Než začalo Pražské jaro... smršť

Než začalo Pražské jaro a po koncertu Berlínské filharmonie na 1. máje se v Praze odehrály 4 nezanedbatelné koncerty, které uzavíraly zajímavé koncertní řady sezóny 2012-2013.

Ještě týž večer a pak 2. a 3. května to byl poslední koncert řady A orchestrálního cyklu České filharmonie dirigovaný jejím šéfem Jiřím Bělohlávkem. Na programu byli Mozart + Wagner + přestávka + Mozart + Wagner. Jako první nastoupili mladíci Josef Špaček a Jakub Fišer v Mozartově koncertantní symfonii pro housle a violu, oba výborní a oba již dost dobře známí, zatím hlavně, ale nejen v Česku. Po nich zpívala švédská mezzosopranistka Katarina Karnéus Wagnerových Pět písní na slova Mathildy Wesendockové, manželky jeho obdivovatele, který ho ve Švýcarsku držel nad vodou, když prchl po nezdařené revoluci z Drážďan. Podle svého dobrého zvyku se mu Wagner odvděčil tím, že si s jeho ženou začal milostný románek. Pražské provedení bylo velmi dobré.

Josef Špaček, Jakub Fišer, Jiří Bělohlávek

Katarina Karnéus

Po přestávce následoval Mozartův klavírní koncert d moll, když na klavír hrál Jan Bartoš, další skvělý mladík z líhně Jiřího Bělohlávka, s loňským doktorátem z HAMU a širokým školením za oceánem včetně koncertní činnosti. Čtvrtá část pak patřila největší hvězdě večera, švédské sopranistce Karitě Mattila a Tristanovi a Isoldě. Dobrá tečka za první sezónou druhého šéfování Jiřího Bělohlávka České Filharmonii.

Jan Bartoš

Karita Mattila

A hned v neděli 5. května uzavírala svou orchestrální řadu Pražská komorní filharmonie. S malým, leč internacionálně čilým dirigentem Tatsuya Shimono hráli Toccata e due canzoni Bohuslava Martinů, Symfonii č. 2 pro smyčce a trubku, Bachovu úpravu Vivaldiho houslového koncertu D dur pro cembalo, dále upravenou Matthiasem Hofsem pro trubku, který také sólový part hrál, a na závěr Symfonii č. 4 "Tragická" Franze Schuberta. Pro mne vrcholem koncertu byl Koncert pro trubku, včetně přídavku se speciální double trubkou. Na hudbě Franze Schuberta je pozoruhodná jeho zralost, přestože zemřel ve 31 letech a na něm samotném to, že jeho otec a před ním i strýc přišli do Vídně jako učitelé z menšího statku na Moravě, a Schubertova společnost tam památky na rodinu udržuje, především díky rakouským penězům.

Matthias Hofs

V úterý 7. května se pak konal poslední koncert 1. sezóny série Hvězdy barokní opery, kterou pořádá v Rudolfinu Collegium 1704 s dirigentem Václavem Luksem ve spolupráci s ČF. Poslední koncert se jmenoval Revoluce v opeře a představil arie Myslivečka, Glucka a Mozarta a několik orchestrálních skladeb. Francouzská sopranistka Véronique Gens se sice na počátku kariéry profilovala jako skvělá interpretka barokního repertoáru, ale dnes zpívá široký repertoár ve významných divadlech Vídně, Paříže, Londýna, či Bruselu a vystupuje s předními orchestry. Své pověsti nezůstala nic dlužna ani v Praze. Byla perfektní, vysoká, štíhlá, oduševnělá a elegantní.

Véronique Gens a Václav Luks

Poslední koncert řady B České filharmonie a současně poslední předpražskojarní koncert proběhl 9. května pod taktovkou hlavního hostujícího dirigenta orchestru, nebo chcete-li hostujícího šéfdirigenta Manfreda Honecka, kdysi violisty Vídeňských filharmoniků. Ten v hlavním úvazku zastává post hudebního ředitele Pittsburského symfonického orchestru. Na programu byla Mozartova symfonie č. 41 Jupiter, jedna ze  3 posledních, které komponoval roku 1788 (na podzim 1787 měl v Praze premiéru Don Giovanni) a pravděpodobně nikdy neslyšel. Přinejmenším pořádně zahrané. Poté Rudolf  Buchbinder s velkou chutí zahrál pozoruhodný klavírní koncert F dur George Gershwina z roku 1925 (Rapsodie v modrém měla premiéru o rok dříve). Po přestávce pak koncert uzavřela taneční báseň Maurice Ravela La valse, napsaná jen o pár let dříve pro Ruský balet, ale jeho šéf Ďagilev hudbu nepovažoval za vhodnou pro balet. Přesto je na ní toto určení cítit a působí jako těkavá a v mlžném oparu zahalená vzpomínka na vídeňské valčíky. Vrcholem večera byl rozhodně Gershwin.

Rudolf Buchbinder a Manfred Honeck

Ten týden byl opravdu hektický, zvláště když uvážíme, že v pondělí se hrála ve Stavovském divadle opera Josefa Myslivečka Olimpiade (viz dříve). Stihnout Koženou a Villazona už bylo opravdu technicky nemožné.