Drážďany, kdysi součást vzdálené země DDR, kam, a to mluvím jeo o posledních 60 letech, se napřed nesmělo, pak jen na extra povolení, a později se tam jezdilo volně, i když celní kontrola, zvláště ve směru do Čech, byla občas zajímavá. Třeba když jste si vezli 3 čepice. To je však nostalgická vzpomínka na zasutou minulost budování lepší společnosti. Dnes stačí nastartovat v Praze auto a za 100 minut vystupujetete u drážďanského Hauptbahnhof. A to ještě cestu komplikuje nějakých 30 nepřehledných kilometrů, dar to zelených fanatiků lidstvu, kteří ve spolupráci s úředními osazovateli zmateného dopravního značení pomáhají řidičům vážit si dálnice. Hraniční čáru, policii, ani celníky nevidíte, ale že jste v jiné zemi stejně poznáte. Je tam jaksi zeleněji a pořádněji.
Ale to je jen drobná lapálie. Co překvapí jako první je, že parkování u hlavního nádraží stojí jen 3 € za celý den. Dokud jsme neodjeli, měl jsem nepříjemný pocit, že to byla jen past a nakonec z nás stáhnou kůži, nestáhli. Nádraží je památečné, před rokem 1850 to byl Bohmischer Bahnhof, protože součást Bohmische Eisenbahn, dnes výchozí bod IV. panevropského koridoru z Drážďan přes Prahu do Istanbulu.
Přes Vídeňské náměstí se dostanete na Pražskou ulici, hlavní nákupní tepnu města. Nové chrámy obchodu rostou jak z vody, ale stopy socialismu jsou nesmazatelné, třeba dlouhatánský panelák s malými okny hned na začátku a plastiky ve stylu pozdní sorely. Ale po pár stovkách metrů lemovaných Karstadty a spol. jste v historickém centru, jehož obnova po roce 1990, která stále probíhá, musela stát nesmírné peníze, avšak výsledek je rozhodně vidět. Nejzřetelnějším symbolem tohoto úsilí je určitě Frauenkirche, jeden z nejvýznamnějších protestantských chrámů Německa, který byl rekonstruován a po 60 letech znovu vysvěcen. Před kostelem se tyčí socha hlavního reformátora Martina Luthera a uvnitř se pyšní tím, že tam jednou hrál na varhany sám Johann Sebastian Bach. Rychlost a rozsah budování je vidět i porovnáním reality a satelitních map Googlu, které jsou tak 4-5 let staré.
Jen pár metrů odtud je 40 let starý Kulturpalast se šílenou nástěnnou mozaikou "cesta rudého praporu" na západní stěně. To nedaleký Taschenbergpalais je jinačí kafe. Ostatně ten nebyl projevem lásky k socialismu, ale ke kurfiřtově milence. Tento Fridrich August zvaný Silný byl nadto takový frajer, že si nechal úředně potrvrdit, že 15. února 1711 zlámal holýma rukama podkovu. To Walter Ulbricht, vládce v době Kulturpalastu, nemohl, neb už mu ze samého vládnutí ztuhla ruka a možná změknul mozek.
O dalších pár set metrů dál je Semperova opera, ve které ve 40. letech 19. století působil jako kapelník mladý sice, ale skandály již notně obestřený Richard Wagner. Ten však musel z Drážďan po revoluci 1848 utéct, stejně jako stavitel divadla Gottfried Semper. Ze zcela zásadních ideologických důvodů a kvůli zatykači se oba tito významní mužové nesměli vrátit, avšak když o 20 let později v roce 1869 divadlo vyhořelo, ideologie neiodeologie, Semper byl omilostněn, aby ho znovu postavil. Pro jistotu to ale svěřil synovi. A Wagner taky nepřišel zkrátka, v sousedním Bavorsku měl svůj Bayreuth. Po druhé vstalo divadlo z mrtvých v roce 1985, když bylo obnoveno z válečných trosek a po třetí po poškození při povodni 2002. To však trvalo měsíce, zatímco ony předcházející rekonstrukce léta ba desítky let.
