Světoběžný nositel francouzské kultury

Není to tak dávno, co jsem psal o pozoruhodné Berliozově Fantastické symfonii v podání Philadelphia Orchestra s jejím hlavním hostujícím dirigentem Stéphanem Denève. Přiznám se, že jsem ho neznal, a tak mne o to víc potěšilo, že se o pár týdnů později objevil v Rudolfinu před Českou filharmonií. A ještě víc potěšilo, že pár minut před sedmou hodinu večer ve středu 29. března vešel do Sukovy síně, kde probíhalo tradiční preludium, tentokrát s muzikoložkou a programovou ředitelkou Českého rozhlasu Evou Hazdrovou-Kopeckou. Přišel hlavně přátelský, vtipný a trochu vícemluvný muž v úzkých černých džínách s bříškem naznačujícím, že miluje nejen hudbu, ale i dobré jídlo a pití. A ať už mluvil o čemkoli, znělo to nadšeně. O České filharmonii, že má nádherné smyčce typické pro středoevropské orchestry, o tom, že na rozdíl od minulosti jsou dnes hráči všech orchestrů stejně technicky vybaveni, ale není pravda, že zní všechny stejně, protože kultura země se do způsobu hraní promítá. A na otázku, co má na dirigování nejradši, odpověděl, že cestování, setkávání s novými lidmi a kontakt s orchestrem a publikem, který má telepatický charakter. Mluvil i o Talichovi, Ančerlovi a Neumannovi, o tom, že jejich nahrávky pro něj byly referenční, když se seznamoval s Dvořákem atd. Také mluvil se zvláštním nadšením o Ravelově skladbě La valse, ve které slyší různé pojetí valčíků v Rakousku, Německu a Francii a o spoustě dalších věcí. Samozřejmě také o tom, že ho zaujala Praha a slíbil si, že přijede v čase, kdy bude ve městě méně turistů v což příliš nedoufá, protože všichni chtějí Prahu vidět. Vyzařoval z něj francouzský esprit a určitě by byl skvělým společníkem.

Saint-Saensův violoncellový koncert
zprava: Stéphane Denève, Gautier Capuçon a Jan Mráček (zády)

Stéphane Denève a Gautier Capuçon v civilu

O čtvrt hodiny později se objevil ve fraku za dirigentským pultem. Francouzská hudba není v Česku nejčastějším repertoárem, ale toto byl shodou okolností druhý letošní večer vyhrazený jenom jí. Ten první se konal před měsícem a pod taktovkou klarinetisty Paula Meyera hrála PKF skladby Faurea, Brucha a Poulenca. Dnešní program byl zarámován do dvou kratších skladeb Maurice Ravela (1875-1937), z nichž Náhrobek Couperinův je vzpomínka na přátele, kteří zahynuli v 1. světové válce, ovšem z šestidílné klavírní skladby ve formátu barokní taneční suity zinstrumentoval pouze čtyři. Zřejmě věděl proč, neboť opakované pokusy pozdějších hudebníků o zinstrumentování zbývajících dvou nepřinesly uspokojivý výsledek. O taneční básni La valse jsem se už zmínil. V obou skladbách šlo o křehkou zpěvnou muziku, dosti odlišnou od klasického romanticky hutného repertoáru orchestru. Proto zřejmě dirigent mluvil o tom, že při zkouškách museli hodně "odlehčovat".

Camille Saint-Saëns (1835-1921) byl všestranný podivín se zálibou v astronomii a vynikající muzikant, což bylo komplexně oceněno nejvyšším stupněm Řádu čestné legie, počet jehož živých nositelů je omezen číslem 75. Jeho plastika je jako jediná umístěna také ve velkém foyer pařížské opery Palais Garnier. Především však byl skvělý klavírista, varhaník a skladatel a jeden z jeho nejlepších koncertů - první violoncellový - byl na programu večera. Díky tomu, že sólový part hrál mladý a oprávněně slavný Gautier Capuçon, dá se říct, že bouřlivý aplaus byl zcela na místě. Capuçon pak přidal Labuť ze skladatelova Karnevalu zvířat v úpravě pro violoncello a harfu, na kterou hrála Jana Boušková, a potlesk byl opět veliký.

Po přestávce zahrál orchestr 3. symfonii Alberta Roussela (1869-1937). Tento námořník a cestovatel začal studovat hudbu až ve 25 letech, ale vzápětí ji začal i učit a v roce 1923 odejel Bohuslav Martinů do Paříže právě kvůli studiu u něj. Když se ho Josef Suk, u nějž studoval v předcházejícím roce, ptal proč, odpověděl, že se chce naučit instrumentovat jako on. Suk mu na to řekl: "Jó, to bychom chtěli všichni." A když orchestr hrál, bylo slyšet to, co Deneve myslel oním odlehčováním. Taková hudba se prostě nedá hrát jako Beethoven zatěžkaný hloubkou myšlenek, protože orchestr musí zpívat a přecházet do pianissima a znovu se rozbouřit a to se prostě dařilo. Včetně sól koncertního mistra, kterým byl v zastoupení Jan Mráček, jenž jinak sedí u třetího pultu 1. houslí ve FOKu.

No a na závěr už zmíněná skladba La valse, která byla třpytivou tečkou za koncertem. A přitom se stala předmětem doživotního ne-přátelství mezi autorem a objednatelem Sergejem Ďagilevem, který ji neuznal za hodnou jeho baletu.

Takže koncert byl radostný a měl pravdu dirigent když říkal, že každý orchestr má svou duši. Ovšem když je dirigent silná osobnost, dokáže na orchestr přenést svou duši, která je formována kulturou jeho země. Stéphane Denève taková osobnost zřejmě je a byl by skvělým hostujícím dirigentem České filharmonie.

Stéphane Denève & Česká filharmonie

Dirigent: Stéphane Denève
Gautier Capuçon (violoncello)
Česká filharmonie
29., 30. a 31. března 2017 Dvořákova síň Rudolfina Praha
(psáno z koncertu 29.3.2017)
program:
Maurice Ravel: Náhrobek Couperinův, suita pro orchestr
Camille Saint-Saëns: Violoncellový koncert č. 1 a moll op. 33
Albert Roussel: Symfonie č. 3 g moll op. 42
Maurice Ravel: La Valse
přídavek:
Camille Saint-Saëns: Labuť

Ukradená Adele Bloch-Bauer skončí v Číně

Nedávno jsem se jaksi na okraj zmínil o newyorské Neue Galerie, Ronaldu Lauderovi a Klimtovu portrétu Adele Bloch-Bauer. Je to příběh, ve kterém sehráli významnou roli Adelina neteř Maria Victoria Altmann (1916-2011) a o 50 let mladší právník Randol Schoenberg, kteří dosáhli toho, že za války ukradený obraz Adele Bloch-Bauer I, ale také Adele Bloch-Bauer II, Apfelbaum I, Buchenwald a Häuser in Unterach am Attersee se v roce 2006 vrátily z Rakouské galerie ve Vídni židovským dědicům v Severní Americe, kterými vedle Marie Altmann byli:

Georg Bentley (syn Mariina bratra Roberta a jeho první ženy Thei)
Trevor Mantle (synovec Robertovy druhé manželky)
Nelly (dcera Mariiny sestry Luise)
Franz (syn Mariiny sestry Luise)

Obrazy byly hned po navrácení vystaveny nejprve v Los Angeles, poté v newyorské Neue Galerie a v témže prodány. Jako první získal Ronald Lauder portrét Adele Bloch-Bauer I za 135 mil. $ a ten se stal hlavním exponátem muzea Neue Galerie. Ronald Lauder měl o obraz dlouhodobě eminentní zájem a byl jako předseda Komise pro navrácení uměleckých děl (Commission for Art Recovery) jedním z mužů v pozadí celé právní anabáze.

Gustav Klimt: Adele Bloch-Bauer I (1907)

Druhý portrét Adele z roku 1912 byl dne 8. listopadu prodán v newyorské aukční síni Christie´s za 88 mil. $ v té době neznámému sběrateli. Mezi zájemci byl i Ronald Lauder, který však odstoupil ze hry, když cena dosáhla 70 mil. $.

Gustav Klimt: Adele Bloch-Bauer II (1912)

Spolu s Adele II byly vydraženy i další tři obrazy, a to za cenu:

Apfelbaum I                                        33 mil. $
Buchenwald                                        40,3 mil. $
Häuser in Unterach am Attersee         31,4 mil. $

Celkem tedy dědicové získali 327 mil. $, z nichž potomci Roberta Bentleye dostali po 12,5 %, zbývající tři dědicové po 25 %. Z této částky ovšem 40 % náleželo jako palmare právníkovi Randolu Schoenbergovi.

Apfelbaum I 

Häuser in Unterach am Attersee

Buchenwald

Na podzim 2014 oznámilo Museum of Modern Art v New Yorku, že získalo na období 5. září 2014 - 15. srpna 2016 jako zápůjčku obraz Adele Bloch-Bauer II. i když původní úmluva zněla na 5 let.

Od září 2016 do ledna 2017 byl obraz zapůjčen Neue Galerie na výstavu "Klimt and the Women of Vienna’s Golden Age, 1900–1918" a zápůjčka pokračuje v expozici "Austrian Masterworks from the Neue Galerie New York", kde je umístěn vedle starší Adele I. To však definitivně skončí 25. září 2017.

Adele Bloch-Bauer I a II v Neue Galerie

Poměrně překvapivá proto byla zpráva agentury Bloomberg z 8. února letošního roku, ze které vyplývá, že utajeným vydražitelem z roku 2006 byla Oprah Winfrey, a ta obraz v létě 2016 prodala čínskému sběrateli za 150 mil. Do jeho soukromého muzea se přesune na podzim, po skončení výstavy v Neue Galerie. Tím se naplnily obavy dědiců i odpůrců vydání obrazu rakouským státem.

