Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dneš...

středa 29. května 2013

Na vině jsou Andsnesovic dvojčata

V rámci loňského Pražského jara se uskutečnil koncert Mahler Chamber Orchestra a norského klavíristy Leif Ove Andsnese, při němž firma Sony Classics pořídila nahrávky 1. a 3. klavírních koncertů Ludwiga van Beethovena. Klavírista rovněž dirigoval a kromě Beethovena orchestr zahrál ještě Stravinského skladbu Apollon musagète.

Nahrávání mělo pokračovat ještě další 2 roky a letos byl naplánován 2. a 4. Beethovenův klavírní koncert. Což překazila dvojčata, která paní Andsnesová porodila dříve než se čekalo a otec Ansdnes došel k moudrému závěru, že koncerty může nahrát jindy, ale dvojčata se narodí jen jednou. Takže místo sebe doporučil Alexandera Lonquiche a držitelé vstupenek rozhodně neprodělali. Lonquich sice nebyl uveden do síně slávy Gramophone, ale hrál vitálně a přesně, takže byla radost poslouchat, zvláště pak 4. koncert. A přitom premiérový koncert v Divadle Na Vídeňce roku 1808 byl tak rozporuplný.

Alexander Lonquich hrál...
... i dirigoval.
Každému z těchto koncertů předcházela ještě skladba Igora Stravinského (Concerto in D, resp. Octet), které však v těžké konkurenci Beethovena poněkud zanikly. Koncert byl díky tomu poměrně dlouhý, ale nikdo neodešel, i když jako přídavek obecenstvo dostalo ještě 3. větu Beethovenova 1. klavírního koncertu.

Bylo by nespravedlivé neříct pár slov ještě k orchestru. Vytvořili ho "přestárlí" hráči Gustav Mahler Jugendorchester v roce 1997 a vedl je Claudio Abbado, tehdy šéfdirigent Berlínských filharmoniků po Karajanovi. Má 3 rezidenční místa - Ferraru, Severní Porýní-Vestfálsko a Lucern, kde tvoří základ Lucernského festivalového orchestru. Vedení orchestru časem převzal Daniel Harding, Abbado je však jeho doživotním čestným dirigentem. S orchestrem udržují blízké umělecké vztahy i Marc Minkowski a Alexander Lonquich. Leif Ove Andsnes je jeho "uměleckým partnerem" v projektu Beethoven Journey, který představí Beethovenovy klavírní koncerty v 60 koncertech v 10 zemích. Charakterem se MCO podobá Pražské komorní filharmonii.

Mahler Chamber Orchestra







Symfonie na náměstích

Že se klasická hudba nehraje jen v koncertních sálech není nic mimořádného. Ale ony koncerty na náměstích a v přírodních parcích mimořádné bývají.

Určitě to byl 30. dubna amsterdamský "královský" koncert Royal Concertgebouw Orchestra s DJ Arminem Buurenem, kterým přišla v rozporu s protokolem na podium poděkovat kompletní nová královská rodina, jejíž 3 dívčí stupínky si to náramně užívaly.



London Symphony Orchestra založil v loňském roce tradici koncertů o jarním Bank Holiday (poslední květnové pondělí) na Trafalgar Square. Při prvním koncertu hráli pod taktovkou šéfdirigenta Valery Gergieva Stravinského svěcení jara, letos Berliozovu Fantastickou symfonii, a bylo to včera, 27. května 2013.

BMW LSO Open Air Classics na Trafalgar Square 2012

A upoutávka na letošní koncert:




Také Česká filharmonie přichází s novinkou a letošní sezonu ukončí pražským open air koncertem, který věnuje všem milovníkům nejen klasické hudby. Koncert na Staroměstském náměstí bude řídit šéfdirigent České filharmonie Jiří Bělohlávek, jako speciální host vystoupí Bobby McFerrin, který bude zpívat, ale také dirigovat některé skladby. Sólové party přednesou členové České filharmonie houslista Josef Špaček a violoncellista Jan Keller a hostující klarinetiska Ludmila Peterková. Koncert začíná v pátek 21. června ve 20:30 hod, vstup je zdarma.

Program:
  • A. DVOŘÁK: Slovanský tanec č. 1
  • M. PONCE: Estrellita
  • G. FAURÉ: Pavane
  • E. GRIEG: Holberg Suite - Rigaudon
  • L. BERNSTEIN: Candide (předehra)
  • C. GARDEL, J. WILLIAMS: Por una Cabeza (tango z filmu Vůně ženy)
  • D. MILHAUD: Brasileira (Scaramouche
  • A. VIVALDI: Koncert pro dvě violoncella g moll
  • B. SMETANA: Prodaná nevěsta - Skočná
  • Swing Low Sweet Chariot (tradicionál)
Účinkují:
  • Josef ŠPAČEK – housle
  • Jan KELLER – violoncello
  • Ludmila PETERKOVÁ – klarinet
  • Bobby McFERRIN – zpěv / dirigent
  • Jiří BĚLOHLÁVEK – dirigent

A hned následující den, v sobotu 22. června, hrají Berlínští filharmonikové s šéfdirigentem Simonem Rattlem na Waldbuhne klavírní koncert Felixe Mendelssohna-Bartholdy a Beethovenovu 9. symfonii. Hlediště v olympijském parku pojme 25 000 diváků a koncert je již dnes vyprodán.

Stejně si ale myslím, že 23 let stará Má vlast, kterou hrála Česká filharmonie s Rafaelem Kubelíkem na Staroměstském náměstí 9. června 1990, je pro ty, kdo tam byli, hudebním a nejen hudebním zážitkem těžko překonatelným.


42 let odolával tento legendární dirigent vábení komunistů, a nakonec se dočkal


úterý 28. května 2013

Gramophone - Hala slávy 2013

Časopis Gramophone oznámil jména 50 jednotlivců a kolektivů, kteří budou na základě hlasování čtenářů uvedeni v letošním roce do Haly slávy.
DIRIGENTI:
Karl BÖHM ● Adrian BOULT ● Sergiu CELIBIDACHE ● Colin DAVIS ● Gustavo DUDAMEL ● Carlo Maria GIULINI ● Bernard HAITINK ● Mariss JANSONS ● Rafael KUBELÍK ● James LEVINE ● Charles MACKERRAS ● Zubin MEHTA ● George SZELL ● Bruno WALTER       
ZPĚVÁCI:
Montserrat CABALLÉ ● Renée FLEMING ● Thomas HAMPSON ● Anna NETREBKO ● Leontyne PRICE ● Bryn TERFEL ● Fritz WUNDERLICH
KLAVÍRISTÉ:
Leif Ove ANDSNES ● Vladimir ASHKENAZY ● Emil GILELS ● Wilhelm KEMPFF ● Arturo Benedetti MICHELANGELI ● Sergey RACHMANINOV
HRÁČI NA STRUNNÉ NÁSTROJE/ŽESTĚ/DŘEVĚNÉ NÁSTROJE:
Maurice ANDRÉ ● Julian BREAM ● James GALWAY ● Heinz HOLLIGER ● Steven ISSERLIS ● Yo-Yo MA ● Wynton MARSALIS ● Albrecht MAYER ● Anne-Sophie MUTTER ● Emmanuel PAHUD ● Jean-Pierre RAMPAL ● Jordi SAVALL ● Andrés SEGOVIA ● John WILLIAMS    
VOKÁLNÍ A INSTRUMENTÁLNÍ SOUBORY:
Alban Berg Quartet ● Amadeus Quartet ● The King's Singers ● The Tallis Scholars 
PRODUCENTI/TECHNICI/MANAŽEŘI NAHRÁVACÍCH SPOLEČNOSTÍ:
Bernard COUTAZ ● Fred GAISBERG ● Klaus HEYMANN ● Goddard LIEBERSON ● Kenneth WILKINSON   


Dost bylo Francie

Po třech koncertech francouzských rozhlasových symfoniků se konečně 6. den festivalu Pražské jaro, tedy v pátek 17. května,  dostali na řadu Němci. A ne ledajací, Mnichovští filharmonici s dirigentem Lorinem Maazelem a houslistkou Janine Jansen, to je jako střely do terče a všechy do černého.

Orchestr vznikl v roce 1893, na počátku hrál v premiérách několik Mahlerových děl, měl jisté potíže s věrností dirigenta Kabasta nacismu, hudební ředitel Sergiu Celibidache naopak prohrál soud s vyhozenou hornistkou, která ho obvinila z diskriminace. Nehledě na to je však orchestr na vysoké úrovni, o čemž svědčí nejen, ale i jména hudebních ředitelů z posledních 15 let: James Levine, Christian Thielemann, Lorin Maazel a letos v únoru bylo oznámeno, že od roku 1915 to bude Valery Gergiev.

Američan Lorin Maazel byl hudebním ředitelem či šéfdirigentem řady vynikajících a slavných orchestrů: Deutsche Oper Berlin, Wiener Staatsoper, Cleveland Orchestra, Pittsburg Symphony Orchestra, Bavorského rozhlasového orchestru a nyní Mnichovských filharmoniků. Je mu již 83 let, ale dlouhověkost jeho rodičů, kteří byli také významnými hudebníky, dává naději, že má před sebou ještě pěknou řádku let za dirigentským pultem.

