Staronový ruský problém

Jedním z rysů ruských dějin je opakujícící se snaha o vojenskou modernizaci země. Usilovali o ni Romanovci, stejně tak sověti, a současné Rusko v tom pokračuje. Vojenské výdaje dostávají vždy přednost před důležitými ekonomickými a sociálními reformami, což brání dosažení konkurenceschopnosti země na světové scéně a připravuje půdu pro její oslabení a eventuální rozpad.

Vezmeme-li v úvahu zbývající roky tohoto desetiletí a podíváme se vpřed na léta dvacátá, můžeme jasně vidět, že i nadále bude převažujícím trendem pokles ve smyslu technologickém, znalostní ekonomiky a ekonomiky obecně. Hnacím faktorem tohoto vývoje jsou nepřiměřené vojenské výdaje země.

To ostatně není nic nového. Ruské "oživení", které se v roce 2000 zdálo být tak silné, již obsahovalo mnoho prvků jeho nadcházejícího poklesu. Tento pokles je složitým jevem zahrnujícím faktory od demografie, přes infrastrukturu až po korupci.

Nárůst příjmů z prodeje ropy a plynu utvrdil v roce 2011 moskevské vedení v tom, že má dostatek zdrojů na vybudování vojenské moci země, což vedlo k schválení nesmírně nákladného zbrojního programu do roku 2020. Tato megainvestice měla za následek omezení Medveděvova programu "modernizace" a byla kritizována mnoha ekonomy jako nepřiměřeně velká.

To jde ruku v ruce s tím, co řada zahraničních a domácích zpráv vnímá jako významný pokles produktivity ruské vědy. Ten byl dokonce hlášeno samotnými Rusy už v době, kdy byly ceny ropy vysoké, což vedlo mnoho lidí k domněnce, že Rusko se směřuje k obnově euroasijské supervelmoci.

V roce 2008 informovala Ruská akademie věd o vědeckotechnickém vývoji Ruska do
roku 2030 a konstatovala, že země ztrácí svou technologickou základnu, protože stále více závisí na příjmech z prodeje přírodních zdrojů, jako je plyn a ropa. Dalšími zásadními problémy jsou neefektivnost a vysoká úroveň korupce.

Tyto problémy však v té době mnoho obyčejných Rusů nevnímalo, především kvůli soustředění pozornosti na ukrajinskou krizi, vzplanutí konfrontace se Západem, pokles cen ropy a další problémy. Korupce a nedostatečné výstupy vědy nejsou zdrojem domácích problémů, pokud je příjem rozpočtu dostatečný. Jakmile příjmy klesnou, rány se otevřou a roste větší zodpovědnost ruské byrokracie.

To co se v Rusku odehrává dnes, odpovídá tomu, co se dělo v minulosti země. Dějiny Ruska jsou v mnoha směrech cyklické: existuje tendence k tomu, aby se základní procesy v dlouhodobém horizontu odehrávaly znovu a znovu. Koncem osmdesátých let, kdy se blížil konec Sovětského svazu, Moskva zásadně zaostávala za Západem jak z hlediska technologií, tak i v dalších důležitých směrech. Přestože ceny ropy byly nízké a poptávka po reformách vysoká, existoval dostatek zdrojů, které mohly zemi posunout kupředu. Tyto finanční a přírodní zdroje však byly vynaloženy na obrovský vojenský aparát a vývoj smrtících technologií. Předvídatelným výsledkem byl rozpad Sovětského svazu.

Vrátíme-li se v dějinách Ruska na počátek 20. století, těsně před vypuknutím 1.  světové války vidíme uvnitř vlády i mezi elitou země jasnou poptávku po sociálních a ekonomických reformách v celé říši. Bylo to však také období militarizace Evropy a objevovaly se příznaky nadcházejícího světového konfliktu. Ačkoli existovali politici, kteří nesouhlasili s horečnými válečnými přípravami, císař Mikuláš II. se přesto rozhodl utrácet velké částky na rychlou militarizaci. Vývoj v té době jasně ukazoval, jak Rusko (ve srovnání se západní Evropou) ekonomicky i vojensky zaostává. Z nadměrných výdajů na armádu bylo možné předpovědět, že budou pro vládu znamenat katastrofu, což se naplnilo, když v roce 1917 vypukla ruská revoluce.

