Díval jsem se na pohřeb královny matky (9. dubna 2002) a říkal si proč tolik slávy. Možná proto, že čím byla starší, tím méně byla člověkem a tím víc symbolem: mateřské lásky, laskavého humoru, spravedlnosti. A vzpomínají se její slova za války: "Moje děti z Londýna neodejdou, dokud neodejdu já. Já neodejdu, dokud neodejde král. A král neodejde nikdy." A ona to byla, kdo v rozbitém Londýně zahájil sbírku na obnovu válkou zničeného Stalingradu. V roce 1999 se dokonce stala čestným občanem tohoto města. Dnes Volgogradu. Je symbolem osobnosti, v níž se spojují všechny ctnosti. Vychovala dceru, která se rovněž zhostila svého královského poslání se ctí. Je zvláštní, jak poslání může někdy překonat lidské pudy. Nebo je tihle lidé postrádají? Na ulicích bylo 1/2 milionu lidí, které k tomu nikdo nenutil a špalír lemoval cestu až do Windsoru. A školáci si stěžovali, že nedostali ani možnost sledovat obřad v televizi. Třeba i proto, že ta stará dáma se narodila v době, kdy žil ještě větší symbol - královna Viktorie. A s ní jakoby přesahuje do současnosti bohatá imperiální Anglie v jejích nejlepších časech. Stejně musí být zvláštní žít v zemi, kde tradice tak hluboko zasahuje do moderního života.
Vzpomínky
Nechtěl bych být emigrantem. Vzpomínky tě dostanou všude. Dneska nad ránem mne probudilo supění vlaku. A můj mozek, který se probíjel k vědomí, otočil kameru jako ve filmu do dětství, kdy jsem jezdil ke strejdovi do Plzně. Peřiny tam voněly levandulí a stolní hodiny na naleštěném bufetu třpytivě odbíjely každou celou. Ze zámečnické dílny ve dvoře byly cítít okuje a kapesní ratlík Bobík směšně pobíhal kolem. Z nedalekého nádraží bylo zrovna tak jako dnes tady slyšet supění vlaků. Připadalo mi to jako dobrodružství. Ulice byla nedělní, svítilo slunce a hned jak se zašlo za roh, byly z otevřeného okna v přízemí cítit řízky. Radio k tomu hrálo Humoresku a strejda, který k hovězí polévce s játrovými knedlíčky vyprávěl historky o svém hrdinství, jimž kromě dětí stejně nikdo nevěřil, byl zahalen do pitralonového oparu. Tenhle výběžek mého dětství ostře ustřihl bolševik vystěhovacím dekretem pro státně nespolehlivou osobu. Už abych byl doma. Tady mám pocit, že nějaký pokrevní bratr toho bolševika mi pořád dýchá na záda.
Schopní a neschopní
Jsou lidé a národy, které emigraci zvládají. Třeba tady nedaleko je něco jako malé hradiště. Před pár lety tam stál domeček, vypadal jak perníková chaloupka. K ní postupně přistavěli sklady, garáže, další domečky, vlastně už domy, a obehnali to zdí. To vše je dílem arménské rodiny, jejíž první zástupci sem přišli asi před 10 lety. Pekli a prodávali chleba, provozovali kavárničku a bistro a obchodovali a obchodovali. Dneska, a to je jen to co je na očích, prodávají náhradní díly a opravují zahraniční auta. A protože tady jezdí skoro výhradně ojetiny z Německa a bez auta, zvláště velkého, je člověk společenský outsider, je to obchod výnosný. Musí ale vzdorovat nespokojencům z nedalekého vojenského městečka, kteří v hájku vedle arménské pevnosti pijí do noci vstoje pivo a vodku. Někdy se i svalí. Díky své lenosti nemají kromě nenávisti nic. A tak to těmhle přivandrovalcům vrací. A volí toho, kdo slibuje, že za ně všechno zařídí.
