V prvním letošním přenosu z Metropolitní opery se v sobotu 7. dubna sešly tři pozoruhodné osobnosti, což z něj učinilo událost sezóny bez ohledu na to, jak to dopadne.
Před orchestr nastoupil (postavit se nemohl, protože je upoután na invalidní vozík) dirigent James Levine (*1943), který byl 40 let hudebním ředitelem Metropolitní opery. Byl také šéfem Boston Symphony Orchestra a s jeho jménem je spojena spousta dalších aktivit. Je třeba tvůrcem Lindemann Young Artist Development Program, operní akademie MET, která vychovává především vynikající zpěváky (od loňska i Petra Nekorance z Nových Dvorů u Polné). Stejně tak vytvořil a uvedl v život orchestr hudebního festivalu ve Verbier jako každoroční akademii mladých orchestrálních hráčů. Zajímavý je i jeho vztah k české hudbě. Bezpochyby byl ovlivněn Rafaelem Kubelíkem, vedle nějž počátkem 70. let v Metropolitní opeře začínal. V roce 1978 se zasloužil o novou inscenaci Smetanovy Prodané nevěsty, a znovu ji nastudoval s mladými zpěváky z MET akademie a Juilliard School v roce 2011, v sezóně 1985-86 pozval Václava Neumanna k dirigování Jenůfy, v červnu 1986 nahrál s Vídeňskými filharmoniky ve Zlatém sále vídeňského Musikvereinu Mou vlast a v květnu 1999 dirigoval ve Smetanově síni Dvořákovu Novosvětskou s orchestrem Metropolitní opery. Je sice pravda, že je mnohonásobně zdravotně hendikepovaný a že před 5 lety utrpěl úraz, po kterém nemůže chodit, ale téměř 2600 oddirigovaných představení z něj dělá zřejmě navždy jednu z podstat Metropolitní opery.
 |
| Nabucco - Placido Domingo, Abigail - Ljudmila Monastyrska |
Zatímco Levine v orchestřišti vsedě dirigoval, na jeviště naopak vyšel za pár dní 76letý Placido Domingo. Vloni to bylo 50 let, co se na něj postavil poprvé a od té doby téměř 700x. Dodnes šéf opery v Los Angeles a duše jedné z největších soutěží operních zpěváků Operalia. V Praze byl poprvé v roce 1994, aby nahrál CD s Angelou Gheorghiu, ale v tom roce si v ní zazpíval ještě jednou. Převlečen za pouličního zpěváka s čepicí před sebou zpíval nepoznán koledy na schodech kostela. To jsem si opravdu nevymyslel, tenkrát jsem šel zcela náhodou kolem. A o 17 let později zpíval před několika tisíci návštěvníků v letním Českém Krumlově.
A tou třetí osobností byl skladatel Giuseppe Verdi (1813-1902), který tuto svou třetí operu napsal poté, co ho zaujalo libreto ve chvíli, kdy po sérii rodinných tragedií se ve 27 letech rozhodl, že v Miláně skončí. V roce 1841 operu dopsal a 9. března 1842 oznamovaly plakáty milánské La Scaly premiéru Nabuchodonosora (později zkráceno na Nabucco). Triumfální uvedení opery přijalo obecenstvo s obrovským nadšením a vytleskalo si opakování sboru z třetího jednání, přestože zákon v té době potlesk zakazoval, neboť často přecházel do protirakouských demonstrací. Verdi se tak stal doslova přes noc slavným po celé Itálii a jeho jméno bylo jedním ze symbolů osvobození a sjednocení země. Strhující sbor zajatých Hebrejců na břehu Eufratu zněl milánskými ulicemi jako hymna. „Teprve touto operou začala moje umělecká dráha“, napsal Verdi o díle, které málem nevzniklo. (1)
 |
| Va pensiero v Metropolitní opeře |
Va, pensiero - Leť, myšlenko
Leť, myšlenko, na zlatých křídlech,
usaď se na svazích a pahorcích,
kde jemné, mírné, sladké vánky
naší rodné země vydávají krásnou vůni.
Pozdrav břehy Jordánu
a zřícené věže Sionu.
Ó má země tak krásná a ztracená!
Ó vzpomínko tak drahá a osudná!
Zlaté harfy věštných proroků,
proč visíte němé na vrbě?
Oživte znovu památku naší vlasti
a mluvte k nám o časech minulých!
Pamětlivi osudu Jeruzaléma,
vydávejte hlas syrového nářku,
či kéž vám Pán vdechne harmonii hlasů,
která změní utrpení v dobro.
V roce 2011 oslavovala Itálie 150 let od svého sjednocení. V rámci oslav dirigoval Riccardo Muti 12. února v římské opeře Nabucca a po ovacích následujících po sboru Va, pensiero pronesl několik vět na obranu kultury a vyzval publikum, aby při opakování zpívalo s sebou. Co se dělo, je vidět na klipu. Všimli jste si těch slz? Síla hudby je tady až magická.
A představení v Metropolitní dopadlo skvěle. Oba staří pánové se činili seč mohli a Domingo byl prostě nejlepší, přestože ostatní sólisté se narodili až poté, co on měl newyorský debut za sebou. To není ani tak oslava jeho osoby, jako spíš úžas nad tím, co dokáže příroda.
-------------------------
(1) A když jsem u předcházejících dvou legend uvedl vazbu na Česko, tak ta byla i u Verdiho: Teresa Stolzová (1834-1902), vynikající zpěvačka, dcera řezníka z Kostelce nad Labem, byla nejprve jeho zpěvačkou a nakonec rodinnou přítelkyní.
Žádné komentáře:
Okomentovat