Když se řekne Řecko, vybaví se člověku athénská demokracie, Řek Zorba, Maria Callas, komunisti. A pak olympiáda, Děti z Pirea, fotbal, německá okupace, Churchillova snaha o vytržení země z vlivu SSSR po 2. světové válce, Onasis a vdova Jacqueline, rudé transparenty na Akropoli, Metaxa, Evropská unie, spory o název Makedonie, Martha a Tena a profláknuté české celebritky, které tam shání ženichy. Nic moc a žádný systém. Nejvyšší čas ho na vlastní oči vytvořit.
Což je ovšem minulost, protože tohle bylo napsáno před 4 lety a od té doby Řecko odkrylo svůj systém, který se nazývá chaos v důsledku dlouhodobého ustupování agresivní levici. Cesta k nápravě je bolestivá, zrovna dnes rozehnala policie stávku v aténském metru.
Athény
CESTA
Což lze snadno napravit, když letecká společnost nabízí zpáteční letenku pro 2 osoby za 3500 Kč celkem. Termín konec října je ideální, počasí jako u nás v srpnu a zatím neprší. Ještě zabookovat hotel za 37 euro na osobu a den a protože jste všechno objednali a zaplatili přes internet, jste připraveni na cestu, aniž byste vytáhli paty z domu. Můžete vyrazit na křídlech Skyeurope.
Mlha halící cestu na ruzyňské letiště se k poledni rozptýlí a snad nic nebrání odletu. Bezpečnostní kontrola je vždy zdrojem překvapení a ani tentokrát nezklamala. Jakási paní vedle si vezla plnou kabelku nářadí, leč to je její problém. Viděl jsem kdysi ve Vídni i takovou, které měla v kabelce 40 cm kuchyňský nůž. Mne však stále udivuje, že pro cestu po většině evropských zemí stačí mít českou občanku.
Cesta novým Boeingem 737-700 s koženými sedadly ve firemních barvách červené a modré byla po překonání obvyklých zmatků kolem sedadel způsobovaných letadel neznalými pasažéry poklidná, irsko-italská dvojice pilotů se statečně prala se slovenštinou a let zpříjemňovaly i víceméně pohledné letušky. Za nějakých 30 min. se vlevo vylouplo videňské letiště, za dalších skoro 1 1/2 hodiny moře kdesi u Thesaloniké, česky Soluně, odkud přišli na Velkou Moravu bratři Konstantin a Metoděj. Hle, historické pojítko. Holé a hornaté řecké vnitrozemí, a pak pomalu rostoucí detaily lodí, silnic a domů, bílý koberec Athén, přístav Pireus, otočka nad mořem a nakonec potlesk oceňující bezchybné přistání po 1600 km letu. Chvíle čekání na zavazadla a bez povšimnutí jsme vstoupili do Řecka. Jako kdybyste jeli vlakem do Brna a vyšli před nádraží. Pro někoho samozřejmost, pro toho, kdo žil v době, kdy i na hranicích s NDR mohl být celníky svléknut, něco jako zázrak. Doživotně.
Velké moderní letiště je zánovní (1995-2001) a jeho stavba byla největším řeckým investičním projektem s účastí soukromého kapitálu (45%, stát 55%). Asi nejpohodlnější z možných dopravních prostředků do centra je metro. Další jsou autobus, vlak a taxík, avšak průvodce varuje před taxi-cowboys. (Druhé pojítko.) Zvláštní sazba je 6 euro, mládež 10-18 let, jakož i EU senioři nad 65 let polovic. Lístek pro 2 osoby je za 10 euro. Jinak je ovšem metro za 0,80 euro, pro cizince bez ohledu na věk, 24hodinový lístek za 3 a týdenní za 10 euro. Linky jsou 3, všechny prochází centrem, provozují je 2 společnosti a první je z 50. let. Elegantní nové soupravy jsou z Jižní Koreje, staré, vyrobené v 80. letech v NDR, jsou postupně šrotovány.
