Glossary: RODINOVA VÝSTAVA 1902

V poznámce ke pražskojarnímu koncertu "Orchestre Philharmonique de Radio France" jsem uvedl, že autorem první skladby byl Kryštof Mařatka. Je to vnuk sochaře Josefa Mařatky, který byl asistentem Augusta Rodina a měl nemalou zásluhu na tom, že před 111 lety, v roce 1902, se v Praze konala velká Rodinova výstava. Následující text byl uveřejněn v časopise Zlatá Praha v pátek 20. června 1902:

Na úpatí Petřína, pod zahradou Kinského, postavili na rychlo výstavní pavilon, z venčí velmi slušný, jenomže jej jakás vyšší moc, pojednou pro dva osiřelé stromy nebývale soucitná, vytlačila z osy silnice do kouta za domy, uvnitř velmi příhodný pro exposice, jaké i u nás musí už přijíti na řadu, malé, vybrané, přehledné, soustředěné. Za tři dny, jak bylo nutno, by sotva kdo co lepšího zkoncipoval, nežli tuto Jan Kotěra. Komponoval vše arci ad hoc, specielně pro výstavu Rodinovu, ale po těchto plastikách mohou zde stejně výhodně být vystaveny, prohlížený a požívány obrazy, rytiny nebo kresby. Množství nyní do výstavy Rodinovy se hrnoucí nezapomene snad a nenechá zarůsti travou cestu z Prahy tam vedoucí a municipality, které ze vzplanulého českofrancouzského přátelství umožnily tuto stavbičku, dovedou asi z lásky k umění a z nutnosti hospodářsko-umělecké jí prodloužiti život v dlouhé definitivum.

Nebyl jsem přítomen, když mistr Rodin tuto svoji výstavu navštívil, ale věřím, co mi bylo řečeno, že byl s její úpravou náležitě spokojen. Mohl také být. Třeba že jsou snad, podle stávajících prostředků, místnosti o poznání menší, nežli bychom si přáli, rozestavení drobných a velikých plastik, urovnáni drobotin ve vitrinách a rozvěšení kreseb po stěnách, podařilo se provésti s mnohým taktem a vkusem, v pěkném střídání a uplatnění jednotlivých kusů. Zásluhu o to a náš dík za to nechť si pořadatelé mezi sebou rozdělí, mnoholi na každého podle vykonané práce připadne.

Zatím tedy byl A. Rodin v Praze. Naše noviny byly plny zpráv o jeho každém kroku a nesmlčely žádné jeho slovo o nás, o dojmech, jež se mu zde, kde obklopen byl mladickým entusiasmem, rozvážnou uctivostí a krásou letní Prahy, o překot hrnuly. Celkem toho nebylo mnoho, co Rodin pověděl. Ne ze skouposti, pouze proto, že není zhýčkán dosud hlučivou aklamací davu a jednosvornou manifestací velkých společností a tak skoro udiveně a zamlkle ten pražský příval snášel, potom proto, že vůbec není milovník mnoha řečí a slov. Tento malý, sporý, širokoramenný muž, s velkou hlavou a vousem boha vod, s bystrýma očima, širokým čelem a orlím nosem, jemuž je elegance velkých modních umělců, salonem obdivovaná obratnost naprosto cizí, nese s sebou všude dvě známky jasně se projevující: jadrnost plebejského původu a znamení nevývratné práce, která jen vnitřního hlasu umělcova, a jen jeho, je poslušnou vykonavatelkou. Rodin, slovy co nejjednodušeji a nejspořeji se vyjadřující, je dojista muž vnitrného života, který se do překvapujících hloubek a velikých dálek prostírá. Víc mluví sám s sebou nežli s lidmi jej obklopujícími, a jeho díla jsou vskutku spíše vážné nebo rozechvělé monology nežli smlouvajícími dialogy s diváky a pozorovateli. Takové umění nestane se okamžikem miláčkem a idolem množství, den narození jeho plodů nemůže býti zároveň a ihned jásavým svátkem množství, leda že toto bezděčně cítí jeho aristokratický rod a ten ovšem imponuje dříve nežli byl pochopen. Aby takové umění rozprostřelo své kruhy co nejdále, zaujalo mysli co nejpočetnější, k tomu je potřebí, sílu a mohutnost uměleckou předpokládaje, aby bylo neústupné vytrvalosti a setkalo se záhy s duchy vybranými a ústy horlivými, jež by šířily jeho poznání a roznášely lásku k němu. U Rodina je obojí a tak brzo nadejde už doba, kdy z pochopení jeho umění vyroste jednohlasný soud o jeho příkladné velikosti.

