Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dneš...

sobota 22. prosince 2018

Schiele a jiní šílenci

EGON SCHIELE

Podzimní Vídeň připravuje pro své návštěvníky každoročně výstavní lahůdky. O Bruegelovi a Monetovi už tady byla řeč, ale roku 1918 skončila nejen 1. světová válka - bohudík - a rakousko-uherská říše - i to má celkem kladné znaménko, ale bohužel vyhasly i životy řady lidí. Jedním z nich byl i Egon Schiele (1890-1918), o kterém jsem psal již vloni v souvislosti s výstavou jeho kreseb v Albertině. Největší sbírku však má Leopold museum, které vystavuje Schieleho tvorbu v různých kombinacích průběžně a konečně Belvedere, který má k dispozici 16 Schieleho děl plus 2 trvalé zápůjčky, a uspořádal letos v Oranžerii Dolního Belvederu jejich výstavu. Ta je sice relativně komorní, ale je doplněna rozsáhlou dokumentací, protože všechny obrazy náležející galerii byly podrobeny rozsáhlému průzkumu. Výstava ukazuje cesty, jakými se obrazy do muzea dostaly a ty byli mnohdy krkolomné, protože doba byla a je taková. Nezanedbatelnou roli v tom hrály i válečné konfiskace židovského majetku a poválečné restituce. Jednomu takovému příběhu, kde se hrálo o obrazy Gustava Klimta, se dostalo rozsáhlé publicity a je literárně i filmově zdokumentován.


Všechno to začalo kunsthistorikem Franzem Martinem Haberditzlem (1882-1944), který byl ve 33 letech jmenován ředitelem státnígalerie v Belvedere a zůstal jím až do anšlusu v roce 1938. Odejit byl, neboť byl přítelem "degenerovaného umění" a manželem poloviční židovky. Krátce po svém jmenování se seznámil s Schielem, který v roce 1917 namaloval jeho portrét. Haberditzl ho koupil a v majetku rodiny zůstal až do roku 1976. Majitel soukromé sbírky, který ho tehdy získal, ho prodal muzeu v roce 2003.

Dr. Franz Martin Haberditzl (1917) - Belvedere
Jedním z nejvýše ceněných Schieleho obrazů je portrét vydavatele Eduarda Kosmacka z roku 1910, i ten ho od malíře koupil. V roce 1930 přešel do rukou rakouského kunsthistorika Ferdinanda Eckhardta, který ho Belvedere prodal, když v roce 1953 odcházel do Kanady.

Eduard Kosmack (1910) - Belvedere
Waldeburghu "Wally" Neuzil poznal Schiele v roce 1911, když jí bylo 16 let a stala se jeho modelkou, milenkou, opatrovatelkou a můzou. Obraz je sice v majetku Leopold musea, ale jednak se jedná o klíčovou osobu v malířově životě, jednak je typickým příkladem problémů, kterými se Rakousko muselo po válce zabývat. Jeho poslední předanšlusoví majitelé byli židé, kteří o obraz přišli, následovalo jeho válečné putování, chybná restituce ve prospěch Roberta Riegera, koupě Rakouskou galerií, výměna s Rudolfem Leopoldem za Portrét Herberta Reinera, soudy, zablokování v USA  a až v roce 2010 po Leopoldově smrti došlo k urovnání s dědici posledních předválečných majitelů (19 mil. $) a jeho definitivní získání Leopoldovým muzeem.

Wally Neuzil (1912) - Leopold Museum
Obraz Okna je jedním z řady těch, které ukazují Český Krumlov, odkud pocházela Schieleho matka a kde mladý malíř pobýval a se skandálem odjížděl v roce 1910 a znovu 1911. Jeho cesta do Belvederu však byla ukázkově prostá. V roce 1917 ho koupil malířský kolega Hans Böhler a ten ho za 31 let prodal Belvederu.

Fasáda (Okna), 1914, Belvedere
Obraz "Smrt a dívka" odráží stav, ve kterém Schiele byl, když se v roce rozhodl oženit s Edith Harms a jeho dosavadní modelka, milenka, pečovatelka a můza Wally odešla, když obě odmítly žít podle Schieleho představy ve třech.