ŘECKO A ATHÉNY
Jistě nejznámějším obdobím řecké historie je poměrně krátká doba existence městských států v 1. tisícíletí BC, z nichž Athény byly nejvýznamnější, a ještě kratší athénská demokracie v 5.-4. století BC. V roce 479 byli poraženi Peršané a období míru zvané Zlatý věk trvalo necelých 50 let, neboť v roce 431 začala vnitrořecká peloponéská válka. V polovině 4. století ovládli Atheny Makedoňané a roku 146 BC si území Řecka podmanil Řím ehož byl součástí do rozdělení na říši Západořímskou a Východořímskou (Byzantskou) s centrem v Konstantinopoli (Istanbul). Ta se roku 1453 ocitla v rukou osmanské říše a v roce 1832 vzniklo řecké království, které se v roce 1974 po porážce vojenského režimu změnilo v parlamentní demokracii v čele s prezidentem. Řecká nevraživost k Turkům připomíná našich 300 let utrpení pod Habsburky. Ve 20. letech 20. století se uskutečnily řízené transfery 1,5 mil. Řeků z Turecka do Řecka a 0,5 mil. Turků, resp. muslimů opačným směrem. Za 2. světové války byla země okupována Německem a bylo vyvražděno přes 80% rozsáhlé židovské komunity. Po válce došlo ke komunistickému povstání, které bylo potlačeno a část jeho účastníků emigrovala, m.j. do Československa. Od roku 1952 je Řecko členem NATO a od 1981 členem EU. Měnou je euro. Obyvatel má přes 11 mil., z toho okolo 3,5 mil. žijí v Athénách. K Řecku patří 2000 ostrovů a má 14000 km pobřeží.
Athény se staly nejvýznamnějším městským státem starého Řecka v 5. století BC, ale jejich území je trvale obydleno nějakých 4500 let. Centrální Athény jsou ze severu, západu a východu sevřeny pahorkatinami a kopci, na jihu mořem a na ploše cca 40 km2 zde dnes žije okolo 750.000 obyvatel. Athénská aglomerace je však 10x větší a podle různých kriterii v ní žije 3,2 - 3,9 milionu lidí z cca 10 mil. obyvatel Řecka. Z toho asi 10 % tvoří přistěhovalci, zvláště ze severní Afriky. Před 180 lety, kdy vzniklo malé a nesmírně chudé řecké království, však byly Athény bezvýznamnou osadou s několika tisíci obyvatel.
ATHÉNSKÁ DEMOKRACIE
Na počátku 6. st. př. n. l. zavedli Athéňané politické reformy. Na rozhodování se od té doby podíleli nejenom úředníci, ale všichni občané - za ty se považovali pouze muži, kteří měli oba rodiče Athéňany, občany nebyli otroci, přistěhovalci ani ženy. Tento systém nazývali demokracie - vláda lidu. (démos = lid).
Povinností každého občana bylo účastnit se shromáždění ekklésie. Tam se přijímali nové zákony. Výbor 500 zvaný bulé rozhodoval o tom, co bude ekklésie projednávat a vyřizoval správní záležitosti. Shromaždění probíhalo na Akropoli. Mělo ji každé město a bylo to vyvýšené místo, kde Řekové stavěli chrámy svým bohům. Na začátku ekklésie se obětovala bohům prasata a protože shromáždění trvala dlouho, podávalo se i jídlo a pití. Na konci debaty o nich rozhodovali hlasováním. Aby byl zákon přijat, muselo hlasovat aspoň 6000 lidí. Když nebylo přítomno dost voličů, shromáždila zvláštní policie další občany z davů na tržištích. Některým občanům se ale na shromáždění nechtělo, a tak policie zahradila ulice lanem, které bylo napuštěné červenou barvou. Lanem pak postrkávali líné občany. Pro všechny bylo ponižující být červeně označený.
Každých 24 hodin se losem rozhodovalo o tom, kdo bude stát v čele rady. Každý občan měl tedy možnost držet v rukou klíče od pokladnic chrámů a městskou pečeť. Řekové věřili, že volba závisí na vůli bohů.
Zákony projednané ekklésií, zkoumaly athénské soudy. Advokáti neexistovali, u soudu měli slovo pouze občané. Řečník měl asi jen 6 minut na to, aby řekl svůj proslov. Soud zasedal od východu slunce na veřejném místě pod širým nebem.
Jednou za rok se Athéňané mohli zbavit svých neoblíbených politiků - a to hlasováním - ostrakismem. Občané napsali jméno politika na hliněný střep, tzv. ostrakon. Každý, kdo jich obdržel více než 6000, byl z Athén na 10 let vyhoštěn.
