Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dneš...

úterý 30. dubna 2019

300 let Lichtenštejnska a 1700 obrazů

O kultuře se někteří lidé domnívají, že stojí nad politikou, jiní ji ignorují a ještě další ji jako politikum využívají. Určitě je to případ Lichtenštejnů. Nepatrné knížectví mezi Rakouskem a Švýcarskem s necelými 40 tisíci obyvatel existuje již 300 let a má formu parlamentní monarchie. Majetek knížecí rodiny je odhadován na 4,5 mld. dolarů.

Vznik dynastie lze sledovat od Jindřicha I., jenž v polovině 13. století získal od krále Přemysla Otakara II. za věrnost v boji panství okolo Mikulova na jižní Moravě jako svobodné vlastnictví.

Roku 1599 opustil kníže Karel I. protestantskou víru, aby se stal katolíkem. Již roku 1608 získal titul dědičného knížete (sehnal peníze, aby nový císař mohl svrhnout starého, jehož byl Karel hofmistrem). Po bitvě na Bílé hoře se stal zemským místodržícím v Čechách a stál v čele mimořádného soudu, který měl potrestat stavovské povstalce. Byl také členem finančního konsorcia které znehodnotilo českou minci, za níž pak jeho členové levně skupovali konfiskované statky v českých zemích. Důsledkem byl státní bankrot v roce 1623.

V letech 1692-1705 byl z iniciativy Karlova vnuka Hanse Adama postaven městský palác ve Vídni a prakticky ve stejné době i letní palác za městem. Kromě spravování rodového majetku se kníže zajímal o umění a byl to on, kdo kupoval díla Rubense a van Dycka a byl jedním ze nejštědřejších patronů své doby. Nedlouho po vybudování paláců, v roce 1719, povýšil císař Karel VI rodinné majetky Vaduz a Schellenberg na říšské knížectví a od té doby je Lichtenštejnsko suverénním státem.

Kromě Vaduzu a Vídně měli Lichtenštejnové také dva paláce v Praze na Malé Straně a do roku 1945 hlavní sídlo v dnes moravských, dříve dolnorakouských Valticích.

Na počátku 18. století soustředili Lichtenštejnové umělecké předměty z řady svých zámků a paláců do zbrusu nového městského paláce ve Vídni. V roce 1807 začal kníže Johann I. přenášet rozsáhlou  obrazovou galerii z městského paláce do letního a od roku 1810 jsou sbírky přístupné veřejnosti.

V průběhu 19. století vytvořili kníže Alois II. a jeho syn rozsáhlou sbírku obrazů z období biedermeieru a neoklasicismu.

Během 2. světové války rodina přenesla své sídlo a tím i sbírky do Vaduzu. Rozsáhlé majetky, jmenovitě jihomoravské, byly po válce konfiskovány, což znamenalo velký zásah do rodové ekonomiky. Některé obrazy včetně Leonarda, Canaletta a Rubense proto byly prodány a teprve v posledních desetiletích se sbírky znovu rozrůstají. Nejcennější dílo, které bylo prodáno v roce 1967 dnes visí v National Gallery of Art ve Washingtonu a stálo tehdy neuvěřitelných 5 mil. $, je portrét mladé ženy namalovaný 21letým Leonardem.
.
Leonardo daVinci: Ginevra de' Benci (okolo 1476)
Dnes je část sbírek z období renesance a baroka trvale vystavena v Lichtenštejnském muzeu umístěném ve vídeňském letním paláci

Lichtenštejnský letní palác ve Vídni
jedním z exponátů je zlatý kočár (ostatní se nesmí fotografovat)
Ostatní díla jsou umístěna v dalších Lichtenštejnských objektech, příležitostně jsou vystavována v Kunstmuzeu Liechtenstein nacházejícím se ve Vaduzu, také jsou zapůjčována ke krátkodobým výstavám, případně i dlouhodobě.

Vybrané exponáty z období biedermeieru a neoklasicismu (Waldmüller, Amerling...) se nachází ve vídeňském městském paláci, jsou však omezeně přístupné.

A více než 100 artefaktů je v souvislosti s 300. výročím existence státu Lichtejnštejnsko od února do června 2019 vystaveno v prostorách vídeňské Albertiny.

Symbolem výstavy je obraz z té nejcennější části Lichtenštejnské sbírky, malba Petera Paula Rubense Venuše před zrcadlem.


Hned v úvodu expozice jsou vystaveny dva obrazy, které, pokud bychom postupovali chronologicky, by měly být spíš někde na konci. Jsou to však dva ženské portréty Hanse Makarta (1840-84), scestovalého  módního profesora vídeňské akademie a učitele Gustava Klimta, a ta kontinuita je na obrazech jasně vidět. Jejich umístění má jistě upozornit na souvislost s vrcholným obdobím vídeňského modernismu, jehož symbolem Klimt byl. A pak následuje průřez celou sbírkou, kde exponáty jsou vybaveny informačními panely a komu ani to nestačí, může vzít na pomoc audioguide. Jádrem expozice jsou obrazy Rubensovy a dalších představitelů vlámského a nizozemského malířství. A spolu s nimi díla renesanční a biedermeieru 19. století. 