Lorin Maazel
A posléze Janine Jansen, 35letá, dosti pohledná holandská houslistka, patřící ke světové špičce. Před několika týdny na příklad účinkovala na slavnostním koncertu ke 125. výročí Royal Concertgebouw vedle Lang Langa a Thomase Hampsona.

Janine Jansen
Program byl vyrovnaný, kdybych měl hodnotit dojem jako dostihy, tak Koncert pro housle a orchestr Sergeje Prokofjeva o krátkou hlavu před Brahmsovou symfonií č. 2 a těsně třetí výběr suit z Prokofjevova baletu Romeo a Julie. Ten měl premiéru roku 1938 v Brně a slavný tanec rytířů na ukázce hraje London Symphony Orchestra s Valery Gergievem.

Šprýmaři z Opery, ale browseru

Zdá se, že v Norsku se něco nepovedlo. Webový prohlížeč Opera patřil svého času mezi nejlépe přizpůsobitelné browsery s řadou progresivních prvků, vhodný pro náročnější uživatele. Postupem času ho předběhl Firefox a později Google Chrome. Přes řadu nepovedených a nedotažených nápadů, a přesto, že se poslední dobou zasekává, a vývojáře to zřejmě příliš netrápí, u něj zůstávám, protože má nejpropracovanější systém práce s odkazy, historií, integrované poznámky a pár dalších užitečných prvků.

Dnes s velkou pompou oznámili, že vypouštějí do světa novou verzi Opera 15 Next s vykreslovacím jádrem Webkit, která je úžasná atd. atd... Ve skutečnosti však jde jen o testovací, sotva beta 1 verzi, která je jen taková nepoužitelná hračka, protože m.j. shora zmíněné funkce u ní zcela chybí. Naštěstí neplatí to, co program při instalaci hlásí, že se chystá upgradovat starší verzi, ale nainstaluje se nezávisle a lze ji též nezávisle odinstalovat. Vypadá to, že do funkčního prohlížeče má ještě hodně daleko a srovnání s poslední stabilní verzí 12.15 je tak prakticky nemožné.

Je to něco jako předčasný porod, a dítě musí do inkubátoru.

pondělí 27. května 2013

Dvakrát klávesy, dva světy

V rámci Pražského jara proběhly v uplynulém týdnu 2 recitály. Ten první, ve čtvrtek 23. května, se konal ve starobylém Anežském klášteře v jakoby zapomenutém koutě Starého Města.

pohled od Anežského kláštera
Anežská ulice a kostel sv. Haštala
Na cembalo tam hrála loňská suverénní vítězka soutěže Pražského jara, letos 27letá Ruska z Moskvy Alexandra Něpomnaščaja. Skromná, nehvězdná mladá žena, která před 4 lety absolvovala moskevskou konzervatoř, ale přesto má za sebou dostatek zahraničních zkušeností, a již v roce 2005 získala 1. cenu na festivalu Rakouské barokní akademie.

Na programu byly skladby Francoise Couperina, J.S. Bacha, Georga Bohma a J.C.F. Fischera. Zvláště v Bachovi, který své vrstevníky o třídu přesahuje, zaujala bezchybným vitálním provedením. A umí, posuďte sami (není to ovšem z Anežského kláštera).

koncert 23. května 2013

cembalistka v civilu
Prostředí, publikum i atmosféra koncertu byly na hony vzdáleny tomu, co lze vidět v Rudolfinu či Obecním domě. Ani šampaňské se tam nepopíjelo.

pohled od Rudolfina - Hrad a Malá Strana
Druhý koncert, v neděli 26. května, proběhl v Rudolfinu a hrál také vítěz,  avšak varšavské Chopinovy soutěže z roku 1970. Zkušený 65letý hvězdný Američan Garrick Ohlsson ze San Francisca byl v Praze poprvé před 40 roky a letos je zde po devatenácté. Skoro inventář.

Garrick Ohlsson

Nehrál sice ještě na nový Steinway, který ČF koupila minulý měsíc, ten chystá na zahájení nové sezóny, ale Beethovenova sonáta, Schubertova fantazie C dur i skladby Lisztovy zněly perfektně. Vrcholem večera byla asi skladba Schubertova, i když u Liszta si člověk kolikrát říká, jak je vůbec možné, že z toho nástroje dostane tolik tónů. Zvláštní kapitolou byla kompozice Lubicy Čekovské, kterou u ní pro Garricka Ohlssona objednala Terezín Music Foundation. Musím se přiznat, že skladba ve mně na rozdíl od jiných minimalistických experimentů nevyvolala odpor, k čemuž asi přispělo i to, že skladatelka je pohledná mladá žena, ale na druhé straně se k takovéto ostře programní muzice stavím dosti rezervovaně. Možná je to blok z toho, že svého času napsal dnes už vcelku právem zapomenutý Václav Dobiáš kantátu "Buduj vlast, posílíš mír" (pozor - na text Františka Halase!), která místo Mé vlasti zahájila Pražské jaro 1951. Pod záštitou ministerstva vnitra a u příležitosti 30. výročí založení KSČ. A také si myslím, že tyto skřeky lidské duše by se měly hrát na nějaký jiný nástroj. Beethovenův klavírní koncert se také nehraje na cembalo.

Ale hudba je plná paradoxů. Včera jsem pozoroval na empoře 2 ženské postavy v černém. Stáří a mládí, zjevně babička s vnučkou, obě v černém. Jen ta starší měla zakryté ruce a sukni pod kolena, ta mladší naopak prostý účes a na šatech nějaké fiži. Zatímco babička opřena o opěradlo uvolněně a s úsměvem přijímala hudbu, vnučka dychtivě nakloněna nad zábradlí hltala hru všemi smysly. Takže to co tvrdím, může být jen moje pravda.

A ještě k publiku: bylo vybrané. Ohlsson má prostě jméno ještě ze 70. a 80. let, kdy návštěva jeho koncertu byla jakousi malinkou politickou demonstrací, takže tam byl třeba bývalý ministr Dobrovský. Ale také spousta snobů, nejspíš uvyklých trávení večerů u TV,  kteří se jen s obtížemi prodírali ke svým místům. O to víc se popíjelo šampaňské a rychle vstávalo ke standing ovation. Frank Kuznik, který byl 10 let šéfredaktorem Prague Post, svého času konstatoval, že během let v koncertních síních si vytvořil následující teorii: "An audience’s musical intelligence is inversely proportional to its display of enthusiasm".

neděle 26. května 2013

Legenda se vrací... tam bych chtěl být.

Tou legendou není nikdo jiný než James Levine, kterému za měsíc bude 70 let. A minulou neděli si přidal 2442 zářez na metropolitní taktovku. Což je absolutní rekord dirigenta orchestru Metropolitní opery, který sotva kdo překoná.

Poprvé slyšel Metropolitní na jejím zájezdu v Indianě v roce 1951, v roce 1953 viděl Gounodova Fausta ve staré MET v New Yorku, poprvé dirigoval operu - Bizetovy Lovce perel - v 18 letech. Za 10 let,  5. června 1971 poprvé dirigoval v Metropolitní. Od roku 1973 byl tamtéž šéfdirigentem a v roce 1976 byl jmenován hudebním ředitelem, i když tuto funkci vykonával již od počátku roku 1974, kdy na ni rezignoval Rafael Kubelík.

mladík James Levine
Od té doby je klíčovou osobností MET, nesmírně oblíbenou u publika. Je pravda, že někdy po roce 2005 u něj nastala řada zdravotních komplikací spojených s operacemi, které vyvrcholily zraněním v létě 2011. Po něm opět operace, částečné ochrnutí, pochybnosti, zda se vůbec někdy vrátí před orchestr. Do té doby ovšem oddirigoval oněch 2441 představení a 85 oper. Za doby jeho šéfování prošly kolem něj stovky zpěváků a zpěvaček, jen v příštím roce jich bude debutovat 23. Snad největší ikonou, která od roku 1988 v MET zpívá, je Renée Fleming.

James Levine byl také šéfdirigentem Mnichovské filharmonie (1999-2004), spolupracoval s Berlínskými filharmoniky i Vídeňskými. Mimochodem, v roce 1985 nahrál s Vídeňskými filharmoniky Smetanovu Mou vlast, a na stránkách Metropolitní opery je zmínka o tom, že za to dostal od československé vlády Smetanovu cenu, dokonce v roce 1986 (?). V letech 2004 až 2011 byl hudebním ředitelem Boston Symphony Orchestra.



Ale již vloni po prázdninách MET oznámila, že Levine plánuje návrat. Což se stalo právě v neděli v Carnegie Hall. Sice na vozíku, protože jeho nohy zatím nejsou v pořádku, ale s elánem a pln radosti dirigoval předehru k Lohengrinovi, Beethovenův 4. klavírní koncert a Schubertovu 9. symfonii. 2800 návštěvníků ho přivítalo standing ovation a po koncertu si to na 7 minut zopakovali. Kritika označuje jeho návrat za triumfální.