DOPRAVA V ATHÉNÁCH
V tak velkém městě, jako jsou Athény, je doprava nejspíš nejednoduchý oříšek. Páteř tvoří 3 linky metra, 20 linek autobusů, plus 6 expresních spojujících letiště s různými městskými částmi, 4 tramvajové linky znovuzavedené v roce 2004, předměstská železnice a 15000 taxíků. Pro Pražana skoro nepochopitelné, jak to může fungovat. Ale funguje. Mimochodem, mezi taxíky, které jsou v centru všudypřítomné a ulice jsou jimi žluté, je nemálo vozů Škoda Octavia, původně zřejmě obslužných vozů při OH 2004. Jezdí se prapodivně, ale za 4 dny jsem neviděl nehodu. Mezi auty a autobusy se navíc proplétají tisíce motocyklů, které pak obléhají ulice v centru města.
ATHÉNSKÉ ROZKOŠE
Nedaleko od náměstí Syntagma jsou 2 krámky se sladkostmi "Le Chocolat." Z neuvěřitelného výběru nekonečného množství ručně vyráběných čokoládových, nugátových a všech dalších možných sladkostí vám naskládají do ozdobné krabičky to, co si vyberete a pak už můžete jen nechat je rozplývat v ústech a omdlévat.
Nakoupit však můžete i vedle
ještě vedle
a nebo v Aristokratikonu.
Celkem dost na slušnou otravu cukrem a alergický šok z čokolády.
Vedle těchto lehkých rozkoší však Athény, stejně jako každé jiné pořádné velkoměsto, nabízí i lákadla tvrdší v podobě lehkých žen a drog. Jejich centrem bývala oblast okolo náměstí Kozia na ulic Athinai, nedaleko náměstí Omonia. To není nějaké zastrčené místo. V 19. století se tam konaly první olympijské hry, později se staly centrem turistických Athén a teprve když radní rozhodli, že zde vybudují podzemní garáže přesunula se pestrá směsice podsvětních figurek na severozápad, směrem k hlavnímu železničnímu nádraží "Larissis Station." Na Omonia square zasáhnou jen tu a tam jeho výběžky v podobě bludné prostitutky, což jistě není jedna z těch 1500 licencovaných živnostnic, nebo sfetovaného páru sedícího na obrubníku a tupě zírajícího na mihající se svět kolem. Shovívaví (nebo líní?) policisté jsou obvykle uspokojeni, když je lehkým profackováním probudí k životu a pošťuchováním uvedou do váhavého pohybu.
Na Kozia square tak nyní mohou klidně shlížet nejen oči starosty, neb jeho sídlo tvoří jednu stranu náměstí, ale i bankéřů z Greece National Bank na straně protější. Což není centrální banka, jak by se mohlo zdát, nýbrž obyčejná banka komerční, zatímco centrální banka je Bank of Greece na Venizelos Ave. Blízkost radnice a banky rovněž symbolizuje skutečnost, že své sídlo radní v roce 1874 vybudovali z půjčky od této banky. Dále tam shlíží skulptura ve vodní nádrži, i mraky holubů, hosté z venkovní kavárny na rohu a štěňata z prodejny zvířat hned vedle.
A hlavně na to vše dohlíží Perikles. V 5. století BC "první muž Athén," budovatel Parthenonu, jehož vylepšování athénské demokracie mu vyneslo až nařčení z populismu. Dnes ovšem jen mramorový otisk připomíná, že doba jeho vlády bývá označována za "věk Perikleův."
Perikles (500-429 př. n.l.) - socha vedle athénské radnice
Když už jsme u radnice, není od věci připomenout, že v době olympiády 2004 stála v jejím čele Dora Bakoyannis, první žena v čele města v celé jeho historii. Jako čelný představitel pravicové strany Nová demokracie byla v roce 2006 jmenována ministrem zahraničních věcí Řecka.
PIREUS
Přístav Pireus leží 12 km jižně od středu Athén a je dostupný vlakem, tramvají nebo metrem. Zelená linka Piraeus-Kifissia projíždí v centru stanicemi Victoria sq., Omonia sq., Monastiriki a Thissia. Zvláště poslední 2 jsou vedeny oblastí významných a bohatých archeologických nalezišť v těsné blízkosti Staré Agory a hřbitova Kerameikos. Z předposlední zastávky Faliro vede most přímo na fotbalový stadion New Karaiskaki Stadium. Původně zde byl na pozemku věnovaném železniční společností v roce 1895 vybudován cyklodrom pro potřeby prvních olympijských her. Od 20. let sloužil fotbalu a v roce 1964 byl přebudován na klasický stadion s atletickou dráhou. Ten pak byl v roce 2004 nákladem 80 mil. euro přestavěn do dnešní podoby zastřešeného fotbalového stadionu pro 33.000 sedících diváků. Stadion využívá nejúspěšnější řecký fotbalový klub Olympiacos Piraeus. Na druhé straně je velký stadion Míru a přátelství.