                                                     Modlící se žena                                                Umírající Kleopatra

Fotografie části z více než 100 soch a obrazů vystavených v Albertině jsou v přiloženém albu:



A pokud to někomu nestačí a nevěří ani své paměti, může si koupit téměř 400stránkový katalog za 32,90 €. Ta dětská tvář patří Claře Sereně, pětileté Rubensově dcerce.


sobota 27. dubna 2019

Dvě hvězdy v neoslnivém večeru

Před nějakými plus mínus deseti lety byly recitály zahraničních pěveckých hvězd něco zcela mimořádného. Vidět a slyšet jména jako Villazon, Bartoli, Florez, Radvanovsky, Chvorostovsky, to byl pro milovníky opery svátek. leč možná že nejen já jsem došel k názoru, že je to sice pěkné, ale hudba je ještě něco víc než hezké zpívání. K tomu je však třeba scéna, děj, drama, které se při recitálu přece jen nemůže rozvinout. A v té době přišla Metropolitní opera se svým unikátním projektem Live in HD, ke kterému se časem přidaly další operní domy.

Ale recitálů se nezříkám. Stojí zato vidět špičkového zpěváka živě a zblízka. Letos v lednu jsem dokonce vyrazil zčásti i kvůli takovému koncertu do Paříže a před pár dny jsem navštívil další v Praze.

Hlavně  proto, že Ermonelu Jaho jsem jednak viděl a slyšel v záznamu Traviaty z Glyndebourne, jednak byla před 3 roky zvolena publikem jako nejlepší zpěvačka International Opera Awards.

Druhý zpěvák večera, Simon Keenlyside, je osvědčená barytonová hvězda, kterou bylo možné vidět mimo jiné ve dvou přenosech z Metropolitní opery (Don Giovanni a Hamlet) a také nastudování Dona Giovanniho v Glyndebourne. V kombinaci s Jaho jsem měl pocit, že stojí za to koncert navštívit.

Nelituji, i když ona výhrada s přirozeně dramatickým projevem platí dál. Simon Keenlyside disponuje mohutným barytonem, sametovým a znělým v celém rozsahu. Jeho projev je spíše civilní, ale doplněn lehkým anglickým humorem je přesně to, co mi vyhovuje.

Emonela Jaho působila poněkud nepřesvědčivě a její hlas se občas za orchestrem ztrácel. Nejlépe tak vyzněly duety, zvláště ten z 2. jednání Traviaty. Při Lippen Schweigen si dokonce zatancovali na parketu mezi sedadly. Také třetí duet Zerliny a Masetta z Dona Giovanniho, který zazněl v přídavku byl povedený.

Celkově tedy hezký večer, i když upřímně řečeno jsem čekal o trochu víc. Prostě, jak říkala běhající primátorka Krnáčová blahé paměti, zpovykaní Pražáci.

Děkovačka: zleva Jaho, Keenlyside a Borowicz

Smetanova síň Obecního domu Praha
středa 24. dubna 2019

Pěvecký recitál

Ermonela Jaho - soprán a Simon Keenlyside - baryton

SOČR, dirigent Lukasz Borowicz

Program
RUGGERO LEONCAVALLO (1857–1919)
Si può? (Tonio), Komedianti

GIACOMO PUCCINI (1858–1924)
Vissi d'arte (Tosca), Tosca, 2. dějství

GIUSEPPE VERDI (1813–1901)
Eri tu che macchiavi quell'anima (Renato), Maškarní ples, 3. dějství

GIACOMO PUCCINI
Un bel dì, vedremo (Cio-Cio-San), Madama Butterfly, 2. dějství

GIUSEPPE VERDI
Credo in un Dio crudel (Jago), Otello, 2. dějství

Ave Maria (Desdemona)
Otello, 4. dějství

La traviata, předehra

Madamigella Valery? – Sono io (Giorgio Germont & Violetta), La traviata, 2. dějství

         přestávka

FRANCESCO CILEA (1866–1950)
Io son l’umile ancella (Adriana), Adriana Lecouvreur, 2. dějství

JULES MASSENET (1842–1912)
Vision fugitive (Hérode), Hérodiade, 2. dějství

GUSTAVE CHARPENTIER (1860–1956)
Depuis le jour (Louise), Louise, 3. dějství

JACQUES OFFENBACH (1819–1880)
Scintille, diamant (Dapertutto), Hoffmannovy povídky, 2. dějství

RUGGERO LEONCAVALLO
Mamma? lo non l'ho avuta mai (Zazà), Zazà, 3. dějství

Zazà, piccola zingara (Cascart), Zazà, 4. dějství

FRANZ LEHÁR (1870–1948)
Lippen schweigen (Hanna & Danilo), Veselá vdova, 3. dějství

čtvrtek 25. dubna 2019

Co zmůže Zelenskyj?