19. května 2013 v Carnegie Hall
V příští sezóně má v MET dirigovat 3 opery (Verdi: Falstaff, Mozart: Cosi fan tutte, Berg: Wozzeck) a 3 koncerty MET orchestru v Carnegie Hall. Ten třetí bude celý věnován Antonínu Dvořákovi (Karneval, violoncellový koncert, Novosvětská symfonie).

pátek 24. května 2013

Než začalo Pražské jaro... smršť

Než začalo Pražské jaro a po koncertu Berlínské filharmonie na 1. máje se v Praze odehrály 4 nezanedbatelné koncerty, které uzavíraly zajímavé koncertní řady sezóny 2012-2013.

Ještě týž večer a pak 2. a 3. května to byl poslední koncert řady A orchestrálního cyklu České filharmonie dirigovaný jejím šéfem Jiřím Bělohlávkem. Na programu byli Mozart + Wagner + přestávka + Mozart + Wagner. Jako první nastoupili mladíci Josef Špaček a Jakub Fišer v Mozartově koncertantní symfonii pro housle a violu, oba výborní a oba již dost dobře známí, zatím hlavně, ale nejen v Česku. Po nich zpívala švédská mezzosopranistka Katarina Karnéus Wagnerových Pět písní na slova Mathildy Wesendockové, manželky jeho obdivovatele, který ho ve Švýcarsku držel nad vodou, když prchl po nezdařené revoluci z Drážďan. Podle svého dobrého zvyku se mu Wagner odvděčil tím, že si s jeho ženou začal milostný románek. Pražské provedení bylo velmi dobré.

Josef Špaček, Jakub Fišer, Jiří Bělohlávek
Katarina Karnéus
Po přestávce následoval Mozartův klavírní koncert d moll, když na klavír hrál Jan Bartoš, další skvělý mladík z líhně Jiřího Bělohlávka, s loňským doktorátem z HAMU a širokým školením za oceánem včetně koncertní činnosti. Čtvrtá část pak patřila největší hvězdě večera, švédské sopranistce Karitě Mattila a Tristanovi a Isoldě. Dobrá tečka za první sezónou druhého šéfování Jiřího Bělohlávka České Filharmonii.

Jan Bartoš
Karita Mattila
A hned v neděli 5. května uzavírala svou orchestrální řadu Pražská komorní filharmonie. S malým, leč internacionálně čilým dirigentem Tatsuya Shimono hráli Toccata e due canzoni Bohuslava Martinů, Symfonii č. 2 pro smyčce a trubku, Bachovu úpravu Vivaldiho houslového koncertu D dur pro cembalo, dále upravenou Matthiasem Hofsem pro trubku, který také sólový part hrál, a na závěr Symfonii č. 4 "Tragická" Franze Schuberta. Pro mne vrcholem koncertu byl Koncert pro trubku, včetně přídavku se speciální double trubkou. Na hudbě Franze Schuberta je pozoruhodná jeho zralost, přestože zemřel ve 31 letech a na něm samotném to, že jeho otec a před ním i strýc přišli do Vídně jako učitelé z menšího statku na Moravě, a Schubertova společnost tam památky na rodinu udržuje, především díky rakouským penězům.

Matthias Hofs
V úterý 7. května se pak konal poslední koncert 1. sezóny série Hvězdy barokní opery, kterou pořádá v Rudolfinu Collegium 1704 s dirigentem Václavem Luksem ve spolupráci s ČF. Poslední koncert se jmenoval Revoluce v opeře a představil arie Myslivečka, Glucka a Mozarta a několik orchestrálních skladeb. Francouzská sopranistka Véronique Gens se sice na počátku kariéry profilovala jako skvělá interpretka barokního repertoáru, ale dnes zpívá široký repertoár ve významných divadlech Vídně, Paříže, Londýna, či Bruselu a vystupuje s předními orchestry. Své pověsti nezůstala nic dlužna ani v Praze. Byla perfektní, vysoká, štíhlá, oduševnělá a elegantní.

Véronique Gens a Václav Luks
Poslední koncert řady B České filharmonie a současně poslední předpražskojarní koncert proběhl 9. května pod taktovkou hlavního hostujícího dirigenta orchestru, nebo chcete-li hostujícího šéfdirigenta Manfreda Honecka, kdysi violisty Vídeňských filharmoniků. Ten v hlavním úvazku zastává post hudebního ředitele Pittsburského symfonického orchestru. Na programu byla Mozartova symfonie č. 41 Jupiter, jedna ze  3 posledních, které komponoval roku 1788 (na podzim 1787 měl v Praze premiéru Don Giovanni) a pravděpodobně nikdy neslyšel. Přinejmenším pořádně zahrané. Poté Rudolf  Buchbinder s velkou chutí zahrál pozoruhodný klavírní koncert F dur George Gershwina z roku 1925 (Rapsodie v modrém měla premiéru o rok dříve). Po přestávce pak koncert uzavřela taneční báseň Maurice Ravela La valse, napsaná jen o pár let dříve pro Ruský balet, ale jeho šéf Ďagilev hudbu nepovažoval za vhodnou pro balet. Přesto je na ní toto určení cítit a působí jako těkavá a v mlžném oparu zahalená vzpomínka na vídeňské valčíky. Vrcholem večera byl rozhodně Gershwin.

Rudolf Buchbinder a Manfred Honeck
Ten týden byl opravdu hektický, zvláště když uvážíme, že v pondělí se hrála ve Stavovském divadle opera Josefa Myslivečka Olimpiade (viz dříve). Stihnout Koženou a Villazona už bylo opravdu technicky nemožné.



Sir Colin a mozek plný partitur

V polovině dubna zemřel pozoruhodný anglický dirigent sir Colin Davis. Jeho životní příběh je jak z pohádky o chudém chlapci, který se vypracoval.


Vlastně ne jako, ono to tak bylo. Od dětství toužil dirigovat, ale protože byl z chudé rodiny, mohl hrát jen na klarinet, přičemž podmínkou ke studiu dirigování byla hra na klavír. Nevzdal to a postupně se přes poloamatérské dirigování stal ve 30 letech asistentem dirigenta skotského BBC orchestru a po dvou letech přišel průlom, když v londýnské Royal Festival Hall zaskočil za nemocného dirigenta ve hvězdně obsazeném koncertním provedení Dona Giovanniho. Další rok se stal dirigentem a pak i hudebním ředitelem Sadler´s Wells Opera. V roce 1967 se stal šéfdirigentem BBC Symphony Orchestra a v roce 1970 šéfdirigentem v Covent Garden. K tomu byl hlavním hostujícím dirigentem BBC Symphony Orchestra a Boston Symphony Orchestra. Od roku 1983 do 1992 byl hlavním dirigentem Bavorského rozhlasového orchestru (po Kubelíkovi) a také hlavním hostujícím dirigentem Staatskapelle Dresden. V roce 1995 byl jmenován šéfdirigentem London Symphony Orchestra a v této pozici zůstal 12 let, aby se stal prezidentem a taktovku předal Valery Gergievovi.

2009 - Queen´s Medal for Music byla jedna z posledních.
Rytířem řádu Britského imperia byl už v roce 1980.

Na Pražském jaru se objevil v roce 1977. Tehdy padesátiletý dirigoval London Symphony Orchestra. Znovu byl s LSO na Pražském jaru v roce 1997, a v roce 2005 hráli na zahajovacím koncertu Smetanovu Mou vlast. Její nahrávku lze také koupit. Vedle Smetany nahrál s LSO i Dvořákovy symfonie 6 - 9.

V únoru loňského roku byl v Praze naposledy a dirigoval 2 koncerty České filharmonie.


Pokud nedirigoval, bylo vidět, že je to starý unavený muž. Za dirigentským pultem však ožil. Sám ale tvrdil, že ČF je k dirigentům striktní, a to, že se nakonec usmívali považoval za vítězství. (Někteří kritici ovšem tvrdí, že mu vyšli vstříc, kdy viděli, jak se trápí.)

Colin Davis byl charismatický pohledný člověk a ženám bezpochyby nebyl nesympatický. Tady třeba je vidět, jak o 30+ let mladší a pohledná americká mezzosopranistka Susan Graham klečí u jeho nohou.


A byl plodný nejen jako dirigent, ale i jako muž. Jeho dvě manželství přinesla celkem 7 potomků, z nichž 5 dobře ovládá hudební nástroje. Dvě z jeho dětí provozují hudbu profesionálně. Vloni přiznal, že jeho největší radostí je, když se u něj doma sejdou, hrají smyčcový kvartet a on jim vaří. V mládí byl dosti bouřlivý, zvláště ve vztahu k orchestrům, k stáru to byl moudrý a laskavý muž. On sám však tvrdil, že ne on, ale orchestry se změnily. Zatímco třeba LSO byl v 50. letech něco jako pánský klub a on s nimi musel bojovat, příchodem žen do orchestrů se atmosféra změnila a tvrdost se stala kontraproduktivní. Navíc výrazně stoupla úroveň muzikantů a řada věcí, včetně i takového Svěcení jara, se nemusí detailně zkoušet.