Z konečné stanice metra
vyjdete do živého arabské ho bazaru a po lávce nad silnicí přejdete do osobního přístavu.
Před drahným časem byla po celém světě hitem píseň, která v české verzi dostala název Děti z Pirea a tehdy znal název Pireus kde kdo. Je to ústřední melodie z filmu Never on Sunday amerického režiséra Julese Dassina (1911-2008) z roku 1960, kde hlavní hrdinku představovala řecké herečka Melina Mercouri (1920-1994), která byla za tuto roli delegována na Oscara. Pro Dassina se stala osudem, odešel kvůli ní od rodiny, ona opustila svého manžela, a žili spolu téměř 40 let a natočili 10 dalších filmů.
Melina Mercouri - Děti z Pirea
Melina Mercouri však byla nejen herečka a zpěvačka, ale po vojenském převratu v roce 1967, kdy emigrovala do Francie a byla zbavena řeckého občanství, se stala vášnivým obhájcem řecké svobody a je známa i výrokem "I was born a Greek and I will die a Greek. Mr. Pattakos was born a fascist and he will die a fascist." V roce 1981 se stala ministrem kultury, prosadila Athény jako první "evropské město kultury" a nadšeně se zasazovala o návrat mramorových soch z Parthenonu, které počátkem 19. století odvezl lord Elgin, vyslanec Velké Británie v I|stambulu, do Londýna, kde jsou vystaveny v Britském muzeu. Aby byla překlenuta námitka, že Řecko nemá vhodné prostory na jejich vystavení, bylo na úpatí Akropole vybudováno a v roce 2008 otevřeno nové Muzeum Akropole. Jules Dassin, který se stal pod vlivem své ženy řeckým vlastencem, žil i po její smrti v Athénách, kde založil Nadaci Meliny Mercouri na podporu navrácení Elginových mramorů a kde v březnu 2008 zemřel. Nové muzeum bude plně otevřeno počátkem roku 2009. Socha Meliny Mercouri stojí nedaleko muzea, proti Hadrianovu oblouku.
CENTRUM MĚSTA
NÁMĚSTÍ SYNTAGMA
Středem města je bezpochyby náměstí Syntagma. Tam se vyhlašují ústavy, slaví se i bojuje. Na východní straně je palác postavený králem Ottou I., který v roce 1843 vyhlásil z jeho balkonu ústavu. Proto Náměstí Syntagma neboli Náměstí Ústavy. Palác byl postaven v letech 1836-1840 podle projektu bavorského architekta Fr. Goertnera a na náklady bavorského krále Ludvíka, jinak Ottova otce. Královská rodina ho opustila v roce 1910, když rok předtím vyhořel (poprvé 1884). Mnohem později byl přestavěn a v roce 1935 se stal sídlem parlamentu. Před ním je hrob neznámého bojovníka, který hlídá prezidentská garda (prezidentský palác je o ulici dál) v tradičních oblecích z dob boje za nezávislost - košile, vlněné punčoch a dřeváky.
Na náměstí je i spousta hotelů. jimž od roku 1874 vévodí pětihvězdičkový Grande Bretagne s bohatou historií a klientelou. Za 2. světové války, když po neúspěšném vpádu Italů obsadili zemi Němci, zde byl jejich hlavní stan. Od bazénu na střeše hotelu je nádherný výhled na Akropoli, pokud vám však cena za tuto vyhlídku - 400 Euro za pokoj nepřipadá jako zbytečný luxus.
Hned vedle je hotel Princ George, ke kterému přitahují pozornost kolemjdoucích planoucí pochodně kolem vchodu.
Sem také přijíždí autobusy z letiště, kříží se zde stanice metra a projede zde i turistický vláček kroužící kolem Akropole. Náměstí je nástupištěm do mondénní čtvrti Kolonaki a turisticky atraktivních Monastiriki a Plaka pod Akropolí.
Vedle stovky stromů jsou na náměstí i stovky holubů, tisíce lidí, kašny, plastiky, historické svítilny a všudypřítomní potulní psi athénští, před jejichž lejnem vám neuchrání ani prezidentská garda. Ve stáncích nebo na rozloženém stolku tady koupíte i řecké preclíky, řecké vlajky nebo řecké losy.