Stejný model lze vidět i u dřívějších ruských vůdců: vláda se rozpadla na tvrdé přívržence velkých výdajů na vojenské reformy na straně jedné a liberálů na straně druhé. Historicky zastánci tvrdé linie téměř vždycky vyhráli.

Rusko zažívá tento model v posledních deseti letech znovu. Při diskusi o tom, co je pro ruský stát nejdůležitější - sociální a ekonomické reformy nebo velké vojenské výdaje - se vláda rozhodla zahájit rychlou obnovu armády.

Tato nadměrná vojenská zátěž působí v současném ruském státě, stejně jako ve výše uvedených případech, jako "hlavní zdroj strukturální deformace". Navíc byrokratická opatření směřující k urychlení vědeckotechnického pokroku se ukázalo být neproduktivní. Stejně jako v dřívějších obdobích ruské historie došlo v uplynulém desetiletí k boji mezi zastánci tvrdé linie a ekonomickými liberály. V této bitvě o vizi ruské budoucnosti skončil v roce 2011 tehdejší ministr financí Aleksej Kudrin, který otevřeně kritizoval míru vojenských výdajů.

Nedávné odstoupení USA od Smlouvy o jaderných zbraních středního doletu zřejmě vyvolá závody ve vojenské technice. Postoj USA dále podpoří ruské hardlinery a oslabí liberály. To pravděpodobně povede k tomu, že Moskva utratí více peněz na armádu a posiluje tradiční cyklický model.

Květnový ukáz a 12 priorit

Moc je integrální součástí každé nechaotické skupiny lidí, ale i mnoha dalších živočišných druhů. Jednotlivci ji obvykle dobrovolně předávají vůdcům, kteří je zastupují, což jim umožňuje zbavit se nutnosti vlastního rozhodování o záležitostech týkajících se skupiny. Pokud jde o státní útvary, získávají ji zástupci většinou ve volbách. V ideálních případech jsou volení jedinci zodpovědní a moc, kterou získávají, využívají v mezích, které jim určují psaná i nepsaná pravidla jako stanovy spolků a zákony státu včetně nejvyššího, ústavy.

Protože moc je silné afrodisiakum, často se k ní dostávají jedinci, kteří po ní silně touží, a jsou pro ni ochotni lhát, podvádět a dopouštět se násilí. Ti se při jejím využívání dostávají za hranice zákona, nezřídka však jsou za nimi již před jejím získáním nebo činů za onou hranicí využívají k jejímu získání. Pravidla demokratických systémů jsou stavěna tak, aby bylo zneužívání moci minimalizováno, přesto se však stává, že nemají dost prostředků k tomu, aby takovýmto excesům dokázaly rychle a účinně zabránit. Mimo jiné proto, že oni mocichtiví jedinci dokáží být charismatičtí a donutit jednodušší publikum, aby jim věřilo, mnohdy slepě. A občas nejen to jednodušší.

Jen za posledních sto let jsou k vidění desítky příkladů. Hitler, ruští bolševici, Gottwald a jeho parta. A dnes se již pár let etablují podobní lidé i ve střední Evropě. Mečiar, Fico, Orbán a dnešní čeští představitelé.

Ukázkovým příkladem je však ruský prezident Putin, který navíc vyšel z prostředí ruských tajných služeb, což v Rusku byla a je nejrepresivnější složka státu, takže vlastně absolvoval školu zločinu. Ostatně již na samém počátku, totiž v čečenské válce, využil násilí k tomu, aby si získání moci pojistil, a mnohé naznačuje, že už podnět k ní byl násilný. Poté začal ve svých rukách hromadit moc přebíráním kontroly nad rozhodujícími sdělovacími prostředky, kriminalizací podnikatelů (Jukos - Chodorkovský), zásahem do demokratických institutů zrušením voleb gubernátorů, násilným potlačováním protestů atd. Obyvatelstvo, které bylo po generace do značné míry zvyklé na rozhodování tvrdou rukou, neprotestovalo. To celé bylo provázeno permanentními sliby, které se ovšem v prvních letech do značné míry naplňovaly jednak díky jistým reformám, jednak souhrou působení změn, k nimž došlo v 90. letech, a dramatického růstu cen ropy a plynu, což je klíčový zdroj příjmů státu. Tam, kde demokracie přejde na systém osobní moci podvazující iniciativu jednotlivce, se ovšem nemůže dařit nekonečně dlouho. Pak ke slibům přistupuje expanze. První náznaky se objevily v projevu Putina na konferenci v Mnichově roku 2006 a první otřesy systému nastaly již kolem roku 2007-8, což prezident vyřešil malou vítěznou válkou s Gruzií roku 2008. Svět ji zametl pod koberec a tak o 6 let později nastoupila další válka, tentokrát na východě Ukrajiny a současně anexe části Ukrajiny Krymu. Zde ovšem byla reakce části světa nesrovnatelná s Gruzií a na ruský stát dopadly nečekané sankce, především ze strany EU a Spojených států. Protože současně poklesly i ceny energetických surovin, už pátým rokem klesají reálné příjmy obyvatelstva, což spolu s pokusy o řešení situace cestami, které přináší další dopady do života občanů, vede k nejistotě. Důsledkem je pokles popularity vůdce Putina a jeho označování za viníka. Další válku vyvolat nelze a k zásadním pozitivním změnám, které navrhují loajální "liberálové," není ochota, protože by znamenaly omezení moci.

