Před pár dny, přesně v sobotu 27. září, jsme byli svědky ostudné a znepokojivé události, když prezident České republiky se rozhodl nezúčastnit se jednání Valného shromáždění OSN, a místo toho odejel služebně a s několikačlenným doprovodem na řecký ostrov Rhodos do sídla Alexandra Jakunina, ruského boháče s 20letou praxí u KGB a velkého přítele prezidenta Putina, aby s tímto také svým přítelem oslavil prezidentské 70. narozeniny. Na Rhodu rovněž pronesl úvodní projev konference nazvané Dialog civilizací, kterou tam Jakunin každoročně pořádá. Byla to pro Českou republiku nedůstojná a pro myslícího občana ponižující řeč, ve které se prezident postavil proti politice EU vůči Rusku po jeho agresi vůči Ukrajině. Projev není třeba dál rozebírat, je k dispozici v českém překladu na internetu. Ještě víc je však medializován ve zglajchšaltovaných ruských mediích jako doklad nejednotnosti EU a správnosti ruské politiky, a je obvykle doplněn vítězným komentářem.
Shodou okolností jen o dva dny později představil svůj hluboce analytický a zcela realistický pohled na současný stav vztahu EU a Ruska předseda finské vlády Alexander Stubb. Projev se uskutečnil na pozvání Körberovy nadace v Berlíně a výrazně kontrastuje s onou poraženeckou až zrádcovskou řečí na Rhodu. Finsko má menší počet obyvatel než Česko a je mnohem více ekonomicky závislé na Rusku, s nímž ho spojuje i 1300 km dlouhá hranice. Přesto je projev pana Stubba v porovnání s postojem Zemana, ale i dalších zbaběle kňourajících vrcholných českých politiků, povzbudivě odvážný, a proto jsem si ho dovolil přeložit a umístit níže. Škoda že to, kdo byl v ČSSR agentem KGB, vědí jenom v Moskvě.
![]() |
prezident České republiky Miloš Zeman |
![]() |
předseda vlády Finské republiky Alexander Stubb |
Projev předsedy finské vlády Alexandera Stubba v Körberově nadaci
Berlín, 29. září 2014
Meine Damen und Herren,
Liebe Kollegen und Freunde,
Liebe Kollegen und Freunde,
Je vždy skvělé být znovu v Berlíně.
Lidé tady v Německu mají své vtipy o „přátelskosti“ a „pohostinnosti“
Berlíňanů – ale já osobně se opravdu cítím být velice vítaným pokaždé, když sem
přijedu. To je i případ včerejška, kdy jsem s tisíci jiných sportovních
nadšenců běžel ulicemi Berlína. Atmosféra byla naprosto nádherná. Moře lidí nás
běžce zdravilo a podél cesty hrály kapely.
Rád bych také poděkoval Körberově nadaci
za vřelé uvítání a příležitost podělit se s vámi o pár myšlenek o Evropě a Rusku
z finského pohledu. To je téma, o kterém mluví celý kontinent.
V uplynulých několika měsících se
mnozí z nás museli ptát: Co bude se zemí, kde jsme teď. Rusko anektovalo
část Ukrajiny a aktivně přispívá k destabilizaci dalších území. EU a Rusko
na sebe navzájem uvalily ekonomické sankce. Vůdci EU a ruští vůdci – dobře,
vůdce – komunikovali převážně po telefonu. Je to opravdu rok 2014, nebo nás
někdo strčil do stroje času?
Chtěl bych přiblížit svůj pohled na věc
prostřednictvím následujících tří pohledů a kapitol.
1. Co se stalo s Ruskem? V 90. letech
mnozí doufali, že Rusko se může stát evropskou zemí jako jsou ostatní. Je
všechna naděje ztracena?
2. Rusko a EU: Jak po událostech
v Gruzii následovaly ty na Ukrajině, a jak musíme zůstat věrni našim
hodnotám.
3. Finsko a Rusko: Nová výzva
intelektuální zralosti a cesta, která je před námi.
1. Co se stalo s Ruskem?
Evropské dějiny posledních 25 let není
třeba popisovat podrobně, zvláště ne tady v Berlíně. Sami jste je prožili.
Ale přesto mi dovolte, abych se podíval zpět do časných dnů současných vztahů
EU a Ruska, do 90. let. Podívám se například na rok 1995, který má pro nás Finy
jistý význam. Doufám, že si ještě pamatujete proč.
