V letošním roce jsou hned 2 velká výročí operních skladatelů. Verdi i Wagner se narodili oba v roce 1813. Oba jsou slavní, oba se pletli do politiky. Tím ovšem podobnost končí. Protože Richard Wagner byl nátura velice svérázná. Dokonce je motivem k zamyšlení, zda když je někdo mimořádně úspěšný v určitém oboru, má právo na jistý pardon tam, kde si počíná jako cvok.
A protože jsem jel nedávno do Drážďan, navštívil jsem v tamějším městském muzeu výstavu s názvem
Výstava není až tak bohatá na exponáty, stejně jako Drážďany nejsou bohaté na památky na jeho pobyt. Sice tam vyrostl a působil 8 let v divadle jako dirigent a šéf opery, ale co nevzala pozdější zástavba, to vzala válka, takže zbylo jen několik hrobů lidí s ním spojených, pár pamětních desek a busta v Semperově opeře.
Už ve 40. letech 19. století, kdy působil vc Drážďanech, rozvíjel Wagner různé utopické ideje, které vedly v roce 1849 k májové revoluci. A nebyl sám, podíl na ní měli m.j. jeho starší přítel a architekt drážďanské opery (ale i vídeňského Burgtheater a uměleckohistorického a přírodovědného muzea tamtéž) Gotfried Semper nebo ruský anarchista Bakunin. V centru města tehdy vzniklo na 100 barikád, lítě se bojovalo, a Wagner z věže Kreuzkirche pozoroval cvrkot a svým spolurevolucionářům házel dolů kameny obalené papírem se zprávami. Jeho žena Minna doma vyvařovala a jídlo mu posílala po kurýrovi. To by bylo žertovné, kdyby předem ztracená revoluce nebyla za pár dní rozdrcena, nezahynulo 200 lidí a 400 nebylo odsouzeno. I na Wagnera byl vydán zatykač, ten však stačil utéct.
 |
| Zatykač na Wagnera ze 16. května 1849 |
Odešel do Paříže a potom do Švýcarska a jeho hlavní díla z tohoto období nebyla hudební, ale byly to eseje o umění a politice. První z nich byl Die Kunst und die Revolution (Umění a revoluce), který napsal v Paříži. Následoval "Das Kunstwerk der Zukunft", kde se podobně jako v eseji předcházejícím zabýval myšlenkou integrálního umění - Gesamtkunstwerk, i když tento termín on sám příliš nepoužíval. Snad nejvýznamnějším je však esej "Židovství v hudbě" (Das Judenthum in der Musik), který vydal v Neue Zeitschrift für Musik ( NZM ) v Lipsku v září 1850 pod pseudonymem a znovu ve značně rozšířené podobě pod jménem
Wagner v roce 1869. V eseji m.j. říká: "Ačkoli zvláštností židovského způsobu mluvení a zpěvu jsou
nejzřetelnější u obyčejných Židů, kteří zůstali věrni zvykům svých otců, tak i když
kultivovaný syn židovstva se jich s nevýslovnou bolestí zbavil, přesto je vidět
drzá tvrdohlavost, s níž na nich lpí."
Ve Švýcarsku kromě politických spisů napsal Pět písní na slova Mathildy Wesendonckové, což byla manželka jeho podporovatele a ochránce, kterou mu odloudil. V Sasku byl omilostněn v roce 1862, ale protože vstoupil do několika krátkodobých vztahů, v Drážďanech žila pouze jeho žena. On sám už se tam vrátil jen párkrát, vždy na krátkou dobu. Když Minna v roce 1866 zemřela, měl konečně prostor na rozvinutí vztahu s o 24 let mladší Cosimou, které své nepřekonatelné puzení k ní sdělil při projíždce kočárem po Berlíně v roce 1863. Cosima byla dcerou jeho přítele Franze Liszta a současně manželkou jeho žáka a obdivovatele Hanse von Bullowa. Liszt, který sám prožil dosti bouřlivé a nestandardní vztahy, však už byl v té době vysvěcen na kněze a zásadně nesouhlasil s dceřiným rozvodem. Což ona vyřešila tím, že přestoupila na protestantskou víru. Než konečně uzavřeli v roce 1870 s Wagnerem sňatek, pobíhaly kolem nich dcerky Isolda a Eva a roční chlapeček jménem Siegfried.
Tyto Wagnerovy citové eskapády ovšem měly vliv na relativně úzký okruh lidí. Složitější to bylo s jeho teoriemi, na př. o přetvoření společnosti prostřednictvím umění, ale především s jeho zásadovým antisemitismem. K nim se hrdě hlásili nejen jeho potomci, ale i nacistický režim.
Wagner je klasickým důkazem toho, že člověk, který je schopen zcela mimořádných výkonů v určitém oboru lidské činnosti, může být zcela nepoužitelný jinde. A může být dokonce nebezpečné ho vnímat jako autoritu.
Žádné komentáře:
Okomentovat