Starý královský palác, od roku 1935 parlament na náměstí Syntagma
PANEPISTIMIOU
Ze dvou rohů náměstí Syntagma směrem na severozápad vybíhají dvě rovnoběžné ulice - Leoforos Stadiou a hlavní athénská třída Eleftheriose Venizelose. To byl významný politik první třetiny 20. století, celkem 14 let ministerský předseda, získal pro svou zemi mnohá území, také v roce 1922 něco vrátil a vyměnil 500 tis. řeckých Turků za milion tureckých Řeků, předobraz to vysídlování po další válce. Ve 30. letech, už 70letý, byl dokonce odsouzen k trestu smrti, ale stačil umřít přirozeně a nakonec je po něm pojmenováno i nové athénské letiště. Třída si ale stejně zachovala vžitý název podle univerzity - Panepistimiou. A univerzitní kampus se nazývá Panepistimioupolis.
Tady podél dvou chodníků dlouhých asi 1 km, je vše, co představuje historii a současnost novodobého Řecka. Národní banka, hotely, akademie, knihovna, univerzita. Také křesťanská katedrála, oční klinika, dívčí ústav Arsakeio nebo palác Heinricha Schliemanna. Ale popořadě.
Ulice je výkladní skříní athénského neoklasicismu na kterém se podíleli hlavně 3 architekti. Řek Lysandros Kaftantzoglou (1811-1885), který se usadil v Athénách právě včas, když krátce plnoletý král Otto začal vstupovat do stavebního vývoje města. Ve Vídni usedlý Dán Theophilus von Hansen (1913-1891) a především jeho spolupracovník sasský architekt Ernst Ziller (1837-1923), který se posléze v Athénách usadil na trvalo.
UNIVERZITA
AKADEMIE
Jedním z významných počinů nového Řecka bylo zdůraznění kontinuity s Řeckem antickým výstavbou Akademie. Tradice sahá až do 4. století před Kr., kdy filosof Platón začal přednášet pod širým nebem za hradbami Athén v olivovém háji, jehož název je spojován s mytologickým hrdinou Akademosem. Škola, které takto vznikla - Academia - přežila až do 6. století, kdy byla jako šiřitel pohanských idejí zrušena římským císařem Justinianem. Ovšem myšlenky platonismu prochází historií lidského bádání až do současnosti, a byly m.j. silným impulsem pro evropskou renesanci.
Vybudování Akademie v novém Řecku začalo v srpnu 1859, kdy byl položen základní kámen její budovy na hlavní athénské třídě Panepistimiou. To umožnilo v roce 1856 finanční zajištění stavby Simonem Sinasem, finančním magnátem a politikem. Jeho otec byl 25 let vrchním ředitelem rakouské národní banky, ale i bankovním podnikatelem a sám financoval vybudování athénské národní observatoře (1846). Vybudováním Akademie byl pověřen Theofil Hansen, jehož starší bratr Christian stavěl vedlejší objekt univerzity. Stavbu zpočátku i dozoroval, v roce 1861 však touto činností pověřil Ernsta Zillera (viz). Pod jeho vedením, ale ne jeho vinou, se stavba protáhla na 28 let, leč vlastně se nic nestalo, neboť Athénská akademie věd a umění jako instituce, byla založena až v roce 1926. Do té doby tam bylo umístěno numismatické muzeum.
Vstupní část objektu Akademie je zjevně inspirována akropolským Erechteionem, Před budovou jsou sochy sedících postav Platona a Sokrata a na vysokých ionských sloupech jsou umístěny sochy Athény a Apolla. Trojúhelníková plastika nad vchodem pak znázorňuje
KNIHOVNA
PANATHÉNSKÝ STADION (PANATHINAIKO)
Byl vybudován v 6. století př. Kr., původně dřevěný, roku 329 př. Kr. pak z mramoru. Po ovládnutí Athén Římem ho znovu přestavěl Herodes Atticus, a jeho kapacita byla 50 000 diváků. Až o 17. století později se o jeho znovupostavení zasloužil pozoruhodný muž jménem Evangelis Zappas. Jako mladík se zůčastnil bojů o řeckou nezávislost, aby pak odešel do dnešního Rumunska, kde získal obrovský majetek na obchodech s pozemky. Jako zralého muže ho zaujala myšlenka olympijských her, které se po složitých jednáních a plně sponzorované Zappasem konaly v roce 1859. Pak začala obnova stadionu a současně i výstavba výstavního komplexu Zappeion (kterou si na Zappasovi vynutila vláda) v nedalekých královských zahradách. Stadion byl dostavěn v roce 1870, měl kapacitu 30 000 diváků a ve stejném roce se konaly další olympijské hry a ještě jedny v roce 1875. První moderní olympijské hry organizované Mezinárodním olympijským výborem se však konaly až v roce 1896 a pro ně byl stadion znovu přestavěn na náklady dalšího Řeka zbohatlého v Rumunsku - George Averoffa. Jeho socha stojí před stadionem. Socha Zappase stojí naopak před Zappeionem a je pod ní pohřbena lebka, exhumovaná z jeho hrobu v Rumunsku. Kapacita stadionu tehdy byla 80 000 diváků. Poslední přestavby se stadion dočkal v letech 2000-2004 při příležitosti konání XXVIII. letních olympijských her v srpnu 2004 v Athénách. Na stadionu probíhaly soutěže v lukostřelbě a byl na něm umístěn cíl maratónu. Ovšem ještě před tím se stal stadión svědkem obrovských celonárodních emocí, když na něm byl přivítán řecký národní fotbalový tým, který v červenci celkem nečekaně vyhrál mistrovství Evropy.