Co dělat? Nové plány a sliby směrem dovnitř a hlasité vyhrožování směrem ven. V květnu prezident podepsal tzv. "majskij ukáz," plným názvem "O národních cílech a strategických úkolech rozvoje Ruské federace na období do roku 2024." Má jít o "uskutečnění průlomového vědecko-technického a sociálně-ekonomického rozvoje atd. atd." Poté však byla schválena penzijní reforma, která se setkala s velmi negativním ohlasem, a rating vůdce dále padal. Následoval trapný výsledek summitu s americkým prezidentem Trumpem, odhalení šlendriánské "práce" ruských tajných služeb v Anglii, přátelské sestřelení ruského výzvědného letadla u syrských břehů, kerčská krize, venezuelská krize a nevýrazné výsledky syrského angažmá.

Před 14 dny bylo zveřejněno 56 stran detailních cílů, jichž má být do roku 2024 dosaženo realizací 12 prioritních národních programů, dalo by se říct Putinovy pětiletky.

Národní projekty: Cílové ukazatele a základní výsledky

Těch ukazatelů je mnoho. Např. kultura - zvýšení návštěvnosti kulturních akcí o 15 %; silnice - snížení počtu úmrtí při nehodách ze 13 na 100 tis. obyvatel na 4; bydlení - zvýšit plochu ročně postavených bytů o polovinu; export - zvýšit export konkurenceschopné průmyslové produkce ze 114 na 205 mld. $ atd. atd. To vše za 4 roky. S ohledem na dosavadní vývoj a současný stav je plán zcela absurdní, to prostě nemůže fungovat. Je to gigantická Potěmkinova vesnice.

Je proto únavné sledovat umanutého ruského vůdce Putina, jak slibuje pomoc okrajovým skupinám obyvatelstva a tvrdí, že ještě letos celý národ pocítí, jak je lépe. I zdravotnictví bude skvělé a vůbec všechno. I internet, ten čertovský vynález Západu budou mít Rusové vlastní, lepší a jen pro sebe. Před 20 lety takhle sliboval dohnat Portugalsko a přes všechny ruské úspěchy a portugalské nezdary to jaksi nevyšlo. Naprosto hmatatelným výsledkem jeho snažení však je více než 10 000 mrtvol na východě Ukrajiny včetně 298 pasažérů civilního letadla. Tentokrát slíbil také pomoc podnikatelům, kteří jsou pronásledováni policií. Do konce roku(!!) bude zřízena webová stránka, kde si budou moci vzájemně poplakat. A pak spustil útok na USA a se značnými nepřesnostmi popsal, jak jsou věrolomní a s velkou fantazií jak a čím je zničí. Nakonec byl tedy ve svém živlu. Jules Verne byl proti němu břídil. Náčelník druhořadé ekonomiky se 2 % světové populace chce změnit svět. Stejně hulákali před 35 lety za Andropova a jak to dopadlo. Nedokážou ani bez ostudy otrávit své "nepřátele." Jen lhát, podvádět, přepadat a paktovat se s losery, což zřejmě považují za vrchol rafinované kremelské moudrosti.

Ovšem take it easy, jak to bylo myšleno, je zřejmé třeba z nezákonného uvěznění amerického podnikatele Mika Calveye, který působí v Rusku 25 let a investoval 2,5 mld. $ do 70 technologických projektů. A korunu tomu dalo video Ministerstva obrany vyložené včera k oslavě dne obránců vlasti.