Tehdy byla EU optimistická a energická, jak
asi 45letý může být. Právě se zdařilo nové rozšíření, studená válka skončila - byl prostor pro nadechnutí.
Demokracie a tržní ekonomika byly vítězným receptem pro celou Evropu.
Pro Rusko to tehdy byla velmi obtížná
doba. Sebevědomí nově vzniklé země a celého národa bylo nízké – žili a
pracovali po předcházejících 70 let marně? Ekonomika země byla v troskách. Její
politika se nacházela v chaosu.
V této situaci natáhla EU Rusku pomocnou
ruku: otevřete své srdce a mysl, demokracie a tržní ekonomika vám pomohou znovuvybudovat
silné Rusko, a to pomůže nám všem vytvořit silnou a bezpečnou Evropu. Doufali
jsme, že dodržováním našeho souboru pravidel a zásad by se Rusko mohlo stát
evropskou zemí jako ostatní. Možná, že to byla a je zeměpisná blízkost, která
způsobila, že jsme si mysleli, že Rusko nám může být podobnější, než ve
skutečnosti bylo a je.
Ale my jsme zapomněli na jednu věc: tyto
věcí nemohou být naroubovány shora dolů. Mohou pouze růst a to zdola nahoru. A potřebují
čas, spoustu času, stejně tak, jako tomu bylo v průběhu našich vlastních dějin.
Rusko ještě nebylo a není připraveno ani ochotno přijmout tuto cestu. Nesmíme zapomenout,
že ruská demokracie udělala v 90. letech některé pozitivní kroky, a že se tehdy
Rusko samo opakovaně zavázalo k dodržování evropských principů. Rusku se
podařilo demontovat sovětskou řízenou ekonomiku, a to byl přece skok vpřed, k
ekonomice dalšího století. Myšlenkové sbližování Evropy a Ruska se skutečně
zvýšilo. Ale v poslední době jsme byli svědky toho, jak šly hodiny zpátky, a to
v mnoha ohledech.
Co teď říkám, je: při pohledu na Rusko od počátku
90. let naše naděje a očekávání prošly několika vzestupy a pády. Ale i když je
tomu tak, nevzdávejme se veškeré naděje. Podívejme se na to z dlouhodobější
perspektivy. Za 25 let se z lidské bytosti stane poněkud zralý mladý dospělý.
Ale pro zemi a společnost je to velmi krátká doba.
Dámy a pánové,
Mnozí z nás se také museli ptát - byli
jsme slepí? Proč jsme se opravdu tak snažili a věřili v demokratické evropské
Rusko? Ano, v první řadě byl v duchu 90. let neopodstatněný idealismus.
"Konec dějin“, vzpomínáte si?
Ale za druhé, možná jsme nepracovali dost
tvrdě, abychom pochopili, jaké Rusko opravdu je. Chtěli jsme, aby Rusko přejímalo
pravidla, zatímco ono samo sebe vidělo jako toho, kdo pravidla určuje. Kolik z
nás skutečně vědělo Rusko zevnitř?
A za třetí, a to je velmi důležité, Rusko
se změnilo tak, že to ani ten nejlepší expert nemohl zcela předpovídat.
Dnes by bylo čestné připustit, že ruský
politický systém se nezmění v evropskou demokracii, jako jsou ty naše.
Říkám to, i když vím, že v Rusku je také mnoho lidí, kteří by chtěli, aby
se to stalo. My je v tomto procesu můžeme a musíme podporovat, ale
nemůžeme nic vnucovat.
Bohužel čas ještě není zralý, a budoucnost
také vypadá neradostně. Například až do nedávné doby mnoho lidí věřilo v
takzvanou novou generaci, která se narodila po rozpadu Sovětského svazu. Neměla
sovětské vzpomínky a zážitky a vyrostla jako globální občané. Ale tento příběh
má druhou stranu: protože tito mladí nezažili Sovětský svaz, mohou být nyní
okouzleni vlasteneckou slávou a vyloženou propagací minulosti. A proto jsme
byli svědky oživení věcí tak šokujících, jako oslavovat stalinského panování.
Takže - jsme zase na začátku? Zpět u existence
podezřelých sousedů? Bylo by divné, kdybychom se ještě nazývali strategickými
partnery nebo dokonce partnery?