Slavný violoncellista Yo-Yo Ma zahrál 17. března před obrazem Adele I část Modlitby ze skladby
Ze židovského života, kterou hrál otec Adele těsně předtím, než do Rakouska vtrhl Hitler.
Vzácné violoncello mu krátce nato ukradlo Gestapo.

Celý příběh obrazů, počínaje Vídní na přelomu století a konče současností, popsala americká novinářka a spisovatelka Anne-Marie O´Connor v knize The Lady in Gold, která vyšla v roce 2012 a česky jako Dáma ve zlatém v roce 2015. 

 

V roce 2015 měl také premiéru stejnojmenný film s Helen Mirren v hlavní roli.

To co kniha popisuje má několik rovin. Shora uvedené události jsou v podstatě faktografií, další rovinou je popis vídeňské a zvláště židovské společnosti koncem 19. a na počátku 20. století, což se dá chápat jako uzavřená kapitola evropských dějin a jakási skoro sentimentální vzpomínka z mládí našich předků.

Ovšem nejvíce fascinující a současně děsivý je popis toho, co se dělo v Německu, a co následovalo po tzv. anšlusu Rakouska v březnu 1938. Jak se z práva stala fraška, jak se měnily charaktery lidí, jak se z přátel stávali nepřátelé. Jenomže ono to není nic nového. Metoda vyvolávání strachu a nenávisti pomocí lží, která slouží jako prostředek k uchvácení moci, je zřejmě obecně účinná. Použil ji Hitler, stejně jako komunisté a božím trestem strašily i církve, dokud byly oporou moci.

A tak se plynule dostáváme k dnešku, kdy lhaní se akceptuje a vznešeně se označuje za projev doby postfaktické, a kde nejvyšší představitelé států v tomto duchu bezostyšně podvádí. Až příliš to vše připomíná zmiňovaná 30. léta minulého století. A tehdy na lži navázaly vraždy a pak válka.

Evropa bez hranic?

Ruský prezident nedávno prohlásil, že Rusko nemá hranice. Kdo ví, co tím chtěl říct. Možná to, že Rusové válčí a umírají na Ukrajině, v Sýrii a čerstvě třeba i v Libyi.

Evropa naopak měla ještě před 28 lety hranic spoustu, a některé byly na radu předchůdce dnešního Ruska obehnány drátěným plotem pod proudem, zaminovány, běhali kolem nich vzteklí psi a střílelo se tam po "narušitelích", kteří chtěli opustit zemi, jež je postavila. Na místech oficiálních přechodů se sice obvykle nestřílelo, ale jen nemnohým bylo umožněno tudy projít a cestovatele tam obvykle čekala ponižující kontrola. Možná tato informace, zabudovávaná po desetiletí do hlav obyvatel Československa, byla před 25 lety jednou z podvědomých příčin odporu proti rozdělení republiky.

To jak tato izolace, která trvala 40 let, devastovala zadrátovanou zemi, pocíťujeme dodnes. Na její ekonomické úrovni a ještě víc na kulturní a myšlenkové kondici jejích obyvatel. Jiný příklad máme z minulosti, kdy stopy devastace z doby třicetileté války byly odstraňovány možná 200 let a ani důsledky husitských válek mizely pomalu.

Tohle mi proběhlo hlavou, když jsem jel minulý týden do Bratislavy, samozřejmě že ne poprvé a snad ne naposledy, a marně hledal nějakou hranici. A když jsem se po návratu pouštěl hlavou dojmy, uvědomil jsem si, že přestože jsem tam byl nejednou, v záležitostech vážných i jen tak, o městě toho vlastně moc nevím.

Tak třeba jsem mnohokrát viděl na nábřeží mohutnou přístavbu Slovenské národní galerie, která vyvolává pocit monumentality, a opakovaně jsem si předsevzal, že ji navštívím, což se mi podařilo až minulý týden. K mému překvapení jsem tam nenašel žádné stálé expozice jako v Praze nebo jiných velkých městech, ale jen jednu dočasnou výstavu v 1. patře celkem nenápadného Esterházyho paláce. A jak jsem se seznamoval s příčinou, jednak jsem zjistil, že od loňského roku probíhá rekonstrukce celého objektu, a jednak si uvědomil, že ona instituce plní zřejmě trochu jiné funkce než Národní galerie v Praze. Ta pražská slouží v prvé řadě k opečovávání uměleckých památek jí svěřených a jejich prezentaci. S tím se samozřejmě pojí i funkce osvětové, které plní výstavy jako třeba ta loňská o Karlovi IV. Což bezpochyby souvisí s tím, že česká státnost je jaksi nezpochybnitelná a její kontinuita existuje více než 1000 let. A základ Národní galerie sahá nějakých 220 let zpátky k vlastenecky zaměřené české šlechtě.

Naopak Slovenská národní galerie vznikla de jure až v roce 1948, do vínku dostala 500 knih a 500 obrazů a budova v níž sídlí byla pro její potřeby rekonstruována v roce 1955. Kromě vlastních fondů spravuje také Zvolenský zámok, Kaštieľ Strážky, Galéria Ľudovíta Fullu v Ružomberoku a Galéria insitného umeni v Pezinku.

Rozdíl v možnostech a poslání obou galerií je možné vidět při srovnáním dvou výstav. Jedna z nich proběhla předloni v Praze a zabývala se dopadem v podstatě okrajové subkultury na vývoj evropského malířství 20. století. Ta druhá byla zahájena vloni v Bratislavě, skončila 26. února letošního roku a její název byl "Sen X skutočnosť. Umenie a propaganda 1939–1945".

Slovenský prezident Andrej Kiska na výstavě 

Jedna galerie se zabývala souvislostmi staletí existující české státností v evropském kontextu ve 14. století (a ve spolupráci s německými experty), druhá stále živými souvislostmi počátku slovenské státnosti z doby ne tak dávno minulé. Společné je jim v obou případech to, že jde o souvislosti s událostmi evropskými.

Podobná situace je i v divadle. Přestože generální ředitel pražského ND je členem úzkého vedení celoevropské organizace Opera Europe, a divadlo začalo praktikovat hostování zpěváků ze zahraničí, odmítlo uvést ve spolupráci s Collegiem 1704 a dalšími evropskými scénami Vivaldiho Arsildu a radši se prezentuje vlastními silami zprzněnými Dony Giovanni, Popelkami a Poprasky v opeře. Slovenské ND to vzalo jako příležitost zařadit se do evropského kontextu. Na druhou stranu je třeba konstatovat, že  zatímco z Česka je členem Opera Europe ještě ND z Brna a Ostravy, ze Slovenska zatím nikdo.

Ty rozdíly jsou při hlubším pohledu veliké, stírat je je obtížné a jsou zdrojem problémů. Slovensko má jistě hendikep v tom, že nemá kontinuitu v existenci státního útvaru, protože bylo staletí součástí Uherska, i když 250 let byla Bratislava dokonce jeho hlavním městem. A tenhle hendikep možná způsobil, že na rozdíl od trochu a bezdůvodně nabubřelého a přitom zamindrákovaného Česka je Slovensko nakonec v EU víc vnořené než Česko.

A teď si představte, že by se vrátily hranice, po čemž někteří politici volají.  Ať už s poukazem na viníky našich potíží na jejich druhé straně a na ty, kdo nám chtějí ubrat naše zasloužené přednosti. A vůbec nejúčinnější je ukazovat na hrozby, které neopevněná hranice přináší. Samozřejmě nám. Toho všeho lze přece krásně využít k získání, upevnění a udržení vlastní moci.

Postní Collegium 1704 a Jan Martiník

Jan Martiník rozjel letos bohatý program v Čechách. S Českou filharmonií zpíval koncem ledna 3x v Gilgamešovi, pětkrát zpíval Zimní cestu s Davidem Marečkem u klavíru a tentokrát vystoupil opět třikrát s Collegiem 1704, Collegiem vocale 1704 a dirigentem Václavem Luksem v předposledním koncertu jejich cyklu Praha-Drážďany. Luks v tomto večeru nazvaném Miserere představil čistě barokní a převážně církevní skladby, jejichž autory byli Jan Dismas Zelenka (1679-1745), Johann Sebastian Bach (1685-1750) a jeho syn Wilhelm Friedemann Bach (1710-1784).
Koncert neměl slavnostní a monumentální program, byl do značné míry jakýmsi postním zamyšlením. V první části to byly texty ze Starého zákona. Lamentace proroka Jeremiáše jsou postaveny na textu knihy Pláč[1] a jako součást velikonoční liturgie jsou určeny pro obřady ve středu až pátek Svatého týdne. V Lamentaci č. 1 (z celkem 9 Zelenka zhudebnil pouze 3) zpíval sólo Jan Martiník.

V následující skladbě De profundis, zhudebňující 130. žalm, zpíval Martiník spolu s Tomášem Králem, Lukášem Zemanem, Václavem Čížkem a Anetou Petrasovou. Silným dojmem působí zahájení se třemi basy. Skladbu Zelenka napsal v únoru 1724 na památku zemřelého otce a byla hrána při zádušní mši v Drážďanech, později i v Čechách.

Ve druhé části večera zazněla kantáta JS Bacha "Ich habe genug" v původní podobě pro bas a hoboj, teprve po třech letech ji autor upravil pro soprán a flétnu, aby ji mohla zpívat i jeho žena Anna Magdalena. Tato skladba byla poprvé provedena v Lipsku v roce 1727 na Hromnice (svátek Uvedení Páně do chrámu 40 dní po narození), které se tradičně slaví 2. února. Text se vztahuje k evangeliu sv. Lukáše, kde stařec Simeon opakuje "mám dost", neboť se setkal se Spasitelem, což mu podle předpovědi umožní, aby zemřel a v klidu a míru spočinul v náručí Hospodinově. Při tom se hudba rozezpívá. Martiník se svým neokázalým zpěvem, který působí dojmem vnitřního prožitku, se zdá být ideálním interpretem. Před necelými pěti lety nahráli Václav Luks a Collegium skladbu v sopránové verzi s Martinou Jankovou.