Co říci, když se člověk dívá na takovýto úhledně uzavřený život? Asi že je štěstí, když někdo může takto naplnit léta, která mu byla vyměřena. Ani ne tak pro něj osobně, sám tvrdil, že život dirigenta je plný potupy, ale pro ty, koho osloví. Jako důkaz toho, že člověk dokáže víc než pustit si do mozku přitroublý TV seriál a nanicovaté zprávy. Že když má štěstí na geny, může mít hlavu plnou partitur, které prostřednictvím orchestru rozdává lidem jako krásu a radost. Což se ovšem neobejde bez obrovské vůle a často i vyčerpávající dřiny.

A dva červnové slavnostní koncerty LSO na počest Colina Davis bude dirigovat tak trochu sám, prostřednictvím svého syn Josepha Wolfe.

středa 22. května 2013

Americký špion na ruský způsob

Osobennosti nacionaľnoj rybalki?

Měsíc po výbuších na Bostonském maratonu, které provedli 15. dubna  americkočečenští bratři Carnajevové, byl v Moskvě chycen údajný americký špion. Ryan Fogle, 29letý třetí tajemník amerického velvyslanectví se měl snažit telefonicky naverbovat spolupracovníka FSB, který spolu s agenty amerických tajných služeb jezdil na Kavkaz v souvislosti, jak jinak, než s Carnajevy. Předmětem zájmu CIA tedy byli severokavkazští extremisté. Fogle byl nakonec "odchycen" na ulici se "špionážní výbavou" zahrnující: černou a blond paruku, 100 000 € na podplácení, plán Moskvy, kompas, dvoje sluneční brýle, psané podmínky spolupráce s CIA a kapesní nůž . Přitom byl zachycen kamerou, když ležel s nosem potupně zamáčknutým do asfaltu. Po 15 hodinách byl propuštěn a vykázán z Ruska.

lapený Fogle v basebalce a blond paruce

typický nenápadný agent Fogle ve špionské paruce

standardní špionážní propriety

O pár dní později byly uvedeny podrobnosti, podle nichž to Američané dělali pořád, v roce 2011 už byli varováni, přesto drze pokračovali, v lednu byl vypovězen další verbíř a FSB už to nemohla vydržet, tak chytla Fogla a v rozporu se zavedenou praxí všechno ukázala v TV a navíc zveřejnila jméno šéfa CIA v Moskvě. V neděli 19. května Fogle v pohodě odletěl zpátky do USA.

a hurá domů, do Ameriky

Kde kdo se teď ptá proč, když vztahy mezi službami v posledních týdnech připomínaly líbánky? Jen málo se ovšem ptá: a je to vůbec pravda?

Ruská oficiální media nepochybují o tom, že Američané jsou prostě lotři. Poněkud barvitější je výklad nezávislých novinářů. Tak Vladimir Golc dává akci do souvislosti s aktivitami okolo Syrie, Ruskou podporou Asáda a plánovanou mezinárodní konferenci k této otázce. Současně zmiňuje i americkou iniciativu v otázce snížení počtu strategických útočných zbraní. Uzavření nové smlouvy je podle něj pro Rusko nežádoucí, neboť je to jediné téma, kolem kterého mohou vést nekonečné a neplodné debaty.

Julie Latynina naopak pracuje s představou, že jde o důsledek nepovedené snahy naverbovat Fogla pro spolupráci s FSB. Jako další možnost uvádí, že někdo z generálů FSB, kteří jsou všichni zaangažování v komerčních záležitostech a obvykle jim hrozí uvolnění z funkce, se rozhodl upevnit své postavení mistrovskou PR akcí. Ukázat Putinovi, jak on bojuje za bezpečnost Ruska, a odhaluje špiony CIA. V Kremlu jsou dávno přesvědčeni, že USA dělají jen to, že se snaží svrhnout Putina, a s tímto cílem financují nejen ruskou opozici, ale i islámské extremisty na Kavkaze. Je možné, že i tyto myšlenky sehrály svou roli.

A třetí pohled vychází z toho, že jde o vnitřní ruskou záležitost, kde se má občanům dokázat, že nepřítel, tedy Amerika, nespí a je třeba být tvrdý i k lidu.

Tak takové jsou starosti Ruska. Česká BIS naopak varuje před masivním průnikem ruských agentů do české politiky, včetně lokálních úrovní, a hospodářství. A shodou okolností ve stejné době, kdy Moskva ohlásila odhalení zlého amerického agenta, přijel do Prahy na pozvání významného sociálního demokrata Mládka ředitel Putinova think tanku, aby varoval před Američany i EU, která se podle něj má do 3 let zhroutit. A prezident, ozdoben stuhou svatojiřského řádu

se v pohodě naleje na ruském velvyslanectví při oslavě vítězství nad Německem v roce 1945, a volá po zvýšení ruského vlivu. Pusť vsegda budět solnce?



úterý 21. května 2013

Jandákovic kluk a FRČ - kulturtrageři

Ten Jandákovic kluk ale stejně dobře vypadá.


A stále dokazuje, jak je chytrej. Však také byl socdem ministrem kultury a zanechal po sobě stopu na stránkách ministerstva, kde konstatuje, že ne vše dokončil, něco dokonce ani nezačal. Někdo by řekl zaplať pánbůh. Když jsem ho naposledy viděl na živo, bylo to také v Českém Krumlově (viz článek) a určitě nebylo náhodou, že se tak stalo v hospodě. Ale je to už pár let, takže nebyl tak tučnej. Zato se celý leskl. Práce poslance je náročná.

Druhého socdemáckého kulturtragera - Frantu Ringo Čecha - vídám na koncertech v Rudolfinu. Chodí tam sám, vlasy na zátylku spojené prostou gumičkou do prošedivělého ohůnku, je zasmušilý, ani šampaňské nepije. Však ono to asi není žádná sranda vytvářet koncepci české kultury. Natož pro barbara. Pokud to totiž nevíte, tak je dobrovolným neplaceným poradcem prezidenta republiky pro kulturu, a jak ji dělat už se zajel podívat i do Paříže. Kde byl ovšem neříká. Crazy Horse, Moulin Rouge...? Jeden hezký příklad bych pro něj měl. Když se měla před časem otevírat Opera Bastille, vyhodil levicový předseda správní rady Daniela Barenboima z postu hudebního ředitele, údajně proto, že nebyl ochoten vzdát se poloviny smluvního platu. Většina lidí si tehdy myslela, že to bylo spíš proto, že byl vybrán za vlády pravice. A já nabízím FRČ tuto kulturní zkušenost zcela nezištně k aplikaci.

Tož vzhůru braši. Nemáte to snadné s pozvedáním národa k výšinám pravého umění. Vaši soukmenovci jsou hluboko zanořeni do bahna TV Nova a Blesku.

pondělí 20. května 2013

Ruská pecka v pražské Giselle

Má Zuska rád Zacharovou?

Jsou různé baletní soubory. Ty největší jako londýnský Royal Ballet nebo balet Velkého divadla v Moskvě staví na klasickém repertoáru představovaném do značné míry ruskými choreografiemi Francouze M. Petipy, které koncem 19. století připravoval pro carská "Velká" divadla. Ty druhé naopak dávají přednost výrazovému tanci, který je m.j. spojován se jménem českého tanečníka a choreografa Jiřího Kiliána. V Praze byly donedávna oba typy těchto souborů. V Národním divadle se Kyliánův následovník Petr Zuska orientoval na výrazový tanec, balet Státní opery vedený Hanou Vláčilovou a napojený na pražskou Taneční konzervatoř spíše na klasické choreografie. Když neblaze proslulý ministr kultury Besser silou a lží prosadil k 1. lednu 2012 spojení obou zmíněných divadel, byl balet ND jediným vítězem, neboť pohltil skupinu Státní opery. Zatímco činohry se celá věc prakticky netýkala a opera se zmítá v mnohavrstevných nejistotách, ohlásil shodou okolností právě v tomto měsíci Petr Zuska v časopise Národní divadlo velké vítězství. A pro příští rok snižuje počet provedení těch inscenací, které jsou z dílny Státní opery.

Trochu disharmonicky proto působí fakt, že primabalerina moskevského Velkého divadla a žádaný host největších baletních scén světa, 33letá Světlana Zacharova, se rozhodla vystoupit na scéně Státní opery v klasickém baletu Giselle. V dubnu ji tančila v La Scale, tento týden se vrací do Velkého divadla v Labutím jezeře. Pražskou Giselle nastudovala přede 2 lety Hana Vláčilová jako svou poslední práci v baletu Státní opery. Účast Zacharové, to je asi stejné, jako kdyby za Spartu hostoval Messi. Nebo kdyby se v Bohémě na Národním objevila Anna Netrebko. Spolu se Zacharovou přijeli i Friedemann Vogel, první sólista Stuttgartského baletu, který tančil vévodu Alberta, a dirigent Velkého divadla v Moskvě Alexej Bogorad.