AGORA
Agora byla místem, kde se ve starověku odehrával veřejný život, konaly trhy, shromažďovali se občané. Později se kolem nich začaly stavět důležité veřejné budovy. Podobnou funkci plnilo řecké fórum a středověké náměstí. Daleko nejznámější a největší agora se nachází v Athénách.
Stará Agora - pohled z Akropole
ŘÍMSKÁ AGORA
Nachází se pod Akropolí, nedaleko od staré Agory. Původně to byla rozsáhlá budova 111 x 98 m, Dnes jsou turisticky nejatraktivnější zbytky veřejných záchodků z 1. století (Vespasianeae), čtvercové budovy, podél jejíchž stěn byly lavice s otvory. Vlastně společenské prostory pro diskuse a setkávání.
SCHLIEMANNŮV PALÁC
NÁRODNÍ ARCHEOLOGICKÉ MUZEUM
Muzeum bylo vybudováno ve 3 etapách ve 2. polovině 19. století. V roce 1858 se konala mezinárodní soutěž, která měla vybrat místo a projekt, ale bez výsledku. Pozemek věnovala v roce 1865. Eleni Tositsa a protože již v roce 1858 dal ruský Řek Dimitrios Vernardakis Petrohradu k dispozici dostatečné množství prostředků, mohla stavba hned následující rok začít. První etapa skončila v roce 1880. Stavbu realizoval Panagiotis Chalkos podle návrhu německého architekta Ludwiga Lange. Západní část tzv, "centrálního muzea" byla dokončena v roce 1874, Jižní křífdlo v roce 1885 a východní 1889. V roce 1888 stavbu převzal Ernst Ziller. Známý architekt provedl některé úpravy projektu, včetně fasády.
V roce 1891 věnovala Řecká archeologická společnost muzeu své sbírky, pocházející z vykopávek v Řecku. S rostoucím počtem exponátů byl objekt rozšiřován o další plochy. Během 2. světové války byly sbírky uschovány a reinstalace trvala téměř 20 let. Budova byla vážně poškozena při zemětřesení v roce 1999 a muzeum bylo uzavřeno až do olympijských her 2004. Úplná expozice je přístupná od roku 2005.
Ve více než 50 sálech lze nalézt prehistorické exponáty, včetně Schliemannových nálezů v Mykénách, plastiky z období 7. století před Kr. až po období římské, sbírka bronzových artefaktů, egyptská sbírka a další. V knihovně muzea jsou uloženy m.j. zápisy a deníky H. Schliemanna.
AKROPOLIS
Řecko, podobně jako Čechy, Morava a Slezsko, úpělo. My pod Habsburskou, oni pod tureckou nadvládou. Z Athén se stalo provinciální městečko, mnozí podnikaví rodáci odešli a když si země vybojovala svobodu, chyběli. A tak přišli ke slovu cizáci. Tím prvním byl král Otta I.
OTTA Z WITTELSBACHU
Řecko bylo počátkem 30. let 19. století sice nezávislé, ale chudé, vládl chaos a potenciální vůdcové si šli po krku a tak evropští velcí - Velká Británie, Francie a Rusko rozhodli, že jest mu třeba krále a jím že bude Ota, syn bavorského krále Ludvíka I. Rod Wittelsbachů byl osvědčeným evropským dodavatelem králů a jejich manželek a tak nevadilo, že chlapci bylo pouze 17 let, když se stal řeckým králem. Vládli regenti. Po revoluci v září 1843 vyhlásil konstituční monarchii a ústavu. Svržen byl v roce 1862 a zemřel v Německu o 3 roky později.
