Psal jsem už o jihočeské Putimi. Jiným místem, ke kterému patřím, je Plzeň v Čechách západních. Tam se sice nikdo z mých předků nenarodil, mne to minulo o dva roky, ale vyrůstali tam mí rodiče a žili tam také prarodiče, strýcové, tety a jejich potomci. Byl jsem tam mnohokrát, poprvé nedlouho po válce a nejspíš velký dojem na mě udělala cedule vedle silnice u Rokycan, myslím, že byla žlutá, která oznamovala, že tam 7. května 1945 dorazila americká armáda. Dodnes si na ni živě vzpomínám, i když dalších 40 jsem ji hledal marně. Od roku 1999 tam však stojí památník demarkační linie.
Také jsme jako kluci sbírali v řece prázdné „americké“ patrony, koupali se v Senečáku, chodili v bílých punčocháčích do Lochotínského parku. A cítím zvláštní pach zámečnické dílny, také levanduli z peřin, vůni řízků, která se spolu s nedělní hudbou linula z jakéhosi okna v přízemí, a slyším houkání nočních vlaků, které určitě jely někam daleko. A byl jsem tam i na maturitním plese a oslavě promoce, což už je krutě dávno. Ale byly také krušné chvíle, třeba když jednomu strýci sebrali jeho „továrnu“, ve skutečnosti větší zámečnickou dílnu, a v roce 1953 ho bleskové vyhnali z města. A druhý strýc, kterému o velikonocích 1950 nasadili v šatně Sokola pouta, byl oceněn patnácti lety za vlastizradu. Počátkem 90. let jsem tam jezdil s otcem vyřizovat restituční nároky, ale teď už všechny osobní nitky zmizely a já tam již řadu roků jezdím buď na pohřby nebo do divadla a i to první končí, takže zbývá opera.
Ale stejně sleduji, co je tam nového, třeba právě v divadle, a mám tam několik věcí, které bych měl vidět, například interiéry navržené klasikem evropské moderní architektury Adolfem Loosem (1870-1933), který se do Plzně přiženil. Jeho asi nejznámější projekt stojí na vídeňském Michaelerplatz přímo proti Hofburgu.
Moje poslední návštěva však patřila výtvarnému umění. A protože jsem měl pár hodin čas, loudal jsem se městem a známá místa probouzela v paměti zasuté vzpomínky jako: tamhle měla babička obchod, a tady vyrůstal táta a za rohem měl druhý děda kancelář. Tady se brali mí rodiče a začínal tam kněz a inženýr ekonomie, který později a jinde oddával mne… a tak dále. A abych nezapomněl, sem na náměstí, proti veřejným záchodkům, které tu stojí odjakživa, jsem si umístil vinárnu Jitřenka, kam učitel Lomcovák zavedl na školním výletě své žáky a v roce 1836 prý starosta nechal před radnicí vylít 36 sudů piva, které se nedalo pít, a z této výzvy se zrodil Prazdroj.
A také jsem objevoval místa, která jsem možná znal, ale takhle nevnímal. Třeba ten krásně upravený prostor bývalého parkánu pod náměstím s vodárenskou věží, ve které se narodil profesor Josef Škoda, jehož peníze posloužily synovci Emilovi k založení Škodovky. A dole je gotický Pražský most a romantický zbytek mlýnské strouhy a o kus dál za magistrálou stojí dnes poněkud zastrčená sokolovna s pamětní deskou:
Ale stejně sleduji, co je tam nového, třeba právě v divadle, a mám tam několik věcí, které bych měl vidět, například interiéry navržené klasikem evropské moderní architektury Adolfem Loosem (1870-1933), který se do Plzně přiženil. Jeho asi nejznámější projekt stojí na vídeňském Michaelerplatz přímo proti Hofburgu.
Moje poslední návštěva však patřila výtvarnému umění. A protože jsem měl pár hodin čas, loudal jsem se městem a známá místa probouzela v paměti zasuté vzpomínky jako: tamhle měla babička obchod, a tady vyrůstal táta a za rohem měl druhý děda kancelář. Tady se brali mí rodiče a začínal tam kněz a inženýr ekonomie, který později a jinde oddával mne… a tak dále. A abych nezapomněl, sem na náměstí, proti veřejným záchodkům, které tu stojí odjakživa, jsem si umístil vinárnu Jitřenka, kam učitel Lomcovák zavedl na školním výletě své žáky a v roce 1836 prý starosta nechal před radnicí vylít 36 sudů piva, které se nedalo pít, a z této výzvy se zrodil Prazdroj.
A také jsem objevoval místa, která jsem možná znal, ale takhle nevnímal. Třeba ten krásně upravený prostor bývalého parkánu pod náměstím s vodárenskou věží, ve které se narodil profesor Josef Škoda, jehož peníze posloužily synovci Emilovi k založení Škodovky. A dole je gotický Pražský most a romantický zbytek mlýnské strouhy a o kus dál za magistrálou stojí dnes poněkud zastrčená sokolovna s pamětní deskou:
Kdysi tam děda organizoval sokolské zábavy a půllitrem piva vítal americké Sokoly, kteří v roce 1932 přijeli cvičit na všesokolský slet.