Alkašové a milenci
Před domem, kde bydlím, postává celé dny skupina devastovaných zarostlých padesátníků, bývalých aktivních alkoholiků, kteří po infarktech a mrtvicích už nemohou ani chlastat. Jen stojí, tupě a nenávistně zírají na svět a občas blábolí nesmysly. Kdyby chtěla nějaká liga proti samohonce udělat reklamní šot, byli by ideálním odstrašujícím příkladem. Těch opilců je tady vůbec požehnaně a i když začíná jaro, viděl jsem jich zatím rozhodně víc než milenců. Docela by mne zajímalo, jak to tady chodí. Na Kubě to mají jednoduché. Tam jdou do teplého moře. Co taky mají dělat, když v Havaně bydlí v každém bytě několik rodin.
Přidaná hodnota
Fascinuje mne, jak se tržní principy i přes všechny překážky ze strany nedůvěřivé moci derou nahoru jako když tráva prorůstá asfaltem. V tržnici, kde prodávají sýr nebo maso, se desítky prodavačů se stejným sortimentem mohou přetrhnout, aby přitáhli zájem potenciálního zákazníka. Jakmile se člověk zastaví, slyší: "Co vás zaujalo, tenhle sýr je vynikající, pojďte ho ochutnat, to není obyčejný moskevský sýr, tenhle má skvělou jemnou chuť, a není moc slaný, ten se přímo rozplývá na jazyku, musíte ochutnat ..." Nebo: "Tohle je skvělé jemné maso, z mladého vepře, podívejte se, žádné sádlo, měkoučké, křehounké, jen u nás máme takové, my krmíme tím nejlepším ..." Má to jednu výhodu a jen jednu, zato typickou bolest. Ty místní sýry nejsou špatné a jsou laciné, protože jsou vyrobeny tou nejjednodušší technologií. Proto stojí třetinu ceny třeba nejprostšího plísňového sýra, jehož výroba je náročnější, ale který je pouze z dovozu. Ekonomové tomu říkají přidaná hodnota a ta je tady prostě nízká. V malém je to obraz celé země. Je důkazem omezenosti diktátorů, když si myslí, že tohle zvládnou tím, že všechno budou kontrolovat a řídit. Naopak.
Rekreační oblast
Tady je skoro všechno absurdní. Když má člověk špatnou náladu, tak hrůzně, když dobrou, komicky. Dneska je to ale do úsměvna. Představte si malou přehradní nádrž. Když přicházíte od čerpací stanice společnosti "Vodokanal" (něco jako Kanalizace a vodní toky), projdete kolem cedule "Pláž číslo 2". Na protější hrázi nahazují rybáři pruty, po hrbolaté cestě podél jezera se prochází matky s kočárky, osamělí staří mládenci čekají na zázrak a mladé dívky shazují zimní kilogramy. Pod hrází chlapi řeší zásadní otázky civilizace a skládají rubly na lahev vodky "v trojom".
Teprve když opouštíte pláž směrem k nedaleké městské skládce, je vidět nápis: "Občané, neznečisťujte pláž". A z hory odpadu trčí špičky stromů mezi nimiž zatoulaní psi hledají chutné sousto a do nádrže tečou černé potůčky.
O kus dál je zaneřáděný les jako posetý něžnými modrými, bílými a fialovými kvítky, které staré babky a bezdomovci trhají jako diví. Zítra je budou prodávat na trhu. Uprostřed lesa je cedule "Chráněná oblast" s výčtem zákazů a konstatováním, že odnést si smíte jen pohodu a poznání. A na okraji cedule je fixem napsáno: "Byli jsme tady 3 - Dima, Sergej, Kolja a 6 kurev". Následují jejich plná jména. Jen oni vědí co si odnesli. Kolem se romanticky kroutí říčka napájená z jezera a po její hladině se líně povaluje nažloutlá pěna. Kousek za řekou je střežená osada Drozdy s luxusním sídlem prezidenta.