Jan Martiník a Katharina Andres - Ich habe genug (foto Petra Hajská)

Působivá a hudebně bohatá však byla především poslední skladba, Zelenkovo Miserere. Tento typ hudby bývá součástí katolických modliteb a centrální částí textu tohoto Miserere je 51. žalm, ve kterém král David prosí o smilování, neboť svedl a oplodnil Batšebu a jejího manžela poslal na smrt. Většinu jejích vět zpívá sbor, ať už celý nebo některé z jeho hlasových skupin, arii "Gloria Patri, et Filio, et Spiritus Sancto" zpívá soprán, zde Alena Hellerová a šlo jí to.

Alena Hellerová - Miserere (foto Petra Hajská)

Rudolfinum 17. března 2017 Collegium 1704 & Collegium Vocale 1704

Václav Luks – conductor
Jan Martiník – bass

J. D. Zelenka — Sinfonia "I penitenti al sepolcro del redentore" ZWV 63
J. D. Zelenka — Lamentationes Jeremiae prophetae I ZWV 53
J. D. Zelenka — De Profundis

W. Fr. Bach — Adagio a fuga d moll F.65
J. S. Bach — Ich habe genug BWV 82
J. D. Zelenka — Miserere in c moll ZWV 57
------------------------------

[1] Nářek nad babylonskými vojsky zničeným Jeruzalémem a nad katastrofou, která dolehla na Judsko v létě 587/586 př. n. l., kdy bylo město dobyto, chrám zničen a obyvatelstvo odvedeno do vyhnanství. Autorství je připisováno proroku Jeremiášovi.

Rockefellerové a kulturní Amerika

Dnešní zpravodajství hlásí, že pár měsíců před 102. narozeninami zemřel v noci na 20. března David Rockefeller, nejstarší člen významné americké rodiny Rockefellerů a poslední z její třetí generace.

David Rockefeller (1915-2017)

Na Rockefellery byly a jsou názory různé. Sotva jim však lze upřít, že svou charitativní činností významně zasáhli nejen do vzdělávání a zdravotnictví, ale i do oblasti umění. Začal s tím už syn šarlatána a bigamisty Johna D. Rockefellera (1839-1937), který vybaven desetitýdenním kurzem pro účetní se stal nejbohatším mužem všech dob a m.j. založil University of Chicago a Rockefeller University. Tím jediným synem a následovníkem byl John D. Rockefeller Jr. (1874-1960), který ovšem měl již řádné univerzitní vzdělání, věnoval se spíš finančnictví, v roce 1933 postavil Rockefellerovo centrum, dnes známé především jako sídlo televize NBC a také vyhlídkovou plošinou v 67. poschodí.

 ROCKEFELLEROVO CENTRUM

Takhle vypadá prostor před Rockefellerovým centrem o Dni nezávislosti:

A do kamene jsou tam vytesána slova, která John D. Rockefeller, Jr. přečetl v rozhlasovém prohlášení 8. července 1941:

•    Věřím v svrchovanou hodnotu jednotlivce a v jeho právo na život, svobodu a možnost usilovat o štěstí.
•    Věřím, že každé právo zahrnuje povinnost; každá příležitost závazek; každý majetek zodpovědnost. 
•    Věřím, že zákon je tu kvůli lidem a ne lidé kvůli zákonu a že vláda je sluhou lidí, ne jejich pánem.  
•    Věřím v důstojnost práce, ať je vykonávána rukama nebo hlavou; že svět nedluží nikomu obživu, ale že dluží každému člověku možnost si na živobytí vydělat.
•    Věřím, že šetrnost je podstatná pro dobře uspořádaný život a že hospodárnost je prvořadou náležitostí každé zdravé finanční struktury, ať už jde o stát, podnikání nebo osobní záležitosti.
•    Věřím, že pravda a spravedlnost jsou základem pro trvalý společenský řád.
•    Věřím v posvátnost slibu a že slovo muže by mělo být stejně spolehlivé jako jeho písemná záruka; že charakter a ne bohatství, moc nebo postavení má nejvyšší hodnotu.
•    Věřím, že vzájemné prokazování užitečných služeb je společnou povinností lidstva a že jen v očistném ohni obětí jsou pohlceny nánosy sobectví a osvobozena velikost lidské duše.
•    Věřím ve vševědoucího a všechny milujícího Boha, ať je vzýván pod jakýmkoli jménem, a že nejvyšší naplnění jednotlivce, největší štěstí a nejširší užitečnost lze nalézt v žití života v souladu s jeho vůli.
•    Věřím, že láska je největší věcí na světě; že ona samotná může překonat nenávist; že právo může a bude triumfovat nad silou.    

John D. Jr. se však neomezil jen na Centrum a pokračoval v rozsáhlých charitativních aktivitách od koupě sbírek pro Metropolitní muzeum a darování pozemků pro výstavbu jeho pobočky, přes darování pozemků pro OSN a financování a také poskytnutí pozemků pro vybudování Muzea moderních umění nedaleko Rockefellerova centra.

MUSEUM OF MODERN ART

Duší projektu MoMA však nebyl John D. Jr., nýbrž jeho žena Abigail Greene "Abby" Aldrich Rockefeller (1874 - 1948), která začala kolem roku 1925 sbírat moderní umění a svou sbírku měla vystavenou doma, to je v 7. patře desetipodlažního paláce na adrese 10 West 54th Street, tehdy největším rodinném sídle na Manhattanu. V roce 1929 se spojila s dalšími dvěma dámami z nejlepších newyorských kruhů a založily Muzeum moderního umění. Muzeum získalo perfektní spolupracovníky a managery, ovšem John D. Jr. této formě uměleckého projevu příliš nedůvěřoval a nelze se divit, když Diego Rivera, na radu Abby najatý při výstavbě Rockefellerova centra pro výzdobu centrálního paláce 30 Rockefeller Plaza, tam vyvedl Lenina v barvách. Ostatně počátkem 30. let měl s realizací tohoto mamutího projektu starostí víc než dost. Pár let proto trvalo, než se John D. Jr. nechal zlomit a dodal 3 bloky od Rockefeller Center prostory pro vlastní sídlo muzea. Mezi ně patřila i parcela, na níž stávalo sídlo rodiny, neboť ta se přesunula o 2 km dál do 740 Park Avenue a staré sídlo bylo zbouráno.

Do nových prostor se muzeum nastěhovalo v roce 1939 a sídlí tam dosud. Abby Rockefeller se podílela na vedení muzea do roku 1945, ale už v roce 1939 se stal prezidentem její syn Nelson Rockefeller. Když byl v roce 1958 zvolen gůvernérem státu New York, jeho místo zaujal jeho mladší bratr David Rockefeller (nar. 1915), který byl do konce života čestným prezidentem. Ten nedávno věnoval muzeu 100 mil. $ a další prostředky mu připsal v závěti. Ve správních orgánech muzea jsou i další Rockefellerové. Celkový majetek muzea (bez exponátů) dosahuje zhruba 1,5 mld. $ a roční náklady 180 mil. $.

LINCOLN CENTER

Když JD Rockefeller Jr. připravoval koncem 20. let minulého století vybudování Rockefeller Center v manhattanském Midtownu, měla být jeho součástí i nová Metropolitní opera. Krize a další okolnosti přípravu zdržely, a tak nová opera postavena nebyla, "jen" Radio City Music Hall pro 6000 diváků. Když však jeho nejstarší syn JD Rockefeller III. (1906-1978) připravoval počátkem 50. let projekt Lincoln Center v Upper West Side, opera se stala jeho jádrem. Ovšem MET není ani zdaleka jediná stavba centra.

Metropolitní opera z roku 1966

Na půdě centra je dnes celkem 26 míst, kde se dají provozovat a poslouchat či zhlédnout umělecké produkce. Středem Centra je Lincoln Square s centrální fontánou, kterou obklopují Avery Fisher Hall (sídlo New York Philharmonic), Metropolitan Opera House a ‎David H. Koch Theater (sídlo New York City Ballet) pro 2700 + 3900 + 2700 diváků. A ten trojúhelník vpravo od Lincolnova náměstí je Dante Square, trojúhelník nad ním Tucker Square[1] a o kousek dál je i Verdi Square.

Zatím posledním přírůstkem k sálům, které využívají organizace Lincolnova centra je Frederick P. Rose Hall pro 1200 diváků v Time Warner Building na Columbus Square, domovská scéna Jazz at Lincoln Center.

 Lincoln Center představuje 12 organizací, z nichž jedna je Lincoln Center for the Performing Arts, a další pak:

• The Chamber Music Society of Lincoln Center 
• The Film Society of Lincoln Center
• Jazz at Lincoln Center
• The Juilliard School4
• Lincoln Center Theater
• The Metropolitan Opera
• New York City Ballet
• New York City Opera
• New York Philharmonic
• The New York Public Library for the Performing Arts
• The School of American Ballet

Leč tohle všechno uvádím hlavně proto, abych se nakonec vrátil k Metropolitní opeře, která je dnes celosvětově známá především díky tomu, že z iniciativy generálního ředitele Gelba vysílá od roku 2006 do celého světa až 10 přímých přenosů operních představení obsazených nejlepšími zpěváky ročně v rámci projektu "The Met: Live in HD",

schodiště Metropolitní opery

Divadlo uvedené do provozu v roce 1966 je však charakteristické i tím, že se jedná o největší operní scénu na světě. Hlavní schodiště je vyzdobeno plastikami Léto a "Klečící žena: Památník Debussyho" od francouzského sochaře Maillola a na stěnách za prosklenou čelní fasádou jsou umístěna plátna Marca Chagalla veliká 9x11 m a nazvaná Triumf hudby, resp. Zdroje hudby. V přízemním bufetu je také skryta busta slavného tenoristy Enrica Carusa, po jehož boku zde slavila před 1. světovou válkou své největší úspěchy Ema Destinová. Úspěchy byly až takové, že nemít kabelku s monogramem ED znamenalo být out.