Ale řeč má být o umění. To se musíme vrátit zpět na parkán, kde proti oné vodárenské věži stojí gotická budova masných krámů z roku 1392, která již téměř 50 let slouží jako výstavní prostor Západočeské galerie v Plzni.
Ale řeč má být o umění. To se musíme vrátit zpět na parkán, kde proti oné vodárenské věži stojí gotická budova masných krámů z roku 1392, která již téměř 50 let slouží jako výstavní prostor Západočeské galerie v Plzni.
A v ní letos od června do září probíhala doslova fantasticky fundovaná výstava nazvaná „KUBIŠTA - FILLA. Plzeňská disputace.“ Autorem projektu byla docentka Marie Rakušanová z Ústavu pro dějiny umění FF UK. Ta však nevypráví jen o těchto dvou malířích, ale mapuje vývoj českého kubismu, jehož byli oba průkopníky.
Jen pro oživení paměti: kubismus byl výtvarný směr, jehož princip velmi zjednodušeně řečeno spočíval v prostorovém pojetí díla, kdy předmět se zobrazuje z mnoha úhlů současně. Zároveň znamenal i obrovskou změnu v práci s realitou. Zobrazovaný předmět byl rozkládán až na nejjednodušší geometrické tvary, jež pak byly pomocí fantazie skládány do obrazu. Jeho protagonisté v době před 1. světovou válkou – Georgues Braque a Pablo Picasso – navázali především na Paula Cézanna a v pozdějších letech dramaticky ovlivnili vývoj nejen malířství.
V Praze lze za vůdčí osobnosti mladé umělecké scény okolo roku 1910 považovat Bohumila Kubištu (1884-1918) a Emila Fillu (1882-1953). Oba pocházeli z Moravy, ale každý z jiného sociálního a ekonomického prostředí. Z počátku je mnohé spojovalo, především to, že oba opustili Akademii výtvarných umění, byť oba z poněkud odlišných pohnutek. V letech 1907 a 1908 se s podobně radikálně smýšlejícími mladými umělci spojili ke dvěma výstavám a protože jich bylo osm, jsou označováni jako Osma. Později ovšem vstoupili do spolku Mánes. Kubišta, který po pražské Akademii studoval také ve Florencii a v Paříži, byl Osmou a také Mánesem v roce 1910 vyslán právě do Paříže, aby sjednal výstavu francouzských malířů v Praze. Setkal se tam mimo jiné s Picassem a stal se přívržencem kubismu. Později na základě Kubištových doporučení navštívil
Paříž také Emil Filla. Ten v roce 1911 stál u zrodu Skupiny výtvarných umělců SVU – umělecké sdružení, které za tři roky své existence zorganizovalo šest výstav včetně těch „francouzských.“ SVÚ představovala širokou základnu moderní tvorby, protože se v ní setkali nejen malíři a sochaři, ale také architekti, spisovatelé, hudebníci a výtvarní teoretici. K bývalým členům Osmy E. Filly, A. Procházky a V. Beneše se objevili O. Gutfreund, P. Janák, J. Gočár, J. Chochol, V. Hofman, V. Špála, bratři Čapkové, F. Langer, V. Kramář, V. V. Štech a další. Filla a jeho okruh v ní prosazovali věrnost Picassově kubismu, lidé jako Karel Čapek byli nakloněni méně ortodoxnímu sledování tohoto směru. Kubišta na samém začátku rovněž vstoupil do SVU, ale rychle se vrátil do Mánesu.
Kubišta se navíc již někdy kolem roku 1909 sblížil s okultistickou skupinou Sursus (mimo jiné malíři Konůpek a Váchal) a jeho obrazy začaly dostávat až surrealistický nádech. V roce 1913 však strýc, který Kubištu podporoval, vyčerpal své zdroje a malíři nezbylo než vstoupit do c.k. armády a jako námořní důstojník se přesunout do chorvatského přístavu Pula. Prostor pro malování tam byl omezený a v roce 1918 Kubišta zemřel na španělskou chřipku.
Filla, jenž se v roce 1912 oženil s dcerou profesora filosofie Františka Krejčího, krátce před 1. světovou válkou odejel do Paříže a po jejím vypuknutí do Holandska. Tam se stal spojkou pro odbojovou organizaci Maffie, na jejíž činnosti v Praze se podílel jeho tchán. Po válce Filla krátce působil v diplomatických službách, poté se věren kubismu věnoval malování. S tchánem, který se stal poslancem, si také pořídili reprezentativní dvojvilu na právě budované Ořechovce. Po nástupu Hitlera k moci se jeho tvorba stala politicky angažovanou, což mu vyneslo koncentrák od roku 1939 až do konce války. Ten s podlomeným zdravím po sérii infarktů přežil, hned po osvobození byl jmenován profesorem Akademie a s radostí vstoupil do KSČ. Dostal také do užívání polovinu zámku v Peruci nedaleko Loun. Zemřel v roce 1953, rok po sedmdesátinách, které oslavil dvěma soubornými výstavami. Výstava plánovaná v roce 1951 se však neuskutečnila, protože jeho obrazy neodpovídaly jedině správnému socialistickému realismu a byly tak „ohavné“.