Za lesem, ve stínu skládky začíná ulice s názvem Tichá. Jako vystřižená z filmu o sovětské říši zla. Patrové domy s opršenou omítkou, padající balkony, vyvrácené ploty, nachýlené kůlny, psí boudy a vlající prádlo. Továrna s baterií zrezivělých odlučovačů prachu na zborcené střeše dávno nepracuje, ale její nikdy neomítnuté cihlové zdi někdo čerstvě natřel na červeno. Jen obchod s velkou reklamou Coca-Cola člověka vrací do současnosti. A tam potká děsivě zpitou trojici třicátníků. Brunátný Víťa jen těžko artikuluje a na nohou ho drží to, že se o něj opírá kamarád. Přesto je slyšet, že Táně, zašlé couře ve starých škrpálech, ušmudlaných teplákách a vytahaném svetru, vyznává lásku. Ta neleží jen díky plotu, na kterém visí. Jaro opravdu dělá divy. Na konci ulice stojí policejní auto, jehož pokuřující osádka dbá na to, aby se v rekreační oblasti neděly žádné nepřístojnosti.
O 100 metrů dál začíná ulice Pionýrská a jiný svět. Elegantní budovy počítačové firmy s naleštěnými bavoráky a Mercedesy, velká benzinová pumpa. A za frekventovanou hlavní třídou, která nese jméno bývalého předsedy KS Běloruska, je tělovýchovný institut s přilehlou "olympijskou vesnicí" pro špičkové sportovce. Co by kamenem dohodil je pak pramen "zázračné" vody, kam pro pár lahví naděje přijíždí auty bohatí a pěšky se plouží chudáci z Minsku i okolí. A nad tím ční nebo spíš se baňatí nový pravoslavný kostel.
To vše a v uvedeném pořadí bylo na vlastní oči viděno během procházky po předměstí Minska zvaném Vesnjanka v dubnu 2002. Není život krásný?
Kde je hrana zákona?
Plukovníka Jurije Budanova soudí v Rostově na Donu za vraždu 18 leté čečenské dívky. Před soudem v jeho prospěch demonstrují ruští fašisté. Do toho zní premiéra strojově přesného nastudování Labutího jezera ve Velkém divadle a impozantní seriál Ruské impérium na počest blížícího výročí 300 let od založení Petrohradu. Je pozoruhodné, že s carevnami přicházející německá krev postupně zcela vyředila v carském rodu ruské geny. Mimochodem nejslavnější carevna Kateřina II. (také čistokrevná Němka) dala zabít svého muže a zavražděn byl její syn i vnuk.
A tak je přirozené, že 70. narozeniny Gorbačova s ním oslavili bývalý ministr zahraničních věcí Německa H.D.Gentscher a bývalý polský prezident Jaruzelski. Redaktor NTV Leonid Parfjonov mu předal kazetu se záznamem reportáže k jeho výročí. Gorbačov ne náhodou je předsedou společenské rady NTV. A stát prostřednictvím Gazpromu se snaží získat nad touto televizí kontrolu zákon nezákon. Po imperátorovi Pavlovi I., zavražděném v roce 1801, který chtěl sjednotit křesťanství a papeže přestěhovat do Ruska, byl Gorbačov teprve druhým ruským vládcem, který se setkal s římským papežem.
Prezident Ukrajiny Kučma dal - podle člena jeho ochranky majora Nikolaje Mělničenko - příkaz k vraždě novináže Georgije Gongadze. On pak, když pochopil o co jde, natočil stovky hodin audiozáznamů z jeho jednání. První získaly NYT a Daily Telegraph. Tábor opozice na Kreščatiku byl rozehnán. Agonie moci, říká Alexander Moroz - předseda soc. strany Ukrajiny. Opozice chystá demonstraci 9. března v den výročí Tarase Ševčenko.
Můžeme zavřít koho chceme, udělat domovní prohlídku kdy chceme, říká policie. Vám dáme pokutu 2000 a tomu cizinci 4000, říká úředník.
Je zvláštní, jak na zlomu dvou světů, dvou kultur, ta horší vnucuje své rysy druhé. Vlastně je obtížné se vyhnout pohybu na hraně zákona, když se chcete vejít do podmínek daných partnerem, který se jinde mnohdy pohybovat nemůže. V souvislosti s ruskými operacemi tak bylo nejvyšší vedení Bank of New York logicky obviněno z poškozování zájmů akcionářů.
Je zvláštní, jak na východ od nás (a možná nejen tam) zůstává přes stálé změny vše jakoby při starém. Dalo by se to nazvat zákon zachování chaosu v sociálních systémech.
Žádné komentáře:
Okomentovat