VILÉM, princ von Schleswig-Holstein-Sonderburg-Glücksburg
Druhorozený syn dánského krále nastoupil na řecký trůn rovněž jako 17letý v roce 1863. A když se na něm velmoci dohodly a podařilo se jim dánskou královskou rodinu ukecat (dědeček údajně hrozil jeho otci, že pokud kralování nevezmou, zastřelí ho), musely se složit na provozní náklady jeho vládnutí, protože řecká státní kasa byla beznadějně prázdná. Po 150 letech se situace opakuje s tím, že žádný nový král není na obzoru, jen nastoupili ke kormidlu socialisté. Král Jiří I. Řecký setrval na trůnu až do roku 1913, kdy byl zavražděn anarchistou v Soluni.
HEINRICH SCHLIEMANN (1832-1890)
Pozoruhodný muž, který dosáhnuv středního věku, spojil svůj život s Řeckem. Před tím ovšem musel kdysi chudý kupecký učeň zbohatnout na obchodě v Petrohradu, kalifornské zlaté horečce a jako dodavatel ruské armády v Krymské válce v 50. letech 19. století. Mezitím se ještě stačil v Rusku oženit a splodit potomky. Pak začal cestovat. Viděl celý svět, ale osudem se mu stalo Řecko. Když mu Frank Calvert, dodavatel anglické armády v již zmíněné válce, ukázal svůj kopec Hisarlik v západním Turecku, který údajně skrýval starověkou Troju, vzpomněl si na své dětské sny a rozhodl se, že ji objeví. Pak začal postupovat systematicky. Ne zcela čistým způsobem získal americké občanství a tamější soud ho rozvedl s jeho ruskou manželkou. Svého přítele z Petrohradu, řeckého duchovního Vimpose, požádal, aby mu sehnal mladou, pohlednou, vzdělanou a chudou nevěstu se zájmem o Homéra. A když se ve 47 letech oženil s Vimposovou 17letou neteří a maturantkou Sophii, požádal turecké úřady o povolení kopat na Hisarliku a po 3 letech práce objevil v roce 1873 t.zv. Priamův poklad, který tajně odvezl do Athén a načas si tak zavřel brány Turecka a ještě se soudil. Nelenil však, požádádal o povolení kopat v řeckých Mykénách, a když na podzim 1876, opět ve spolupráci s manželkou, začal, po 3 měsících práce odkryl královské hrobky staré více než 2000 let, které obsahovaly mimořádný zlatý poklad. Řecké úřady si však nálezy pohlídaly, takže nic neuniklo a téměř 14 kg zlata, včetně Agamemnonovy pohřební masky, lze vidět v athénské archeologickém muzeu. Stejné štěstí však neměl Trojský poklad, který Schliemann věnoval "německému lidu do trvalého vlastnictví a nezcizitelného opatrování" výměnou za čestné občanství Berlína. Jeho dedikace však platila jen 64 let. Před dalšími 64 lety, v roce 1945, poklad zmizel a teprve v 90. letech 20. století Rusko přiznalo, že se nachází v moskevském Puškinově muzeu, ovšem v depozitáři. A dodnes zřejmě Moskva váhá, komu ho má válečnou kořist vrátit. O její část se údajně soudí i potomci Franka Calverta, jenž část Hisarliku vlastnil.
Schliemann se usadil v Athénách, kde za finanční krize v roce 1871 skoupil značné množství pozemků, a v letech 1879-1881 na jednom z nich, na hlavní athénské třídě a 300 m od královského paláce, vybudoval své sídlo "Iliou Melathron" (Trojský palác), tehdy nejvýstavnější soukromou stavbu ve městě. Architektem neoklasicistní budovy byl Ernest Ziller, dodávky a řemeslníci byli z celé Evropy a interiéry byly ozdobeny citáty z Homéra. (Ostatně jeho syn Agamemnon měl jeho Iliadu v kolébce). Zahajovacího plesu s 11. února 1881 zúčastnilo 200 VIP hostů včetně ministerského předsedy a diplomatického sboru, jen král byl služebně v zahraničí.
Schliemann zemřel o Vánocích roku 1890 v Neapoli, při návratu z léčení v Německu a je pohřben ve vskutku královské hrobce na ústředním ahénském hřbitově. Zanechal po sobě značný majetek, který mu vynášel okolo 50.000 $ ročně a zahrnující m.j. několik set bytů v centru Paříže.