Ukrajina je od závěru roku 2013 významným tématem na světové, ale především evropské scéně a občas zavítá i do Česka. Po anexi Krymského poloostrova a rusko-ukrajinské válce s více než 13 000 obětí včetně jednoho civilního letadla, která začala v dubnu 2014, a přes utlumení diky "Minským dohodám" představuje ruská touha po bratrském objetí spíš nekončící násilí na území cizího státu.

Prezidentské volby v květnu 2014 vyhrál Petro Porošenko s 55 % hlasů již v prním kole, v letošních volbách jej ve druhém kole se 73 % drtivě porazil Volodymyr Zelenskyj, 41letý herec, dabér, scénárista, televizní moderátor a ředitel ukrajinského studia Kvartal 95. Narodil se v Krivém Rogu v židovské rodině, jeho rodnou řečí je ruština a vystudoval v Kyjevě práva.

Zelenskyj jako prezident v TV seriálu "Služebník lidu" (2015)
Jak před volbami, tak i dnes bylo možno slyšet obavy jedněch a naděje jiných v to, že příchodem Zelenského ukrajinská politika změní směr z proevropské na proruskou.

Jak to vypadá zvenku


Jak sám Zelenskyj, tak i jádro jeho voličů jsou mladí ukrajinští Evropané, kosmopolitní, postindustriální a globalizovaní, sdílející ideály původního Euromajdanu, kteří vidí v rostoucí účasti v evropských strukturách šanci na rozvoj země. To, spolu s vyhlídkou na vstup do NATO (prostřednictvím národního referenda), který by měl zajistit bezpečnost země, se sotva shoduje s obrazem světa a geopolitickými projekty, které by podle současných ruských vládců měly zadržet šíření západního vlivu na hranicích bývalého SSSR. Současně není reprezentantem vypjatého nacionalismu, o který se opírá Porošenko. S tímto programem zvítězil ve většině ukrajinských oblastí kromě západu.

Co jednotlivé aktéři mezinárodní politické scény od nového prezidenta očekávají, lze usoudit z jejich reakcí. Představitelé evropských zemí, EU, USA, turecký prezident i generální tajemník NATO mu blahopřáli, vyjádřili podporu a ochotu pomoci.

Zelenskyj a Porošenko
Dokonce i Miloš Zeman se ozval: „Ujišťuji Vás, že Česko bude i nadále ukrajinským reformním snahám napomáhat a podporovat evropské směřování Ukrajiny. Zasadím se o to i já osobně, jelikož mi velmi záleží na pozitivním vývoji Ukrajiny a prohlubování vztahů mezi našimi zeměmi ve všech oblastech... Vám i všemu ukrajinskému lidu přeji hodně sil, zdraví a štěstí. Sláva Ukrajině!“ Ještě nedávno ovšem doporučoval, aby se problém vyřešil tím, že Ukrajina prodá Krym Rusku. Spoléhá už jen na Čínu?

Rusko na výsledek voleb reagovalo jinak. Premiér Medveděv na své FB stránce vysvětlil, co si Ukrajinci mysleli, když dali hlas Zelenskému, a poradil, jak by měl nový prezident jednat - čestně a rozumně. Pro jistotu nevyslovil jeho jméno.

Maria Zacharova, mluvčí ministerstva zahraničí, vyjádřila naději, že Ukrajina provede reset.

A prezidentův mluvčí Dmitrij Peskov konstatoval, že „respektují volbu ukrajinského lidu“, ale gratulovat by bylo předčasné, napřed prý nový prezident musí něco dokázat a provést konkrétní kroky.  Ruský prezident, zřejmě proto, aby mu naznačil, jaké kroky mají na mysli, současně podepsal dekret, podle kterého bude zjednodušeno vydávání ruských pasů ukrajinským občanům žijícím v Luganské a Doněcké oblasti. Důvod je prý humanitární, podobně jako tomu bylo před ruskou okupací Jižní Osetie a Abcházie před 11 lety. Nenazvat to agresí je obtížné. Smrt jednoho z takových ruských občanů se může stát záminkou k invazi po zuby ozbrojených hrdlořezů.

manželka Olena Zelenska je architektka 
Podle této hysterické reakce lze soudit, že vítězství Vlodymyra Zelenského v ukrajinských prezidentských volbách nepřineslo do Kremlu příliš radosti. Porošenko, ač "americká loutka" a "rusofob", byl po pěti letech v podstatě předvídatelný a přijatelný, ale jak to bude za Zelenského je nejasné.

Co se dá a nedá čekat?



Pokud se zvolenému prezidentovi, který obdržel silný volební mandát, podaří udržet a realizovat to, co během kampaně slíbil, mělo by dojít ke změnám politiky. Donbas by se měl stát zcela ukrajinským, ale nikoli vojenskými prostředky. Je třeba se vyhnout válce a lidským obětem, zastavit nepřátelství, snížit míru militantní rétoriky. K tomu je však třeba vstoupit do jednání s Ruskem (až po setkání s Putinem), najít rozumný kompromis a případně ho schválit v referendu. Vážně se zapojte do výměny vězňů. A pak obnovit sociální platby obyvatelům území, která nejsou kontrolovány Kyjevem, aby se tam lidé necítili odříznuti od Ukrajiny. A v Donbasu zahájit „informační ofenzivu“. Zároveň je nepřijatelná idea handlu Krymu za mír v Donbasu. 