Chagallův obraz Triumf hudby

Přestože je MET takovýmto operním obrem, nebo možná právě proto, potýká se již několik let s nemalými finančními problémy, které řeší úvěry a pomalým rozpouštěním majetku nadace. Letos na př. dala jako zástavu za úvěr obě sochy Mailollovy, již dříve Chagallovy obrazy.

DODATEK

Save the National Endowment for the Arts

Operní drby - březen 2017

- Od 28. února do 14. března proběhlo v La Scale pět představení La Traviaty a ve třech z nich zpívala Violettu Anna Netrebko (alt. Ailyn Perez). K roli se vrátila po 8 letech a kritiky pěly superlativy a ocenily její plný hlas a zralou postavu. Alfredo Germonta zpíval Francesco Meli, jeho otce 75letý a stále při síle Leo Nucci. Dirigent Nello Santi je ještě o 10 let starší a poprvé v La Scale dirigoval v roce 1971.

 

- Skvělá italská mezzosopranistka Anna Caterina Antonacci (55) se vzácně objevila v USA, aby v opeře San Francisco zazpívala třikrát monodrama Francise Poulenca La Voix humaine (1958) v programu doplněném několika písněmi. Ve vystoupeních, která se uskutečnila 11., 14. a 17. března ji na klavír doprovázel Donald Sulzen.

- Po premiéře v neděli 12. března se v sobotu 18. března v 19 hodin uskutečnil IT přenos představení veristické opery Andrea Chénier italského skladatele Andrea Giordano z Bavorské státní opery v Mnichově. V režii Philippa Stölzla a hudebním nastudování Omer Meir Wellbera zpívali v hlavních rolích Jonas Kaufmann, Anja Harteros, Luca Salsi a Doris Soffel. Scéna byla horizontálně a vertikálně rozparcelována tak, aby i neřečené bylo vidět a i hloupý pochopil, o co jde. Otázka je, měl-li pak dost času na muziku, která byla výborná.

- Národní divadlo uvedlo novou Tosku v režii Arnauda Bernarda, který dělal m.j. i Traviatu ve Státní opeře. Nepředstavuje špičku, ale není ani úplné béčko ve svém oboru. Představení se odehrává na mapě Říma a je tam i datum 1923, ale kostýmy připomínají i jiné totality 20. století. Hlavní roli zpívala působivě Barbara Haveman (pokračovat v ní bude ve Stuttgartu) a Caravadossiho Valter Borin, univerzální italský muzikant, ovšem mnoho psů - zajícova smrt. Zloducha Scarpia pak ztvárnil domácí Jiří Sulženko. Aktualizace byla jistě pěknou intelektuální hrou pro režiséra, mně jako divákovi spíš vnášela do děje rušivá vedlejší témata. Byla to sice Tosca, ale místo do hloubky se rozprostřela do šířky. Ne-li rozplizla.

- Metropolitní opera dál snižuje věk průvodců představeními v Live in HD. Po čtyřicátníkovi Ericu Owensovi uváděla tentokrát třicátnice Isabel Leonard Traviatu. Její mluva je kultivovaná, její exteriér prvotřídní, ale zcela přirozeně jako o generaci starší matadorky zatím nepůsobila. Bylo až moc vidět, jak hlídá vymezený čas. Ovšem Owens byl poprvé značně prkennější.

- Tatáž Isabel Leonard podle kritik excelovala jako Charlotte v Massenetově Wertherovi, jehož letošní serie skončila 9. března. Představitelem Werthera byl Vittorio Grigolo.

- Navštívil jsem představení Slavík / Jolanta v Národním divadle, protože jsem chtěl živě slyšet vítězku Operalie 2009. Julia Novikova zpívat bezpochyby umí, i když do operní extraligy se nepropracovala, ale Olga Jelínková mne v této roli a inscenaci zaujala víc. Není snadné naroubovat zpěváka smysluplně na jedno představení.

- 24. března se v Brně koná premiéra opery Láska na dálku francouzsko-finské skladatelky Kaija Saariaho. Režisérem je šéf brněnské opery Jiří Heřman a roli Clémence, podle mne hlavní postavy opery, alternují Pavla Vykopalová a Lucie Hájková. Bude zajímavé ji porovnat s velmi úspěšným provedením v MET v lednu tohoto roku.

- Na co jít v dubnu v Česku:

8       Opera Plzeň, premiéra Dvořákovy Rusalky, detaily divadlo tají

23     Opera Opava, premiéra Dvořákovy Rusalky (detaily)

27     ND Ostrava, premiéra Smetanova Tajemství v rámci dlouhodobého projektu nastudování všech Smetanových oper. V červnu bude opera uvedena v Litomyšli

- Na co jít v dubnu jinde v Evropě:

2       Berlin, Komische Oper. Barrie Kosky režíruje novou inscenaci opery Mussorgského Trh v Soročincích s Jens Larsenem a Agnes Zwierko, dirigent Henrik Nánási

2       Zurich, Oper. Juan Diego Flórez a Anna Stéphany zpívají v nové inscenaci Werthera, v režii Tatjany Gürbaca a pod taktovkou Cornelia Meistera

7       Baden-Baden, Festspielhaus. Simon Rattle diriguje novou inscenaci Tosky s Kristīnou Opolais, Marcelo Álvarezem a Jevgenijem Nikitinem; režie Philipp Himmelmann

8       Linz, Landestheater. Nová produkce Hindemithovy Die Harmonie der Welt, s Seho Changem v roli Keplera, dirigent Gerrit Priessnitz, režie Dietrich Hilsdorf

8       Salzburg, Grosses Festspielhaus. Christian Thielemann diriguje Die Walküre v obnovené inscenaci z roku 1967, kdy zahajovala Salzburg Easter Festival. Zpívají Anja Kampe, Vitalij Kowaljow, Anja Harteros a Peter Seiffert, režie Vera Nemirova a scéna Günther Schneider-Siemssen

12     Milan, La Scala. Riccardo Chailly diriguje novou produkci La gazza ladra se zpěváky Rosa Feola, Serena Malfi, Paolo Bordogna, Alex Esposito a Michele Pertusi, režie Gabriele Salvatores

15     Paris, Opéra Bastille. Aida Garifullina zpívá hlavní roli v nové inscenaci Snow Maiden režiséra Dmitri Tcherniakova, dále Martina Serafin, Ramón Vargas, Ekaterina Semenchuk a Vladimir Ognovenko, diriguje Mikhail Tatarnikov

24     London, Royal Opera House. Thomas Adès diriguje první britské uvedení The Exterminating Angel s Audrey Luna, Sally Matthews, Anne Sofie von Otter, Iestyn Davies, Charles Workman, Frédéric Antoun, Thomas Allen a John Tomlinson, režie Tom Cairns

26     Strasbourg, Opéra. Elena Tsallagova zpívá hlavní roli v nové produkci Cavalliho opery;  režie Mariame Clément, dirigent Christophe Rousset

30  Frankfurt, Oper. Lothar Zagrosek diriguje novou inscenaci tří Krenkových oper Der Diktator, Schwergewicht a Das geheime Königreich v režii Davida Hermanna new with casts including Davide Damiani, Juanita Lascarro and Sydney MancasolaTom Cairns

Dva a půl Moraváka ve světě

A všichni muzikanti. Začnu od nejmladšího. Jmenuje se Jan Martiník, narodil se a vystudoval v Ostravě, je mu 33 let a má krásný bas, díky kterému se před necelými osmi roky probojoval do finále jedné z největších pěveckých soutěží na světě -  BBC Cardiff Singer of the World a v její písňové části zvítězil. To už ale byl členem Komische Oper Berlin, odkud po 3 letech odešel a nyní je pátou sezónu členem Deutsche Staatsoper Berlin. Vystupuje také s Českou filharmonií a Collegiem 1704.

Tomu druhému je 40 let, je z Brna, jmenuje se David Mareček, je to klavírista a od února 2011 úspěšný generální ředitel České filharmonie v Praze, který má čerstvě uzavřenou smlouvu do roku 2023. Občas, jak mu ředitelské povinnosti dovolí, hraje komorní hudbu.

A tomu nejstaršímu by bylo 220 let a byl to Moravák jen zčásti. Na horské pláni pod Králickým sněžníkem hospodařil jeho děd a narodil se tam jeho otec. On sám se narodil a žil ve Vídni a byl to bohem nadaný muzikant, který mimo jiné napsal v roce 1827 na slova básní Wilhelma Müllera cyklus písní  Zimní cesta ("Die Winterreise"). Jmenoval se Franz Peter Schubert.

A Jan Martiník spolu s Davidem Marečkem se spojili a nastudovali právě tento cyklus, který představili v Martiníkově Ostravě, potom v Plzni, Praze, dnes ve Zlíně a poslední štace bude za týden Marečkovo Brno. Na Schubertovu Vídeň se tentokrát nedostalo. Ale pražský koncert bude ze záznamu vysílat stanice Vltava v neděli 19. března v 15 hodin, takže slyšet je bude i na pólech.

Tolik technikálie. Podstatné však je, že Martiníkův pohyblivý a sametový bas umožňuje vyjádřit nálady jednotlivých písní, kterých je 23 a tak udržet pozornost diváků po celých 75 minut, které pořad trvá. Oba muzikanti hráli a zpívali přirozeně bez zbytečných dramatických gest a nepotřebných dynamických extrémů, skoro jako kdyby vyprávěli příběh. Což zřejmě odpovídá i jejich naturelu. Jestliže má hudba přinášet potěšení, tak tady se to podařilo.

