Rozpad étosu je téměř dokončen!

Na tento text jsem narazil na facebookovém profilu jistého Arkadije Babčenko:

"Myslím, že jsme svědky vzniku té nejstrašnější války pro Rusko 20. a 21. století. Ne ve smyslu počtu usmrcených osob, ale z hlediska toho, co se teď děje se společností. Dosud žádný národ v žádné válce nedospěl k tomu, že za peníze je možné se vzdát jména svého mrtvého manžela. Že je možné za finanční odškodnění nebo byt odstranit jméno manžela z jeho hrobu. Že je možné vzdát se jména padlého otce svých dětí. Že je možné vydávat mrtvého za živého. Že je možné dát souhlas k tomu, aby jejich jakoby neexistující těla, byla zahrabána v bezejmenných hrobech v jakoby neexistující válce v jakoby neexistující zemi.

Jak je možné být výsadkářem, každý den procházet kolem plakátů "čest, odvaha, statečnost“ a potom se podřídit povrchnímu pomatenému kágébákovi a na jeho rozkaz jít na smrt, dobrovolně se přitom vzdát svého jména, vymazat vzpomínky na sebe sama z okolního života - to nechápu.

V Čečensku jsme si dělali identifikační známky z ocelových lžic, protože pokud budete hořet v obrněném transportéru, standardní hliníkové známky se roztaví. A to bylo hlavní poslání v této válce: identifikace. Mít možnost být pohřben. Mají právo přinejmenším na své jméno, když právo na život nevyšlo. A naši velitelé nám v tom pomáhali.

Posláním v této válce je být neznámý. Zemřít beze jména.

Já nechápu, jak někdo může skupovat vlastní mrtvé občany, které sám poslal do války.

Já nechápu, jak je možné prodat svého zesnulého manžela, syna, bratra za odškodné. 

Já to nechápu.

To je opravdu děsivé.

Říkám, že to bude pro Rusko poslední válka ne proto, že nemá ani dostatek sil nebo zdrojů.

Bude to pro Rusko poslední válka, protože proces rozpadu étosu je již téměř dokončen. Morální degradace národa již prakticky proběhla. A tato válka ji pouze dokončí.

Ano a není už žádný národ. Neexistuje už žádná komunita, která by mohla říci o každém ze svých členů "my".

Toto území je obydleno jednotlivými skupinami a komunitami agresivních rozzlobených lidí, které  náhodně spojily vnější okolnosti, kteří nenávidí všechny, kdo nejsou součástí jejich stáje. Ale žádný národ již neexistuje.

Myslím, že až potomci budou zkoumat dobu ve které dnes žijeme, nebudou schopni ji popsat. 

Proto, abychom pochopili, co je to "putinismus", musíme v něm žít. 

Dokonce ani naši nejbližší sousedé tomu nerozumí. Ukrajinci mně píší "Rusko, probuď se." Ale my nespíme, hergot...

Když se člověka snaží zabít proto, aby jim nebránil chcípnout jako bezejmenné očíslované mrtvoly v nevyhlášené válce, s poznávacími znaky zamalovanými barvou a strženými nárameníky... Nevím, co k tomu ještě dodat.

Pokaždé, když ve zprávách nacházím jména svých známých, vždycky jsem překvapen. Ne, to se určitě nemohlo stát.

A teď Schlossberg, teď je řada na něm.

Ach jo…"

Nevím, co k tomu ještě dodat. 

Země hlubokých kulturních tradic? Ano.

Narazil jsem kdesi v archivu Českého rozhlasu na rozhovor s Čechem, který odešel v 80. letech do Kanady, a na otázku moderátorky, jak by charakterizoval Česko pro cizince, uvedl, že jako zemi hlubokých kulturních tradic. V přívalu nářku nad všeobjímající korupcí a jinými neduhy postkomunistické demokratické společnosti se nad tím člověk pozastaví, ale nijak zvlášť to neřeší.