Zelenskyj - vítěz 2. kola voleb
Pokračovat by měla minská jednání, otázka statusu ukrajinského jazyka by neměla být vyhrocena do války s ruským jazykem a kulturou, která by z ruskojazyčných Ukrajinců udělala občany druhé kategorie.

Z toho také vyplývá, co se čekat nedá: přistoupení na to, že Euromajdan byl státní převrat, že to, co se stalo s Krymem, nebyla anexe, ale volba obyvatelstva, a generální pardón pro donbaské a luganské zločince.

Co může prezident



Ukrajina je parlamentní prezidentská republika a prezidentovy pravomoci jsou proto omezené. Zelenskyj sice založil politickou stranu "Služebník lidu" (název seriálu, ve kterém hrál v roce 2015 fiktivního prezidenta), která byla založena před rokem, kromě toho, co již bylo řečeno je populistická a podporuje přímou demokracii. Letos v březnu by získala okolo 15 % hlasů, za půl roku však proběhnou parlamentní volby, kde má Zelenskyj jako prezident šanci posunout její popularitu. Zda bude posun tak velký, aby mu to umožnil realizovat své představy z volební kampaně je však otázka. Jsou zde totiž další dvě politické strany - dosud největší Blok Petra Porošenka a Baťkivščyna Julie Tymošenkové, které budou o hlasy voličů usilovat. Oba jejich vůdcové mají na rozdíl od Zelenského bohaté politické a podnikatelské zkušenosti. Porošenko nejen jako prezident, ale i ministr zahraničních věcí, Tymošenková jako předsedkyně vlády. Takže teprve po podzimních volbách a sestavení vlády bude jasné, jakým směrem se bude Ukrajina ubírat dál. Ať jakkoli, není pravděpodobné, že to, co se nedá čekat od Zelenského (viz nahoře), si dovolí kdokoli jiný.

Ostatně boj se vede i dnes. Jak nový prezídent, tak i parlament podporující starého prezident se snaží navzájem omezit možnosti toho druhého. Zelenskyj mluví o rozpuštění parlamentu, druhá strana se snaží oddálit jeho inauguraci, aby mohla omezit jeho pravomoci. Ještě bude veselo.

úterý 23. dubna 2019

Lenny 1 a Vídeň

ÚVODEM

Leonard Bernstein, Lenny, LB. Psal jsem o něm v minulém roce opakovaně, protože kdyby byl fyzicky nesmrtelný, slavil by sté narozeniny. Ale vzhledem k tomu, že nesmrtelný je jen jako muzikant a mimořádná osobnost, bude se v příštím roce vzpomínat 30 let od jeho úmrtí. Jedním z mnoha pozoruhodných příběhů jeho života byl vztah k Vídni. Aby byl pochopitelný, chce to začít trochu zeširoka.

Jeho rodiče přišli do Spojených států z dnešní Ukrajiny v mládí, otec Samuel, ač byl předurčen k tomu stát se rabínem jako jeho otec, radši odešel v 17 letech někdy v roce 1908 z ukrajinské vsi pěšky do Dánska a odtud doplul v roce 1910 lodí do New Yorku. Tam tři roky čistil ryby, později se dostal do Bostonu, v roce 1918 se narodil Leonard a otec, který prodával kadeřnické pomůcky, se nakonec stal relativně zámožným. Leonard se k hudbě dostal v 10 letech, když si u nich rozvedená tetička odložila pianino. Otec hudební kariéře svého syna zpočátku nefandil, protože muzikant pro něj byl nuzák, který hrál židovský klezmer po pohřbech, ale pak to šlo rychle a on do Leonardova vzdělání nasypal pěknou hromádku dolarů. Ten v roce 1939 ukončil studia na Harvardu cum laude, v roce 1941 na Curtisově institutu ve Filadelfii, mezi tím letní škola v Tangelwoodu, pak řádil jako mladý muzikant a gay v New Yorku a o 2 roky později diriguje místo Bruno Waltera bez přípravy koncert New York Philharmonic, přenášený rozhlasem do celé Ameriky. Hrdý otec seděl v Carnegie Hall a tekly mu slzy po tvářích. Ve 25 letech se rozporuplný Leonard stává uznávanou osobností.