Dráždany a jejich labské okolí byly před 7 lety zapsány do seznamu historických památek UNESCO, avšak poté, co referendum schválilo výstavbu nového mostu (daleko od centra Drážďan), je tato úctyhodná instituce potrestala tím, že je opět ze seznamu vyškrtla. Kdyby si dali říct a vybudovali pod Labem tunel, mohli mít pokoj. Zdá se, že Sasíci si věří víc než Pražští. Ti zalezli a mrakodrapy na Pankráci nebudou.
Drážďany jsou krásné kulturní místo, hlavní město bývalého Saského království, dnes Svobodného státu Sasko, ale obtížně se srovnávají třeba s Prahou. I když se v roce 1871 stalo součástí Německé říše, zůstávalo až do 13. listopadu 1918 královstvím a Drážďany sídlem krále. Proto architektura města je vrcholně barokní a novorenesanční. A jen tak mimochodem, saský vévoda se stal podle v Čechách poměrně známé Zlaté buly sicilské volitelem římského císaře a královský titul získal kurfiřt Fridrich August III. v roce 1806 od Napoleona. A i když v průběhu bitvy u Lipska (1813) Napoleona opustil a přešel k protivníkovi, Sasko na toto spojenectví doplatilo ztrátou území a přímou správou Pruska a Ruska. Nepoučeno se v roce 1866 postavilo ve válce prusko-rakouské na stranu Rakouska a doplatilo na to znovu. M.j. rozsáhlými reparacemi, které muselo platit Prusku. Za 5 let v roce 1871 už dobývali Paříž společně. Ani Saská republika rad v roce 1918 se neukázala jako šťastné řešení, stejně jako III. říše a DDR, takže posledních 20 let je po staletích jedno z nejšťastnějších období života této země.
A pro Čechy ještě jedna dobrá zpráva. Nejenže jsou Drážďany za rohem, ale podobně jako ve vídeňském Mozarthausu se zde setkáte s audioguidy v češtině. A nejen to. Ida Wettinská, vnučka míšeňského markraběte byla manželkou přemyslovského knížete Spytihněva II. První manželka Přemysla Otakara I. byla Adléta míšeňská. A Sidonie neboli Zdenka, dcera Jiřího z Poděbrad byla naopak vdána do Míšně. A špatná zpráva pro zaryté české euroskeptiky, na úrovni prostého občana se tak děje dodnes.
Ale to je jen drobná lapálie. Co překvapí jako první je, že parkování u hlavního nádraží stojí jen 3 € za celý den. Dokud jsme neodjeli, měl jsem nepříjemný pocit, že to byla jen past a nakonec z nás stáhnou kůži, nestáhli. Nádraží je památečné, před rokem 1850 to byl Bohmischer Bahnhof, protože součást Bohmische Eisenbahn, dnes výchozí bod IV. panevropského koridoru z Drážďan přes Prahu do Istanbulu.
Přes Vídeňské náměstí se dostanete na Pražskou ulici, hlavní nákupní tepnu města. Nové chrámy obchodu rostou jak z vody, ale stopy socialismu jsou nesmazatelné, třeba dlouhatánský panelák s malými okny hned na začátku a plastiky ve stylu pozdní sorely. Ale po pár stovkách metrů lemovaných Karstadty a spol. jste v historickém centru, jehož obnova po roce 1990, která stále probíhá, musela stát nesmírné peníze, avšak výsledek je rozhodně vidět. Nejzřetelnějším symbolem tohoto úsilí je určitě Frauenkirche, jeden z nejvýznamnějších protestantských chrámů Německa, který byl rekonstruován a po 60 letech znovu vysvěcen. Před kostelem se tyčí socha hlavního reformátora Martina Luthera a uvnitř se pyšní tím, že tam jednou hrál na varhany sám Johann Sebastian Bach. Rychlost a rozsah budování je vidět i porovnáním reality a satelitních map Googlu, které jsou tak 4-5 let staré.