Tím jsem sice ve zkratce popsal životní rámec obou aktérů, ale neobjasnil to, co bylo hlavním tématem výstavy, totiž vývoj jejich vztahů na pozadí jejich tvorby nebo naopak tvorby na pozadí oněch vztahů. Projekt výstavy vycházel z vědecké studie a autorka jako vědecká pracovnice zvolila pro svou práci s archivními materiály metodu mapování těchto vztahů v rovinách uměleckých, společenských i ekonomických podle francouzského sociologa Pierra Bourdieu (1930-2002). V souladu s tím, jak se v čase vyvíjely, rozdělila výstavu do pěti částí, nazvaných: Habitus, dispozice, pozice - Součinnost společenství – Vzdalování – Rozchod – Epilog.
Ovšem vyprávět výstavu, to je stejné, jako převyprávět muziku. Proto sem přidávám jen pár obrázků z počátku druhé dekády 19. století, kdy se oba malíři seznámili s kubismem u pramene:
Kubišta se navíc již někdy kolem roku 1909 sblížil s okultistickou skupinou Sursus (mimo jiné malíři Konůpek a Váchal) a jeho obrazy začaly dostávat až surrealistický nádech. V roce 1913 však strýc, který Kubištu podporoval, vyčerpal své zdroje a malíři nezbylo než vstoupit do c.k. armády a jako námořní důstojník se přesunout do chorvatského přístavu Pula. Prostor pro malování tam byl omezený a v roce 1918 Kubišta zemřel na španělskou chřipku.
Filla, jenž se v roce 1912 oženil s dcerou profesora filosofie Františka Krejčího, krátce před 1. světovou válkou odejel do Paříže a po jejím vypuknutí do Holandska. Tam se stal spojkou pro odbojovou organizaci Maffie, na jejíž činnosti v Praze se podílel jeho tchán. Po válce Filla krátce působil v diplomatických službách, poté se věren kubismu věnoval malování. S tchánem, který se stal poslancem, si také pořídili reprezentativní dvojvilu na právě budované Ořechovce. Po nástupu Hitlera k moci se jeho tvorba stala politicky angažovanou, což mu vyneslo koncentrák od roku 1939 až do konce války. Ten s podlomeným zdravím po sérii infarktů přežil, hned po osvobození byl jmenován profesorem Akademie a s radostí vstoupil do KSČ. Dostal také do užívání polovinu zámku v Peruci nedaleko Loun. Zemřel v roce 1953, rok po sedmdesátinách, které oslavil dvěma soubornými výstavami. Výstava plánovaná v roce 1951 se však neuskutečnila, protože jeho obrazy neodpovídaly jedině správnému socialistickému realismu a byly tak „ohavné“.
Tím jsem sice ve zkratce popsal životní rámec obou aktérů, ale neobjasnil to, co bylo hlavním tématem výstavy, totiž vývoj jejich vztahů na pozadí jejich tvorby nebo naopak tvorby na pozadí oněch vztahů. Projekt výstavy vycházel z vědecké studie a autorka jako vědecká pracovnice zvolila pro svou práci s archivními materiály metodu mapování těchto vztahů v rovinách uměleckých, společenských i ekonomických podle francouzského sociologa Pierra Bourdieu (1930-2002). V souladu s tím, jak se v čase vyvíjely, rozdělila výstavu do pěti částí, nazvaných: Habitus, dispozice, pozice - Součinnost společenství – Vzdalování – Rozchod – Epilog.
Ovšem vyprávět výstavu, to je stejné, jako převyprávět muziku. Proto sem přidávám jen pár obrázků z počátku druhé dekády 19. století, kdy se oba malíři seznámili s kubismem u pramene:
Kubišta: Paridův soud (1911)
Kubišta: Vzkříšení Lazara (1911-12)
Kubišta: Zátiší s vázami (1913)
Filla: Myslitel (1911)
Filla: Česáči ovoce (1911)
Filla: Zátiší (1913)
Těch exponátů je samozřejmě na výstavě mnohonásobně víc, ale těch několik v podstatě vystihuje rozdíl mezi oběma malíři. Stačí se jen dívat, jak přistupují k podobným tématům. Pokud by chtěl někdo vědět víc, najde to v knize o stejném názvu jako výstava, která vyšla v letošním roce. (Marie Rakušanová: Kubišta – Filla: Zakladatelé moderního českého umění v poli kulturní produkce, Books & Pipes Publishing 2019)
Po tom jednom dni v Plzni mi sotva někdo dokáže vyvrátit, že stojí za to ji občas navštívit. Třeba v květnu 2020, kdy budou slavit 75. výročí příchodu 16th Armored Division US Army do města.
Žádné komentáře:
Okomentovat