Hrdý liberální levičák, neklidná povaha toužebně si přející rasový smír a nenávidějící válku. Jeho postoje byly vždy vyhraněné a nikdy nezapadal do politického mainstreamu. Osobnost tohoto výjimečného člověka formovaly tři zdroje. Tím prvním byla bezpochyby jeho hudební genialita, tím druhým židovství a třetím sexuální orientace. Všechny tři ho na jedné straně otevíraly světu a na druhé byl příslušníkem tří menšin, které cítil potřebu, byť zprostředkovaně a zobecněně, obhajovat a bránit. Otázka osobní svobody kohokoli tak pro něj představovala záležitost zcela zásadní. Byl odpůrcem války ve Vietnamu a republikánských prezidentů, podporoval mírové hnutí a také hnutí Černých panterů, patřil k tzv. "radical chic", módním radikálům z vyšších kruhů. Tyto postoje promítal i do své hudby, asi nejsrozumitelněji do Mše. Dirigoval také Mahlerovu 2. symfonii na počest zavražděného prezidenta JF Kennedyho a o pět let později Adagietto na pohřbu jeho bratra, zavražděného prezidentského kandidáta Roberta. Současně rostl jeho svazek u FBI, který nakonec obsahoval 800 položek.

Výraznou podporu poskytoval po všechna aktivní léta také Izraeli, kde dirigoval již v roce 1947 (a spolu s ním tam byli otec a sestra Shirley). O rok později hrál 5000 vojáků na frontě Beethovenův klavírní koncert a jako přídavek Rhapsody in Blue.

Bernstein hraje izraelským vojákům na frontě
A Israel Symphony Orchestra patřil vedle New York Philharmonic a Vídeňských filharmoniků k jeho srdečním záležitostem. V roce 1988 byl jmenován čestným dirigentem orchestru (laureate conductor).

V roce 1945 se stal šéfem New York City Symphony, v roce 1958 dirigoval poprvé jako šéf New York Philharmonic, se kterou absolvoval o rok později obří turné, včetně tří týdnů v Sovětském svazu. Tam se setkal s příbuznými a také s Borisem Pasternakem, který byl donucen odmítnout Nobelovu cenu. Po koncertu Pasternak prohlásil, že je LB vzal do nebes. „Nyní se musíme vrátit na zem. Nikdy jsem se necítil tak blízko estetické pravdě. Když jsem vás poslouchal, pochopil jsem, proč jste se narodil.“

VÍDEŇ

V roce 1947 Bernstein odmítl hrát s Vídeňskými filharmoniky a Helen Coates, své sekretářce (a jedné z prvních učitelek hudby) napsal: „Chtěli, abych hrál Bacha, Mozarta a Schumanna, který je hloupý. A navíc mám zprávy, že 60 % orchestru jsou stále nacisté.“

Je ovšem pravda, že v květnu 1948 dirigoval a hrál s Vídeňskými symfoniky. Potom napsal domů, že Vídeň: “je šovinistické, provinciální a nacionalistické město, přesvědčené, že pouze Vídeňáci mohou udělat cokoli, a že všichni Američané jsou blázni… Trvalo mi tři zkoušky, abych překonal přirozené nepřátelství orchestru. Ale dokázali jsme to. Koncert se změnil ve velký triumf.”

pamětní deska na Konzerthausu
Na pokračování se muselo počkat skoro dvě desetiletí. V roce 1964 překvapil LB svého přítele Robbie Lantze, známého filmového a divadelního agenta, žádostí o pomoc. Šlo o smlouvu na debut ve Vídeňské státní opeře během koncertní přestávky New York Philharmonic v roce 1966, o který ho požádal její impresario Egon Hilbert. A maďarsko židovský dirigent Chicago Symphony Orchestra  Georg Solti mu pomohl. Jednalo se o Falstaffa v režii Luchino Viscontiho a s Dietrichem Fischer-Dieskau v hlavní roli, což Bernstein nedokázal odmítnout. Lantz odejel s dispozicemi ohledně počtu zkoušek do Vídně a Hilbert nejen že ho přivítal svazkem dokumentů dokazujících, že nebyl nacista, ale vyhověl prakticky všem požadavkům. Když Lantz informoval Bernsteina o honoráři, ten prohlásil, že to není možné, takové peníze přece nemůže žádný dirigent dostat. Lantz kontroval tím, že ho srovnal s Robertem Redfordem, který je dostává.

A tak Bernstein přiletěl 26. února 1966 na pět týdnů do Vídně. Jeho nepříjemné pocity z roku 1948 byly překonány luxusem, stylem, obdivem, oddaností hudbě a historii. S úžasem stál na místě, kde kraloval Mahler. Když mu dal při první zkoušce orchestr najevo, že moc mluví, začalo se hrát a on později vzpomínal, že při třetím taktu všichni věděli, že je to vztah na celý život. Novinářům řekl, že hudebníci hrají srdcem, chtějí pracovat, jsou soustředění a vtipní. Po první zkoušce mu zatleskali. Za 18 dní byla premiéra a po ní obecenstvo tleskalo 30 minut. Nejuznávanější vídeňský kritik Karl Löbl napsal: „Světová třída na podiu. Genius ve službách Verdiho.“ Sympatie mu projevovala i Karajanova druhů manželka, která žila ve Vídni. Pro příští rok přislíbil dirigovat ve Vídni Mahlerovu 2. symfonii.

zkouška v Musikvereinu s Vídeňskými filharmoniky (1966)
O své dojmy z Vídně se podělil s rodiči:
Vídeň si nesmírně užívám – tolik kolik Žid může. Je tu mnoho smutných vzpomínek; jeden se setkává s tolika ex-nacisty (a možná stále ještě nacisty); a vy nikdy nevíte, zda v publiku, která křičí bravo, není někdo, kdo by vás před 25 lety zastřelil. Ale je lepší odpustit, a pokud je to možné, zapomenout. […]
Váš Wiener Schnitzel
Lenny

Jinde jim nadšeně píše o návštěvě synagogy v Judengasse.

