Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dneš...

pondělí 30. září 2013

Nepřítel čas a hudební září v Praze

Dvořákova Praha poprvé.


Čas je univerzálním nepřítelem lidstva. Pro někoho proto, že neví co s ním, jinému se ho hrubě nedostává. Tak akorát ho má málokdo. A tak dřív, než jsem stačil vypsat své dojmy z letních hudebních festivalů, nastoupily akce podzimní, což v Praze znamená především festival Dvořákova Praha.

Ten před 6 lety spustil Vladimír Darjanina díky štědré finanční podpoře od Karla Komárka, resp. jeho finanční a podnikatelské skupiny KKCG. Po ročním spolužití s krachujícím Pražským podzimem Pavla Špirocha (zemřel 2012), který přišel o finanční podporu Zentivy, a v následujícím roce ještě s krátkodechým Rozhlasovým podzimem, zaujal festival rozhodující pozici výhodné záříjové hudební scény (většina orchestrů zahajuje sezónu až v říjnu), a letos absolvoval již 6. ročník. Organizátorem byla tradičně Akademie klasické hudby, ne však v režii Vladimíra Darjanina, který odešel nebo byl Karlem Komárkem odejit, a v jejím čele ho nahradil Robert Kolář. Festival je navíc nyní personálně propojen jmény Marek Vrabec a Dana Syrová s dalším podzimním festivalem Struny podzimu, se kterým si však programově nekonkurují.

Letošní ročník zahájila Česká filharmonie pod taktovkou svého šéfa Jiřího Bělohlávka Adagiem  z  Pendereckého Třetí symfonie. Úprava pro smyčce zde měla světovou premiéru a 80letý autor byl přítomen. Víc říct neumím. Následoval tradiční Dvořákův violoncellový koncert se 31letou hvězdnou Američankou Alice Weilerstein, která má litevsko-ruské kořeny, a před 3 lety si ji vybral Barenboim pro společné provedení Elgarova koncertu, což ji vykoplo do hvězdných výšin. O Dvořákově koncertu, který hrála s elánem a náruživostí, tvrdí, že je její nejoblíbenější, což nemusí být úlitba organizátorovi, ostatně já to vidím stejně. Určitě by nemělo zůstat nepovšimnuto, že emotivně podaný přídavek věnovala obětem teroristických útoků 10. září 2001. Po přestávce pak následovala Beethovenova 7. symfonie. Stejně jako Dvořákův koncert je to roztančená skladba, která přináší obrovskou vitalitu. S orchestrem kvality ČF znamená takto složený večer spolehlivou záruku radosti. Takže to byl skvělý koncert, avšak nikoli mimořádný.

Můj druhý koncert festivalu, ve středu 12. září, byl klavírní recitál Jevgenije Kissina. Už ne zázračné dítě, ale 41letý muž, který se narodil v Moskvě, ale od roku 2002 je britským občanem, hrál sonátu D dur Franze Schuberta a po přestávce Skrjabinovu sonátu č. 2 a 7 jeho etud. Z několika přídavků pak sklidila ovace především Chopinova polonéza Heroique. Kritik Jindřich Bálek koncert neobvykle strhal, i když uznal, že Kissinovy technické předpoklady jsou mimořádné. Napadl mne trochu děsivý důvod: v rozhovoru s Věrou Drápelovou Kissin uvedl, že otevřeně vytýká západním zemím a mediím jejich kritický postoj k Izraeli, a že děkuje Česku za jeho trvalé sympatie k této zemi. Také prohlásil, že nehraje v Číně, protože odmítá vstoupit do komunistické země a v Turecku, neboť to odmítá uznat genocidu Arménů za 1. světové války. A to prosím tento člověk působí trochu jako introvertní suchar.

