Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dnešn...

sobota 24. listopadu 2018

Videňská potkávání a křižování

Všechno je o lidech.

Co se dá potkat na cestách

Cesta, to není jen míhající se krajina či posprejované zdi ve městě, ale především lidé. Staří, mladí, děti. Do někoho vidíte hned, někdo je tajemný jako sfinga. Tyhle děti nic nepředstírají, ovšem kdyby si chlapec všiml maminky, sotva by byl tak vstřícný.


 Když je cesta delší, někteří se před vámi stačí svléknout, samozřejmě obrazně. Tihle byli dva, mladá vysoká a štíhlá žena a sportovně vyhlížející mladší muž vydatně potetovaný. Jejich vzájemné korektní jednání ukazovalo na dva kolegy na pracovní cestě. Jak se však vlak vzdaloval od Prahy a blížil k Vídni, obrázek se měnil. Z tašky začali vyndávat lahvičky s vínem a po dvou roztáli. Nenápadné pohledy se měnily v nápadné doteky, chybělo už jen dodat - rychle nějakou postel. Pak další střih, telefon potenciálního klienta brala ona jako korektní asistentka, sdělovala mu informace o možnosti lékařského zákroku a hlavně se zajímala o peníze. Pan doktor je v Americe, říkala, ale on seděl vedle ní. Pěkní ptáčci.


A potom párek cizinců středních let v prodejně muzea Albertina. On sedí a znuděně zkoumá mobil a paní rejdí jak fretka po obchodě a přináší pohledy, obrázky a knihy s dotazem, zda je má koupit. Muž vždy neúčastně zvedne hlavu od mobilu a znovu a znovu říká ten ne, hledej dál. A má pokoj.

A nakonec věk pokročilý, vyrovnaný a klidný.


To však jsou lidé na cestách, kde národnost nehraje až takovou roli a většinou ji nepoznáte, dokud nepromluví. Tedy až na Rusy. Jak se někdo fotografuje před památkami architektury nebo slavnými obrazy či sochami, jeho domovina je jasná.

Vídeň, Babylon národů

Jenomže Vídeň, to je odjakživa mnohonárodnostní kotel. Co jen národů bylo ještě před sto lety občany rakouskouherské říše. A rakouskouherské cítění je hluboko pod kůží. Jsou tam dokonce hotýlky, které si na této tradici zakládají. A majordomus vás klidně pozdraví třeba maďarsky.


Jinde možná slovensky a ještě jinde polsky. A dole na Mariahilferstrasse nebo na Karlsplatz hraje harmonika ruské melodie.

Na přelomu 19. a 20. století dokonce mluvila téměř pětina obyvatel Vídně česky a byla tak druhým největším českým městem. A měla desítky českých škol, přestože úřady tomu nebyly příliš nakloněny, a česky mluvilo i 20 % vídeňských policajtů.

A ve Vídni se navíc setkáte s dědictvím onoho 300letého "utrpení". To stačí jít po ulici a dívat se. Tak třeba na Graben 13 je světoznámý salón, který založil pražský krejčí Josef Kníže v roce 1858.



A za rohem v Dorotheergasse je slavné Café Hawelka, kterýžto pán s českými kořeny zde působil od roku 1939 a servíroval povidlové buchty Arthurovi Millerovi nebo Peteru Ustinovovi. Když ve 100 letech umřel, byznys už provozovali jeho vnuci.

Café Hawelka
... a melange k jeho slavným povidlovým buchtám 
A než ujdete těch 100 metrů od Hawelky ke Knížeti, narazíte na světoznámé kožešnictví Liska. I jeho zakladatel se narodil v Československu a ještě jako Fuchs utekl z transportu do Osvětimi.


Tohle ovšem jsou české kořeny, ale když jen tak bloumáte kolem Graben, narážíte na desky připomínající významné Rakušany.

Opravdu echt Vídeňáci?

Třeba Antonia Salieriho.


Ale pozor, to byl přece Ital. Tak Franze Schuberta, což byl opravdu rodilý Vídeňák.

 

 Leč jeho otec pocházel ze severní Moravy, kde Franz pochytil od babičky nejednu romantickou melodii. Potom tu máme desku Antonia Vivaldiho.


Opět čistokrevný Ital a další, to už nikoho nepřekvapí, Conradin Kreutzer byl pro změnu Němec.


Konečně skororakouský Mozart

Naštěstí ale přímo v centru Vídně působil Wolfgang Amadeus Mozart. Rakušan, i když pro puntičkáře dodávám, že pocházel ze Salcburku, který nebyl součástí Habsburského imperia, a byl poddaným tamějšího knížete-arcibiskupa. Ostatně byl to on, kdo ho povolal počátkem roku 1781 do Vídně, aby se jako dvorní skladatel zúčastnil korunovačních oslav Josefa II. Mozart byl povzbuzen čerstvým úspěchem opery Idomeneo v Mnichově a vzpěčoval se stolovat s dalšími členy arcibiskupského týmu. Konflikt s knížetem skončil tím, že by vykopnut, snad doslova. Stalo se tak v Německém domě pár kroků od Stephansplatz a pamětní deska decentně říká, že tam bydlel.


