Kdo za to může?

Stále znovu se vracejí spory o to, kdo může za jistý morální marasmus, který zažívá česká politická scéna. Politologové a sociologové preferují lid a vysvětlují skutečnost složitými zobecňujícími úvahami o jeho roli, což není žádná novinka, viz revoluční Francie a s touto vizí pracoval kdysi i Marx, který na ní dokázal postavit zhoubnou a vražednou teorii třídního boje.

Vidím to trochu jinak, ale zkusím být stručný. Prosazování určitých ideí nediferencovaným lidem je nesmysl. Národní společenství jistě není nepopsaný list, nese pozitivní i negativní otisky minulosti. Ale má-li se dát masa lidí do pohybu, vždycky musí přijít někdo, kdo s podporou nikoli lidu, ale lidí myšlenky formuluje a prosazuje. A tito zástupci mohou být povahy různé a formulovat rozdílné programy. Od velmi liberálních, chceme-li demokratických, až po velmi konzervativní s rozhodující rolí jedinečného vůdce. Příkladů je bezpočet. Mají-li však vůdcové dosáhnout cíle hnutí, samozřejmě musí mít podporu dostatečně velikou.

Lidé sice mají na jedné straně stejná práva, ale současně ne všichni stejné možnosti. Gaussova křivka rozložení inteligence tady platí jako zákon. Jistá část populace není prostě disponována, ať již geneticky nebo osobní zkušeností k tomu, aby prohlédla triky těch jedinců, pro něž je hlavní motorem moc, nezřídka podepřená vědomím, že oni jsou ti vyvolení. Tedy těch, kteří jsou k dosažení svých cílů schopni a ochotni použít bez zábran všech dostupných prostředků, mezi něž patři na prvním místě lži o situaci, ve které se společenství nachází, o svých cílech a s tím související pomluvy konkurentů. Tyto prostředky pak nezřídka používají ještě dřív než vstoupí do politiky, aby získali pozornost a důvěru lidí. Teprve poté se "nabídnou," že nešvary vyřeší. Někdy se ovšem takovou složitou cestou nezdržují a k moci se dostanou silou. Ti kdo to neprohlédnou, se stávají jejich nástroji a obětmi a někteří tomu říkají vůle lidu. Známý psychiatr dr. Honzák tvrdí, že 2/3 občanů se bez vůdce neobejdou.

Jedinci, kteří onu primitivnost prohlédnou, nemají jako jednotlivci sílu se jim postavit, od toho jsou tady v prvé řadě demokratické politické strany, pokud ovšem neselžou, což se stává, když se z pohodlnosti nebo neschopnosti chovají, jako kdyby nešlo o uzurpování moci, ale o demokratickou diskusi. Tím ovšem otevírají pohodlnou cestu lidem, jimž demokracie slouží jen jako prostředek k totalitnímu vládnutí. Mám-li být konkrétní, byly to například demokratické strany lidová a sociálnědemokratická, kdo pustil Andreje Babiše do vlády. A byly to i ostatní strany, které nebily na poplach, nešly včas do ostrého střetu a nedokázaly proud demagogie, lží a polopravd zastavit.

Ani dnes ne, když na Babišovy invektivy reaguje předseda ODS slovy o tom, že by měl vážit, proč ho lidé nemají rádi. Co tím chtěl říct, chtěl mu pomoct?

Ano, nakonec rozhoduje volič, ale na toho musí působit politické strany. A ty demokratické selhávají.  Dalo by se říct, že v nich selhaly elity. Nejspíš na to nemají a vyklízí pozice.

Proto se tady objevili ti mladíci a slečny, kteří dostali již podruhé téměř 300 000 lidí na Letenskou pláň. 3 % populace, ze kterých si prezident hloupě utahuje, že jsou to pouhá 3 % populace. Buď se demokratické strany probudí nebo je tihle lidé dříve nebo později právem smetou.