Poslední Janáčkovo téma - svoboda

Po úspěchu Věci Makropulos se Leoš Janáček (1854-1928) pustil počátkem roku 1927 do práce na dalším libretu a za základ si vzal román Fjodora Michailoviče Dostojevského Zápisky z mrtvého domu. Děj románu, který se odehrává ve vězení, je dostatečně autentický, protože spisovatel byl ve svých 29 letech odsouzen za účast v povstání ke 4 rokům vězení, původně dokonce k trestu smrti, který byl zrušen až těsně před výstřelem, a trest si odbýval v Omské věznici.

Janáček si z románu vybral 4 příběhy, jejichž svorníkem je touha po svobodě a lidské důstojnosti. A na opeře intenzivně pracoval, takže v červenci 1928 byla finálně hotova první dvě jednání. Když odjížděl v srpnu 1928 do Hukvald, třetí jednání měl s sebou, ale už ho nestačil zkorigovat. Jeho žáci pak nejen dokončili korektury, ale provedli i rozsáhlejší změny včetně orchestrace a textu. Je ovšem pravda, že jak Janáček, přestože jeho znalost ruštiny prý nebyla bůhvíjaká, psal libreto přímo z ruského originálu a slova zřejmě vpisoval rovnou do partitury, je v originálním textu řada těžko srozumitelných rusismů. Zdá se však, že Janáček tomu nepřikládal velký význam. K originální verzi závěru opery se vrátil až Rafael Kubelík v roce 1962.

snadné čtení to tedy nebylo

Režisérem představení uvedeného v Brně je David Pountney (*1947), znalec a popularizátor Janáčka. A hudebně operu nastudoval český dirigent, spoluzakladatel PKF, žák Jiřího Bělohlávka na JAMU, před 10 roky umělecký ředitel brněnské opery a dnes hudební ředitel Velšské národní opery, přičemž vycházel z kritické edice dirigenta Charlese Mackerrase (1925-2010) a muzikologa Johna Tyrrella (1942-2018), kteří v ní operu očistili od změn do podoby napsané Janáčkem. První z nich pobýval koncem 40. let v Praze jako žák Václava Talicha, v roce 1952 dirigoval první Káťu Kabanovou v Anglii a Janáčka prakticky prosadil do západoevropské hudební produkce. Tyrrell byl jedním z  největších znalců Janáčka, v 60. letech studoval v Brně a podobně jako Mackerras se naučil česky. Je držitelem čestných doktorátů Masarykovy univerzity a Janáčkovy akademie múzických umění a ceny Classic Prague Award jako „mezinárodní vyslanec české hudby“. Působil i v radě festivalu Janáček Brno. Dá se tedy říci, že to co cardiffský ensámbl předvedl, byl autentický Janáček z těch nejpovolanějších rukou.

hrálo se na provizorní scéně v pavilonu P brněnského výstaviště

Aby to nebylo tak přímočaře jednoduché, tak to co bylo předloženo publiku nebyla tak úplně nová inscenace, protože premiéra v Cardiffu se odehrála již před 35 lety, takže v loňském roce se ve Walesu odehrála "premiéra" revivalu a nové bylo Hanusovo hudební nastudování.

Obecný lidský problém se v opeře střetá se syrovým životem a Janáček plodí naprosto originální hudbu, která stojí zcela mimo dobové proudy. Tomáš Hanus o ní říká: "...je vyrvaná ze země, z lidské krve, objevuje se tam i nebe, je to kus reálného lidského života, který je tak pravdivý, tak brutálně nepřikrášlený a přímý...  Janáčkova hudba je jak vesmír před velkým třeskem." A takhle to také Hanus diriguje.

Inscenace působí nesmírně kompaktně, jestli se o operách Wagnerových říká, že jsou prokomponované, tak tady bych řekl, že inscenace je "prorežírovaná." Jedna akce plynule přechází v druhou a na překážku není ani to, že celé devadesátiminutové představení bez přestávky se odehrává v jedněch kulisách. Ona zmíněná kompaktnost vlastně nevyvolává ani potřebu někoho z aktérů zvlášť vyzdvihoval, všichni byli dobří. A kdybych měl na někoho ukázat, pak na dirigenta Tomáše Hanuše, pod jehož vedením zazněla hudba, která snad byla ještě o stupínek výš než herecko-pěvecká složka představení. Je zřejmé, že když si David Pountney před dvěma roky vybíral hudebního ředitele Velšské národní opery, trefil takříkajíc do černého.

V letošním roce proběhly také dvě premiéry opery v Německu (Mnichov a Frankfurt), které vyšly ze stejné kritické edice. Po zhlédnutí živého Špinarova nastudování před 3 roky na ND v Praze i ukázek z letošní produkce Bavorské státní opery musím říct, že ono staré Pountneyovo představení je mé představě Janáčka zřetelně bližší.


Festival Janáček Brno 2018
Leoš Janáček: Z mrtvého domu
2. prosince 2018
Výstaviště Brno

Dirigent: Tomáš Hanus 
Režie: David Pountney 
Asistent režie: Caroline Clegg 
Scéna: Maria Bjornson 
Kostýmy: Maria Bjornson 
Světelný design: Chris Ellis 

Obsazení 
Alexandr Petrovič Gorjančikov: BenMCateer 
Filka Morozov: Mark LeBrocq 
Skuratov: Alan Oke 
Šiškov: Simon Bailey 
Aljeja: Paula Greenwood 
Velký vězeň: Paul Charles Clarke 
Malý vězeň: Richard Immergluck 
Čekunov:: Alastair Moore 
Placmajor: Robert Hayward 
Stařičký vězeň: Peter Wilman 
Šapkin: Adrian Thompson 
Kedril: SimonButtle 
Poběhlice: Sarah Pope 
Vězeň hrající Donna Juana: Laurence Cole 
Mladý vězeň: Adam Music 
Čerevin: Gareth Dafydd Morris 
Opilý vězeň: Michael Clifton-Thompson 
Kuchař: Jasey Hall 
Kovář: Martin Lloyd 
Duchovní: Alastar Moore 
Stráž: Joe Roche 
4 herci: MatthewBatte, NickHywell, JamesRockey, Dafydd Weeks 
Hlas za scénou: Gareth Dafydd Morris

Sbor a orchestr Velšské národní opery