Bernstein si také nechal ušít tradiční rakouský kabát, o kterém tvrdil, že je to jeho lék proti německému nacionalismu, který stále nesnáší.

Bernstein a jeho stylový kabát ve Vídni
Ovšem obchodní ředitel a aktivní nacista Helmut Wobish pro něj byl „můj drahý nazi“. Bernsteinovi se současně podařilo nahrát Falstaffa pro Decca a navíc dirigoval dva koncerty Vídeňských filharmoniků s Mahlerovou Písní země a dvěma Mozartovými skladbami, ze kterých vznikla i LP. Před zkouškou Mozartova klavírního koncertu řekl muzikantům:
„Je to váš Mozart a doufám, že se od vás dokážu něco naučit.“ Reakce publika byla opět bouřlivá. „Nejvroucnější vztah, jaký jsem kdy měl s publikem,“ píše. Na závěr ještě spolu s Filharmonií letěli do Monte Carla zahrát knížeti Rainierovi k výročí. Ten obrovský úspěch zřejmě Bernsteina změnil,„Ještě pár let a muzikanti mu budou místo Lenny říkat maestro,“ napsal kritik.

Po prázdninách se Bernstein rozhodl nepokračovat jako umělecký ředitel u New York Philharmonic poté, co v květnu 1969 skončí jeho smlouva. Důvodem ovšem byl čas na komponování.

V červnu roku 1967 dirigoval Bernstein Mahlerovu 2. symfonii ve Vídeňské státní opeře. Byla to bezpochyby největší událost hudebního festivalu a svůj příjem věnoval zdravotní službě Izraele, který znovu bojoval se svými arabskými sousedy. Po něm tak učinili také sólisté a posléze i orchestr. Nakonec hrál symfonii osmkrát ve třech zemích. Jednou z nich byl Izrael:


Koncert pro mladé americké diváky v roce 1967 s valčíky z Růžového kavalíra a Mahlerovými písněmi nazval „Přípitek Vídni ve ¾ rytmu“.

V květnu 1968 se Bernstein vrátil do Vídně, aby dirigoval Straussova Růžového kavalíra. Vlezl údajně do lví klece, kde každý taxikář znal operu lépe než on. Obecenstvo při premiéře ovšem reagovalo ovacemi podobně bouřlivými jako při předloňském Falstaffovi a opona šla nahoru snad 50x. Bernstein strávil ve Vídni opět celý měsíc. S Filharmoniky hrál Mozartův klavírní koncert G dur a uvedl své Chichesterské žalmy. V Konzerthausu doprovázel Christu Ludwig a Waltera Berry při večeru Mahlerových písní. A na představení jeho muzikálu West Side Story, který byl na programu Volkstheater ho obecenstvo vítalo jak jinak než ovacemi. Podle Christy Ludwig byl velmi zodpovědný. Pokud se jednalo o hudbu. Ale v nočním klubu Atrium řádil bez saka a s povolenou kravatou dlouho do noci. A při party u Anity von Karajan tancoval s manželkou prvního hornisty filharmoniků vášnivé pas de deux, v jehož závěru skočil oblečený do bazénu. Nicméně byl jmenován čestným členem Gesellschaft der Musikfreunde, dostal cenu Vienna Loayalty Club a octl se dokonce mezi kandidáty na uměleckého ředitele Staatsoper.

Felicia Montealegro Bernstein
manželovy vídeňské úspěchy vnímala střízlivějšíma očima
NA VOLNÉ NOZE

V květnu 1969 se Bernstein slavně rozloučil s New York Philharmonic a o dva dny později letěl do Vídně, kde v rámci stoletých oslav Státní opery dirigoval Beethovenovu Missu solemnis. Nastoupena byla celá videňská elita prezidentem a kancléřem počínaje.

V roce 1970, po vyhrocené aféře s Black Panthers, strávil Bernstein ve Vídni 6 týdnů. V Divadle na Vídeňce dirigoval v rámci oslav 200. výročí narození Ludwiga van Beethovena jeho Fidelia a prohlásil, že je to oslava lidských práv, svobody projevu, politický manifest proti tyranii. Ve stejném divadle Beethoven v roce 1805 dirigoval premiéru této své jediné opery. 