Smrt a dívka (Muž a žena), 1915, Belvedere
Obraz Muž a žena, stejně jako Kardinál a jeptiška, koupil od malíře Heinrich Rieger. Tento  rakouský sběratel byl zubař a často obrazy přijímal jako platbu za své služby a jeho sbírka obsahovala několik set položek moderního malířství. Jako žid přišel v roce 1938 o licenci a existenci a sbírku rozprodával. Rieger i jeho žena zahynuli po transportu do Terezína a v roce 1948 obraz Muž a žena restituoval syn Heinrich, který včas emigroval do Spojených států. Ten ho v roce 1950 prodal Österreichischen Galerie.

Objetí (Muž a žena), 1917, Belvedere
Obraz Kardinál a jeptiška měl podobný osud jako Objetí, v roce 1957 však byl S Rudolfem Leopoldem vyměněn za jeden z obrazů Gustava Klimta.

Kardinál a jeptiška (Pohlazení), 1912, Leopold Museum
Osud dalšího vysoce ceněného obrazu, expresionistické melancholické podzimní krajiny s řadou stromů při západu slunce, z nichž z jednoho opadalo listí, není tak úplně jasný. Známo je, že do roku 1930 byl jeho majitelem Josef Morgenstern, pak je tma a v roce 1942 ho Belvedere koupil od vídeňské galerie L.T. Neumann. Morgenstern zahynul roku 1943 v Osvětimi, jeho žena přežila v Bruselu a zemřela v roce 1970. V každém případě je to nejlepší Schieleho krajina.

Čtyři stromy (1917), Belvedere
Přestože se mnohé z toho, co se dělo za války v Rakousku, dostalo na světlo světa, vyžaduje i dnes publikace takovýchto informací jistou míru odvahy. I když jiná oblast, ale má to něco společného s táborem v Letech nebo pařížským zátahem na židy v roce 1942. Prostě když se nemusí, nemluví se o tom. I kdyby to člověk nechtěl sebevíc, politika je součást života, včetně těch jejích hodně stinných stránek.

A tady je ještě jednou všechno co nahoře, a i víc. 




Pokud by někomu bylo těch obrazů z Oranžerie málo, na youtube jich může vidět mnohem víc. Tady třeba 283. A na vlastní oči je můžete vidět v pařížské galerii Fondation Louis Vuitton nebo v Moskvě, Bostonu, Londýně, Liverpoolu či New York.


DONNA HUANCA

Stejně letos jako loni se v Dolním Belvederu koná výstava, jejímž hlavním objektem je nahé ženské tělo. 38letá bolivijoameričanka se snaží vytvořit uměleckou paralelu světa současným působením na různé smysly. Zapojuje tak do svých výtvorů barokní prostředí, sochy, velkoformátové kresby, zvuky, video a živé postavy. Někteří návštěvníci se tvářili, že je to upoutalo, moc jich nebylo.





NIKO PIROSMANI (1862-1918)

Jeden z naivistických malířů z dob carského Ruska. Vyučený sazeč začínal jako kuchař na Transkavkazské železnici, později spoluvlastnil malou mlékárnu a když ji propil, maloval cestující na dráze a návštěvníky restaurací za jídlo a pití. Později ho objevili moskevští modernisté a na výstavě organizované v roce 1912 Michailem Larionovem upoutaly jeho obrazy pozornost a inspiroval přední malíře jako Chagalla, Malevič, Gončarovou a Larionova podobně jako Henri Rousseau malíře francouzské. V Tbilisi ho však odmítli, strávil 2 roky v jakési sklepní hospodě a zemřel v 56 letech. Dnes je respektovaným umělcem, jehož obrazy visí v Národní galerii v Tbilisi, akorát že nikdo neví, kdy vznikly.

Výstavu obrazů při příležitosti 100. výročí úmrtí tohoto podivína uspořádala Albertina. Je to bezpochyby znamení jisté sounáležitosti s Ruskem tísněné Gruzií.

mladá žena se sklenicí piva
Rusko-japonská válka
Zelinářský krám









Žádné komentáře:

Okomentovat