Maďarská ohyzda Makropulos z Vlámska

Věc Makropulos je původně činohra Karla Čapka, která měla premiéru 21. listopadu 1922.  Jde vlastně o detektivní příběh konverzačního charakteru o atraktivní ženě pátrající po receptu doktora Rudolfa II. na složení elixíru, který jí umožnil žít 300 let a mohl by jí dát život věčný. Poněkud nejasný právnický základ zápletky řeší dědické propletence jejích vztahů, které dlouhověkost způsobila. Zabývá se tedy otázkou nesmrtelnosti a možnosti dosáhnout jejím prostřednictvím lidského štěstí a přestože ji autor označil za komedii, víc by seděla tragikomedie nebo fraška. Mimochodem, Čapek sám považoval za dosti dobrý šedesátiletý život, to mu ovšem bylo lehce přes 30.

Téměř sedmdesátiletý Janáček vnímal svět jinak, ale otázka nesmrtelnosti už probleskuje v Lišce Bystroušce, i když v podobě koloběhu života. Brzy po její premiéře ve Vinohradském divadle sondoval nejprve u Čapkovy sestry, která žila v Brně, jak dosáhnout svolení a zřejmě věděl proč, neboť když se na Čapka jejím prostřednictvím obrátil, ten vyjádřil nedůvěru v možnost adaptovat hru na operu slovy: „Ten starý podivín! Za chvíli zkomponuje i nějakou lokálku z novin. Dobře, že nežádá, abych mu s tím pomohl; nechtělo by se mi soukat z toho libreto, nesvedl bych to asi, nemám čas a ani by se mi do toho nechtělo, i kdybych ho měl dost." Po skladatelově naléhání nakonec rezignoval a nechal Janáčkovi zcela volnou ruku. Ten vypreparoval ze hry dějovou kostru a z komedie vytvořil spíš tragédii. A do příběhu zřejmě promítl i své vlastní trápení vyplývající ze vztahu k podstatně mladší ženě: "Ubohá třistaletá krasavice! Lidé ji měli za zlodějku, lhářku, za necitné zvíře. Bestií, kanálií ji nadávali, škrtit ji chtěli – a její vina? Že dlouho musela žít. Lítost jsem měl s ní."

dramaturgické úvody prof. Miloše Štědroně (vlevo), hlavy rozvětveného
divadelně hudebního klanu, patří k velkým plusům brněnského operního života 

Premiéra se uskutečnila 18. prosince 1926 v Národním divadle v Brně za Janáčkovy účasti a první zahraniční uvedení v roce 1929 v Berlíně. Trvalo pak dalších 35 let, než ji Janáčkův obdivovatel a znalec, dirigent Charles Mackerras nastudoval v Londýně, což operu postupně přivedlo i na ta největší jeviště. Přesto však není Věc Makropulos tak oblíbená jako Jenůfa, Liška Bystrouška nebo Káťa Kabanová. Její sci-fi základ však vytváří prostor pro režijní exhibici.

za okamžik se začíná, ze dveří vlevo začnou přicházet účinkující

Maďar Kornél Mundruczó, jinak především filmař, jehož snímky sbírají ocenění na předních světových festivalech, nabídnuté příležitosti využil a vytvořil roku 2016 ve Vlámské opeře futuristickou inscenaci. Emilii Marty v ní pojal jako umělou bytost s androgynním tělem motorkářky, která se na scéně objeví s přilbou zakrývající celou hlavu, a to, že působení elixíru po 300 letech končí dokumentuje množství medikamentů, které má u sebe, i stojanem s kapačkami v jejím bytě. Nicméně švýcarská sopranistka Rachel Harnisch podala v titulní roli vynikající výkon. Janáček text Čapkovy hry zkrátil a změnil závěr, takže Elina Makropulos umírá smířena se sebou i s Bohem, přičemž opakuje "Pater hemon (Otče náš)." Její duše se vznášela, ale proč přitom levitoval nábytek jsem nepochopil.

Rachel Harnisch jako asexuální Elina Makropulos 

Přestože většina účinkujících včetně orchestru a sboru přijela z Belgie, dvě z hlavních postav - Jaroslav Prus/Martin Bárta a Albert Gregor/ Ladislav Elgr - vytvořili zpěváci domácí. Diváci se museli vyrovnat se skutečností, že první z nich zahořel k žensky ohyzdné Elině takovou vášní, že vyměnil rudolfinský recept za noc s ní. Originální Janáčkovo pojetí, kde je Makropulos sice vnitřně vyhořelá a zoufale chladná, ale stále ještě krásná, je rozhodně logičtější. Což je ovšem problém druhořadý, podstatné je, že poté, co Makropulos odhalí dlouhověkost ne coby zdroj, nýbrž jako ničitele lidského štěstí, nikdo není ochoten ji získat a mladá Kristina recept spálí, zatímco Emilia umírá. A až na zmíněný nonsens, kterých jsou ovšem opery plny, byla inscenace živá a zajímavá, k čemuž přispěla i scéna s průhledem do krajiny.

uprostřed Makropulos, vlevo Bárta, vpravo Netopil

Tomáš Netopil dirigoval s vervou, tam, kde to bylo namístě, zněl orchestr syrově a úsečně, jinde vřele a jako většinou u Janáčka se stávalo, že jsem váhal, zda nezavřít oči a jen poslouchat, zvláště pak žestě. Znovu se nabízí dnes už zbytečná otázka, proč drsný politický zásah musel před časem rozbít skvělý tým pražského Národního divadla ve prospěch Brna a Essenu, z čehož se první scéna dodnes nevzpamatovala, jak naposled ukázala její výroční Libuše.


Festival Janáček Brno 2018
Vlámská opera
Leoš Janáček: Věc Makropulos
Janáčkovo divadlo Brno
25. listopadu 2018

Dirigent: Tomáš Netopil
Režie: Kornél Mundruczó
Scéna: Monika Pormale
Kostýmy: Monika Pormale
Světelný design: Felice Ross
Sbormistr: Jan Schweiger

Obsazení:
Emilia Marty: Rachel Harnisch
Albert Gregor: Ladislav Elgr
Solicitátor Vítek: Sam Furness
Kristina, dcera dr. Kolenatého: Raehann Bryce-Davis
Jaroslav Prus: Martin Bárta
Janek, jeho syn: Denzil Delaere
Dr. Kolenatý: Karoly Szemeredy
Strojník: Thierry Vallier
Poklízečka: Bea Desmet
Hauk-Šendorf: Guy De Mey
Komorná: Birgit Langenhuysen

Symfonický orchestr Vlámské opery
Sbor Vlámské opery