Dodatek: Den před tím než se bil velký Putin=Rusko v hruď, jak je vše skvělé, se provalilo, že vloni utopili v rozbouřeném Lamanšském průlivu zásilku svých superraket pro Čínu. Ale možná jen navlhly a musely být zlikvidovány. Dost drahá sranda.

A včera, v den armádních oslav se u petrohradské vojenské správy demonstrovalo proti válce. Dost drsně:

Poroď maso!

A dnes vyšly do ulic tisíce lidí, aby uctili památku opozičního politika Borise Němcova zavražděného před 4 roky pár kroků od Kremlu.

Fotografie připomínají další politiky a novináře zavražděné v Putinově Rusku

Metropolitní v sezóně 2019-2020

20. února oznámila Metropolitní opera v New Yorku své plány pro přístí sezónu. Bude to 25 inscenací, z toho čtyři nové, novoroční gala Anny Netrebko, reciál Diany Damrau a finálový koncert. Téměř polovinu představení však pokryjí tři opery Pucciniho, plus Traviata, Figarova svatba a Porgy a Bess. Zajímavé je, že během sezóny se na jevišti Metropolitní opery představí hned čtyři čeští zpěváci: Magdalena Kožená, Adam Plachetka, Štefan Margita a Pavel Černoch.

Umělecký ředitel opery Yannick Nézet-Séguin nastuduje Wozzecka a bude dirigovat Turandot, Werthera a novoroční galapředstavení, Simon Rattle s manželkou Magdalenou Koženou se po dvou berlínských inscenacích v minulých letech přesouvají na Růžového kavalíra v New Yorku, jeho nástupce a umělecký ředitel PKF bude dirigovat Bohému. Vrací se i Valery Gergiev k nastudování Bludného Holanďana.

Ze zpěváků se návštěvníci setkají s většinou hvězd, po delší pauze se vrací také Kate Lindsey, po dvou nabitých sezónách naopak nebude zpívat Isabel Leonard. Legenda Placido Domingo bude zpívat ve dvou inscenacích, z toho Sharplesse vůbec poprvé (Madame Butterfly). Anna Netrebko rovněž ve dvou plus v silvestrovském gala ušitém jí na míru, Susanna Phillips, bude zpívat dokonce ve třech inscenacích, včetně Káti Kabanové. Adam Plachetka bude sice zpívat jen ve Figarově svatbě, zato v polovině představení hraběte a ve druhé polovině Figara.

Deset přenosů LIVE in HD zahájí Porgy a Bess, zajímavá bude minimálně Manon s Lisette Oropesa, Turandot s Ninou Stemme, nové nastudování Wozzecka s Peterem Mattei či Tosca s Annou Netrebko, Marie Stuarda s Dianou Damrau, nová Handelova Agrippina s Joyce DiDonato, Glassův Akhnaten, nový Bludný Holanďan s Brynem Terfelem, vlastně všechno.

Gershwinové: Porgy and Bess  23. září – 1. února (14 představení)

NOVÁ INSCENACE

LIVE in HD 1. února 2020

Koprodukce Metropolitan Opera; Dutch National Opera, Amsterdam; and English National Opera (2018)

Režie: Names Robinson, dirigent: David Robertson

Zpívají: Porgy – Eric Owens, Kevin Short; Bess: Angel Blue, Elisabeth Llewellyn Golda Schultz, Janai Brugger, Latonia Moore, Denyce Graves, Frederick Ballentine, Alfred Walker, a Ryan Speedo Green.

Jules Massenet: Manon  24. září – 26. října (7 představení)

LIVE in HD 26. října 2019

Režie: Laurent Pelly, dirigent: Maurizio Benini

Zpívají: Lisette Oropesa, Michael Fabiano, Carlo Bosi, Artur Ruciński, Bret Polegato, Kwangchul Youn

Giuseppe Verdi: Macbeth  25. září – 12. října (6 představení)

Režie: Adrian Noble, dirigent: Marco Armiliato

Zpívají: Lady Macbeth – Anna Netrebko (5x) a Anna Pirozzi, Macduff – Matthew Polenzani, Macbeth - Plácido Domingo a Željko Lucic, Banquo – Ildar Abdrazakov

Giacomo Puccini: Turandot  3. října – 25. dubna (13 představení)

LIVE in HD 12. října 2019

Režie: Franco Zeffirelli, dirigent: Yannick Nézet-Séguin, Marco Armiliato a Carlo Rizzi

