Putim 2019

ČESKÉ ZEMĚ – LÉTO

Původně jsem tady chtěl shrnout své letošní dojmy z letní návštěvy tří míst v Česku. Ale pak jsem si uvědomil, že ta místa spojuje ještě něco jiného. Asi totiž není úplně náhodné, že jsou to některá z míst, kde se narodili, žili nebo žijí lidé mně blízcí. Všichni mí předci, na které dosáhne můj rodokmen začínající někdy po třicetileté válce, se narodili v poměrně malé části jižních Čech vymezené Českými Budějovicemi, Táborem, Blatnou a Vacovem. A trvalo dobře 250 let, než se příbuzní začali rozbíhat do kraje. Někteří do velkých měst Plzně, Prahy a Brna, jiní do okolních zemí jako Německo a Rakousko, jeden z prastrýců zabrousil na čas dokonce do Ruska a další až do Spojených států. Ale to, že jsem letos v létě některá z těch míst v Česku navštívil, je ovšem náhodná shoda okolností. Nicméně je to jedno město „historické“ a dvě, kam „rodina“ přišla až ve století dvacátém.

Putim

Tak začněme od té historie. Do Putimi přišel můj prapraděd Vojtěch Roučka v roce 1856, když prodal mlýn v Žáru u Čkyně a za 12 000 zlatých koupil lepší a na větší řece Blanici nedaleko okresního města Písku. Tento Vojtěch I. se narodil roku 1817 ženě Pavla Roučky, mlynáře ze Lčovic. Praděd, rovněž Vojtěch se narodil ještě v Žáru, děd Vojtěch III. v Putimi. 

Ten první Vojtěch si v Putimi vybudoval za 21 let poměrně prestižní postavení, vdal dcery Annu i Rozálii do místních statků a vybavil je slušným věnem, takže o Rozálii, která se stala ženou Jana Pixy, se píše, že „díky tomuto sňatku došlo k značnému zvelebení statku, včetně nákupu kvalitních polí.“

Hlavní postavou však byl Vojtěch Roučka II., který převzal mlýn v roce 1877, když jeho otec v květnu, nedlouho po 60. narozeninách, náhle zemřel. Vojtěchovi II. bylo teprve 23 let a hlavně to byl svobodný mládenec. Odborně byl bezpochyby připraven, ale jeho prvním úkolem bylo co nejrychleji se oženit a nevěstu našel poměrně brzo.

Byla to mladičká a drobná Marie Jiranová, dcera rolníka z nedalekých Skal, které v lednu 1878, kdy se odehrála svatba, bylo 17 let a 3 měsíce. A novomanželé nelenili, protože již v listopadu se narodil první potomek a v průběhu dalších 18 let jich bylo devět. Vojtěch si počínal svižně nejen jako ploditel, ale i jako hospodář. Už v roce 1885, to mu bylo 31 roků, kupuje protější statek i s polnostmi, loukami a kusem lesa.

A roku 1882 se do mlýna narodil prvorozený syn Vojtěch III., což byl můj děd.

Tehdejší učitel na putimské škole Josef Koch sepsal v roce 1929 „Dějiny osady Putimě,“ kde mimo jiné říká: „Milou vzpomínkou jest mi doba, kdy v Putimi jsem jako podučitel (jak nám tehdáž říkali) a r. 1882-1890 působil a kdy i mezi jinými milými mně osobnostmi často stýkal jsem se se všeobecně váženým panem Vojtěchem Roučkou a jeho rodinou. Bylo tehdáž ještě obyčejem, že v kostele provozovala se slavná církevní hudba a zpěv, při čemž rád nám pan mlynář svým zpěvem vypomáhal.“

Později tvrdě bojoval s konkurencí a zcela inovoval technologii mletí a také s berním úřadem, kterému pravidelně dokazoval, že jen náhodou neumírá hlady.

Když v roce 1922 Vojtěch II. zemřel, převzal mlýn jeho syn Jaroslav I. (nar. 1888), který s rozhledem správného hospodáře instaloval Francisovu turbinu, rozšířil mlýnská složení, pořídil auta, začal budovat pekárnu a navíc byl podporovatelem Sokola, za což ho Sokolové před sletem odměnili děkovným průvodem ke mlýnu.

Další předání však zhatil střet s budováním socialismu. Vlastně ne tak docela, synovec Jaroslav II. (syn Tomáše nar. 1889) ho v souladu s tvrzením o božích mlýnech převzal, ale se 40letým zpožděním a jistým nedostatkem. V rámci restituce totiž nedostal od státu zpátky mlýn, ale jeho vykradenou trosku. Tu se svým synem Jaroslavem III., dnešním majitelem, a  jeho ženou opět zvelebil a tak je radost do Putimi přijíždět. Zvlášť když víte, že i ty obnovené křížky kolem obce jsou jejich práce, stejně jako rozkvetlé truhlíky na starém železném mostě a kdo ví co ještě.

A protože o Putimi mi vyprávěla matka, ledacos jsem slyšel od jejího bratrance Jaroslava II., a také si o obci přečetl, pochopil při vytváření rodokmenu a nakonec sám viděl, stala se postupně jedním z míst, se kterými k sobě patříme. Jestli ona to ví si nejsem jist, já určitě.

