boj se symbolem násilí, tmy a zpupnosti tam stojí dodnes, protože po více než 500 let se žádný režim neodvážil ho odstranit. To se radši všichni tvářili, že i oni jsou takoví.
Já však chci mluvit o sochách, které lze nalézt v Římě. Michelangelo tam strávil značnou část svého života mimo jiné proto, že právě tam bylo možné získat nejvelkorysejší a nejlukrativnější zakázky přímo od papeže a mistr se kromě myšlenkové a řemeslné geniality vyznačoval i nadprůměrnou penězomilností. A v Římě lze proto vidět sochy tří klíčových biblických postav - Marie, Ježíše a Mojžíše.
Socha nazývaná Pieta představuje sedící Marii s mrtvým Ježíšem na klíně. Na objednávku francouzského kardinála a vyslance v Římě Jeana de Bilhères ji Michelangelo začal sochat ve 23 letech a téměř dva metry široké a 1,75 m vysoké dílo dokončil za necelé 2 roky.
 |
| Michelangelo Buonarotti: Pieta (1499) |
Socha má mnoho uměleckohistorických souvislostí, které jsou pro běžného pozorovatele nepostřehnutelné a nepříliš významné. I tak je možné aspekty jako krása, soucit, utrpení a také řemeslná dokonalost nebo spíš genialita vnímat velmi zřetelně. Marie je tady mladá a krásná, vlastně je to jediná krásná ženská tvář, kterou Michelangelo vytvořil. Proč je taková, na to je řada vysvětlení, sochař sám tvrdil, že tak vyjadřuje její panenskost. Jakou sílu mají takové symboly ukazuje příhoda z roku 1972, kdy jakýsi narušený mladý muž za volání "Já jsem Kristus, vstal jsem z mrtvých" zasadil soše 15 ran geologickým kladivem.
 |
| dole s vousy je škůdce Laszlo Toth, nahoře poškozená Pieta |
Několik návštěvníků ničitele zneškodnilo, zatímco jiní, jak je u lidského druhu běžné, si část úlomků odnesli domů jako suvenýr.
I na druhé římské Michelangelově soše je znázorněn Ježíš. Nese jméno Kristus Spasitel, Kristus nesoucí kříž nebo též Vzkříšený Kristus a nespočívá bezvládně v náručí své matky, nýbrž stojí a drží kříž a poutnickou hůl. Je to zralý muž, silný a spolehlivý. Je vlastně ilustrací staré křesťanské legendy, kde svatý Petr je v době Neronova pronásledování křesťanů přesvědčen svými stoupenci, aby odešel z Říma do bezpečí. Cestou potkává Ježíše Krista, který kráčí do města, a Petr se ho překvapeně ptá: „Quo vadis, Domine?“ (Kam kráčíš, Pane?), „Když ty opouštíš můj lid, jdu do Říma, aby mě ukřižovali podruhé.“, odpovídá Ježíš. Poté se Petr obrací nazpět a později i on umírá na kříži.
Sochu objednal v červnu 1514 římský patricij Metello Vari a jak je vidět na fotografii, existují dvě verze. Ta první je vpravo a Michelangelo na ní práci přerušil, protože v mramoru narazil na černou žílu. Objednatel nakonec získal obě sochy, první umístil kdesi v zahradě a v 17. století byla dokončena do současné podoby, druhá byla v roce 1521 umístěna v římském kostele Santa Maria sopra Minerva (1) nedaleko Kolosea. Nevkusná rouška zakrývající Kristův klín byla instalována až po Michelangelově smrti.