Samotné představení 15. května a bezpochyby i to druhé o 2 dny později znamenalo nečekané vyplnění snu pro ty zhruba 2000 návštěvníků, kteří se do vyprodaného divadla vešli. I když vzhledem k záštitě převzaté velvyslancem RF a iniciativě Česko-ruské hospodářské komory v něm bylo i něco oficiálních osob. Protože tuto inscenaci jsem viděl již 2x, mohu bez zábran konstatovat, že přítomnost Zacharové přinesla mimořádný zážitek a celé představení zvedla na nevídanou úroveň. Na facebooku baletu ND lze číst třeba takovéto reakce: "Bylo to nezapomenutelné, děkujeme nejen našim skvělým hostům, ale i celému souboru!"; "Zážitek na celý život!!! Děkuju!!"; " Byli VŠICHNI úžasní!!!! Jsem nadšený......"

Je kuriózní, ale bohužel celkem logické, že ze strany vedení baletu Národního divadla bylo v souvislosti s těmito 2 představeními slyšet jen tupé hrobové mlčení. Zdá se, že Zuska ani Zacharovou nemusí.

Svetlana Zacharova a Friedemann Vogel.
Jejím manželem je však houslista Vadim Repin, s nímž má 2letou dceru.


Giselle

Giselle, s Friedemannem Vogelem

neděle 19. května 2013

Má vlast po francouzsku

Před týdnem, v neděli 12. května, začal 68. ročník Pražského jara, což je jedna z mála českých kulturních událostí, která má jistou odezvu ve světě. Zahájení dvěma provedeními Smetanovy Mé vlasti obstaral Orchestre Philharmonique de Radio France, nejstarší z hudebních těles Francouzského rozhlasu (1937), orientovaný především na současnou hudbu. Pro úplnost je však třeba říci, že podle jmen hudebních ředitelů dnes i v minulosti je poněkud známější další rozhlasové těleso Orchestre National de France (postupně Celibidache, Maazel, Dutoit, Masur a dnes Gatti) a především Orchestre de Paris (Munch, Karajan, Solti, Barenboim, Bychkov, Dohnányi). Tyto dva bývají řazeny do první dvacítky světových orchestrů.

Není to však podstatné, protože Má vlast je po všech stránkách mimořádná skladba, která odráží české dějiny a legendy, a kterou někde nějak, i když nejspíš ne celou, slyšela většina Čechů, takže byť klasickou hudbu nemají jako hobby, znají ji. Je o to pozoruhodnější a téměř nepochopitelné, že Bedřich Smetana ji napsal poté, co ztratil sluch (což ovšem Beethoven také). To ale nesnižuje její hudební hodnotu, jinak by tuto šestivětou a téměr 1,5 hodiny trvající kompozici sotva nahrál Herbert von Karajan s Vídeňskými filharmoniky nebo zcela nedávno Nicolaus Harnoncourt s Royal Concertgebouw Orchestra Amsterdam. Kromě roků 1948 a 1952 se na Pražském jaru hraje každoročně, většinou 2x, a francouzský orchestr byl za oněch 68 let teprve třetím zahraničním tělesem s nečeským dirigentem, který se tohoto nesnadného úkolu ujal. Sotva se však kdy podaří dát jejímu provedení větší emocionální náboj než ten, který měl při zahájení Pražského jara v roce 1990. Českou filharmonií tehdy, stejně jako při 1. ročníku, dirigoval světoznámý Rafael Kubelík, který se po letech v emigraci a těžce nemocný vrátil. Tehdy m.j. řekl: "It is my joy to hear this. I always wanted it to sound like this but never really found it with any other orchestra in the world!”

V tomto kontextu je celkem zbytečné hodnotit, zda tempa nebo legata toho či onoho orchestru byla v souladu s tradicí České filharmonie. Francouzský orchestr však zahrál Mou vlast spolehlivě a s chutí.

Kromě dvou provedení Mé vlasti dával orchestr s dirigentem Peterem Oundjianem ještě třetí koncert, a to  v úterý 14. května. Na programu byla zvláštní kompozice ve Francii žijícího Kryštofa Mařatky, jehož děd byl známý a určitou dobu také ve Francii působicí sochař Josef Mařatka. Musím říct, že tento guláš zvuků a neartikulovaných skřeků pro orchestr a smíšený sbor, nazvaný "Vábení. Rituál pravěkých zkamenělin člověka", mi nezapadá do kategorie hudba. Přesto jsem lehce zatleskal odvaze účinkujících. O to radostnější byl violoncellový koncert Camilla Saint-Saense, kde jako sólista hrál mladý Victor Julien-Lafferiére, loňský vítěz Mezinárodní hudební soutěže Pražského jara.

Victor Julien-Lafferiére
A svým způsobem vrcholem večera bylo strhující provedení Ravelova Bolera, kde jsem ani neměl trapný pocit při standing ovation, které většinou vnímám spíš jako sebeocenění publika, než ocenění výkonu muzikantů. Ale za Bolero si to Francouzi zasloužili.

sobota 18. května 2013

RODINOVA VÝSTAVA 1902

V poznámce ke pražskojarnímu koncertu "Orchestre Philharmonique de Radio France" jsem uvedl, že autorem první skladby byl Kryštof Mařatka. Je to vnuk sochaře Josefa Mařatky, který byl asistentem Augusta Rodina a měl nemalou zásluhu na tom, že před 111 lety, v roce 1902, se v Praze konala velká Rodinova výstava. Následující text byl uveřejněn v časopise Zlatá Praha v pátek 20. června 1902:

Na úpatí Petřína, pod zahradou Kinského, postavili na rychlo výstavní pavilon, z venčí velmi slušný, jenomže jej jakás vyšší moc, pojednou pro dva osiřelé stromy nebývale soucitná, vytlačila z osy silnice do kouta za domy, uvnitř velmi příhodný pro exposice, jaké i u nás musí už přijíti na řadu, malé, vybrané, přehledné, soustředěné. Za tři dny, jak bylo nutno, by sotva kdo co lepšího zkoncipoval, nežli tuto Jan Kotěra. Komponoval vše arci ad hoc, specielně pro výstavu Rodinovu, ale po těchto plastikách mohou zde stejně výhodně být vystaveny, prohlížený a požívány obrazy, rytiny nebo kresby. Množství nyní do výstavy Rodinovy se hrnoucí nezapomene snad a nenechá zarůsti travou cestu z Prahy tam vedoucí a municipality, které ze vzplanulého českofrancouzského přátelství umožnily tuto stavbičku, dovedou asi z lásky k umění a z nutnosti hospodářsko-umělecké jí prodloužiti život v dlouhé definitivum.

Nebyl jsem přítomen, když mistr Rodin tuto svoji výstavu navštívil, ale věřím, co mi bylo řečeno, že byl s její úpravou náležitě spokojen. Mohl také být. Třeba že jsou snad, podle stávajících prostředků, místnosti o poznání menší, nežli bychom si přáli, rozestavení drobných a velikých plastik, urovnáni drobotin ve vitrinách a rozvěšení kreseb po stěnách, podařilo se provésti s mnohým taktem a vkusem, v pěkném střídání a uplatnění jednotlivých kusů. Zásluhu o to a náš dík za to nechť si pořadatelé mezi sebou rozdělí, mnoholi na každého podle vykonané práce připadne.

Zatím tedy byl A. Rodin v Praze. Naše noviny byly plny zpráv o jeho každém kroku a nesmlčely žádné jeho slovo o nás, o dojmech, jež se mu zde, kde obklopen byl mladickým entusiasmem, rozvážnou uctivostí a krásou letní Prahy, o překot hrnuly. Celkem toho nebylo mnoho, co Rodin pověděl. Ne ze skouposti, pouze proto, že není zhýčkán dosud hlučivou aklamací davu a jednosvornou manifestací velkých společností a tak skoro udiveně a zamlkle ten pražský příval snášel, potom proto, že vůbec není milovník mnoha řečí a slov. Tento malý, sporý, širokoramenný muž, s velkou hlavou a vousem boha vod, s bystrýma očima, širokým čelem a orlím nosem, jemuž je elegance velkých modních umělců, salonem obdivovaná obratnost naprosto cizí, nese s sebou všude dvě známky jasně se projevující: jadrnost plebejského původu a znamení nevývratné práce, která jen vnitřního hlasu umělcova, a jen jeho, je poslušnou vykonavatelkou. Rodin, slovy co nejjednodušeji a nejspořeji se vyjadřující, je dojista muž vnitrného života, který se do překvapujících hloubek a velikých dálek prostírá. Víc mluví sám s sebou nežli s lidmi jej obklopujícími, a jeho díla jsou vskutku spíše vážné nebo rozechvělé monology nežli smlouvajícími dialogy s diváky a pozorovateli. Takové umění nestane se okamžikem miláčkem a idolem množství, den narození jeho plodů nemůže býti zároveň a ihned jásavým svátkem množství, leda že toto bezděčně cítí jeho aristokratický rod a ten ovšem imponuje dříve nežli byl pochopen. Aby takové umění rozprostřelo své kruhy co nejdále, zaujalo mysli co nejpočetnější, k tomu je potřebí, sílu a mohutnost uměleckou předpokládaje, aby bylo neústupné vytrvalosti a setkalo se záhy s duchy vybranými a ústy horlivými, jež by šířily jeho poznání a roznášely lásku k němu. U Rodina je obojí a tak brzo nadejde už doba, kdy z pochopení jeho umění vyroste jednohlasný soud o jeho příkladné velikosti.