Beethoven - Bernstein - Wien

Dirigoval a hrál také Beethovenův klavírní koncert a 9. symfonii. S dneškem ho spojuje to, že tenorový part zpíval Placido Domingo. 9. června dirigovali Beethovena na dvou různých vídeňských scénách Bernstein a Karajan. Ohlasy říkaly, že zatímco Karajan Beethovena dirigoval, Bernstein jím byl.

V následujícím roce (1971) strávil Bernstein měsíc koncerty s Vídeňskými filharmoniky, třikrát dirigoval Růžového kavalíra a mezi představeními operu nahrával, k čemuž měli zpěváci celkem pochopitelné výhrady, do toho umřel Stravinský, ale nakonec se vše povedlo.

MAHLER

Naprosto klíčovou záležitostí však bylo, že se podařilo uzavřít smlouvu na filmování Mahlerových symfonií s Vídeňskými filharmoniky během příštích 6 let. Ne bezvýznamnou roli sehrál fakt, že věk šéfů nahrávací společnosti vylučoval jejich nacistickou minulost.

Vídeňští muzikanti neměli Mahlerovu hudbu v krvi. V posledních letech hráli Devátou s Klempererem (1968) a v roce 1967 Druhou s Bernsteinem. Pět z Mahlerových symfonií hráli za posledních 40 let pouze jednou. Bernstein chtěl, aby byla zachycena atmosféra koncertu.

A tak již v roce 1972 nahrává ve Vídni v rychlém sledu tři z Mahlerových symfonií. Pátá a za týden Třetí, které filharmonici ve Vídni nehráli od Anšlusu v roce 1938. Přes úspěch Deváté o rok dříve Bernstein cítil  od orchestru vlnu nepřátelství k Mahlerově hudbě. "Neznali Mahlera, měli vůči jeho hudbě předsudky. Mysleli si, že je dlouhý a velikášský, zbytečně komplikovaný a příliš emocionální." Při zkouškách vzdorovali až do chvíle, kdy jsem ztratil trpělivost, protože proboha to byl jejich skladatel stejně jako Mozart nebo Beethoven, který přišel z mnohem větší dálky. Nakonec i Jihlava je blíž než Salzburg. Jako kdyby Bernsteinův hněv nestačil, bohové sami seslali na muzikanty další varování. Při dopoledním koncertu Páté v neděli 16. dubna 1972 se rozhoupal lustr jako ozvěna zemětřesení na jihu Rakouska a lidé prchali k východům. Bernstein byl do hudby ponořen tak, že to ani nepostřehl.     

O dva týdny později při Čtvrté symfonii hudebníci Mahlera údajně pochopili. "Náhle si uvědomili, že se stali nositeli něčeho svatého. Mahlerova hudba byl stejně svatý balík not jako Brahmsovy symfonie." Mahlerův cyklus pro Unitel pak pokračoval Písní země v Izraeli. Hrála Izraelská filharmonie a zpíval mladý wágnerovský tenor René Kollo spolu s Christou Ludwig.

Bernstein a Christa Ludwig
V létě měl Bernstein s Vídeňskými filharmoniky dirigovat Tristana, ale svůj závazek zrušil, protože  neměl hotové přednášky pro Harvard, kde měl vyučovat. Rakušané zuřili.

Ačkoli to s Vídní nesouvisí, 19. ledna 1973 zorganizoval Bernstein koncert proti inauguraci Nixona v Národní katedrále ve Washingtonu, kde zazněla Haydnovu Mše pro čas války. V katedrále bylo 3000 lidí a dalších až 15 000 venku. O pár dní později byla v Paříži podepsána mírová dohoda s Vietnamem, jejímž důsledkem bylo kromě míru také ovládnutí celé země komunisty.

Ve vídeňském Konzerthausu byla provedena Bernsteinova Mše, kterou Bernstein napsal na objednávku Jacqueline Kennedy pro otevření  John F. Kennedy Center for the Performing Arts ve Washingtonu.  Yale Symphony Orchestra tehdy dirigoval John Maucery (který letos dirigoval ve Spojených státech Český národní symfonický orchestr a excelentní mezzosopranistku Isabel Leonard při dlouhé šňůře koncertů Bernsteinovy hudby)

Ve stejném roce byla s Bernsteinem ve Vídni poprvé jeho matka (otec zemřel v roce 1968). Říkala nevhodné věci, mluvila Jidiš a myslela si, že je to němčina, navíc měla problém se špatnými letenkami, ztracenými zavazadly atd., ale i tak se jí to zřejmě líbilo.

1974
S vydatnou pomocí Leonarda Bernsteina bylo slavnému violoncellistovi Mstislavu Rostropovičovi povoleno vycestovat  a týž den dostal čestný doktorát Harvardu. Bernsteinova manželka Felicia šla příští den do nemocnice, byla jí diagnostikována rakovina prsu, podstoupila mastektomii a do nemocnice šel i Lenny, který však jen snědl něco, co vyvolalo alergii. Vídeňské noviny psaly, že leží na smrtelné posteli. Místo toho rezignoval Nixon a Bernstein na podzim pokračoval v nově opraveném Konzerthausu v Mahlerově cyklu.