THOMAS BRUCE, 7. HRABĚ Z ELGINU (1766-1841)
Tento britský diplomat a sběratel antických památek vlastně osobně nepůsobil ani v Řecku, ani v Athénách, leč. Řecko bylo až do roku 1829 součástí Osmanské říše a Bruce, Jako britský velvylanec v Konstantinopoli v letech 1799-1803, získal povolení k tomu, aby tým vedený jeho zástupcem v Athénách prozkoumával a sbíral antické památky. Ačkoli na Parthenon měli pouze přístup, aplikovali široký výklad a rozhodli se sejmout mramorovou výzdobu a odvézt do Anglie. Vlisy však bylo nezbytné rozřezat a tím do jisté míry nevratně poškodit. Bruce práce i odvoz osobně financoval a až v roce 1816 je od něj Velká Britanie odkoupila za méně než polovinu ze 75.000 liber, které do projektu investoval. Romantický básník lord Byron jej za to nazval nečestný a hrabivým vandalem, Bruce se bránil tím, že je zachránil před zničením. Podíváme-li se na fotografii Parthenonu z poloviny 19. století, zdá se, že nebyl daleko od pravdy, a Byron, že byl jedním z těch romantických sebemrskačů, ochotných přenést na své bližní vinu za všechny hříchy světa. Od roku 1832 je v Britském muzeu vystaveno 80 m z původních 170 m parthenonských vlysů, 15 z 92 metop a 17 soch.
Parthenon v roce 1853
Parthenon je symbolem Řecka a o navrácení jeho výzdoby je veden letitý spor, viz vyprávění o Melině Mercouri.
ERNST ZILLER (1837-1923)
Architekt, který stál u většiny objektů postavených v Athénách po vzniku moderního Řecka v 19. století. Do Athén se dostal prostřednictvím svého vídeňského zaměstnavatele, dánského architekta Theophila Hansena, k němuž přišel ve 20 letech z rodného Saska. Hansen, tehdy velmi uznávaný architekt, ho pověřil v roce 1861 dohledem nad výstavbou Akademie. Práce sice byla přerušena, když byl svržen v roce 1862 král Otto I., ale Ziller se vrátil a posléze se v Athénách usadil na trvalo (1868) a podílel se na vybudování cca 500 objektů, převážně v Athénách. Z Vídně si přivedl i řeckou manželu - klavíristku, s níž zplodil 5 potomků a přijal řecké občanství. V Athénách mu pomáhal i Moritz, jeden z jeho 3 bratrů - architektů. Kromě stavitelství se věnoval i archeologii a díky vykopávkám stadionu Panatenaiko se stal jednak slavným, jednak přítelem krále Jiřího I. Podílel se i na vykopávkách v Dionýsově divadle. Z jeho prací jmenujme Řecké národní divadlo, palác následníka trůnu (dnes prezidentský), palác Heinricha Schliemanna či Peloponéské nádraží v Athénách. A dohled nad výstavbou, kromě již zmíněné Akademie, i Národního archeologického muzea, Národní knihovny a stadionu Panathinaiko.
CHRISTIAN A THEOPHILIUS HANSENOVÉ
Dánští architekti. Starší Christian (1803-1883) získal v roce 1831 velkou zlatou medaili dánské Akademie a cestovní stipendium. Po dvou letech v Itálii se přesunul do Řecka a v následujícím roce 1884 byl králem Ottou I. jmenován dvorním architektem. V roce 1837 se k němu připojit bratr Theophilius (1813-1891).
Nejslavnější stavbou Christiana Hansena v Athénách je univerzita, jejíž budování začalo v roce 1839, i když jako první pracoval na mincovně. Navrhoval též palác korunního prince, oční kliniku, či chrám sv. Pavla. Podílel se i na vykopávkách na Akropoli. V roce 1850 získal rozsáhlou zakázku přístavního komplexu pro Austrian Lloyd v Terstu a v roce 1851 se natrvalo vrátil do Dánska.
Theofil Hansen navrhl Národní observatoř, Akademii a knihovnu a výstavní komplex Zappeion. Z Athen se však přesunul ve 2. polovině 40. let do Vídně, m.j. proto, že vlna řeckého nacionalismu po revoltě v roce 1843 ztížila práci cizinců v zemi. Ve Vídni se stal uznávaným architektem a projektoval řadu významných objektů, jako parlament, Musikverein či burzu. V Brně pak Besední dům (1869-1873), sídlo brněnské filharmonie.
Žádné komentáře:
Okomentovat