Po vykopnutí požádal Mozart vdovu Weberovou, která bydlela na Petersplatz o 500 m dál, zda by u ní nemohl získat na pár dní asyl. Znali se z Mannheimu, kde se chtěl Mozart před 4 lety uchytit a při té příležitosti se zamiloval do její dcery, kterou tam učil zpívat. Ta měla v roce 1981 angažmá ve vídeňské opeře a byla vdaná, ovšem byla tady 19letá Konstance a když se týden ve 2. patře domu "U Božího oka" protáhl na 4 měsíce, Mozart byl opět vyhozen.


Nedopadl však daleko, do 3. patra v necelých 200 m vzdáleném domě na Graben 17.


Majitelem domu byl privilegovaný židovský bankéř Nathan Adam von Arnstein, tzv. hofjude, dvorní dodavatel a velkoobchodník. Zde také složil operu Únos ze serailu a třeba Haffnerovu symfonii. A sem za ním také utekla po premiéře Únosu Konstance Weberová, zda sama od sebe či na pokyn matky se neví, ale v každém případě Mozartovi nezbylo nic jiného, než se oženit, což stará Weberová pojistila hrozbou policií a soudy. Tolik Mozart okolo Graben. Za zbývajících 9 let života se Mozart stěhoval celkem 12x, většinou v centru, dvakrát (v roce 1787 a 1788) však žil několik měsíců na předměstí. Poprvé z něj unikl po pražské premiéře Dona Giovanniho, která zřejmě dočasně vylepšila jeho rozpočet.

A nakonec Tomáš Garrigue Masaryk

Kdyby žil Mozart o 90 let později, potkával by se nejspíš s prvním českým prezidentem. Ten má totiž pamětní desku na rohu Petersplatz, nějakých 50 metrů od domu, kde bydlela vdova Weberová. Tam se tedy proťala jména dvou géniů - Mozarta a Masaryka. Jak k tomu došlo?

Kytička s trikolórou pod pamětní deskou na Petersplatz připomíná,
že uplynulo 100 let od zrodu Československa.
Tomáš Masaryk se dostal poprvé do Vídně, když ho tam matka ve 14 letech přivezla do učení na strojního (možná uměleckého) zámečníka a bydlel v Salmgasse 8, kde ona sama kdysi sloužila u zámečníka Malého. Vydržel tam jen pár týdnů. Podruhé přišel do Vídně v roce 1869 s rodinou Antona Le Monniera, policejního ředitele v Brně, jehož syna doučoval. Když se Masaryk dostal do ostrého konfliktu s ředitelem brněnského gymnázia, zasadil se Monnier o to, že mohl dostudovat a protože byl v té době přeložen do Vídně, vzal ho s sebou a bydleli zpočátku v čísle 1 téže Salmgasse. Především ale se stal žákem prestižního akademického gymnázia, kde v roce 1872 maturoval. Jeho sponzor sice o rok později umírá, ale Masaryka přebírá do své péče generální rada Anglo-rakouské banky R. Schlesinger, jehož synovi Alfredovi dělá opatrovníka, za což dostává vysokou mzdu a má k dispozici i vlastní byt. Když v roce 1876 syn odmaturuje a Masaryk ukončí doktorátem filosofie univerzitní studia, dostáva jako odměnu jednak honosný prsten, ale hlavně stráví celé léto se svým svěřencem v Itálii a poté odjedou do Lipska, kde mu dělá dál průvodce. Sám si doplňuje vzdělání na univerzitě. V květnu roku 1877 se tam Masaryk seznámí s Američankou Charlottou Garrique, s níž v březnu příštího roku uzavírá ve Spojených státech sňatek a společně se vrací do Vídně. Přítelem jeho tchána je Richard Teller Crane, jehož syn Charles Richard se stane Masarykovou významnou oporou. Masarykovi zůstanou ve Vídni do roku 1882, kdy Tomáš získává místo profesora na Karlově univerzitě v Praze.

Ta deska, kvůli které o těchto věcech mluvím, byla instalována v roce 1982 a zasadil se o ní disident, iniciátor myšlenky, sbírky a realizace Přemysl Janýr starší, komunisty vězněný sociální demokrat a emigrant z října 1968, který spolupracoval s vedením rakouské sociální demokracie a v roce 1999 mu Václav Havel udělil Řád Tomáše Garrigua Masaryka.

A jen tak na závěr. Do onoho proklínaného Rakouska odešly po srpnu 1968, 50 let po rozpadu říše, desetitisíce českých a slovenských občanů, o které se ona země postarala. Tím se kruh potkávání a křižování uzavírá.

Žádné komentáře:

Okomentovat