Konečně třetí koncert prvního týdne se odehrál v katedrále sv. Víta a byl zcela mimořádný. Na počest blížícího se 200. výročí narození Giuseppe Verdi hrála ČF, zpívali Evelina Dobračeva (soprán), Ruxandra Donose (mezzosoprán), Massimo Giordano (tenor), Jan Martiník (bas) a Pražský filharmonický sbor, a to vše dirigoval Fabio Luisi, šéfdirigent Metropolitní opery v New Yorku. Byla to obrovská slavnost hudby, která jakoby si otevřela prostor a plynula do nekonečna vesmíru. Nechci opakovat to, co napsali jiní, a tak odkazuji na Svatavu Barančičovou na operaplus.cz. Přestože koncert se konal přesně uprostřed festivalu, byl jeho neoddiskutovatelným vrcholem.

pátek 27. září 2013

Karel Čapek - Proč nejsem komunistou?

   Tato otázka se z čistě jasna vynořila mezi několika lidmi, kteří byli nakloněni čemukoli spíše než tomu, aby se bavili politikou. Je jisto, že by nikdo z přítomných nepoložil otázku "Proč nejsem agrárníkem" nebo "Proč nejsem národním demokratem". Nebýti agrárníkem neznamená ještě žádný určitý názor nebo životní víru; avšak nebýti komunistou znamená býti nekomunistou; nebýti komunistou není pouhý zápor, nýbrž jisté krédo.

    Pro mne osobně je ta otázka úlevou; neboť tuze bylo třeba nikoli polemizovat s komunismem, nýbrž hájit se sám před sebou z toho, že nejsem komunistou a proč jím nemohu být. Bylo by mi lehčeji, kdybych jím byl. Žil bych v domnění, že přispívám co nejřízněji k nápravě světa; domníval bych se, že stojím na straně chudých proti bohatým, na straně hladových proti žokům peněz; věděl bych, jak o čem smýšlet, co nenávidět, čeho nedbat. Místo toho jsem jako nahý v trní: s holýma rukama, nekryt žádnou doktrínou, cítě svou bezmoc pomoci světu a nevěda často jak chránit své svědomí. Je-li mé srdce na straně chudých, proč u všech všudy nejsem komunistou?

Čapek stále aktuální?

Východně od Dobříše je obec Stará Huť a za ní rybník Strž. Na potoce pod jeho hrází, který ústí do slavné Kocáby, byly kdysi mlýny, pak železárny, které nakonec vyhořely, a časem to, co zbylo, včetně velkých pozemků, koupil od majitele knížete Jeronýma Colloredo-Mansfelda Václav Palivec (1882-1964). Syn knížecího podkoního nebo spíš kočího, který začínal ve 20 letech jako správce pily. No, a jeden ze 7 bratrů Václavových, právník Josef Palivec, jinak diplomat a také básník, překladatel a esejista, se v roce 1930 oženil s Helenou, ovdovělou sestrou bratří Čapků. A když se za 5 let jeho švagr Karel Čapek ženil s Olgou Scheinpflugovou, nabídl jim Václav Palivec k doživotnímu užívání dost zanedbaný dům, který zůstal stát pod hrází Stržského rybníka. Čapek si ho přestavěl k obrazu svému, oblíbil a často tam pobýval se ženou a přáteli, především pak Ferdinandem Peroutkou. Bohužel to netrvalo dlouho, za necelých 3,5 roku, 25. prosince 1938 Čapek zemřel. Jeho bratr Josef zemřel v roce 1945 v koncentračním táboře. Švagr Josef Palivec byl za války vězněn a po roce 1948 odsouzen na 20 let za špionáž (mimochodem, jeho dcera z "francouzského" manželství byla ženou Igora Stravinského). Nejlepší přítel Ferdinand Peroutka se po 6 válečných letech v koncentráku stal poslancem, aby po roce 1948 emigroval. Dům ve Staré Huti byl po roce 1948 jako majetek Václava Palivce znárodněn a sám Karel Čapek, obdivovatel Masarykův a autor eseje "Proč nejsem komunistou", nebyl také soudruhy oslavován. Přesto na Strži vznikl v roce 1963 Památník Karla Čapka, jehož komunistickému režimu poplatná instalace byla roku korigována do dnešní podoby.