Takhle vypadal mlýn v 80. letech:

A takhle dnes:

... a statek byl za mlýnem

Jenomže když patříte k domu, patříte i k obci. Támhle je stodola, les, který děd Vojtěch s tatínkem prořezával, a támhle žil Cimbura, který mu napravoval nohu, když spadl s pavlače. A setkáváte se s dalšími jmény, která jste v mládí slýchal, s kostelem sv. Vavřince, na který se také může vztahovat píseň: „A ty svatý Vavřinečku, stojíš na pěkným kopečku… „

a kolem něj hroby s dalšími jmény jako třeba toto:

A proto nemůžu vynechat ani literární stopy mých předků. Spisovatel Jindřich Šimon Baar vypráví  ve svém románu Jan Cimbura o Roučkovi toto: „Povím ti, Cimburo, něco. Tuhle šel náš rychtář Pískem — jde kolem krajského úřadu — když v tom někdo zaklepá na okno. ,Rychtáři` -- povídá mu kdosi — ,máme tu něco pro vás — abych to nemusil balit a psát adresu, vezměte si to s sebou' — a podal mu oknem svazeček papírů. Rychtář je strčil do kapsy, doma je pročetl, vyřídil, podepsal, pečeť přirazil na to a o trhu zas je vzal do Písku s sebou. V Písku potkal se s panem purkmistrem. Podali si ruce a jdou spolu okolo úřadu. ,Počkejte trochu,' — povídá náš rychtář a hůlkou zaklepal na okno. ,Pane kolego — copak to děláte?' lekl se purkmistr — ,Ouřaduju´ povídá náš Rouček a tahá z kapsy papíry. Okno se vtom otevřelo a z něho se sladce usmíval pan komisař. Myslil, že purkmistr klepá, aby šel s ním na skleničku vína. ,Kein Wein,' povídá mu náš rychtář — ,ale spisy tuhle nesu a odevzdávám v pořádku,' a položil je nití svázané na okno. ‚To sist ne Frechheit, Keckheit, Trägheit,' láteřil komisař, jak jen Němci umí — až se lidé zastavovali pod oknem na chodníku. Křičel, aby šel rychtář do expeditu, zaklepal na dveře, jak se sluší a patří. ,A co,' povídá Rouček — já jsem putimský rychtář — tudy jsem spisy dostal a tudy je vracím a s Pánem Bohem — trh nečeká a já tam mám hnízdo podsvinčat na prodej,' a odešel. Takový je náš rychtář," ukončil Černoch.

Zdá se, že si spisovatel ledacos přibásnil, ale povídání o svatbě Cimburova syna Jana a Roučkovic Rozárky, sestry mého praděda, už chybu nemá.

„Pověz nám nejprve, která je tvoje nevěsta?“ optal se otec přísně. „Znáte ji dobře – není z kraje dálného, ani ze města, v Putimi s námi zůstává stejně – je to Rozárka v Roučkovic mlejně.“ „Roučkovic Rozárka“ jako by tou novinou překvapeni, zvolali všichni ve světnici současně. „Toť milá a hodná děvečka,“ řekla matka…

Odpoledne přistěhovala se Rozárka. Jel si pro ni mladý hospodář jako pro kněžnu. Čtyři koně měl zapraženy v žebřiňáku, namazané postroje se na nich leskly jako nové, mosazné přesky, misky a kroužky vyleštěné svítily a třpytily se v jarním sluníčku jako z ryzího zlata. Peřinami vystlaly u Roučků vůz mladé ženy, nasedaly naň, mladý sedlák postavil se jako jedle ve voze a vzal opratě do ruky.

Takže takhle nějak to opravdu bylo, když můj praděd vdával sestru mého děda.

A byla by neodpustitelná chyba zapomenout na další literární postavu, která Putim proslavila po celém světě a před několika lety byla zvěčněna u kamenného mostu coby kamenem dohodil od mlýna:

Dobrý voják Švejk Josef

A to o čem se nikde nepíše jsem zažil letos, když jsem přišel do jednoho z venku krásného statku a tam v otevřené kůlně stály jako zjevení madony. Byly to sice jen sádrové repliky určené kamsi na výstavu, ale krásně uzavírají mé dojmy z Putimi a dávají jí další rozměr.

---------------

A když je řeč o Putimi, zapomenout nesmím ani na blízký Písek ležící už na řece Otavě. Děd Vojtěch se tam koncem 90. let 19. století v obchodu nedaleko kostela vyučil kupcem

Tady v Janáčkově ulici č. 47 strávil v Donátovic obchodě 4 roky 

a jiný příbuzný, Petr, tam v Prácheňském muzeu nedávno vystavoval své fotografie a před lety dokonce o městě natočil film.

A také, když jsem jako malý kluk začal číst celá slova, mi přišla mi ruky knížka Junáci na Otavě. A ti strávili dobrodružné léto v prácheňském kraji, lovili perlorodky, rýžovali zlato, zkoumali tajemný hrad Rábí a já to prožíval s nimi. Přitom Písek byl svého času dokonce hlavním městem Prácheňského kraje.

A hlavně do Písku zasadil Fráňa Šrámek téměř impresionisticky laděný romantický příběh hry Měsíc nad řekou. Podle kterého natočil Václav Krška v 50. letech film, který budil v pubertálních duších fantazii téměř odvážnou.

A také je tam Putimská brána, kde panenky volaly študente... a která se tak krásně zpívá po pár sklenicích vína. A když už jsme u těch sklenic, tak jakousi vzdálenou a mladičkou sestřenku kdysi přivezlo z oslavy v Písku auto do Blatné, což způsobilo rodinný poprask. Chápete to?

A celkem nedávno tam Matěj lámal osobní rekordy:

---------------

No tak tohle mi nakonec vyšlo z toho letního výletu do jižních Čech. Ale který kraj není krásný, když tam máte hluboko zapuštěné kořeny. Ostatně ty další jsou v necelých 30 km na východ vzdálené Blatné a o něco dál a opačným směrem ležícím Táboře.