Zpívají: Turandot - Christine Goerke a Nina Stemme, Kaláf - Roberto Aronica a Marco Berti, Liu - Eleonora Buratto and Hibla Gerzmava a Gabriella Reyes, Timur - James Morris a Nicolas Testé

Giacomo Puccini: Madama Butterfly  11. října – 11. dubna (14 představení)

LIVE in HD 9. listopadu 2019

Režie: Anthony Minghella, dirigent: Pier Giorgio Morandi

Zpívají: Cio Cio San - Hui He (10x) a Ana María Martínez, Pinkerton - Piero Pretti a Andrea Carè, Sharpless – Paulo Szot (6x), Plácido Domingo a Markus Brück, Suzuki – Elisabeth DeShong, MaryAnn McCormick a Maria Zifchak

Christoph Willibald Gluck: Orfeo Ed Euridice  20. října -10. listopadu (7 představení)

Režie: Mark Morris, dirigent: Mark Wigglesworth

Zpívají: Hei-Kyung Hong, Hera Hyesang Park a Jamie Barton

Giacomo Puccini: La Bohème 25. října 2019 – 7. května 2020 (16 představení)

Režie: Franco Zeffirelli, dirigenti: Marco Armniliato, Emmanuel Villaume

Zpívají: Mimi - Ailyn Pérez, Hei-Kyung Hong a Maria Agresta; Rodolfo - Matthew Polenzani, Roberto Alagna a Joseph Calleja; Musetta – Olga Kulchynska, Susanna Phillips, Jenifer Rowley a Jacqueline Echols

Philip Glass: Akhnaten   8. listopadu – 7. prosince 2019 (8 představení)

NOVÁ INSCENACE

LIVE in HD 23. listopadu 2019

Převzatá produkce English National Opera a LA Opera

Režie: Phelim McDermott, Dirigentka: Karen Kamensek

Zpívají: Dísella Lárusdóttir, J´Nai Bridges, Anthony Roth Costanzo, Aaron Blake, Will Liverman, Richard Bernstein, Zachary James

Wolfgang Amadeus Mozart: Figarova svatba  16. listopadu – 22. února (15 představení)

Režie: Richard Eyre, dirigenti: Antonello Manacorda a Cornelius Meister

Zpívají: Komtesa – Susanna Phillips a Anita Hartig, Zuzana – Nadine Sierra a Hanna-Elisabeth Müller, Cherubín: Gaelle Arquez a Marianne Crebassa, Marcelina – Elisabeth Bishop a MaryAnn McCormick, Hrabě: Adam Plachetka a Mariusz Kwiecien, Figaro: Luca Pisaroni a Adam Plachetka, Bartolo – Brindley Sherratt a Muraro

Petr Iljič Čajkovskij: Piková dáma   29. listopadu – 21. prosince 2019 (7 představení)

Režie: Elijah Moshinsky, dirigent: Vasily Petrenko

Zpívají: Lise Davidsen, Elena Maximova, Larissa Diadkova, Aleksandrs Antonenko, Kristian Benedikt, Igor Golovatenko, Alexey Markov

Richard Strauss: Růžový kavalír  13. prosince 2019 – 4. ledna 2020 (7 představení)

Koprodukce Metropolitan Opera; Royal Opera House, Covent Garden, London; Teatro Colón, Buenos Aires a Teatro Regio di Torino

Režie: Robert Carsen, dirigent: Simon Rattle

Zpívají: Maršálka - Camilla Nylund a Katie Van Kooten, Oktavián – Magdalena Kožená (6x) a Angela Brower, dále Golda Schultz, Katharine Goeldner, Matthew Polenzani, Alok Kumar, Thomas Ebenstein, Markus Eiche, Günther Groissböck

Wolfgang Amadeus Mozart: Kouzelná flétna  15. prosince – 4. ledna (9 představení)

Zkrácená verze

Režie: Julie Taymor, dirigent: Lothar Koenigs

Zpívají: Pamina – Joélle Harvey a Ying Fang, královna noci – Kathryn Lewek a So Young Park, Tamino – David Portillo a Paul Groves, Papageno – Joshua Hopkins, Will Liverman atd.