Teď zatím se hledají jeho kořeny a snaží se mnozí, aby odkryli motory jeho účinnosti. Jedni praví: Rodin je sochařem života, po dlouhé době klasicismu a akademismu - sochařem, který se nenamáhá pracovati, co některý v dávnověkosti vyhledaný vzor už vytvořil, nýbrž jak tento tvořil. Přírodu, skutečnost před očima. Druzí shledávají, že je A. Rodin sochařem pohybu, ne upraveného,  vyspekulovaného, vykombinovaného, nýbrž spontanního, instinktivného, takřka bezděčného, který vypozoruje skryt jako myslivce na číhané. Obojí je pravda, neboť nelze jedno od druhého odděliti. Zjev lidský je živý svojí akcí. Tuto akcí postřehnout a plasticky, ne zachytit, spíše vyjádřit, ne v mrtvém bodu stroje, nýbrž v řadě v sebe přecházejících a splývajících pohybových chodů, vzbuditi ilusi jeho kontinuace, vystihnouti dojem, že jiný bezprostředně předcházel a že se ihned z něho zrodí jiný, nový a životně důsledný a logický, tento moment neobyčejné subtilnosti je v vskutku základnou Rodinova umění. Proto je tolik ruchu, čilostí a živosti v jeho výstavě, kde množství bílých těl a údů se kmitá, splítá, zpíná, hroutí, probouzí štavou života, mízou duševní vzrušenosti naplněné jako vršitě nalité číše. Rodin je plastik , expresivný par excellence. Jeho důvěrné rozhovory s matkou přírodou, kterou on pokorně a do nejhlubšího dna vzrušen poslouchá, jako jeho „Sochař a myšlenka“, vyzbrojily jej schopností vtěliti v plastický tvar, uvězniti v mramor nebo v bronz zoufání, bolest, pláč, vzlyk, tupost, zpěnění krve, jásot, vrcholné blaho, proces tvoření, rozkoš těla, stud a rozdíravé touhy, animalnost, závrať spánek a probouzení, fanatismus a odevzdanost, bolest žádosti a výkřiky Annunziovy villy Lilly.

Nedovedu si představiti, že by jaký výtvor Rodinův, od „Kovového věku“ až po jeho „Faunky“ a „Pokušení Sv. Antonína“, nevyjímaje ani Calaiských ani Balzaca, ani Evy ani V. Huga, ani jeho spletených skupin žen a mužů, byl vznikl z úmyslné a obezřetně vypočtené oposice proti stávajícímu. Čelí tomuto ovšem skoro vždy, ale i tam, kde jako ve skupinách „Země a Luny“, i „Člověka a myšlenky“ zacházejí do temných nám představ, i tam mají vždy cosi elementarního, živelného, a tím jaksi nevědomého. Vycházejí z nitra a snoubí se s plastickým zjevem reality a proto jsou jaké jsou. Nemohou být jinaké, byť i všemu stávajícímu byly napříč.

Mnohé na výstavě Rodinově zaráží. Není jinak a nemůže ani býti jinak. Každá velká osobnost, každá bezohledná síla, která nedbá přilnouti k dobrému a koncesovanému průměru, cize zaráží a probouzí v mysli všední nebo pohodlné spíš antipatie nežli sympatie a uvádí v obdiv jen ty, kteří jsou přesvědčeni, že jen takové mocnosti jsou s to šinouti svět a život ku předu, že jsou to sily osvobozujícl a uvolňující. Jsou tu ale také zjevy na výstavě, které se příčí vší podstatě našeho životního názoru. V nich ozývá se a plane krev rasy; romanský svět stojí proti slovanskému. Míním díla, do nichž Rodin vložil nezakrytou bezohlednost života. Gargantua a Pantagrul, Decameron nebo Contes diolatiques, Maupassant nebo Rops jsou květy a plody z romanské půdy vyrostlé. V našem ovzduší zni jejich slova zarážejícím tónem a jejich zjevy ženou mnohé na útěk. Zdali je třeba se přizpůsobiti, nebo zůstati na svém, zdali sluší tuto naši zdrželivost jmenovati pruderii nebo cudností, o tom nechť rozhodnou psychologové národní. . .

Rodinova výstava, Rodinova přítomnost v Praze, muže jeho díla, zůstane pozoruhodnou událostí v našem intelektualném životě. Tolik je jisto. Zbývá jedno jen přání: aby to nebylo blýskavice, aby obojí nezůstalo bez zdravých účinků bez prospěšných vlivů a důsledků, aby obojí, muž i jeho dílo života přinesly nám míru, pochopení a také vzpružení pro to, a všeho, co umělecky silného a zdatného máme sami v sobě a našich lidech.
M.


Jo, a pan profesor František Dvořák tvrdil, že Rodin navštívil také Myslbekův ateliér, a když odcházel, zírajícím žákům řekl: To je chlap, co, to koukáte. To dělá to víno.













Rodin a Mucha, za nimi Jiránek a Mařatka, Úprka za Jiránkem

čtvrtek 16. května 2013

Nové veřejné stavby plzeňské 1902

Zlatá Praha, spojené týdeníky Světozor a Zlatá Praha, ročník XIX, číslo 48, 26. září 1902

Neobyčejně rychlý vzrůst i hospodářský vývoj, jaký učinil z historicky památné Plzně moderní město, honosící se veřejnými zařízeními důstojnými každé veleobce, uložil také správě města, aby pečlivě dbala nejen potřeb zdravotnických, blahodějných a jiných, jichž náležité opatření umožňuje obyvatelstvu zdatný rozvoj v každém směru, nýbrž také uložil jí, aby stejně pečlivě a soustavně dbala o kulturní potřeby veškeré obce svých obyvatelů. Nebyl to úkol snadný. Obyvatelstvo plzeňské se za posledních 30 roků ztrojnásobilo, průmysl v městě tom nabyl rozměrů velikých a namnoze také významu světového; prameny obecních příjmů však u stejného poměru ke vzrůstu populace i plošného rozšiřování města nevzrůstaly. K tomu pak ještě přidružila se veliká finanční kalamita, která byla důsledkem pověstného vídeňského “krachu” v r. 1873, a která celou řadu nových velkých průmyslových podniků buď zahubila, buď citelně poškodila. To vš mělo také neblahý vliv na vývoj obecní správy a následek toho byl, že za purkmistrování konservativního Pecháčka nastala v podnikání obecní správy citelná stagnace. Po úmrtí Pecháčkově přišel moderní a prozíravý dr. Krofta, který slibně počal městu vládnouti, byl však již na počátku svého úřadování nelítostnou smrtí odvolán. Rovněž i rozšafný, avšak poněkud úzkostlivější dr. K. Houška. Nástupcem jeho stal se JUDr. Václ. Peták, který právě dovršuje desátý rok svého vzorného primátorského působení, a jemu i jeho pilným spolupracovníkům v obecní správě přináleží zásluha, že dnes honosí se Plzeň výborně zařízeným vodovodem. Moderně zařízenými ústředními jatkami, vlastní plynárnou a elektrárnou, nemocnicemi, ústředním hřbitovem atd. Že školství plzeňské dosáhlo vysokého stupně a je vzorně i všemi potřebami a podmínkami prospěšného působení opatřeno, zejména pak velkou řadou palácových budov.

Avšak nejen v tomto směru obecní správa se svým neúnavným starostou v čele starala se o blaho svých občanů. Ona postavila  n o v é  m ě s t s k é  d i v a d l o  jehož cenou poctěný projekt vypracoval architekt A. Balšánek z Prahy a jehož stavbu provedl plzeňský stavitel p. Němec. Umělecká výzdoba budovy té pochází od malíře Mandla a sochařů Amorta, od něhož v dnešním čísle “Zlaté Prahy” přinášíme dekorační medaillony, Hergesella, Suchardy a j. Oponu maloval Aug. Němejc. Zařízení nábytkové dodal Navrátil z Karlína. V těchto dnech bude tato nová monumentální budova plzeňská odevzdána svému účelu a tím bohdá nastane českému dramatickému umění v Plzni nová éra, která také jistě nezůstane bez účinku na všeobecný rozmach českého divadelnictví.

Obec plzeňská postavila jakožto památník jubilea panovníkova velkou nádhernou  b u d o v u  p r o  s v á  m ě s t s k á  m u s e a  historické i umělecko-průmyslové. Velkou a krásnou tuto stavbu projektoval ředitel plzeňského umělecko-průmyslového musea, architekt Jos. Škorpil, její stavbu provedl plzeňský stavitel Ed. Kroh a umělecká její výzdoba, která je ve svém celku jedním z nejpozoruhodnějších českých činů uměleckých poslední doby, pochází od prof. C. Kloučka a jeho žáků. Schodiště budovy té zdobí monumentální plastické dílo české, 18 metrů dlouhý a 1 1/2 metrů vysoký vlis “Dívčí boj” od sochaře Šaffa, sál pro keramické exposice pak budou zdobiti tři krásné lunety od Němejce, z nichž jednu náš list byl již reprodukoval.