Ale před pár dny jsem absolvoval rychlý výlet po Českomoravské vysočině a Moravě a vzpomněl jsem si na to.

První zastávka byla v Jihlavě, krajském městě, v jehož centru je řada krásných historických domů, radnice, jezuitský kostel a bohužel i strašidelné nákupní centrum uprostřed Masarykova náměstí v duchu sorely. Kousek pod náměstím, ve Znojemské ulici, stojí Dům Gustava Mahlera, kde světoznámý skladatel, dirigent a ředitel Vídeňské opery, prožil dětství a mládí. Ve spolupráci s vídeňským Museum für angewandte Kunst (MAK) a za podpory EU zde vznikla pozoruhodná expozice o Mahlerově životě do roku 1889, kdy zemřeli jeho rodiče a on přestal město navštěvovat.

Pár desítek kilometrů severně je Žďár nad Sázavou. Zámek, kde stál původně cisterciácký klášter, a po roce 1989 byl vrácen rodině Kinských,  je postupně obnovován, a je v něm umístěna galerie barokního umění ze sbírek Národní galerie v Praze. Barokní poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře je pak jednou z památek UNESCO.

Dál na sever leží Polička, kde se narodil skladatel Bohuslav Martinů, je tam jeho hrob, ve věži kostela jeho rodná světnička a v muzeu velmi poučená expozice o jeho životě a díle.

Ještě pár kilometrů na sever narazíme na Litomyšl, kde se pro změnu narodil Bedřich Smetana, a v bývalém pivovaru krásně restaurovaného renesančního zámku je expozice o něm a jeho rodině.

A až nahoře, u polských hranic, kolem historického pomezí Čech a Moravy, v kopcích Králického Sněžníku je osada Vysoká. Tak je v kapličce několik památek na rodinu Franze Schuberta, jehož otec se tam narodil.

A když se pak obrátíte na východ, nejprve podél řeky Moravy a pak půvabným podhůřím Jeseníků, projedete Rejcharticemi, kde je při silnici Andělská louka s dřevěnými plastikami andělů a po 100 km přijedete do Opavy s krásným divadlem, kostelem, kde dirigoval provedení svou mši L. van Beethoven, jehož pamětní deska je na bývalé nemocnici.

Nedaleko od Opavy je zámek Hradec nad Moravicí, jedna z priorit severomoravských památkářů, kde Beethoven pobýval, a v nově restaurovaných prostorách jsou vystaveny klavíry na které hrál, stejně jako klavír, na který hrál Ferenc Liszt.

Ostrava, která leží dál na východ je sice průmyslové město, ale je tam krásné Dvořákovo muzeum s moderními přístavbami.

A ještě kousek dál na východ se vynoří pásmo Beskyd, pod kterými je v severním výběžku Lašska obec Hukvaldy. Tam se narodil, později vracel a odtud ho odvezli do nemocnice, odkud se už nevrátil, skladatel Leoš Janáček. Je tam vkusně restaurovaná vilka, kam v létě jezdil, a jeho rodný dům, tedy škola, v níž jeho otec učil.

Vedle Hukvald je Příbor s rodným domem světoznámého psychiatra Sigmunda Freuda, jeho pomníkem a náměstím, které je po něm pojmenováno.

A dolů na jih se přijede do krajského města Olomouce. Kdysi hlavní město Moravy má na náměstí unikátní morový sloup - památku UNESCO, stálé divadlo, radnici s orlojem a na kapitulním děkanství s arcidiecézním muzeem je deska připomínající pobyt W.A. Mozarta.