Alban Berg: Wozzeck  27. prosince – 22. ledna (7 představení)

NOVÁ INSCENACE

LIVE in HD 11. ledna 2020

Koprodukce Metropolitan Opera; Salzburg Festival, Canadian Opera Company, Toronto a Opera Australia

Režie: William Kentridge, hudební nastudování a dirigent: Yannick Nézet-Séguin

Zpívají: Peter Mattei, Elza van den Heever, Tamara Mumford, Christopher Ventris,

Christian Van Horn a Gerhard Siegel

Novoroční galapředstavení Anny Netrebko  31. prosince

Giacomo Puccini: Bohéma / Tosca / Turandot  

Giuseppe Verdi: La Traviata  10. ledna – 19. března (14 představení)

Režie: Michael Mayer, dirigenti: Karel Mark Chichon a Bertrand de Billy

Zpívají: Violetta – Aleksandra Kurzak a Lisette Oropesa, Alfredo – Dmytro Popov a Vittorio Grigolo, Giorgio Germont – Quinn Kelsey a Luca Salsi

Hector Berlioz: Faustovo prokletí   25. ledna – 15. února 2020 (7 představení)

Produkce Metropolitan Opera na základě koprodekce Saito Kinen Festival a Opéra National De Paris

Režisér: Robert Lepage; Dirigent: Edward Gardner

Zpívají: Elina Garanča, Bryan Hymel, Michael Spyres, Ildar Abdrazakov

George Frideric Handel: Agrippina  6. února – 7. března 2020 (9 představení)

NOVÁ INSCENACE

LIVE in HD 29. února 2020

Prudukce Théâtre Royal De La Monnaie / De Munt Brussels upravená Metropolitní operou

Režie: David Mc Vicar, dirigent: Harry Bicket

Zpívají: Brenda Rae, Joyce DiDonato, Kate Lindsey, Iestin Davies, Duncan Rock, Matthew Rose

Wolfgang Amadeus Mozart: Così fan tutte  15. února – 14. března (9 představení)

Koprodukce Metropolitní opery a English National Opera

Režie: Phelim McDermott, dirigent: Harry Bicket

Zpívají: Fiordiligi: Nicole Car a Jennifer Check, Dorabella: Serena Malfi a Carolyn Sproule, dále Heidi Stober, Ben Bliss, Luca Pissaroni a Gerald Finley

National Council Auditions Grand – finálový koncert 1. března

Richard Wagner: Bludný Holanďan  2. března – 27. března (8 představení)

NOVÁ INSCENACE

LIVE in HD 14. března 2020

Koprodukce Metropolitan Opera, L’Opéra de Québec a Dutch National Opera, Amsterdam

Režie: François Girard, dirigenti: Valery Gergiev (6x) a dva další

Holanďan – Bryn Terfel, dále Anja Kampe, Mihoko Fujimura, Sergey Skorokhodov, David Portillo, Alok Kumar, Franz-Josef Selig

Gioachino Rossini: La Cenerentola 12. března – 3. dubna (6 představení)

Režie: Cesare Lievi, dirigent: James Gaffigan

Zpívají: Tara Erraught, Javier Camarena, Davide Luciano, Maurizio Muraro, Christian Van Horn

Jules Massenet: Werther  16. března – 4. dubna (6 představení)

Režie: Richard Eyre, dirigenti: Yannick Nézet-Séguin a David Jackson

Zpívají: Sophie - Aida Garifullina, Charlotte - Joyce DiDonato, Werther - Piotr Beczała, Albert Etienne Dupuis a Joshua Hopkins

Giacomo Puccini: Tosca   26. března – 18. dubna (7 představení)

LIVE in HD 11. dubna 2020

Režie: David McVicar, dirigent: Bertrand de Billy

Zpívají: Tosca - Anna Netrebko (5x) a Jennifer Rowley, Caravadossi – Najmiddin Mavlyanov a Brian Jagde, Scarpia – George Gagnidze a Michael Volle

Recitál Diany Damrau, klavír: Antonio Pappano 29. března 2020

Giuseppe Verdi: Simon Boccanegra  10. dubna – 25. dubna (5 představení)

Režie: Giancarlo del Monaco, dirigent: Carlo Rizzi

Zpívají: Ailyn Pérez, Joseph Calleja, Carlos Álvarez, Elchin Azizov, Dmirty Belosselskiy

Gaetano Donizetti: Maria Stuarda  19. dubna  - 9. května (6 představení)

LIVE in HD 9. května 2020

Režie: David McVicar, dirigent: Maurizio Benini

Zpívají: Diana Damrau, Jamie Barton, Stephen Costello, Andrzej Filonczyk, Michele Pertusi

Giacomo Puccini: Manon Lescaut  28. dubna – 8. května (4 představení)