Ostatně se to čekalo, v publiku byla řada lidí, kteří na abonentní koncerty Českého spolku pro komorní hudbu běžně nechodí. Někteří po koncertu spěchali na raut, jako pánové Darjanin a Vejvoda, jiní odcházeli, jako paní Červená. Že by nebyla vítána? Mimochodem, klobouk dolů před její vitalitou a elegancí.

Konec jedné Traviaty

Na sobotu 11. března zařadila Metropolitní opera do svého programu přímých přenosů Deckerovu produkci zřejmě nejoblíbenější opery současnosti, Verdiho Traviaty. Předcházející dvě produkce v Metropolitní byly dílem Franco Zeffirelliho (1989 a 1998).

Ta současná měla v Metropolitní opeře premiéru na Silvestra roku 2010 a toto byli její autoři:

Režie.....................Willy Decker
Scéna.....................Wolfgang Gussmann
Kostýmy................Susana Mendoza
Světla....................Hans Toelstede
Choreografie.........Athol Farmer

Metropolitní ovšem nebyla první scénou, kde tuto produkci diváci viděli. Jí byl Salcburk, resp. jeho Grosses Festspielhaus, kde měla premiéru 8. srpna 2005, který byl svědkem obrovského úspěch jak Deckerovy režie, tak a možná především hlavních představitelů, jimiž byli Rolando Villazon a Anna Netrebko. Oba byli v té době ve vrcholné formě nejen pěvecké (Villazonovy problémy začaly o 2 roky později), ale i herecké. Doslova senzační úspěch je vynesl na vrchol světové operní scény a spolu s nimi i Deckerovu inscenaci. A upřímně řečeno dokud bude tato inscenace existovat, a její záznam je dostupný na DVD i youtube, a přes to, že je to už 12 let a oni spolu již 8 let nezpívají, těžko je může někdo překonat.

Zmíněná newyorská premiéra měla obsazení následující:

Violetta.................Marina Poplavskaya
Alfredo.................Matthew Polenzani
Germont...............Andrzej Dobber
Conductor............Gianandrea Noseda

Přesto co bylo řečeno o Salcburku, zůstává faktem, že na takto minimalistické scéně mohou zpívat jen mimořádné pěvecké osobnosti, v opačném případě by to bylo fiasko. A těmi Ruska Poplavskaya, přes všechny její problémy je, stejně jako Polenzani. Proto nepřekvapuje, že ohlasy premiéry v prosinci 2010 v Metropolitní velmi lichotivé.

V další sezóně, a to v dubnu 2012 zpívala Violettu ve svém předposledním angažmá v MET francouzská sopranistka Natalie Dessay v alternaci s Hei-Kyung Hong. Otce a syna Germontovy pak zpívali opět Matthew Polenzani a spolu s ním Dmitri Hvorostovsky.

Třetí sezóna byla v roce 2013 obsazena těmito zpěváky

Violetta..................... Diana Damrau  
Alfredo......................Saimir Pirgu
Germont....................Plácido Domingo

Dirigoval Yannick Nézet-Séguin.

Ve čtvrté sezóně 2014/2015 zpívaly Violettu Marina Rebeka a Sonya Yoncheva. Ta poslední místo Mariny Poplavské, která ve 37 letech zcela skončila se zpíváním.

Marina Rebeka a Stephen Costello

A v letošním roce zpívá Violettu opět Sonya Yoncheva a vedle ní jako Alfredo americký tenor Michael Fabiano. Druhou část z celkem 15 představení zpívá Italka Carmen Giannattasio, stejně jako Yoncheva vítězka Operalie. Mezi čtyřmi starými Germonty se objeví i duše Operalie Placido Domingo, v přenosu to však byl Thomas Hampson, který roli zpíval už v Salzburgu a dnes, kdy překročil šedesátku je snad ještě lepší.

Sonya Yoncheva

Yoncheva má podobný dar jako Netrebko, totiž splynout s rolí tak, že je absolutně věrohodná a člověk přestane vnímat, že jde o pouhé divadlo. A to všechno na prázdné scéně. Její Violetta je naprosto mimořádná. Fabiano, který má jeden z nejnádhernějších sametově hladkých tenorů, působil proti ní studeně, někdy až neúčastně. Což nijak nesnižuje kvality tohoto mladého Američana, který v roce 2014 získal dvě nejprestižnější americká ocenění, totiž Beverly Sills Artist Award a Richard Tucker Award. K tomu je navíc držitelem pilotní licence.

Je škoda, že touto sezónou Deckerova produkce v MET definitivně končí a nová se zřejmě objeví až v sezóně 2018-2019.  Show must go on. Přesto tuto inscenaci vidělo a ještě uvidí v celkem 52 představeních nějakých 180 000 návštěvníků divadla a ve dvou přenosech možná dalších 600 000 ctitelů opery. Jaký asi má pocit 67letý německý režisér Willy Decker, pokud má čas si to uvědomit. Asi spíš ne, protože jen během příštích 12 měsíců budou uvedeny opery Wagnera, Verdiho, Čajkovského a Pucciniho na scénách divadel v Paříži, Drážďanech a Stuttgartu.

Vivaldi, Radok a Luks

Aneb jak si ND Praha zachovalo tvář a dalo přes ní facku, neboli ze Slovenska mimo Prahu do Evropy.

Collegium 1704 a jeho duše Václav Luks dnes patří mezi uznávané interprety barokní hudby a to zdaleka nejen v Česku. Ve čtvrtek 9. března uvedli třetí operu na velkém divadle. Tou první byl Händelův Rinaldo v pražském Národním divadle v roce 2009 nastudovaný francouzskou herečkou a režísérkou Louise Moaty. To bylo za šéfa opery Heřmana. Na scéně Národního divadla se hrál 23x. Následovala Myslivečkova L´Olimpiade v roce 2013 režírovaná Ursel Hermann se šesti představeními, jehož premiéra byla nejasná dokud Collegium na poslední chvíli nepodpořil milionem korun sponzor. To bylo za šéfa opery Rocca. Třetí opera, Vivaldiho Arsilda, byla původně plánovaná také pro Národní divadlo Praha. Typuji, že Václav Luks oslovil šéfdramaturga ND, ten se obrátil na Davida Radoka, a ten zpětně na Václava Lukse a když se ti dva dohodli, tak Praha prohlásila ne. A to za šéfa opery Kofroně. Asi si ve zlaté kapličce u Vltavy řekli máme na víc a vytáhli se Popraskem v opeře.

Tak se do hry dostalo Slovenské národní divadlo a protože se díky společnosti Gesamtkunstwerk našel i sponzor a občanské sdružení Centrum starej hudby operu zařadilo jako součást festivalu Dni starej hudby, získal projekt i širší společenskou podporu. Příprava jistě nebyla jednoduchá, Václav Luks musel paralelně nastudovat koncert Královské slavnosti ve Versailles a 4 dny po repríze Arsildy se konají další tři koncerty, ale nakonec se vše zdařilo i díky tomu, že Collegium získalo v Praze prostory, kde mohly probíhat zkoušky, takže do Bratislavy se všichni přesunuli až týden před premiérou.

Opera samotná měla premiéru v roce 1716 v tehdejší operní Mekce Benátkách, divadlo Sant´Angelo však už dávno nestojí a protože tento obor byl spíš komerční záležitost a "spotřeba" byla vysoká, brzo zapadla. Ostatně i samotný Antonio Vivaldi (1678-1741) je dodnes vnímán především jako skladatel instrumentální hudby a hlavně Čtvera ročních období, přestože oper napsal téměř sto, přičemž první byla provedena v roce 1713. Libretisté tehdy čerpali své náměty převážně z historie až mytologie a Arsilda je také takový příběh plný ztroskotaných lodí, falešné identity, zmizení a znovuobjevení, podivných lásek, předstírání a lží osob královských.

A díky Davidu Radokovi nezůstalo jen u formátu barokní taškařice-dramatu, protože dokázal propojit tento pseudohistorický příběh a dobu v níž opera vznikala s osobním vnímáním dnešního světa a svými obavami z jeho budoucnosti. Nejde však o žádnou moralitu, ty souvislosti působí naprosto přirozeně. Radok představení nejen režíroval, ale navrhl i scénu. Ta představuje jednoduchý prostor částečně předsunutý před jeviště, který perspektivně ustupuje a v bočních stěnách i na pozadí jsou okna a dveře, které se podle potřeby otevírají. Otvory v zadní stěně pak jsou vidět obrazy, které dotvářejí atmosféru. Spolu s minimem rekvizit, které představují především stoly a průhledné plastové židle, jde o ideální scénu pro přenesení inscenace do jiných divadel. O to větší roli hrají kostýmy, vyrobené zčásti z papíru, které se od čistě barokních postupně mění v civilní oděvy současné tak, aby vynikla podobnost lidského jednání před 300 lety a dnes. Funkční je i malý baletní soubor, který dotváří atmosféru představení.

Stejně tak klíčovou je ovšem hudba v podání Collegia 1704, Collegia vocale 1704 a sedmi zpěváků - sólistů. Vivaldiho hudba je průzračná a působí posluchači radost, což však neznamená, že je to pro muzikanty nějaká snadná záležitost. Hezky to charakterizoval David Radok když prohlásil, že pokud se vytvoří přiměřená atmosféra, mohou v Pucciniho opeře zpívat i béčkoví zpěváci a přesto je výsledek únosný. V barokní opeře to však nejde, tam není za co se schovat, a tak všechny výkony byla na úrovni. Snad bych vyzdvihl Lucile Richardot jako Liseu, jejíž part se mi zdá nejnáročnější a Mirindu domácí zpěvačky Lenky Máčikové. Tu jsem ocenil před 3 lety jako Bystroušku v pražském Národním divadle a teď se vynořila v Bratislavě v diametrálně odlišné roli a typu hudby a byla opět vynikající herecky i pěvecky. O náročnosti těchto rolí svědčí i fakt, že Máčiková se vzdala několika nasmlouvaných vystoupení v pražském Národním divadle, aby její barokní zpěv byl dostatečně stylový. Ale toto hodnocení je poněkud nespravedlivé k ostatním zpěvákům včetně sboru, protože nějakou zjevnou slabinu jsem nezaregistroval.