Teď zatím se hledají jeho kořeny a snaží se mnozí, aby odkryli motory jeho účinnosti. Jedni praví: Rodin je sochařem života, po dlouhé době klasicismu a akademismu - sochařem, který se nenamáhá pracovati, co některý v dávnověkosti vyhledaný vzor už vytvořil, nýbrž jak tento tvořil. Přírodu, skutečnost před očima. Druzí shledávají, že je A. Rodin sochařem pohybu, ne upraveného, vyspekulovaného, vykombinovaného, nýbrž spontanního, instinktivného, takřka bezděčného, který vypozoruje skryt jako myslivce na číhané. Obojí je pravda, neboť nelze jedno od druhého odděliti. Zjev lidský je živý svojí akcí. Tuto akcí postřehnout a plasticky, ne zachytit, spíše vyjádřit, ne v mrtvém bodu stroje, nýbrž v řadě v sebe přecházejících a splývajících pohybových chodů, vzbuditi ilusi jeho kontinuace, vystihnouti dojem, že jiný bezprostředně předcházel a že se ihned z něho zrodí jiný, nový a životně důsledný a logický, tento moment neobyčejné subtilnosti je v vskutku základnou Rodinova umění. Proto je tolik ruchu, čilostí a živosti v jeho výstavě, kde množství bílých těl a údů se kmitá, splítá, zpíná, hroutí, probouzí štavou života, mízou duševní vzrušenosti naplněné jako vršitě nalité číše. Rodin je plastik , expresivný par excellence. Jeho důvěrné rozhovory s matkou přírodou, kterou on pokorně a do nejhlubšího dna vzrušen poslouchá, jako jeho „Sochař a myšlenka“, vyzbrojily jej schopností vtěliti v plastický tvar, uvězniti v mramor nebo v bronz zoufání, bolest, pláč, vzlyk, tupost, zpěnění krve, jásot, vrcholné blaho, proces tvoření, rozkoš těla, stud a rozdíravé touhy, animalnost, závrať spánek a probouzení, fanatismus a odevzdanost, bolest žádosti a výkřiky Annunziovy villy Lilly.

Nedovedu si představiti, že by jaký výtvor Rodinův, od „Kovového věku“ až po jeho „Faunky“ a „Pokušení Sv. Antonína“, nevyjímaje ani Calaiských ani Balzaca, ani Evy ani V. Huga, ani jeho spletených skupin žen a mužů, byl vznikl z úmyslné a obezřetně vypočtené oposice proti stávajícímu. Čelí tomuto ovšem skoro vždy, ale i tam, kde jako ve skupinách „Země a Luny“, i „Člověka a myšlenky“ zacházejí do temných nám představ, i tam mají vždy cosi elementarního, živelného, a tím jaksi nevědomého. Vycházejí z nitra a snoubí se s plastickým zjevem reality a proto jsou jaké jsou. Nemohou být jinaké, byť i všemu stávajícímu byly napříč.

Mnohé na výstavě Rodinově zaráží. Není jinak a nemůže ani býti jinak. Každá velká osobnost, každá bezohledná síla, která nedbá přilnouti k dobrému a koncesovanému průměru, cize zaráží a probouzí v mysli všední nebo pohodlné spíš antipatie nežli sympatie a uvádí v obdiv jen ty, kteří jsou přesvědčeni, že jen takové mocnosti jsou s to šinouti svět a život ku předu, že jsou to sily osvobozujícl a uvolňující. Jsou tu ale také zjevy na výstavě, které se příčí vší podstatě našeho životního názoru. V nich ozývá se a plane krev rasy; romanský svět stojí proti slovanskému. Míním díla, do nichž Rodin vložil nezakrytou bezohlednost života. Gargantua a Pantagrul, Decameron nebo Contes diolatiques, Maupassant nebo Rops jsou květy a plody z romanské půdy vyrostlé. V našem ovzduší zni jejich slova zarážejícím tónem a jejich zjevy ženou mnohé na útěk. Zdali je třeba se přizpůsobiti, nebo zůstati na svém, zdali sluší tuto naši zdrželivost jmenovati pruderii nebo cudností, o tom nechť rozhodnou psychologové národní. . .

Rodinova výstava, Rodinova přítomnost v Praze, muže jeho díla, zůstane pozoruhodnou událostí v našem intelektualném životě. Tolik je jisto. Zbývá jedno jen přání: aby to nebylo blýskavice, aby obojí nezůstalo bez zdravých účinků bez prospěšných vlivů a důsledků, aby obojí, muž i jeho dílo života přinesly nám míru, pochopení a také vzpružení pro to, a všeho, co umělecky silného a zdatného máme sami v sobě a našich lidech.

Jo, a pan profesor František Dvořák tvrdil, že Rodin navštívil také Myslbekův ateliér, a když odcházel, zírajícím žákům řekl: To je chlap, co, to koukáte. To dělá to víno.