Režie: Richard Farnes, dirigent: Richard Eyre

Zpívají: Sonya Yoncheva, Marcelo Álvarez, Kang Wang, Elchin Azizov, Brindley Sherratt

Leoš Janáček: Káťa Kabanová  2. května – 9. května (3 představení)

Režie: Jonathan Miller, dirigent: Lothar Koenigs

Zpívají: Káťa – Susanna Phillips, Varvara – Daniela Mack, Kabanicha – Dolora Zajick, Boris – Pavel Cernoch, Tichon – Stefan Margita, Vanya – Paul Appleby, Dikoj – John Tomlinson

Skvosty z konců tří životů

Česká filharmonie v lednu pokračuje v koncertních řadách a v prvním koncertu pod taktovkou uměleckého ředitele Semjona Byčkova a se sólistou Kyrillem Gersteinem představila tři skladby, které jejich autoři vytvořili na sklonku svého života. Kupodivu to na nich nelze ani trochu znát.

Tou první skladbou je Concertino Leoše Janáčka z roku 1924. Je to skladba zvláštní nejen tím, že spolu s centrálním klavírem hrají pouze 3 smyčce (dvoje housle a viola) a 3 dechové nástroje (klarinet, fagot a lesní roh), ale i tím, že první dvě věty hraje s klavírem jen jediný nástroj. Ovšem je to skladba živá a radostná, ke které Janáček, zřejmě ex post, dodal slovní obsah. Hlavním ovšem je elán sedmdesátiletého člověka, který je spojen s jeho vztahem ke Kamile Stösslové. Ač provedení bylo profesionálně dokonalé, na Janáčka, jak já bych ho chtěl slyšet, to bylo trochu málo.

Z programu k provedení v roce 1927:

Dr. ph. LEOŠ JANÁČEK
CONCERTINO PRO KLAVÍR
dvoje housle, violu, klarinet, lesní roh a fagot
I. věta
Jednou z jara zamezili jsme ježku do jeho brlohu v staré lípě. Měl ho pěkně
měkce vystlaný v staré lípě.
Což Byl on zlostný!
Nezmohl se; proto i ta moje corna dřípí na jediném nevrlém motivu: Což mohl
ježek se postavit na zadní nožky a zpívat žalozpěv? Sotva rypáček povytáhl, už ho
zase musel schovat.

II. věta
Hubatá byla veverka; po vrškách se stromu na strom!
Vrčela v kleci jako ten můj klarinet, ale přece dětem pro zábavu se točila a tančila v kolečku.

III. věta
Silácký se tváří a nakukují do strun klavíru hloupé vyvalené oči sovičky, výr a
a jiné noční kritické havěti.

Ve IV. větě
Jak by vše v povídačce „za trojník" se bavilo.
A klavír ?
Kdosi to všechno spořádat musel.
Myslím, že v každé větě najde se do třetice motivů.
A tolik má být pro vědomí lidské — i když je pě Korngoldovo  — dost —, ale
i pro vědomí skladatelské tak malé hříčky dost!

Brno 25. března 1927 Drph. Leoš Janáček

Druhou skladbou večera byl Čajkovského třetí klavírní koncert op. 75, poslední dokončené dílo skladatele. Jeho osud byl podivný. Původně Čajkovský pracoval na 7. symfonii, poté se rozhodl použít materiál pro klavírní koncert, ze kterého nakonec zůstala jen jednovětá a zhruba šestnáctiminutová skladba postavená na první větě. Po skladatelově smrti použil jeho žák Sergej Tanejev skici dalších vět a vytvořil skladbu Andante a Finale op. 79. Občas se tyto dvě skladby hrají dohromady. Navíc v 50. letech zpracoval Semjon Bogatyrev všechny tyto podklady do tzv. 7. symfonie.

Samotný jednovětý koncert však obsahuje všechno, co znamená Čajkovkij a troufám si říct, že krásou se vyrovná 1. koncertu. Jeho délka však zřejmě brání tomu, aby se stal součástí běžného repertoáru, protože angažovat špičkového klavíristu na čtvrthodinový kousek je obtížné. Zde to bylo vyřešeno Janáčkovým Concertinem a tím, že klavírní koncert je součástí nahrávacího projektu Čajkovského orchestrálních skladeb. Díky tomu byla skladba pečlivě nastudována a stala se vrcholem večera. Přesto však klavírista nepohrdl pamětí tabletu. Nemusím mít pravdu, ale věřím, že živá nahrávka koncertu bude jednou z nejlepších. Jak skladba vypadá lze vyslechnout na youtube.

