Zasloužilá Traviata

Státní opera Praha je kulturní instituce, v jejímž osudu se odráží dramatický běh událostí ve středu Evropy, jejímž středem je samozřejmě Praha. Postavena byla za necelé dva roky, a to pět let po otevření českého Národního divadla, pro potřeby německojazyčné a židovské menšiny a otevřena byla 5. ledna 1888. Zjevně ji nevybudoval národ sobě, zato je větší. Pak se měnili uživatelé i poslání scény, až v roce 2012 prosadil zubař a majitel berounského hokejového klubu v pozici ministra kultury její spojení s Národním divadlem na věčné časy, přičemž předběhl dobu, takže lhal jako když tiskne. Zahlazování stop stálo státní rozpočet rekonstrukci. Ta první byla spuštěna 80 let po premiéře, tato nová po dalších 45 a divadlo bylo mimo provoz 3,5 roku. Podíleli se na ní 4 ministři kultury a dva předsedové vlády, ti poslední v řadě byli pozvání na slavností otevření, prezident odpočíval v Lánech. Náklady během prací stouply o 30 % na 1300 mil. Kč. Obvykle je zdražení zdůvodňováno nevyzpytatelnými spodními vodami, tady šlo tuším také o lepší technologii scény.

        

Vlevo nahoře ministerský předseda Babiš a ministr kultury Šmíd komentují, dole ministr kultury Herman naslouchá.

Vpravo ministr kultury Zaorálek iniciativně kontroluje kvalitu malty.

Slavnostnímu zahájení předcházela v pátek 13. prosince 2019 exhibice národních zpěváků na Hlavním nádraží v Praze. Moc nadšení z nich nevyzařovalo, ostatně bylo to poměrně časně ráno, ale natočili slušný flashmob.

A pak už se jen čekalo na slavnostní koncert v neděli 5. ledna 2020. I když někteří pozvaní odmítli, třeba paní Angela Merkelová z Němec, vůdce Maďarů Viktor Orbán naopak přijel a paní premiérová měla na krku kožešinové boa. Z domácích dorazili snad všichni, kdo cítí jako povinnost ke svému umění zúčastnit se: Plachetka, Donutil, Hanzlík, Hudeček, Krajčo... Jiní, jako sopránistka Dagmar Burešová sledovali představení Rachmaninovovy Francesky da Rimini v Národním.

Skloubit německý původ divadla s oslavou českým státem, který Němce vyhnal, jistě nebyl úkol snadný, ale bývalý vášnivý stalinista, posléze disident a nyní též Rakušan to v roli videoprůvodce zvládl elegantně. Druhou část dodali zahraniční ředitelé divadla, kteří na začátek naordinovali Wagnera a na závěr finále Beethovenova Fidelia se zahraničními zpěváky celkem slušné úrovně. Třetí část pak zajistili čeští pěvci a orchestr s českým i mezinárodním repertoárem (vyjma Dvořáka). České kritičky také nezklamaly a podle morálního napojení buď chválily nebo haněly. Nemám takové podniky v lásce a navíc mne nikdo nepozval, a tak jsem šel radši na Livii Obručníkovou do Národního.

Nicméně neuplynuly ani tři týdny a v divadle jsem se octl osobně a za své. První dojem je velkolepý. Všechno je čisté, bílé, natřené, sedadla nová, neprosezená, jeviště kryje zbrusu nová opona. Ta původní od malíře Eduarda Veitha se v roce 1945 ztratila (byla ukradena), takže neprošla z protektorátu do republiky. Tu novou vyráběl umělecký ředitel sekce výroby Národního divadla Martin Černý se svým týmem podle fotografie dva roky. Také nefungují všechny jinak výborné informační displeje umístěné na opěradlech sedadel, ovšem to je práce pro dodavatele a ten má na odstranění závad termíny. Jediné, co mne opravdu zklamalo a sotva to někdo opraví, je výmalba stropu hlediště. Ten byl tak zašlý, že ani nebylo vidět, jaké scény jsou tam namalovány. Dnes to sice vidět je, ale barvy jsou i tak zašlé, nejspíš jsou nečistoty zažrané do malby tak, že je lze odstranit pouze s ní. Škoda.

staronová opona

strop, bílá je však ve skutečnosti úplně bíla

i hlediště svítí novotou

A pak přišlo představení - La Traviata, kterou Giuseppe Verdi napsal v roce 1853 a jež je dodnes nejoblíbenější operou na světě. Inscenace Státní opery vznikla v roce 2006 a v sobotu 25. ledna 2020 se hrálo 189. představení. Viděl jsem řadu inscenací, a tato nepatří mezi nejpovedenější, ale Verdiho oslnivá hudba to i v horších případech utáhne za ně. Ovšem ono záleží také na výkonu zpěváků, o nichž nelze říct, že byly špatné, nicméně ono napětí mezi hledištěm a jevištěm jsem necítil. Ani obligátní scéna nahoře bez nepomohla. Nejlepší rozhodně byl Aleš Briscein jako Alfred, v ostatních rolích bych z těch, kteří alternují, možná viděl i zpěváky schopné lepšího výkonu (Kačírková, Šaturová, Fajtová, Sem). Ale počkám na premiéry, které dokáží říct o stavu divadla víc. K té první a do konce této sezóny jediné dojde začátkem dubna a obsazení tvůrčího týmu Szymanovského Krále Rogera včetně koprodukce s Národní operou ve Varšavě a Královskou operou ve Stockholmu je poměrně slibné. Do té doby ovšem divadlo čeká spousta práce s oživením asi 10 starých inscenací. V každém případě platí to, co říkají průvodci přenosy z Metropolitní opery, že totiž i u vás doma se hrají dobrá představeni. I když ne vždy, dovoluji si dodat.

kytky po představení se dostaly na všechny