Já věřím, že můžeme koexistovat. Nemusíme
být znovu dobrými sousedy nebo dokonce strategickými partnery, ale měli bychom
se na to zaměřit. Avšak nastavení tohoto cíle neznamená, že bychom měli akceptovat
věci, které se dnes dějí v ruské společnosti.
Dovolte mi, abych také trochu zkoumal náš
domácí trávník. Jaké atributy dáváme dnešnímu Rusku? Rusové zdůrazňují svou
velkou historii a národní hrdost. Pěstují nostalgii po ztracených věcech. Jsou
podezíraví k cizině. Hledají útočiště v silném vůdci. Hájí tradiční rodinné
hodnoty, a odmítají liberální myšlenky. Snižují význam Evropské unie.
Copak jsme neslyšeli tyto projevy
populismu i jinde v Evropě? Dokonce i doma?
Možná bychom potřebovali rozšířit náš
pohled. To nemusí být spor mezi "Evropou" a "Ruskem". To
může být spor v rámci Evropy.
2. Rusko a EU
Já jsem se stal ministrem zahraničních
věcí Finska v dubnu 2008. V té době Finsko řídilo práci Organizace pro bezpečnost a spolupráci v
Evropě. Proto jsem také viděl gruzínskou válku z bližší vzdálenosti, než kdyby
tomu tak nebylo.
Ve svém vystoupení na setkání finských
velvyslanců koncem srpna 2008, jsem pronesl řeč, která se stala známou jako projev
08-08-08. V tom jsem měl tři hlavní body.
Zaprvé: ruská agrese proti Gruzii, která
začala 8.8.2008, byla zlomem v mezinárodní politice.
Zadruhé: to představuje novou výzvu
mezinárodního systému.
Zatřetí: bude to mít také vliv na
dlouhodobou agendu finské zahraniční a bezpečnostní politiky.
Tehdy mi mnoho lidí řeklo, že jsem na
události v Gruzii reagoval přehnaně.
Už si to nemyslí.
Rusko pokračuje ve stejném duchu na
Ukrajině. A my nevíme, zda Ukrajina zůstane poslední kapitolou tohoto příběhu.
Rusko může mít nové plány, a to buď krátkodobé, nebo dlouhodobější. Jak už jsem
řekl, dokonce 25 let je krátká doba v historii země.
To je důvod, proč se musíme proti této
agresi postavit. Musíme to udělat rozhodně, a musíme to udělat hned.
Musíme si uvědomit, že naše základní
hodnoty - včetně liberální demokracie a mezinárodního práva - byly zpochybněny
nejen v dalekých zemích, ale také na našem vlastním kontinentu. Musíme se
postavit a bránit tyto hodnoty. Stále ještě nežijeme v době "věčného
míru".
Rusko se obrátilo dovnitř. Mnozí si myslí,
že se nyní obrací také na východ, a proto se vzdalují od Evropy. Rozsah
tohoto obratu se teprve uvidí, a upřímně řečeno, já si nemyslím, že takový
obrat je jen negativní věc. Ve skutečnosti si myslím, že by bylo pro Rusko rozumné,
aby konečně lépe využilo toho, že geograficky je také asijské. Byl by to přínos
pro jeho ekonomiku - a tím nepřímo také pro naši. To jistě nevylučuje
spolupráci s Evropou.
Proč jsem si tím tak jistý? Podívejme se
na některá jednoduchá čísla. 75 % ruského území leží na východ od Uralu. Ale
jen ¼ jeho obyvatel - to znamená 35 milionů lidí, což je o něco méně než počet
obyvatel Polska - žije na tomto velmi rozsáhlém území, které se táhne přes tolik
časových pásem. Celý ruský Dálný Východ má asi 6 milionů obyvatel, o něco více
než je ve Finsku. Zůstat evropskou mocností je pro Rusko mnohem realističtější
varianta, než stát se mocností asijskou.
A obratem k Číně si Rusko rozhodně
nevybralo nejjednodušší cestu. S námi, "měkkými" Evropany, si mohou
zkusit jednat trochu tvrdě, odmítat přizpůsobit se našemu souboru pravidel. Ale
s Čínou mají co do činění s partnerem, který může hrát stejně tvrdě - a
kdo je doopravdy silnější?