Po přestávce pak zazněla symfonie č. 9 Franze Schuberta. Podobně jako v případě Čajkovského jde o poslední dokončenou symfonii z března 1828 (zemřel v listopadu téhož roku). Ale na rozdíl od koncertu trvá celou hodinu.

Franz Schubert očima Gustava Klimta v roce 1899

S dobou vzniku stejně jako s číslováním je trochu zmatek, ale to není podstatné. Je to nádherná muzika, která klade mimořádně nároky na orchestrální hráče a k tomu ta délka. Proto někteří dirigenti přidávají na tempu a ubírají opakování, čímž se dostanou ke standardní délce 45 minut. Z týchž důvodů ležel notový materiál léta v archivu Gesellschaft der Musikfreunde, kde ji v roce 1838 objevil Robert Schumann, noty, který získal od Schubertova bratra, předal Felixu Mendelssohnovi a ten symfonii uvedl o rok později s Leipzig Gewandhaus Orchestra. U Byčkova a České filharmonie je ve správných rukách a zněla velkolepě. Však také dirigent předal své kytice hornistkám Kateřině Javůrkové a Haně Sapákové.

Přesto si nemyslím, že skladba je protiváhou Beethovenovy Deváté, jak se někdy tvrdí, spíš ji lze považovat za poctu Beethovenovi, který jde do hloubky, zatímco Schubert spíš do šířky.

Vybočené Collegium

Collegium 1704, vlastně spíš Václav Luks a ensámbl převážně zahraničních muzikantů, vybočilo v posledním koncertu pro tento orchestr poněkud neobvyklým směrem, a to hned třikrát. Zaprvé proto, že překročilo hranice baroka a vydalo se do sféry klasicistní a dokonce romantické hudby. Zadruhé proto, že obě skladby večera v Rudolfinu byly navýsost světské a zatřetí vlastně nehrálo Collegium 1704, ale dechový soubor, kde muziku tvrdila basa, resp. violoncello.

Večer zahajovala Mozartova klasicistní serenáda, která vznikla na samotném počátku Mozartova působení ve Vídni, někdy v roce 1881 nebo 1882. V té době zřídil nový císař Josef II. při dvoru dechový oktet a protože to byl signál i pro ostatní příslušníky majetné elity k podobným produkcím, poptávka po těchto skladbách stoupla. Ovšem serenáda je hudební útvar příjemného a lehkého charakteru původně provozovaná ve večerních hodinách pod širým nebem. A příjemná melodie je důležitější než sofistikovaný rozvoj tématu nebo dramatičnost.

„Hudbu Mozarta a Dvořáka spojuje geniální melodická invence a neobyčejná líbeznost. Ve svých dílech pro dechové nástroje však oba autoři dalece překročili hranice původního smyslu určení zábavného žánru serenády a vytvořili díla s vrcholně uměleckými ambicemi,“ uvedl k programu koncertu Václav Luks, zakladatel a umělecký vedoucí Collegia 1704.

Gran Partita, jedna z Mozartových tří velkých dechových serenád, překračuje obvyklé hranice žánru, a to nejen mimořádně bohatým obsazením (2 hoboje, 2 klarinety, 2 basetové rohy, 2 fagoty, 4 lesní rohy a kontrabas), nýbrž i rozsahem a náročností. Vznik Serenády d moll Antonína Dvořáka pro 2 hoboje, 2 klarinety, 2 fagoty, 3 lesní rohy, violoncello a kontrabas byl inspirován právě Mozartovou Gran Partitou. Tu Dvořák slyšel v roce 1877 při první návštěvě Vídně, tehdy jako nepříliš známou skladbu. Během několika týdnů pak zkomponoval vlastní Serenádu op. 44.

Což je sice všechno pravda, ale nejsem si jist, že přestože jde z muzikologického hlediska o vtipnou záležitost a provedení bylo bezpochyby skvělé a do detailů promyšlené, je právě tento typ muziky pro Collegium to pravé. Mně to tedy nesedělo a připadalo mi to jako vstup do vod poněkud plytkých.

Rudolfinum, Praha, Česká republika

07. února 2019 v 19.30

Collegium 1704

Václav Luks - dirigent

W. A. Mozart — Gran Partita in B KV 361/370a

A. Dvořák — Serenata in d op. 44