Téměř 3 1/2 hodiny trvající představení mělo obrovský úspěch, búúú zaznělo jen při příchodu Davida Radoka na jeviště a zřejmě jen z jedněch úst. Ten úspěch byl zcela zasloužený, protože vedle tradičně dokonale zvládnuté hudební stránky dostalo představení ještě další dimenzi tím, jak režisér dokázal nenásilně vytvořit oblouk přes staletí, která uplynula od premiéry benátské do dneška. Není zcela optimistický, ale jak říká, Benátky přežily, tak snad přežijeme i my. A proto si myslím, že za Rediscovered Work by inscenaci slušela Opera Award.

Po premiéře a repríze 12. března ve Slovenském národním divadle se představení přesune postupně do Opéra de Lille (19., 21. a 23. května 2017)​,​ ​​​Théâtre​ de​ la ville de Luxembourg​​​ (3​1​.​ května a 2. června 2017), ​​​Théâtre de Caen ​(1​3. ​a 15. června 2017)​ ​​a ​​​Opéra Royale​ de ​Versailles​ (​23. a 25. června 2017). Uvedené operní domy jsou také koprodučními partnery Slovenského národního divadla.

Premiérové představení přenášela také slovenská televize ve spolupráci s francouzskou produkční společností Ozango a záznam má být vydáno na DVD nosiči. V tuto chvíli ho lze také spustit na IT stránce Slovenského rozhlasu a televize.

Antonio Vivaldi: Arsilda
(libreto: Domenice Lalli - ten se však po Vivaldiho úpravách k textu nehlásil)
Premiéra 9. března 2017 ve SND

Dirigent: Václav Luks
Režie a scéna: David Radok
Výtvarník: Ivan Theimer
Kostýmy: Zuzana Ježková
Choreograf: Andrea Miltnerová
Světelný design: Přemysl Janda

Arsilda: Olivia Vermeulen
Lisea: Lucile Richardot
Barzane: Kangmin Justin Kim
Tamese: Fernando Guimarães
Cisardo: Lisandro Abadie
Mirinda: Lenka Máčiková
Nicandra: Helena Tamelová-Hozová
Spoluúčinkuje: Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704

Dva optimistické koncerty v Rudolfinu

Bylo to koncem února v Rudolfinu a byly dva. Ten první hrála Česká filharmonie, která jako sólistu pozvala Radka Baboráka, který se před léty, než odešel do světa, stal jako osmnáctiletý mladíček na dva roky jejím hlavním hornistou. A druhý sólista byl kolektivní - 13 dechařů z Hudby Hradní stráže a Policie České republiky.

Všechny skladby spojuje optimismus související s dobou a účelem. k němuž byly napsány. Lyrická 4. symfonie Bohuslava Martinů byla dokončena 14. června 1945. Odráží slavnostní náladu doby, energii a mladistvý optimismus a jsou v ní slyšet ozvěny dvořákovské melodiky. Skladba byla objednaná bohatým mecenášem Williamem Zieglerem a podle místa, kde se tak stalo, nese podtitul Noroton, v Česku bychom řekli třeba Jevany.

Další skladba byl druhý koncert pro lesní roh Richarda Strausse premiérovaný na festivalu v Salzburgu roku 1943. Strauss byl synem prvního hornisty mnichovské opery a profesora na hudební akademii tamtéž a pro lesní roh měl slabost. První hornový koncert napsal v 19 letech a o 2 roky později ho uvedl Hans von Bullow v Meiningenu s dvorským orchestrem, jehož se stal Strauss vzápětí šéfem. Druhý hornový koncert napsal o 60 let později a bývá označován za vrcholnou skladbu pro tento nástroj. Premiéru s hornistou Gottfriedem von Freibergem a Salzburg Festival Orchestra dirigoval v Mozarteu Karl Böhm. V porovnání s předcházejícími autorovými skladbami je mimořádně lyrický.

A konečně třetí skladba byla Janáčkem napsána pro pražský všesokolský slet v roce 1926. Osm let po zrodu republiky, krize teprve přijde. Janáček sám k tomu napsal, že vyjadřuje "dnešního svobodného člověka, jeho duševní krásu a radost i jeho sílu a odvahu jíti bojem k vítězství.“ Původní název byl Vojenská sinfonietta, pak Sinfonietta a dodatečně Janáček přidal každé z pěti vět hudebně místopisný brněnský podtitul. Nic z toho není podstatné, hudba není literatura.

Z toho, co je o skladbách napsáno, je zřejmé, že pocit z koncertu musel být jasný a radostný. Zvlášť, když hornový part hrál muzikant tak mimořádných kvalit, jako je Radek Baborák.

Rudolfinum 22. února 2017
Program
Bohuslav Martinů - Symfonie č. 4 H 305
Richard Strauss - Koncert pro lesní roh č. 2 Es dur
Leoš Janáček - Sinfonietta

Interpreti
Radek Baborák - lesní roh
Hudba Hradní stráže a Policie České republiky
Jiří Bělohlávek - dirigent
Česká filharmonie

A ten druhý koncert o pár dní později byl věnován převážně hudbě francouzské. ale jako kdyby pokračoval v duchu toho předcházejícího. Mne osobně nejvíc zaujala Poulenkova lehká a radostná Sinfonietta plná tanečních rytmů, a protože romantický Bruchův koncert byl mistrně podán oběma sóĺisty, skladby Gabriela Fauré zůstaly jaksi upozaděny. Paul Meyer je pravděpodobně nejlepší a rozhodně vynikající francouzský klarinetista, Pavel Svoboda je výborný violista PKF a celý večer měl pozitivní atmosféru vracející mi vzpomínky na mé nejlepší zážitky s tímto orchestrem.

Rudolfinum, 26. února 2017
Mezi Rýnem a Seinou
Gabriel Fauré - Pelléas et Mélisande, suita op. 80
Max Bruch - Koncert pro violu, klarinet a orchestr e moll, op. 88
Gabriel Fauré - Masques et bergamasques, suita op. 112
Francis Poulenc - Sinfonietta, FP 141

Interpreti
Stanislav Svoboda - viola
Paul Meyer - klarinet, dirigent
PKF

Dvakrát belcanto

První ve Stavovském divadle, hudbu zkomponoval Caetano Donizetti (1797-1848) a premiéra proběhla v Neapoli v roce 1827. Jak zřejmo, jde o opery a to frašku, tedy obor který dnes obhospodařuje úplně jiný žánr. Proto s ním mají jak inscenátoři, tak diváci, a hlavně kritici nemalý problém. Ovšem je to Donizetti a navíc jej musí zpívat školení operní zpěváci, takže kde jinde to dávat, než v opeře. Tato fraška je dosti hloupá a nepomůže ani aktualizace spočívající v tom, že se hraje v tělocvičně se dvěma dějotvornými záchodky v pozadí, důležitou rekvizitou jsou mobilní telefony a uklízečka pobíhá po scéně se sluchátky na uších.

žertovná scéna - Michaela Kapustová na záchodku

další žertovná scéna - Roman Janál na koze

Z těch zpěváků, které jsem slyšel, mě nejvíc zaujali Kateřina Kněžíková jako Daria a Marek Gurbaľ v roli matky druhé zpěvačky. Kněžíková pěvecky stále roste a je na ní vidět kvalitní školení, Gurbalova "sukňová" role je náročná a zpěvák se s ní vyrovnal pěvecky i herecky. Jinak posuzovat kus necítím potřebu, protože se vymyká mému vkusu.

Gaetano Donizetti: Poprask v opeře
Hudební nastudování a dirigent: Enrico Dovico
Režie: Radim Vizváry
Scéna: Lucie Škandíková
Kostýmy: Petra Vlachynská
Světelný design: Karel Šimek
Sbormistr: Martin Buchta
Choreografie: Miřenka Čechová
Dramaturgie: Beno Blachut ml.
Orchestr a Sbor Národního divadla
Tanečníci a mimové
Premiéra 9. února 2017 Stavovské divadlo Praha

Obsazení 2. března 2017:
Daria – Kateřina Kněžíková 
Procolo – Roman Janál
Biscroma Strappaviscere – Igor Loškár 
Agata – Marek Gurbaľ 
Luigia – Michaela Kapustová 
Guglielmo – Josef Moravec 
Pippetto – Kateřina Jalovcová 
Cesare Salzapariglia – Pavel Švingr 
Impresário – Zdeněk Plech 
Inspicient –  Michael Kubečka 
Inspektor – Ondřej Koplík 
Producent – Miloslav Mejzlík
Uklízečka – Halka Třešňáková
Trenér – Martin Buchta

- - - - - - - - - - -

Druhé představení belcantové opery se odehrálo ve Státní opeře v Mnichově a byla to 34. opera Gioacchina Rossiniho (1792-1868) Semiramis, jejíž premiéra se konala roku 1823 v benátském divadle La Fenice. Po dalších pěti premiérách s psaním oper ve 37 letech skončil. Námět Semiramis byl v 18. století oblíbený a i když existuje několik variant, jak to s touto asyrskou královnou z 9. století před Kristem vlastně bylo, vznikla na toto téma řada oper, včetně dvou českých (Mysliveček a Jírovec).

Tady si libretista zvolil za základ Voltairovo drama a komplikovaný děj vydá na téměř 3 1/2 hodiny hudby.

