Má vlast po francouzsku

Před týdnem, v neděli 12. května, začal 68. ročník Pražského jara, což je jedna z mála českých kulturních událostí, která má jistou odezvu ve světě. Zahájení dvěma provedeními Smetanovy Mé vlasti obstaral Orchestre Philharmonique de Radio France, nejstarší z hudebních těles Francouzského rozhlasu (1937), orientovaný především na současnou hudbu. Pro úplnost je však třeba říci, že podle jmen hudebních ředitelů dnes i v minulosti je poněkud známější další rozhlasové těleso Orchestre National de France (postupně Celibidache, Maazel, Dutoit, Masur a dnes Gatti) a především Orchestre de Paris (Munch, Karajan, Solti, Barenboim, Bychkov, Dohnányi). Tyto dva bývají řazeny do první dvacítky světových orchestrů.

Není to však podstatné, protože Má vlast je po všech stránkách mimořádná skladba, která odráží české dějiny a legendy, a kterou někde nějak, i když nejspíš ne celou, slyšela většina Čechů, takže byť klasickou hudbu nemají jako hobby, znají ji. Je o to pozoruhodnější a téměř nepochopitelné, že Bedřich Smetana ji napsal poté, co ztratil sluch (což ovšem Beethoven také). To ale nesnižuje její hudební hodnotu, jinak by tuto šestivětou a téměr 1,5 hodiny trvající kompozici sotva nahrál Herbert von Karajan s Vídeňskými filharmoniky nebo zcela nedávno Nicolaus Harnoncourt s Royal Concertgebouw Orchestra Amsterdam. Kromě roků 1948 a 1952 se na Pražském jaru hraje každoročně, většinou 2x, a francouzský orchestr byl za oněch 68 let teprve třetím zahraničním tělesem s nečeským dirigentem, který se tohoto nesnadného úkolu ujal. Sotva se však kdy podaří dát jejímu provedení větší emocionální náboj než ten, který měl při zahájení Pražského jara v roce 1990. Českou filharmonií tehdy, stejně jako při 1. ročníku, dirigoval světoznámý Rafael Kubelík, který se po letech v emigraci a těžce nemocný vrátil. Tehdy m.j. řekl: "It is my joy to hear this. I always wanted it to sound like this but never really found it with any other orchestra in the world!”

V tomto kontextu je celkem zbytečné hodnotit, zda tempa nebo legata toho či onoho orchestru byla v souladu s tradicí České filharmonie. Francouzský orchestr však zahrál Mou vlast spolehlivě a s chutí.

Kromě dvou provedení Mé vlasti dával orchestr s dirigentem Peterem Oundjianem ještě třetí koncert, a to  v úterý 14. května. Na programu byla zvláštní kompozice ve Francii žijícího Kryštofa Mařatky, jehož děd byl známý a určitou dobu také ve Francii působicí sochař Josef Mařatka. Musím říct, že tento guláš zvuků a neartikulovaných skřeků pro orchestr a smíšený sbor, nazvaný "Vábení. Rituál pravěkých zkamenělin člověka", mi nezapadá do kategorie hudba. Přesto jsem lehce zatleskal odvaze účinkujících. O to radostnější byl violoncellový koncert Camilla Saint-Saense, kde jako sólista hrál mladý Victor Julien-Lafferiére, loňský vítěz Mezinárodní hudební soutěže Pražského jara.

Victor Julien-Lafferiére

A svým způsobem vrcholem večera bylo strhující provedení Ravelova Bolera, kde jsem ani neměl trapný pocit při standing ovation, které většinou vnímám spíš jako sebeocenění publika, než ocenění výkonu muzikantů. Ale za Bolero si to Francouzi zasloužili.