Drazí přátelé,
Politika, kterou uplatňujeme vůči Rusku,
musí obsahovat naše hodnoty také - a zvláště - v obtížných dobách. Naše principy
hájíme zásadovým způsobem. Nenapínáme svaly, nejednáme způsobem oko za oko, zub
za zub. To je také důvod, proč jsme dali Rusku jasně najevo: je možné pouze diplomatické
řešení ukrajinské krize. A to je důvod, proč několik evropských lídrů pracovalo
na tomto problému nekonečné hodiny. Já osobně bych chtěl v tomto ohledu pochválit
úsilí kancléřka Merkelová a ministra Steinmeiera.
Nyní, více než kdy jindy, musíme mít na
paměti, proč k evropské integraci došlo: kvůli míru. Jsme stvořeni z ocele a
uhlí.
Mír v Evropě byl budován prostřednictvím ekonomiky.
Je proto jen logické, že ekonomickými prostředky mír bráníme. To je síla,
kterou máme, síla, na kterou se můžeme spolehnout.
Ještě jednou: musíme mít dlouhodobou
perspektivu. Jednání nejsou zkratky k řešení, ale jsou jediný dlouhodobě udržitelný
způsob, jak k němu dospět. Podobně, ekonomické sankce nejsou výstřel.
Potřebují čas, aby ukázaly svou skutečnou sílu. Trpělivost je jedna z
největších ctností v mezinárodní politice.
Vzhledem k tomu, že jednáním se dosud
nepodařilo rozplést nejpevnější uzly krize, museli jsme hledat jiné prostředky.
A sankce jsou přesně ta správná věc.
Je velmi důležité si uvědomit, že se
nejedná o obchodní válku. Rusko porušilo suverenitu a územní celistvost
Ukrajiny. My jsme odpověděli dobře naplánovanými, dobře načasovanými a dobře
cílenými ekonomickými sankcemi. Všechny další sankce - nebo zrušení stávajících
- budou záviset pouze na akcích Ruska na zemi, ne na ekonomických protiopatřeních,
ať už jakýchkoli, která by na nás mohlo uvalit.
V posledních několika měsících jsme
slyšeli kritiku Východního partnerství Evropské unie. Někteří kritici měli
snahu ho označit za důvod ruských akcí na Ukrajině. S tím rozhodně nesouhlasím.
Je snad pravda, že jsme mohli Rusko ještě
lépe informovat, mohli jsme s ním více komunikovat. Možná bychom neměli dělat
tolik práce pouze na chodbách v Bruselu. Také bychom měli chápat, že dnešní ruská
zahraniční politika není vedena důvěrou, ale podezřením; nechápali jsme jazyk
ruské zahraniční politiky řídící se principem nulového součtu.
Ale buďme upřímní: Rusové také mohli
projevit určitý zájem na této záležitosti už před několika lety, kdy jsme o tom
začali mluvit poprvé.
Teď však nesmíme dávat Rusku právo vetovat
naše vztahy se zeměmi Východního partnerství. Mně by se určitě nelíbilo, kdyby Rusko
dohlíželo na naše jednání o členství v EU v 90. letech, nebo ho dokonce vetovalo.
Východní partnerství nebyl důvod pro to,
co jsme viděli. Skutečný důvod je někde mnohem hlouběji. A tím důvodem je ruský
zájem o jeho zmenšující se vliv v Evropě a zbytku světa.
3. Finsko a Rusko
Již dříve jsem se zmínil o roce 1995,
nejdůležitějším roce naší nedávné historie. Stát se členem EU, to byla aktuální
a nejpřirozenější věc, která se měla stát už dávno. Jsme tam, kam patříme.
To je také místo, na kterém pevně stojíme
v současné situaci. Jsme v rodině EU plně věrni naší společné věci. Ve
skutečnosti mají Finsko a Německo velmi podobný přístup k této krizi.
Ale dovolte mi, abych jedno řekl velmi
jasně. Myslím si, že všichni musí být intelektuálně dostatečně zralí, aby
rozlišili tři věci v našem přístupu k Rusku a ruským záležitostem. Zaprvé je to
velmi jestřábí rozhodování Moskvy a jeho důsledky. Zadruhé, vzájemně prospěšné
a stále fungující obchodní vztahy a osobní kontakty; konec konců ony mohou být
naší nejlepší zárukou míru. A za třetí, rusky mluvící menšiny žijící v našich
vlastních zemích.