Tolik úvodem.


neděle 15. září 2013

Nejlepší rozvodový dopis (eng.)

Dear Wife,

I’m writing you this letter to tell you that I’m leaving you forever. I’ve been a good man to you for 7 years I have nothing to show for it.

These last 2 weeks have been hell.

Your boss called to tell me that you quit your job today that was the last straw. Last week, you came home didn’t even notice I had a new haircut, had cooked your favorite meal even wore a brand new pair of silk boxers. You ate in 2 minutes, went straight to sleep after watching all of your soaps. You don’t tell me you love me anymore; you don’t want sex or anything that connects us as husband wife. Either you’re cheating on me or you don’t love me anymore; whatever the case, I’m gone.

Your EX-Husband

P.S. don’t try to find me. Your SISTER & I are moving away to West Virginia together! Have a great life!

——

Dear Ex-Husband

Nothing has made my day more than receiving your letter.

It’s true you I have been married for 7 years, although a good man is a far cry from what you’ve been. I watch my soaps so much because they drown out your constant whining griping Too bad that doesn’t work. I DID notice when you got a hair cut last week, but the 1st thing that came to mind was ‘You look just like a girl!’ Since my mother raised me not to say anything if you can’t say something nice, I didn’t comment. And when you cooked my favorite meal, you must have gotten me confused with MY SISTER, because I stopped eating pork 7 years ago. About those new silk boxers: I turned away from you because the $49.99 price tag was still on them, I prayed it was a coincidence that my sister had just borrowed $50 from me that morning.

After all of this, I still loved you felt we could work it out. So when I hit the lotto for 10 million dollars, I quit my job bought us 2 tickets to Jamaica But when I got home you were gone.. Everything happens for a reason, I guess.

I hope you have the fulfilling life you always wanted. My lawyer said that the letter you wrote ensures you won’t get a dime from me.

So take care.

Signed,
Your Ex-Wife, Rich As Hell Free!

P.S. I don’t know if I ever told you this, but my sister Carla was born Carl.
I hope that’s not a problem.

pondělí 2. září 2013

Chvála kulturního povědomí

V sobotu zahájil Pittsburský symfonický orchestr s dirigentem Manfredem Honeckem Musikfest Berlin 2013. Vrcholem večera byla bezpochyby skladba Witolda Lutoslawského Chain 2 s houslistkou Anne-Sophie Mutter. Ta hudba byla nejen pozoruhodná, ale především byla o třech mimořádných osobnostech, což si běžný divák většinou neuvědomí.

Ta první osobnost byl Paul Sacher (1906-1999), dirigent a mecenáš, údajně jeden z nejbohatších lidí své doby, jemuž byla Lutoslawského skladba věnována. Sacher byl do svých 28 let skutečně jen muzikantem, stačil však založit Basilejský komorní orchestr, Basilejský komorní sbor a Scholu Cantorum Basiliensis. Tehdy se však oženil s o 8 let starší sochařkou Majou Hoffmann-Stehlin, vdovou po dědici farmaceutického imperia Hoffmann-La Roche. Toto bohatství mu umožnilo založit nadaci a stát se mecenášem umění, především současné hudby. Sacher sám objednal více než 200 skladeb od soudobých skladatelů a v 50. letech založil Musikakademie der Stadt Basel, kterou sám vedl. Nadace Paula Sachera koupila m.j. kompletní Stravinského archiv a na počest Sacherových 70. narozenin požádal Mstislav Rostropovič Sacherovy přátele - skladatele o napsání 12 skladeb pro sólové violoncello.

Druhou pozoruhodnou osobností byl Witold Lutoslawski (1913-1994). Už jen osud jeho rodiny připomíná antickou tragedii. Jeho otec a strýc byli v roce 1918 popraveni v Moskvě bolševiky dříve, než mohli být odsouzeni. Mladý Witold a jeho bratr byli povoláni v roce 1939 k obraně Polska. Bratra zajali Rusové a zahynul v zajateckém táboře. Pouze Witold přežil, když po pádu do německého zajetí prchl a živil se ve Varšavě jako kavárenský muzikant. Po válce byl střídavě oslavován a zatracován, byl důsledný ve svých politických postojích a uznáván jako jeden z nejvýznamnějších skladatelů doby.