Hodinu jízdy odtud je hlavní město Moravy Brno. Se svými dvěma budovami Národního divadla a Besedním domem - sídlem filharmonie je to centrum moravské kultury. A v rámci projektu "sochy pro Brno" byly v centru v posledních letech umístěny i 4 moderní plastiky. Mozart na Zelném trhu, plastika připomínající T.A. Edisona, který v roce 1882 elektrifikoval dnešní Mahenovo divadlo, orloj na náměstí Svobody a Spravedlnost před Nejvyšším správním soudem. A trochu dál od centra je památník Leoše Janáčka a vila Tugendhat, další památka kulturního dědictví UNESCO.

A aby se kruh uzavřel, v Brtnici nedaleko Jihlavy je rodný dům významného architekta první poloviny 20. století Josefa Hoffmanna, společné pracoviště Moravské galerie v Brně a MAK, Vídeň.

Řekl bych, že Česko je opravdu země s bohatou kulturní tradicí a že člověk se nesmí nechat zmást zlými jazyky hlupáků.

280 prázdných KAMAZů

Poslat 280 KAMAZů s humanitární pomocí pro Jihovýchod je zhruba totéž jako někoho napřed okrást, potom podříznout a pak přisednout k jeho nemocničnímu lůžku a starostlivě mu dát napít vody. Je to stejné jako praštit někoho na ulici po hlavě palicí a potom mu účastně podložit hlavu kabátem a zajímat se, zda se mu netočí hlava. Ocenit rozsah neštěstí v Donbase je těžké, ale je jasné, že tam probíhá válka. A ve válce se lidem nedaří skvěle. Oni opravdu potřebují pomoc, protože ve válce zůstávají i bez toho nejzákladnějšího. Ale tou nejlepší humanitární pomocí, kterou může poskytnout moje země sousední Ukrajině, není 280 KAMAZů s jídlem, oblečením a léky. Mnohem užitečnější by bylo poslat tam 280 prázdných KAMAZů. A do nich pak naložit všechny zbraně, které jsme tam poslali a všechny naše lidi, které jsme tam nezakrytě nebo tajně poslali. A slavnostně to všechno vrátit domů. A tak zachránit jejich vlastní životy a životy tisíců ukrajinských vojáků, a především obyvatel Doněcké a Luganské oblasti.

Každý den nám všemi existujícími kanály ukazují obrázky bombardování, ostřelování, raněné a padlé. A je to opravdu tak. Minimálně je to dost často pravda. A vojenská operace ukrajinské armády je stejně nelítostná, jako byla vojenská operace ruské armády v Čečensku. Protože nad separatismem není možné vyhrát pomocí střelby z tanků v městské zástavbě a házením bomb na obydlená místa. Ale je možné odstranit příčinu, kvůli které konflikt nejenže neslábne, ale vždy znovu vzplane s novou silou. A ta příčina není ani v Kyjevě, ani v Doněcku. Ta příčina je tam, odkud vyrazilo 280 humanitárních KAMAZů. Ta válka začala z vymyšlených fašistů a židobanderovců, z vymyšlené hrozby Rusům na Krymu, z referenda provedeného během týdne a anexe cizího území pod rouškou fantastických lží. A tak nám to zachutnalo, že jsme se rozhodi shrábnout ještě Donbas.

Vymysleli loutkové republiky, připravili a od hlavy až k patě vyzbrojili 5 armád separatistů vedených našimi občany a začali se rozhořčeně pohoršovat, proč se Ukrajina rozhodla potlačit rebelii místo toho, aby ji s nadšením uvítala. A poté začala skutečná válka, ve které už nemáme šanci se stát vítězi, aniž by tam naše armáda vtrhla. A bez ruské podpory nemají tihle ozbrojenci šanci na jakýkoli delší a úspěšný odpor. Podporujíce je, podporujeme a prodlužujeme válku. A podporujíce válku, zvětšujeme reálné utrpení obyčejných lidí, kteří se stali jejími rukojmími. Proto jediné, čím můžeme pomoci, jsou prázdné KAMAZy, které přijedou na Ukrajinu a odvezou odtamtud válku.

(Anton Orech, Echo Moskvy, 12.8.2014)