A hudby nádherné, začínající známou předehrou. A v tom je ten problém. Dílo je tak dlouhé, děj tak spletitý a hlavní role tak náročné, že se po premiéře nesetkala s velikým úspěchem, což údajně bylo jedním z důvodů proč odešel z Itálie. Ostatně ani v Čechách se moc nehrála, popravdě jsem našel zmínku o pouze jednom nastudování, a to roku 1864 v Prozatímním divadle. Čest praporu zachránilo Collegium 1704, které vloni spolu s italskou zpěvačkou Annou Bonitatibus provedlo třikrát její projekt Semiramis, kde zpívá árie nejen z Rossiniho, ale i dalších skladatelů, kteří příběh zhudebnili.

K ději opery. Základní problém spočívá v tom, že královna svého času přinutila svého milence, aby otrávil jejího manžela, ztratila malého syna a právě v okamžiku, kdy drama začíná, má oznámit jméno následníka. Vtom se objevuje mladý bojovník, v kterém našla zalíbení a ona ho vybere jako nového krále. Posléze se ukáže, že je to vlastně její ztracený syn a ona ve snaze zabránit boji mezi ním a svým milencem-královrahem se připlete pod meč svému synovi, který ji podřízne. Všechno je samozřejmě složitější a uhlídat děj je pro diváka docela těžké.

Aby se ve všem neztratil, chce to kvalitní režii a skvělé zpěváky. Režie je otázkou vkusu doby, zde je prostředí zčásti aktualizováno až tak, že někde se téměř dotýká současnosti, také kostýmy jsou inspirovány módními styly sahajícími přes staletí. A jasně ukazuje zrůdnost všech totalitních a diktátorských režimů. Pokud jde o zpěváky, osou představení je Semiramis, která v Joyce DiDonato našla ideální představitelku. A že to je její parketa, o tom svědčí i fakt, že má na svém kontě dva velké projekty: "Drama Queens" a "Rossini: Colbran, the Muse - Joyce DiDonato". Přitom o Semiramis se občas tvrdí, že to je poslední barokní opera a Isabella Colbran zpívala Semiramis při premiéře (neboť kromě toho, že skvěle zpívala, byla též Rossiniho manželkou). Jejími protějšky jsou Alex Esposito jako Assur a Daniela Barcellona jako Arsace. Zatímco DiDonato vyniká spojením dokonalého zpěvu s expresivním hereckým výkonem, Espositova větší síla je v herectví a Barcellona je lepší jako zpěvačka. Skvělý koloraturní tenor je však také Lawrence Brownlee.

I když Semiramis nepatří mezi nejhranější kusy, je kompletní opera na youtube k dispozici v několika nahrávkách, včetně z benátského La Fenice z roku 1992, kde hlavní roli zpívala Mariella Devia.


Joacchino Rossini: Semiramis
Libreto - Gaetano Rossi podle Voltaira
Hudební nastudování a dirigent - Michele Mariotti
Režie - David Alden
Scéna - Paul Steinberg
Kostýmy - Buki Shiff
Video - Robert Pflanz
Choreografie - Beate Vollack
Světla - Michael Bauer
Režijní spolupráce - Frauke Meyer
Dramaturgie - Daniel Menne
Sbor - Stellario Fagone
(koprodukce Royal Opera, Covent Garden Londýn / Bayerische Staatsoper Mnichov)
Premiéra 12. února 2017 Nationaltheater Mnichov

Obsazení 26. února: Semiramide - Joyce DiDonato
Assur - Alex Esposito
Arsace - Daniela Barcellona
Idreno - Lawrence Brownlee
Azema - Elsa Benoit
Oroe - Simone Alberghini
Mitrane - Galeano Salas
L'ombra di Nino - Igor Tsarkov
Bayerisches Staatsorchester
Chor der Bayerischen Staatsoper
Opernballett der Bayerischen Staatsoper

Netřeba zoufati, pokrok je zřejmý

A bylo hůř. Posuďte sami, jak šel v minulém století život v malé jihočeské vsi Lčovice (a někdy i ve světě), který zachytili ředitelé místní jednotřídky ve školních kronikách:

Školní rok 1900-01

Školní rok zahájen jako vždy vzýváním Ducha Svatého dne 16. září 1900. Do expositní třídy zdejší zapsáno bylo 43 dítek, z nichž všechny byly náboženství katolického. Do vyučování ženským ručním pracím chodilo 12 dívek. Ku konci školního roku bylo 48 dítek. Slavnost 70letých narozenin J. V. císaře a krále Františka Josefa konána dne 2. října 1900.

František Josef I.

 Již den před tím vylíčil každý člen sboru učitelského ve své třídě význam této slavnosti a podal některé zajímavé příběhy ze života panovníkova. Druhý den sešly se dítky ku sl. službám božím, při nichž promluvil k nim od oltáře dp. farář P. František Špalek, poukázav při tom, že slavnost, která připadla na prázdniny, koná se dnešního dne zvlášť pro školní dítky. Připomenul, že světské vrchnosti jsou od Boha zřízeny, jež přikazuje Bůh poslouchati a ctíti. Nejvyšší světskou vrchností že jest pro nás náš císař pán, k němuž s úctou pohlížeti máme. Zmíniv se dále o životě panovníkově a jeho péči o poddané, vyzval dítky, aby modlitby své za Něho k Bohu přednášely, by Jej Bůh pro blaho národů Svých ještě dlouho při životě zachoval. Vroucí modlitbou a zapěním rakouské nár. hymny slavnost skončena...

Školní rok 1915-16

Dne 5. listopadu konána byla slavnost zavěšení pamětního obrazu padlého kollegy K. Barborky. Po slavných Bohoslužbách shromáždily se dítky expositury i školy malenické a četné obecenstvo a zástupci spolků v pěkně vyzdobené 3. třídě. Zvláště obraz Jeho Veličenstva a obraz pamětní byly květinami vkusně ozdobeny. Slavnost zahájena slavnostní ouverturou. Po té zástupce spr. školy K. Šavrda uvítal hosty a vyložil původ a účel slavnosti. Pak zapělo žactvo modlitbu za císaře "Velký Bože" načež jedna žákyně přednesla příležitostnou báseň. Dp. farář P. Frant. Špalek promluvil o životě a působení zemřelého. Starosta obce Vojtěch Švehla jako předseda m. š. rady poděkoval učitelskému sboru, převzal obraz pro školu a provolal Jeho Veličenstvu císaři a králi třikrát: "Sláva" a zapěna rakouská hymna. Po té promluvili ještě zástupce "Spoř. a zál. spolku" a člen sboru hasičů. Slavnost zakončena sbírkou pro sirotky po padlých vojínech a vybráno 46 K.

---------------------

A o 10 let později v nové republice

---------------------

Školní rok 1925-1926

65. narozeniny p. presidenta byly oslaveny krátkou školní slavností. 

T.G. Masaryk

Žákům připomenuto bylo velikých zásluh p. presidentových o osvobození našeho národa, předneseny oslavné básně a zapěny národní hymny.

Školní rok 1928-29

10. výročí naší samostatnosti oslaveno bylo 27. října. O 9. hodině sešli se žáci ve třídě. Správce školy připomenul žákům význam samostatnosti pro náš národ, připomenul velikých zásluh p. presidenta i ostatních vůdců národa o naše osvobození. Někteří žáci přednesli vhodné básně a zapěním národních hymen slavnost skončena.

Školní rok 1935-1936

Narozeniny p. presidenta Dr Eduarda Beneše byly oslaveny dne 25. května poslední dopolední hodinu vyučovací. 

Edvard Beneš

Třídní učitelé vzpomenuli zásluh nynějšího presidenta o naše osvobození a zapěním národních hymen slavnost ukončena.

Školní rok 1938-1939

Smutný byl začátek školního roku - hrozivé mraky stahovaly se nad naší vlastí, nad celou Evropou. Přišla mobilisace a koncem září obsazení Sudet Německem. Pro nás skutečně doby smutné.

28. říjen - Smutně vlály vlajky v ten den. Jak jindy bývalo - a nyní smutný pohled na naši vlast, na okleštěnou Moravu. Nechci dále vzpomínati.

Přišel březen - rozkouskování naší republiky - ze zbytků Čech a Moravy stal se Protektorát říše Německé. Slovensko samostatným státem. Ze Slovenska, z Karpatské Rusi, z obsazených částí Čech a Moravy vrátilo se množství úředníků, učitelů a zaměstnanců. 

Školní rok 1939-1940

Z příkazu vrchní zemské školní rady z Klatov byla školní budova označena nápisem německo-českým. Dne 31.I.1940 bylo ukončeno I. pololetí. Z nedostatku uhlí byly pololetní prázdniny prodlouženy na všech školách od 5.II. do 18.II. a opět od 19.II. do 3.III. 

Ve výročí Protektorátu dne 15. března 1940 byl dětem přečten předepsaný proslov. Dne 20. dubna byla vykonána předepsaná oslava narozenin Vůdce a říšského kancléře Adolfa Hitlera a přečten předepsaný proslov.

Adolf Hitler 125. března 1939 v Praze

----------

 Zápisy za školní roky 1940/41 až 1944/45 byly vedeny ve zvláštní kronice, ježto tato kniha byla za německé okupace úředně zapečetěna.

----------

Školní rok 1945/46

Na zdejší škole byl státní svátek oslaven 27. října. Všechny dítky se do pěkně svátku vyzdobené třídy. Řídící učitel promluvil k dětem a zhodnotil význam 28. října pro náš národ, jakož i zásluhy našich velkých mužů. Po přednesu básní a recitací zapěly dítky státní hymnu. 28. října bylo v I. třídě sehráno loutkové divadlo "Do Prahy za presidentem"....

Den 7. listopadu je pro národy SSSR výročním dnem vítězství proletářské revoluce. Tento významný den oslavily školy školní slavností dne 6. listopadu Na zdejší škole shromáždily se děti k domácí slavnosti. Řídící učitel k nim promluvil o významu 7. listopadu. Byla přečtena ukázka ruské literatury a zapěny hymny....