A třetí osobností je sama Anne-Sophie Mutter, která letos oslavila padesátiny. Ta již ve 13 letech hrála s Berlínskými filharmoniky a Karajanem v Luzernu a v roce 1989 se vdala za Karajanova právníka Detlefa Wunderlicha. Když po 6 letech zemřel, stála na začátku kariéry se 2 malými dětmi po boku. Přesto je dnes jednou z nejuznávanějších houslistek na světě, která hraje s nejlepšími dirigenty a slavní skladatelé pro ní píši skladby. A založila nadaci podporující mladé hudebníky, kterou sama štědře podporuje.

I tyto informace dotváří kulturní povědomí, bez kterého se sice dá žít, ale které člověk musí mít, aby přesáhl svou každodenní existenci. Navíc je nejspíš pravdivé tvrzení, že kultura je sice drahá, ale nemít ji je ještě dražší.

A přestože lze v českých poměrech snadno podlehnout skepsi, že evropská kultura není tak docela naše parketa, je řada momentů, i těch, které souvisí s tímto koncertem, jež tuto skepsi nahlodávají:

- dirigent koncertu Manfred Honeck je hlavním hostujícím dirigentem České filharmonie

- první ze skladeb večera napsal Leoš Janáček

- oněch 12 skladeb k 70. narozeninám Paula Sachera se hrálo kompletně poprvé v Praze v roce 2011

- Na Sacherem založené Musikakademie der Stadt Basel studovali třeba Josef Luks, Martina Janková nebo David Eben.

- Anne-Sophie Mutter hraje občas v Praze (2009 Mendelssohnův houslový koncert, 2010 Brahmsův) a podíváte-li se na její webovou stránku, homepage je plná informací o ní a Dvořákově houslovém koncertu, který nyní nahrává s Berlínskými filharmoniky a Manfredem Honeckem.


Jen ta slovanská vzájemnost jaksi kulhá. Lutoslawského klavírní koncert byl sice slyšet vloni na Pražském jaru, ale v podání polského orchestru a polského klavíristy, letos v červnu zahráli skladbu Grave - Metamorfózy violoncellista Františka Brikciuse a polská klavíristka, a  to je vše. Reputaci trochu zachraňuje Hradec Králové, kde bude dávat Janáčkova filharmonie klavírní koncert, a Brno, kde zazní jedna komorní skladba. Dost bída, když zvážíme, že jde o hudební ikonu spřátelené země.

Epištola zmatenému levičákovi

Vážený pane, však vy víte který. Vaše pokrytecké plky jsou dobré maximálně jako dávidlo. Člověčí podstata je postavena na touze mít se co nejlépe. Nejspíš to souvisí s nějakou evoluční výhodou těch, kdo to dokáží. Aby se ta snaha nezvrhla v neřízenou rvačku, vymysleli si lidé již před tisíci let pravidla zvaná přikázání. Vy, díky chaosu, který vládne ve vašem mozku, jejich dodržování na jedné negujete jako zvrácené a pokrytecké, na straně druhé ho fanaticky vyžadujete. Takže byste se měl rozhodnout, jestli jste mnich, na majetek si neděláte nárok, vlezete někam do sluje a budete meditovat a neobtěžovat lidstvo svými fantasmagoriemi, nebo jste blb, který na majetek nárok nemá, a uděláte totéž, co v případě prvém. Rozhodně vám však nepřísluší tvářit se, že jste pozřel Šalamounovo lejno, protože pokud jste se o něco takového pokusil, pak vězte, že jste byl podveden, neboť Šalamounovo rozhodně nebylo. A měl byste počítat s tím, že vývoj se nezastavil, a že za nějaký čas vaši klonové zůstanou stát před branami toho, co bude označováno jako lidstvo.