Nový vítr v podzimní MET

Newyorská Metropolitní opera, která se v posledních letech potýká s poklesem návštěvnosti, inovuje. Vedle trochu divoké výměny hudebního ředitele přichází i noví inscenátoři. Tři premiéry v podzimní části sezóny připravili američtí tvůrci Darko Tresnjak, resp. Michael Mayer, které spojuje to,že jsou nositeli Tony Award za režii muzikálů.

První z nich představil operu Camilla Saint-Saense Samson a Dalila, která byla 20. října vysílána v rámci projektu MET in HD. Epický biblický příběh dostal bombastickou scénu a prvotřídní obsazení. Elīna Garanča a Roberto Alagna v titulních rolích jsou v paměti řady milovníků opery spojeni s Carmen v roce 2010, kde vášnivý Alagna - Don José hrál zrazeného milence s takovým zaujetím, že Garanča - Carmen odcházela s modřinami. Oba tehdy byli skvělí, ovšem Garanča je příliš noblesní na to, aby mohla být 100% smyslnou svůdnicí. I zde byl výkon obou protagonistů excelentní s podobnou poznámkou k nedostatku živelné dráždivosti u Garanči. Vynikající byly jako obvykle sborové scény.

Samson a Dalila

Metropolitní opera
Camille Saint-Saens: Samson a Dalila,
20. října 2018, přímý přenos

Dirigent: Sir Mark Elder
Režie: Darko Tresnjak
Scénografie: Alexander Dodge
Kostýmy: Linda J. Cho
Světelný design: Donald Holder
Choreografie: Augustin McCormick
Dirigent: Sir Mark Elder
Režie: Darko Tresnjak
Scénografie: Alexander Dodge
Kostýmy: Linda J. Cho
Světelný design: Donald Holder

Elīna Garanača: Dalila
Roberto Alagna: Samson
Elchin Azizov: Abimelech
Laurent Naouri: Velekněz
Dmitrij Belosselskij: Hebrejský stařec

--------------------

Zbývající dvě premiéry připravil Michael Mayer, který před několika lety inscenoval poněkud pouťového Rigoletta situovaného do Las Vegas. 

Tou první je Marnie stále ještě mladého skladatele Nicole Muhly. Libreto vychází z románu anglického spisovatele Winstona Grahama vydaného v roce 1961, podle kterého natočil v roce 1964  Alfred Hitchcock filmový horor, který ovšem drtivá většina současníků nezná. Příběh vyšinuté ženy týrané můrou viny ze smrti malého bratra, která mění místa pobytu a zaměstnání a své šéfy okrádá, je skutečně dramatický. A to včetně nečekaného rozuzlení. Vnějškově opera připomíná trochu Adésova Anděla zkázy a trochu Věc Makropulos, ale plně stojí na vlastních nohách. Minimální scéna i kostýmy ladí s příběhem a obsazení hlavních rolí je perfektní. Představení ovšem stojí a padá s vynikajícím výkonem Isabel Leonard v roli Marnie, která podává postavu jak pěvecky, tak i herecky s naprostou samozřejmostí. Díky té komplexnosti mi připadá, že jde o její nejlepší prezentaci poslední doby, jestli se to tak dá vůbec říct. Čím se ta ženská nabíjí, že toho ze sebe dokáže tolik vydat? I ostatní zpěváci a především Christopher Maltman jsou skvělí, postava Marnie je však nejplastičtější.

Metropolitní opera

Nico Muhly: Marnie
10. listopadu 2018, přímý přenos

Dirigent: Robert Spano
Režie: Michael Mayer
Kostýmy: Arianne Phillips
Světelný design: Kevin Adams
Scénografie a projekce: Julian Crouch
Průvodce pořadem: Anthony Roth Costanzo

Obsazení:
Marnie: Isabel Leonard
Matka Marnie: Denyce Graves
Paní Rutlaandová: Janis Kelly
Mark Rutland: Christopher Maltman
Terry Rutland: Iestyn Davies

--------------------

Třetí z nových inscenací letošního podzimu je Verdiho Traviata, kterou režíroval opět Michael Mayer. Během dvou měsíců tak představil dvě absolutně odlišná díla, navíc Traviata nahradila slavnou Deckerovu inscenaci z roku 2005 šitou na tělo Anny Netrebko a Rolando Villazona, jejíž opakovaný přenos, tentokrát s Yonchevou a Michaelem Fabiano byl vysílán vloni. Nová inscenace je skutečně z gruntu nová, staví na lidské vášni a je zasazena do jakéhosi rokokového prostředí, které samo o sobě příliš neinspiruje. A má zbrusu nové obsazení Damrau, Flórez a Quinn Kelsey. Absolutní hvězdou večera byla Diana Damrau a to jak pěvecky, tak i herecky, i co do exteriéru, na kterém musela po dvou dětech tvrdě pracovat. Její výkon byl doslova úchvatný nebyl problém uvěřit, že ten příběh žila. Poněkud rozpačitý jsem pak byl z Alfreda, kde Floréz asi není tím úplně nejlepším představitelem, i když zpíval také skvěle. Je to asi daň z přenosu, ale možná by měl být trochu víc chlap. Zato jeho divadelní otec Quinn Kelsey mi připadal vynikající a svým sytým, ale sametovým hlasem nejspíš nejlepší starý Germont za řadu let.

Ovšem tou největší hvězdou představení byl dirigent Yannick Nézet-Séguin. Při svém prvním nastudování v Met předvedl bezchybný energický výkon, který diváci hlasitě ocenili. Atmosféra, kterou do představení vnesl, byla umocněna tím, že na závěr přivedl na jeviště celý orchestr podobně, jako to dělá Daniel Barenboim v Berlíně.

Metropolitní opera
Giuseppe Verdi: La Traviata
15. prosince

Dirigent: Yannick Nézet-Séguin
Režie Michael Mayer
Scénická výprava: Christine Jones
Kostýmy: Susan Hilferty
Choreografie: Lorin Latarro
Průvodkyně přenosem: Anita Rachvelishvili

Obsazení:
Violeta Valéry: Diana Damrau
Alfredo Germont: Juan Diego Flórez
Giorgio Germont: Quinn Kelsey

--------------------

Kdybych to měl shrnout, pak všechna tři představení byla skvělá, nejméně snad Samson a Dalila. Jak dalece jsou přínosem muzikáloví režiséři je těžké říct, zřetelným úspěchem pro mne byla pouze Marnie. O zpěvácích je zbytečné mluvit, na jejich kvalitě divadlo oprávněně trvá a nový hudební ředitel je evidentním obrovským přínosem.