Vedle těchto obou monumentálních staveb veřejných, kteréž dopodrobna pozná širší veřejnost ze zvláštních monografií, jež budou o nich vydány, umožnila příkladná munificence obecní správy plzeňské zbudování veliké  S o k o l o v n y, jejíž podrobný popis list náš byl již přinesl, a nejnověji zbudování nádherného paláce pro první národní spolek plzeňský, M ě š ť a n s k o u  B e s e d u, v němž soustředěno je vše, co společensky, intelektuálně i hmotně representuje dnešní Plzeň. Novou budovu Měšťanské Besedy postavil dle cenou poctěných plánů architekta Čenského plzeňský stavitel p. F. Kotek, na umělecké její výzdobě súčastnili se krásnými pracemi malíři V. Oliva, Láďa Novák, a Krajíček, dále Sucharda a Pekárek; dekorativní malby provedl vzorně malíř Fröhlich z Prahy a elegantní i solidní zařízení nábytkové dodala továrna Navrátilova z Karlína. Bez nadsázky možno říci, že budova Měšťanské Besedy plzeňské jest na ten čas nejnádhernějším a nejúčelnějším národním domem v zemích koruny České a poskytuje příchozím do Plzně správný názor o representační váze města i jeho občanstva.

Nová budova Měšťanské Besedy jest postavena na místě západní polovice obecní budovy “Kamerale”, v sadech Kopeckého, tedy na nejlepším místě v Plzni. Fronta budovy obnáší 30,56 m, hloubka 63 m. V přízemí nalézá se kavárna s největším komfortem a vybraným vkusem vyzdobená a zařízená. Na jejích stěnách zříme freska od Olívy. Kulečníková síň v sousedství kavárny té jest jednou z atrakcí budovy. Má skleněnou střechu, bohatou plastickou dekoraci od Pekárka a dvě lunety, malované od J. D. Krajíčka. Dále je zde ještě veliká a útulná restaurační místnost a sál pro veřejné účely (24 m délky a 12 m šířky). Imposantním schodištěm jdeme k sálovému schodišti hlavnímu. První patro obsahuje v hlavní frontě místnosti spolkové pro Měšťanskou Besedu, náležité šatny atd. K místnostem těmto vede zvláštní schodiště, umístěné v předu budovy. Z hlavního schodiště vcházíme do nádherného foyeru, uprostřed něhož na bohatém milieu stojí alegorická figura “Hudby” od J. Pekárka, dílo, jež svědčí o velkém nadání a vzletu jeho tvůrce. Z foyeru vejdeme do hlavní dvorany, 24,4 m dlouhé a 16 m široké. Tato dvorana co do rafinovanosti vkusné její ozdoby a co do noblesy celku, pouze v největších městech nalezne sobě rovné. Její bohatě vyzdobený plafond chová obrovské malby Viktora Olívy, rovněž i na stěnách sálu i ve výklenku nad orchestrem spatřujeme krásné lunety od téhož mistra. Široká galerie s elegantně zařízenými lóžemi táhne se kolem celého sálu. Po levé straně foyeru táhnou se prostranné a neméně vkusné místnosti restaurační pro případ plesů a p. V druhém patře budovy umístěny jsou spolky, a to Pěvecký spolek “Hlahol”, “Spolek techniků”, “Literární spolek”, Pěvecký spolek “Smetana” a j. v. Veliká zahrada s nádhernými verandami doplňuje celkovou úpravu.

Přinášíme dnes řadu vyobrazení o zmíněných zde veřejných stavbách a přejeme si jen, aby také jiná města česká v tomto směru šla za Plzní a také tak správně chápala i konala své povinnosti k českému umění.

J. S.

pondělí 13. května 2013

Porážka v Den vítězství.

Povzbuzen pocitem velikého vítězství nad parlamentem, odebral se vůdce země další den na oslavu 9. května na ruském velvyslanectví. Jistě měl hřejivý pocit u srdce, vždyť již před lety navlečen v jakémsi kroji a se stakanem v ruce, vyjádřil při své cestě na Východ smutek nad tím, že už není RVHP. A tak to rozjel ve velkém. Navrhoval investice, moudře rozmlouval o Temelínu, pohovořil s přítelem Klausem, ruštinu provětral, a než se dostal zpátky na Hrad, měl ji jako z praku. V chrámu sv. Víta pak už podruhé od počátku roku předvedl nedůstojnou opileckou scénu, přičemž obě byly nejapně omlouvány, jednou zánětem nervu na palci, podruhé rychlou virózou. Jako občana země, jejímž je tento člověk nejvyšším úředníkem a vrchním velitelem jejích ozbrojených sil, mne to ponižuje a současně naplňuje obavami, co může udělat v dalším kvartálu. A ačkoli to není příjemné, jsem rád, že mi media tuto informaci poskytla. Současně však, protože je pravděpodobné, že tento stav věcí není něčím novým, je velká chyba, že informace o jeho zdravotním stavu nebyla poskytnuta dříve, neboť toto malování na růžovo pravděpodobně zkreslilo výsledek prezidentských voleb. A vůbec, v hajdalácké ústavě není pojistka proti tomu, aby kandidátem se stal člověk zdravotně nezpůsobilý výkonu úřadu. Přitom držitel řidičského průkazu musí v jeho věku absolvovat každé 2 roky lékařskou kontrolu. Kromě vlastizrady, kterou je ovšem složité prokázat, je jediná cesta, jak se neschopného prezidenta zbavit. Totiž že obě komory parlamentu se dohodnou na jeho nezpůsobilosti k výkonu funkce. Patří mezi příčiny nezpůsobilosti i závislost na návykových látkách? Někteří bývalí prezidenti byli zákonem uznáni jako "zasloužilí" o stát. Tenhle by mohl získat hrdý titul "zostudil český stát a jeho symboly" už po 3 měsících.

Prznitel ústavy?

No, on když se nadutý psychopat setká s odporem, vyvolává to v něm hlubokou nenávist. Těch pár zoufalců, co ho důvěrně znali jako předsedu socdem a nevolili ho proto před 10 lety za prezidenta, tak ty dodnes považuje za své nepřátele. Kvůli nim dokonce založil antisocdem partaj. A najednou někdo, nad kým on zvítězil ve volbách (tvrdí, že výrazně, což jednak není pravda, a jednak je to úplně jedno), odmítá plnit jeho vůli? Hradní nadčlověk, který je ochoten znásilnit kvůli tomu i ústavu, musí být vzteky bez sebe. Jezdí po světě a pomlouvá ho, a teď to dokázal i ve sněmovně způsobem, který až dehonestuje prezidentský úřad. Jsem zvědav, s jakým dalším podrazem ten zlý švejk přijde příště.

Je to pár dní, co Zemanův poskok pro zahraniční věci prohlásil, že náčelník nepůjde proti zahraniční politice vlády. Je ovšem známo, že jeho humpolácké chování na Blízkém Východě je stejné, jako v otázce poválečného odsunu Němců. A v této situaci ministr ZV prohlásí, že izraelské osady a útoky chápe, ale oficiálně souhlasit nemůže, neb to odporuje mezinárodnímu právu. Co teď udělá náš zlý švejk? Přesvědčí vládu, že má se vzdušnými útoky oficiálně souhlasit? Vyzve knížete na souboj a po zakopnutí se zabije? Odvolá vládu? Zruší za pomoci věrného Koudelky mezinárodní právo? Tak na tohle se opravdu těším.

úterý 7. května 2013

Il Boemo, Luks a Ursula

Praví čeští vlastenci říkají Il Divino Boemo, ale to si vymyslel až Jakub Arbes. Jinak tenhle pan Mysliveček z Melantrichovy 13 napsal na 30 oper a jednou z nejúspěšnějších byla Olimpiade z roku 1778. Od roku 1763 žil v Itálii, největších úspěchů dosáhl v Neapoli. V Bologni se stal členem Accademia Filarmonica a tam se také seznámil s otcem a synem Mozartovými, kteří tam v roce 1770 strávili téměř 3 měsíce. S Leopoldem se spřátelil, Wolfgang, který byl o 19 let mladší, si ho považoval. Hlavně jim však slíbil, že zařídí objednávku na operu z Neapole, což se mohlo sotva stát, a také se nestalo, a poté vzalo letité přátelství za své. Jak moc bylo velké lze odvodit z toho, že ze 1400 dochovaných dopisů, které Mozartova rodina napsala, se jeho jméno objevilo ve 28. V každém případě však Mysliveček ovlivnil Mozartovu hudbu. Podobně jako jiné barokní a raně klasicistní opery, začala se po 1. světové válce uvádět i Myslivečkova díla, a Olimpiade patří mezi nejoblíbenější.