Finsko má delší společnou hranici s
Ruskem, 1300 km, než ostatní země EU dohromady. To znamená, že přistupujeme
velmi pragmaticky a se smyslem pro zdravý rozum k celé naší ruské politice,
protože víme, že budeme v tomto vztahu "v nemoci i ve zdraví."
Dámy a pánové,
jsou některé věci, které se nám podařilo vyřešit
v posledních 25 let, které nesmíme v této krizi narušit. Jednou z nich je vztah
s Rusy na mezilidské úrovni - prostřednictvím zvýšeného cestování a mobility, a
uvnitř našich společností.
Ruskojazyční lidé jsou největší skupinou
přistěhovalců ve Finsku. V pouhých číslech - nějakých 66.000 – je to
samozřejmě nic ve srovnání s počtem přistěhovalců v Německu, a přesto
představují důležitou součást naší společnosti. Setkal jsem se některými z mých
krajanů ruského původu právě minulý týden, a měl velkou debatu o našich
společných zájmech.
V této době není vždy snadné rozlišovat
mezi Kremlem a lidmi dole, ale my jako lidé, kteří tvoří rozhodnutí, musíme
ukázat cestu. Nemůžeme nakreslit tento obrázek pouze jedním velkým štětcem.
Sousedé jsou vlastně trochu jako příbuzní
- nemůžete si vybrat je. Dalo by se na to dívat jako na manželství bez možnosti
rozvodu. Zůstáváte spolu v nemoci i ve zdraví, bez ohledu na to, jak kamenitá je
cesta. Bohužel, toto není zárukou šťastného manželství. Za tímto účelem by obě
strany skutečně měly chtít pracovat stejným směrem. Což bohužel není v tuto
chvíli případ našeho vztahu s Ruskem.
Rusko je tady. A bude. A my, Evropská
unie, potřebujeme vědět, co od Ruska chceme.
Potřebujeme společné jmenovatele, a to jak
v rámci EU, tak ve vztahu k Rusku. Někteří lidé mohou tvrdit, že my v EU jsme
příliš různí, abychom měli vůči Rusku společné cíle. Nesouhlasím. Jedná se o
politickou vůli a politickou vyspělosti.
Musíme také revidovat svůj vlastní jazyk.
"Integrace Ruska do západních struktur" zní, upřímně řečeno, trochu jako
90. léta. Zaprvé proto, že to vypadá jako mateřský přístup k Rusku, jeho
vedení za ruku na společnou cestu k zelenějším pastvinám. Za druhé proto, že
Rusko už ve většině "západních" struktur, ve kterých může reálně být,
ve skutečnosti je.
Myslím, že my všichni - jak Evropané, tak
i Rusové – chceme stabilní a prosperující Rusko. Velký rozdíl však vzniká
při definování toho, co je základem stability: kontrola shora dolů nebo
otevřená společnost?
Musíme stát pevně za našimi vlastními
hodnotami a principy. Musíme klást odpor hře „rozděl a panuj“, kterou Rusko
trvale hraje s EU.
A přesto, i když časy jsou těžké, i když spolu
zásadně nesouhlasíme, musí existovat základní respekt k druhým. Potřebujeme
naslouchat, a potřebujeme dialog, a to včetně mnoha mezinárodních otázek, kde
pro dosažení výsledků je nezbytná ruská účast.
Konec konců, diplomacie pracuje stejnými
cestami jako lidské vztahy.
Dámy a pánové,
Co bych chtěl, abyste si odnesli
z této řeči domů? Tři věci.
Zaprvé se nesmíme vzdát všech naději pokud
jde o Rusko. Současně bychom se měli vážně zamyslet nad trhlinou uvnitř Evropy.
Zadruhé musíme brát ruskou agresi velmi vážně.
Ale v naší odpovědi musíme zůstat věrni našim hodnotám.
Zatřetí, musíme si zachovat naši
intelektuální vyspělost při analýze našich vztahů s Ruskem. Současně musíme
vědět, co od tohoto vztahu chceme.
Meine Damen und Herren,
Ještě jednou vám děkuji, že jste mi dali
příležitost, abych k vám dnes promluvil.
Žádné komentáře:
Okomentovat