V roce 1505 se Michelangelo dohodl s papežem Juliem II. na vytvoření monumentálního náhrobku se 40 sochami za obrovskou sumu peněz. Ještě za papežova života byl projekt zastaven, papež začal budovat nový chrám sv. Petra a Michelangelo byl v roce 1508 pověřen vymalováním stropu Sixtinské kaple. Po papežově smrti se smlouva na náhrobek opakovaně měnila a dokončeno bylo vlastně jen torzo se šesti sochami, které je umístěno v Bazilice sv. Petra v řetězech (San Pietro in Vincoli).
 |
| náhrobek papeže Julia II. |
Centrální socha náhrobku představuje Mojžíše poté, co sestoupil s deskami Desatera z hory Sinaj. Výraz Mojžíšova obličeje se při pohledu z různých stran mění. Díváme-li se zleva, vidíme nadšenou ("ozářenou") tvář muže, který právě hovořil s Hospodinem. Při čelním pohledu nabývá Mojžíšova tvář bolestných rysů a při pohledu zprava v ní lze spatřit dokonce hněv a zlobu - Mojžíš si uvědomuje, že lid odpadl od Hospodina a oddal se modloslužbě. Celkově však je to silný až hrozivý muž, sám zákon. Na hlavě má Mojžíš dva rohy. Michelangelo je vytesal zřejmě na podkladě nesprávného překladu Vulgáty. Překlad uvádí, že po rozhovoru s Bohem byla rohatá místo správného zářící. Jiný výklad vychází z toho, že roh byl v Orientu symbolem síly a moci. Sochu Mojžíše dokončil Michelangelo před rokem 1520, ale současnou, i tak nedokončenou, podobu získal náhrobek až v roce 1545, tedy po dokončení obří fresky Poslední soud v Sixtinské kapli.
 |
| Mojžíš |
V minulých letech byla socha zrestaurována a nedávno slavnostně odhalena. Památkáři představili také nový způsob osvětlení hrobky, které údajně odpovídá Michelangelovu záměru.
To tedy jsou ony tři Michelangelovy římské plastiky. Nevymyká se však záměru tohoto sdělení zmínit se o ještě jedné soše Krista, která se nazývá Pieta Rondanini a je jakýmsi symbolickým uzavřením oblouku od mládí, reprezentovaného Pietou ze svatopetrského chrámu, až ke stáří. Je nedokončená a Michelangelo na ní pracoval ještě krátce před smrtí. Její rysy jsou maximálně zjednodušené, z jistého úhlu je to právě on, kdo podpírá Marii, a výtvarně je to jakási minimalistická zkratka, jejíž estetika působí moderně, nutí k přemýšlení, není definitivní takže nedává jednoznačnou odpověď a závěr si musí udělat každý pozorovatel sám. Takový je Michelangelův testament. Ve vatikánské pietě je vše jasné, tady vše otevřené.
Socha se objevila až počátkem 19. století v pozůstalosti po římském sběrateli Giuseppe Rondaninim. Na začátku druhé poloviny 19. století byla spojena se jménem Michelangelo a v roce 1952 ji koupilo město Milán. Dnes je centrálním exponátem Muzea Piety Rondanini v areálu milánského hradu Castello Sforzesco.
A nám se dnes zdá, v jak převratné době žijeme. Jenomže za Michelangelova života byl ve Florencii fanatický mnich Savonarola spolu se svými komplici popraven a pro jistotu ještě upálen, město bylo vypleněno, zažilo krvavou pomstu Medicejských, Luther svým reformátorstvím vnesl rozkol do církve, Řím byl zdevastován a znásilněn žoldáky, jindy vystaven zvůli papežských příbuzných, Kopernik šokoval církev heliocentrickým principem. Evropa tak byla zmítána náboženskými spory, později byl jinými fanatiky zcela zničen interiér pražské katedrály, zanedlouho byli na Staroměstském náměstí v Praze stínáni protihabsburští pánové, vypukla třicetiletá válka. To se dá jen těžko nazvat nudným obdobím.
A 42 let po Michelangelově smrti se narodila v Gentu další ikona - malíř Rembrandt. Protože se však katolictví stalo v Nizozemí vírou nevítanou, sám Rembrandt se obrazy s biblickými náměty neuživil.
---------------------------------------------------
(1) sopra Minerva - na Minervě; v místech, kde kostel stojí, se kdysi nacházel chrám zasvěcený bohyni |Minervě
Žádné komentáře:
Okomentovat