Ve spolupráci s pražským Národním divadlem se jejího nastudování ujal tým Ursula Hermann a Václav Luks. Režisérka již ve Stavovském divadle úspěšně inscenovala Mozartovy opery La clemenza di Tito (26 představení, 2006-10) a La finta giardiniera (11x, 2008-9). Dirigent zase s Collegiem 1704 připravil Handelovu operu Rinaldo, která se hrála 21x v Praze (2009-12), ale protože šlo o koprodukci, také v Luxembourgu, Rennes, Caen a posléze v lednu 2011 i v Opera Royal de Versailles.

Václav Luks a Ursula Hermann
 Uvedená jména spolu s výběrem zpěváků dávala reálný předpoklad, že půjde o mimořádné představení. Přesto však z něj málem sešlo, protože v miliardovém rozpočtu ND se najednou nenašlo potřebných 5 mil. Nakonec byla pár dní před premiérou podepsána dohoda se soukromou nadací Bohemian Heritage Fund, jejíž duší je JUDr. Pavel Smutný, jež chybějící prostředky doplnila a díky tomu se 2. května konala 1. premiéra, o 3 dny později druhá a včera, tedy 6. května první repríza. S dalšími zatím divadlo nepočítá.

Zvláštní rozruch nastal, když vešlo ve známost, že premiéru navštíví generální ředitel milánské opery La Scala. Jinak většinově kulturní ignoranti, zvláště mezi politiky, se mohli přetrhnout, aby se tam dostali také, před divadlem vítal hosty pan Burian, který ředitelem teprve bude, v divadle pak ředitel prozatímní, a chyběl už jen vyhozený ředitel, na což by měl možná nárok, protože stále pobírá plat. A vyhozený šéf opery Rocc, který ony peníze v rozpočtu nenašel, a nyní píše hanlivé otevřené dopisy ministryni kultury, seděl v lóži vedle šéfky sekretariátu paní ministryně, která se nezúčastnila. Ještě, že dosud není vybráno ono avizované kolektivní vedení opery, ti by museli vytvořit uvítací špalír v Rytířské ulici.

Což jsou jen drby dokreslující atmosféru. Protože samotné představení bylo skutečně mimořádné, a to ve všech ohledech. Promyšlená režie, jednoduchá, perfektně nasvícená scéna, nepobuřující kostýmy. Skvělý výkon orchestru a dirigenta, což pro ty, kdo je znají z koncertů, není rozhodně překvapení, ale pan ředitel z La Scaly to neopomněl zdůraznit. Vynikající sólisté, které lze sotva jednotlivě rozebírat, přesto mi nedá, abych nevyzdvihl alespoň Simonu Houda-Šaturovou, která je již dlouho skvělá, ale po prosincovém úspěchu bruselské Traviaty jakoby dostala křídla, a to nejen v pěveckém projevu. Jistěže by se i nějaké minus našlo, také jsem neviděl o něco slabší druhé obsazení, ale o to snad nejde.

Simona Houda-Šaturová (vpravo) a Raffaella Milanesi
Ovace byly dlouhé, přestože obecenstvo bylo téměř "normální", radost vyzařovala z hlediště i jeviště, opon bylo mnoho, prostě byla to "bomba", jak říkali Luksovi muzikanti vycházející po představení z divadla.

Bezprostředně poté najely na Ovocný trh tři mohutné kamiony, které zřejmě odstěhují scénu do Francie, protože za týden se hrají další 2 představení v Caen, pak v Dijonu a v Luxembourgu. Tato 3 divadla jsou také koproducenty inscenace. A je pravděpodobné, že opera se dostane i do Opera Royal de Versailles, protože pozvání s příští operou, jakmile nějakou nastuduje, dostal Josef Luks již po Rinaldovi přede 2 lety. Škoda, že ND s dalším představením nepočítá. Protože by určitě stálo za to, vidět ho podruhé. Ale jezdit proto do Versailles...

PS: Jen tu uvaděčku v přízemí vpravo, co doporučila divačce, jejíž místo po přestávce někdo zasedl, aby si to s tou paní vyřídila, tak tu bych z fleku vyhodil.

neděle 5. května 2013

Od Carnajeva k prezidentské administrativě.

V roce 2012 se začala ruská FSB zajímat o Tamerlana Carnajeva v dubnu, kdy zjistila jeho kontakty v Dagestánu s jistým Mahmudem Mansurem Nidalem, polovičním Palestincem, kterého sledovali již rok, neboť byl podezřelý z verbování nových bojovníků. Ukázalo se, že se jménem Carnajev se nesetkali poprvé, protože v roce 2011 se objevilo při vyšetřování Williama Plotnikova, Kanaďana vyznávajícího islám, zadrženého v Dagestánu. Je pravděpodobné, že Plotnikov a Carnajev se znali osobně, oba boxovali, Carnajev jezdil do Kanady. Carnajev údajně přijel do Dagestánu kvůli ruskému pasu, ale zpáteční letenku neměl. V květnu loňského roku byl při protiteroristické akci zabit Nidal a v červenci Plotnikov, kteří mezitím odešli k rebelům. Tamerlán Carnajev nejprve odejel k příbuzným do Čečenska, a 3 dny po smrti Plotnikova se vrátil do USA, aniž by počkal na nový pas. Vrátil se, protože ztratil své kontakty. Ruská strana se 2x dotazovala u FBI na Carnajeva. Poprvé v roce 2011 v souvislosti s Plotnikovem, podruhé po jeho odletu do Ameriky.

Ruská novinářka Julia Latynina z toho, a ještě dalších skutečností vyvozuje, že v USA Carnajev zorganizoval buňku, která nebyla napojena na Al-Kajdu, v níž byli i Kazaši, zadržení kvůli maření vyšetřovaní. Všechno se tedy událo na půdě USA a ne v Rusku, jak se snaží někteří lidé dokázat.

A přes upozornění z ruské strany FBI nic nezachytila, takže to celé je katastrofa pro Obamovu administrativu, vyvolávající řadu otázek. Protože tak jako všichni levičáci povzbuzují z ideologických důvodů flákače, utečence a imigranty. Dokonce existují návody, jak získat podporu bez prozrazení toho, že žadatel je ilegální imigrant. To vše z ideologických pohnutek.

Z vnitřních pokynů FBI zmizel pojem islámský terorismus. Obamova administrativa, stejně jako celá levice, nadbíhá islamismu. Nejde o projev o nových vztazích v Káhiře v roce 2009. Spíš o připravený teroristický útok na konzulát v Benghazí, kde zahynul americký velvyslanec, a Bílý dům to označil za důsledek spontánního lidového hněvu. A tak mohou logicky vyvstávat otázky: jak to, že tito lidé, kteří nenávidí Ameriku, jsou politickými uprchlíky, a přitom bez problémů jezdí do Ruska. Žijí na náklady amerických daňových poplatníků a ze jejich peníze vyrábí bomby.

A stejně tak se objeví otázka: jak to, že je nesledovali, nevyšetřovali? A odpověď je, protože takové jsou pokyny FBI. Sledování islámských extremistů prakticky neprobíhá. Taková je levicová politika.

pátek 3. května 2013

Slepý ředitel České filharmonie?

Praha má krásný novorenesanční koncertní sál v budově zvané Rudolfinum, která se nachází na Palachově náměstí v centru města. Ta budova je sídlem jednoho z nejlepších (řekněme dvaceti) symfonických orchestrů na světě. Svůj kumšt zde předvádí největší hvězdy hudební scény. Zrovna včera tam jedna z nich, Karita Mattila, ukázala jak mají vypadat rozpaky a utírání slz při velikém aplausu po krásném výkonu. Záštitu nad koncerty nezřídka přebírá pražský primátor. Koncerty navštěvují významné osobnosti, na příklad včera to byl ministr financí. Na náměstí je parčík, ze kterého pozoruje cvrkot kolem Rudolfina Antonín Dvořák vyvedený v bronzu, a kousek vedle je i Josef Mánes. Přicházejí tudy děti na výchovné koncerty a vloni tam ČF rozvěsila zpívající ptačí budky, aby přilákaly návštěvníky. A přímo pod parčíkem je jedno z nejdražších podzemních parkovišť v Evropě.

Ale samotné náměstí a parčík uprostřed jsou naprosto ostudné. Pohleďte:

díra v chodníku

otlučený vstup do parkoviště a sloupek s vajgly

ohavně omlácené odpadkové koše

přístup k Rudolfinu blátem a louží 

ani na druhé straně to není lepší

a když už je tam dlažba, také nic moc.

Mně to dost vadí, a tak nevím, jsem ujetý estét, nebo jsou pan ředitel Mareček a primátor Svoboda a ministr Kalousek otrlí, slepí a bez citu pro detail, či snad jsou v pohodě, protože oni tudy pěšky nepřicházejí? V každém případě je to však také jejich ostuda, a rozhodně víc než moje. A konec konců i samotných filharmoniků, kteří na schodech Rudolfina dokáží stávkovat a bojovat za Umění, ale na tenhle šlendrián koukají a... škoda slov.