Jen pár metrů odtud je 40 let starý Kulturpalast se šílenou nástěnnou mozaikou "cesta rudého praporu" na západní stěně. To nedaleký Taschenbergpalais je jinačí kafe. Ostatně ten nebyl projevem lásky k socialismu, ale ke kurfiřtově milence. Tento Fridrich August zvaný Silný byl nadto takový frajer, že si nechal úředně potrvrdit, že 15. února 1711 zlámal holýma rukama podkovu. To Walter Ulbricht, vládce v době Kulturpalastu, nemohl, neb už mu ze samého vládnutí ztuhla ruka a možná změknul mozek.
O dalších pár set metrů dál je Semperova opera, ve které ve 40. letech 19. století působil jako kapelník mladý sice, ale skandály již notně obestřený Richard Wagner. Ten však musel z Drážďan po revoluci 1848 utéct, stejně jako stavitel divadla Gottfried Semper. Ze zcela zásadních ideologických důvodů a kvůli zatykači se oba tito významní mužové nesměli vrátit, avšak když o 20 let později v roce 1869 divadlo vyhořelo, ideologie neiodeologie, Semper byl omilostněn, aby ho znovu postavil. Pro jistotu to ale svěřil synovi. A Wagner taky nepřišel zkrátka, v sousedním Bavorsku měl svůj Bayreuth. Po druhé vstalo divadlo z mrtvých v roce 1985, když bylo obnoveno z válečných trosek a po třetí po poškození při povodni 2002. To však trvalo měsíce, zatímco ony předcházející rekonstrukce léta ba desítky let.
Dráždany a jejich labské okolí byly před 7 lety zapsány do seznamu historických památek UNESCO, avšak poté, co referendum schválilo výstavbu nového mostu (daleko od centra Drážďan), je tato úctyhodná instituce potrestala tím, že je opět ze seznamu vyškrtla. Kdyby si dali říct a vybudovali pod Labem tunel, mohli mít pokoj. Zdá se, že Sasíci si věří víc než Pražští. Ti zalezli a mrakodrapy na Pankráci nebudou.
Drážďany jsou krásné kulturní místo, hlavní město bývalého Saského království, dnes Svobodného státu Sasko, ale obtížně se srovnávají třeba s Prahou. I když se v roce 1871 stalo součástí Německé říše, zůstávalo až do 13. listopadu 1918 královstvím a Drážďany sídlem krále. Proto architektura města je vrcholně barokní a novorenesanční. A jen tak mimochodem, saský vévoda se stal podle v Čechách poměrně známé Zlaté buly sicilské volitelem římského císaře a královský titul získal kurfiřt Fridrich August III. v roce 1806 od Napoleona. A i když v průběhu bitvy u Lipska (1813) Napoleona opustil a přešel k protivníkovi, Sasko na toto spojenectví doplatilo ztrátou území a přímou správou Pruska a Ruska. Nepoučeno se v roce 1866 postavilo ve válce prusko-rakouské na stranu Rakouska a doplatilo na to znovu. M.j. rozsáhlými reparacemi, které muselo platit Prusku. Za 5 let v roce 1871 už dobývali Paříž společně. Ani Saská republika rad v roce 1918 se neukázala jako šťastné řešení, stejně jako III. říše a DDR, takže posledních 20 let je po staletích jedno z nejšťastnějších období života této země.
A pro Čechy ještě jedna dobrá zpráva. Nejenže jsou Drážďany za rohem, ale podobně jako ve vídeňském Mozarthausu se zde setkáte s audioguidy v češtině. A nejen to. Ida Wettinská, vnučka míšeňského markraběte byla manželkou přemyslovského knížete Spytihněva II. První manželka Přemysla Otakara I. byla Adléta míšeňská. A Sidonie neboli Zdenka, dcera Jiřího z Poděbrad byla naopak vdána do Míšně. A špatná zpráva pro zaryté české euroskeptiky, na úrovni prostého občana se tak děje dodnes.
Žádné komentáře:
Okomentovat