11. února bylo vzpomenuto 68. narozenin pana ministra školství a osvěty Dr. Zdeňka Nejedlého a zhodnoceny jeho zásluhy...

Zdeněk Nejedlý

Dne 22.II. bylo vzpomenuto výročí zrodu Rudé armády a zhodnocen její význam pro nás.

Den narozenin presidenta Osvoboditele T.G. Masaryka  byl oslaven ve škole již  6. března. Žactvo se shromáždilo ve vyzdobené školní místnosti, kde o zásluhách p. presidenta promluvil řídící učitel. Bylo předneseno několik básní a zapěním státní hymny pořad slavnosti ukončen. 

Večer 6.III. zažehlo místní hasičstvo vatru - na znamení, že velký oheň - Masarykův duch - je věčně živý a stále plápolající.

Školní rok 1947/48

Dne 20. února 1948 podalo 12 členů vlády demisi. Došlo k vládní krisi, která byla vyřešena 27. února, kdy nově jmenovaní členové druhé Gottwaldovy vlády složili ústavní slib do rukou presidenta republiky.

J.V. Stalin a Klement Gottwald

Dne 23. února bylo ve škole vzpomenuto 30. výročí založení Rudé armády a její pomoci při osvobození našeho národa.

10. března nás náhle opustil ministr zahraničních věcí dr. h. c. Jan Masaryk - člověk, který měl nesčetné přátele po celém světě, a který patřil k nejoblíbenější lidem naší republiky. Byl veselý, vtipný, dovedl povídat vážné věci s usměvavou tváří a byl laskav ke každému. Budeme na něho stále a s láskou vzpomínat. Škoda, přeškoda toho dobrého člověka....

zavražděný Jan Masaryk na dvoře Černínského paláce

Na paměť československo-sovětského přátelství byla dne 24. března 1948 uspořádána školní slavnost, při níž byl zdůrazněn bratrský vztah Čechů a Slováků k Sovětskému svazu, jehož milovaným představitelem je generalissimus J.V. Stalin...

Druhý president Československé republiky dr. E. Beneš vzdal se dne 7. června svého těžkého a zodpovědného úřadu. Jeho odstoupení přijal národ s hlubokou lítostí...

Při volbě nového presidenta republiky dne 14. června 1948 byl zvolen presidentem dosavadní předseda vlády Klement Gottwald. Zvednutím ruky vyslovilo se pro to všech 296 přítomných poslanců Národního shromáždění.

Školní rok 1948/49

dr. Edvard Beneš... Dne 3. září 1948 oznámil pražský rozhlas, že v 18. hod. 10 mil. pan president zemřel. Celý náš národ sklání se v hluboké úctě před památkou vzácného člověka, který skončil svůj plodný život, naplněný prací pro národ a stát... Dobré srdce dotlouklo, starostlivá hlava znehybněla. Jedna z největších postav našich dějin odešla...

Dne 21. prosince bylo na škole vzpomenuto 69. narozenin gen. J.V. Stalina, dvanáctého výročí Stalinské ústavy a historického významu smlouvy o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci mezi ČSR a SSSR uzavřené dne 12. prosince 1943 v Moskvě...

Od 1. ledna 1949 byla se souhlasem okresního školního výboru ve Strakonicích umístěna dočasně v jedné učebně - úřadovna místního národního výboru. Tímto opatřením byla zkrácena možnost vyučovati tělesné výchově ve třídě, jakož i pořádání loutkových her...

Na 21. leden připadlo 25. výročí smrti V.I. Lenina. V poslední vyučovací hodině byla uspořádána vzpomínková slavnost, při níž byl žactvu vyložen život a dílo V.I. Lenina a provedeno vzpomínkové pásmo z Leninových myšlenek.

Na jednotřídní základní škole ve Lčovicích je na školní rok 1949/50 zapsáno toliko 12 dětí, proto ji školský referát krajského národního výboru v Českých Budějovicích... dnem 1. září 1949 dočasně uzavírá.

Školní rok 1950-51

Dnem 1. září 1950 bylo znovu zahájeno vyučování na zdejší národní škole... Hlavním důvodem otevření bylo: 1) pomoc učitele v existujícím JZD II. typu a 2) vlastní přání učitele pomoci při jeho rozvoji...

Obec byla vlivem sekernické politiky s. Frant. Králíčka č. 20 rozdělena na 2 ostré tábory, kde na jedné straně stála MO KSČ a JZD II. typu a na druhé kulaci včetně středních a drobných rolníků vedených reakčním říd. učitelem v.v. Karlem Šavrdou.

19. května osvětlen žákům význam 30. výročí založení KSČ...

Na podporu hrdinského boje korejského lidu proti americkým vrahům uspořádali žáci sbírku v částce 128 Kčs. Ředitel školy byl pak osobně účasten sbírky v obci.

Hlavním úkolem žákovské organizace bylo opět pravidelné měsíční hodnocení práce a všech soutěží, sledování a hodnocení plnění závazků. Kromě toho provedli žáci osobní agitaci za zlepšení dodávky mléka v obci.

Školní rok 1957-58

V měsíci československo-sovětského přátelství bya uspořádána ke 40. výročí VŘSR štafeta míru a přátelství. Žáci se s. učitelkou pozdravili štafetu na silnici... Ředitelka školy připomněla velký význam VŘSR pro osvobození ČSR a ostatních národů. Dále bylo sehráno loutkové divadlo.

Školní rok 1958-59

Dne 6. listopadu v předvečer výročí VŘSR byla oslava v místním hostinci. Účast byla veliká. Účinkovali žáci národní školy a byl promítnut film. V měsíci československo-sovětského přátelství byla uspořádána beseda se s. Bublíkem kt. Sovětský svaz navštívil a o životě sovětských lidí s našimi občany rozprávěl...

23. prosince přivítaly děti ve škole Dědu Mráze, kterému připravily ovace, zazpívaly, zatančily a zarecitovaly.

1. máj oslavili všichni pracující radostně. Žáci se zúčastnili průvodu se svou učitelkou s TJ Sokol ve Vimperku. Oslavy i průvod se jim líbily.

Školní rok 1959-1960

Žáky i maminky žáků 1. třídy přivítala s. učitelka V. Pudivítová, která promluvila o nové přestavbě školství, která se připravuje. Hlavně zdůraznila sepětí školy se životem, jež se v tomto roce bude již na všech školách uskutečňovat.

Dne 6. května navštívili žáci zubní ambulatorium ve Čkyni, kde jim byl prohlédnut a ošetřen chrup. Při této příležitosti navštívili žáci též továrnu na kolíky. Prohlédli si zařízení továrny a seznámili se s postupem výroby kolíků.

Školní rok 1967-1968

Dne 30. března byl zvolen nový prezident, člověk, který si zaslouží úctu všech lidí, soudruh Ludvík Svoboda. 9. dubna složila slib nová vláda.

Ludvík Svoboda

Školní výlet byl do okresního města Prachatice.

Školní rok 1968-1969

Letošní školní rok začal za mimořádných politických skutečností. Dne 21. srpna naše státní hranice překročily armády Varšavské smlouvy. I když se žádné kontrarevoluční síly nevyskytují, zůstává u nás v republice veliké množství cizího vojska. V naší obci sice není žádné vojsko, ale v okresním městě Prachaticích i v okolí jsou vojáci i se značnou vojenskou technikou. Přes tuto skutečnost je škola pro svůj provoz dobře připravena.

Koncem února se vyskytly u dětí zarděnky, příušnice a spalničky. Nemoc vystřídala postupně všechny děti.

Vysvědčení bylo vydáno 27. června 1969. Prospělo všech 9 žáků.

Školní rok 1971-1972

Žáci se zúčastnili oslavy VŘSR ve Čkyni. Při této oslavě složilo 9 žáků naší školy pionýrský slib. Za spolupráce s řed. školy se pionýrské schůzky uskutečňují pravidelně a mají dobrou úroveň...

Celý náš národ prokázal jednotu ve volbách do zastupitelských orgánů všech stupňů. Volby byly výrazem hlubokého socialistického vlastenectví všech pracujících našeho státu. Podrobnější zprávy o volbách v naší obci jsou ve zpravodajském plátku, který vydávalo agitační středisko ve Čkyni...

Soudruh oši byl přítomen při vyučování. S. oši Zikmund zhodnotil klady a nedostatky a podal několik cenných rad.

Oslavy dne učitelů byly již v pátek 24.3. a to v Prachaticích. Bylo vzpomenuto narození V.I. Lenina.

Školní rok 1972-1973

Dne 3. října byla na škole provedena dětskou lékařkou MUDr. Burdovou prohlídka žáků.

Dne 7.11. se žáci zúčastnili oslav VŘSR ve Čkyni.

Ani o Vánocich nepřestali američtí agresoři bojovat ve Vietnamu, ale naopak zesílili bombardování a přerušili mírové jednání. dne 27. ledna 1973 byla podepsána dohoda o ukončení války a obnovení míru ve Vietnamu... Všichni pokrokoví lidé celého světa se radují spolu s Vietnamci a chtějí i hmotně přispět k rychlému obnovení Vietnamu...

Dne 14. března se konala schůze SRPŠ... S. inspektor vysvětlil přítomným rodičům, proč se musí uvažovat o uzavření ZDŠ Lčovice.

Vysvědčení byla vydána v pátek 29.6. 1973. Všichni žáci postupují do vyššího ročníku.

KONEC ŠKOLY A ŠKOLNÍ KRONIKY

Poznámky:

JZD II. nižší typ družstva, kde došlo k rozorání mezí a zavedení společné rostlinné výroby. Živočišná výroba zůstala i nadále soukromá.

VŘSR - bolševický puč v Petrohradu 7. listopadu 1917 nazývaný komunisty Velká říjnová socialistická revoluce

SRPŠ - Sdružení rodičů a přátel školy

oši - okresní školský inspektor