V následujícím roce Bernstein poprvé dirigoval Vídeňské filharmoniky v salcburském Grosses Festspielhaus. Denně tam zkoušel Mahlerovu 8. symfonii a v Mozartově městě oslavil i 57. narozeniny. Velkolepou akci uspořádala Bernsteinova rodina a mezi prominentními hosty byl také předseda Sociálně demokratické strany a rakouský kancléř Bruno Kreisky. Bernstein, přestože občan Spojených států ho politicky podporoval a v roce 1970 dokonce dirigoval koncert při volebním shromáždění sociálně demokratické strany. Nerozumím tomu, jak se ti dva mohli domluvit, Když Kreisky byl zapřísáhlý antisionista a pronásledovatel „lovce nacistů“ Simona Wiesenthala.

Bernstein a koncert Vídeňských filharmoniků pro SPO v roce 1970
V roce 1976 nastala v Bernsteinově životě dramatická změna, když odešel od manželky a žil se svým přítelem Tomem Cothranem, který se o pár let později ukázal jako HIV pozitivní a posléze na AIDS zemřel. Bernstein byl přes řadu neduhů po této stránce čistý. Jedním z důvodů odchodu od rodiny bylo přesvědčení, že umělec, aby mohl tvořit, musí být svobodný.

Pro tento rok je však z hlediska jeho spolupráce s Vídeňskými filharmoniky podstatné, že na podzim uzavřeli nahrávání Mahlerova cyklu 6. symfonií.

ŠEDESÁTNÍKOVA MEMENTA A DALŠÍ OBŘI

Přesto se Bernstein v roce 1977 vrací pokorně domů, a v dubnu krátce nahrává ve Vídni. V červenci se dozví, že zdravotní stav jeho ženy je vážný. Rakovina plic ohrožuje její život. Přesto se po dlouhém váhání rozhodl nerušit svůj letní program v Evropě a koncem srpna zkouší v Salzburgu s Vídeňskými filharmoniky Beethovenovu 5. symfonii. Po koncertu v úterý 30. srpna odjíždí domů, aby po několika dnech opět nahrával ve Vídni. 

Tam se vrací v lednu i s manželkou, aby dirigoval Fidelia a spolu s Vídeňskými filharmoniky ho následně hrají i v Miláně. 5. února Bernstein uspořádal party v hotelu Sacher k Feliciiným 56. narozeninám a výročí jejich seznámení, a zatímco Felicie se vrátila do New Yorku, on dalších 6 týdnů pokračoval s filharmoniky v turné po Evropě. Po návratu zrušil všechny své závazky. Felicie Bernstein zemřela 16. června 1978. Pro Leonarda to představovalo obrovskou ránu, jednak ho strašilo její prohlášení, že zemře jako zahořklý a opuštěný muž a navíc jak se o něm vyjádřila jedna z jeho přítelkyň „potřeboval muže sexuálně a ženy emocionálně.“ A když žena jeho života odešla, jeho spotřeba mladých mužů byla poměrně vysoká. K tomu všemu ho sužovaly nemoci, deprese, únava a to vše kompenzoval medikamenty. Když k tomu přidal skotskou, stával se nesnesitelným. 

Leč hudba byla stále jeho potřebou číslo jedna a již v září dirigoval ve Vídni pět Beethovenových symfonií pro nahrávací společnost Unitel.

V roce 1979 dirigoval ve Státní opeře Vídeňské filharmoniky při Beethovenově 9. symfonii a tím skončilo nahrávání Beethovenova cyklu pro Unitel. Tu také hráli v srpnu v Salzburgu. V říjnu  pak tři týdny ve Washingtonu s Vídeňskýmí filharmoniky a Vídeňskou státní operou dávali 2 koncerty a 5 představení Fidelia.

Následující rok se oprostil od dirigování, aby se věnoval komponování. Již v roce 1982 však nahrává ve Vídni s filharmoniky Brahmsovy symfonie. A od Vídeňských filharmoniků dostává čestný prsten města Vídně. Šedesátépáté narozeniny oslavil v rodném Lawrence, kde žili jeho příbuzní, ale on sám tam nebyl téměř 50 let. Bernstein oslavu spojil s akcí za protiatomové odzbrojení symbolizovaným modrou páskou na rukávu.

I v následujících letech Bernstein úzce spolupracoval s Vídeňskými filharmoniky. V roce 1986 začali nahrávat Sibeliův cyklus a v roce 1986 nahráli 5. symfonii pro nový Mahlerův cyklus. V srpnu roku 1987 se uskutečnilo jejich poslední společné vystoupení v Salzburgu.

OSMÁ DEKÁDA

V říjnu 1988 proběhla velká oslava Bernsteinových narozenin ve Vídeňské státní opeře. Oslavenec si ji pravděpodobně úplně neužil, protože ještě v noci napsal drsnou báseň o tom, jak všechno stojí za starou bačkoru. Následující den mu však bylo uděleno čestné občanství Rakouské republiky a dirigent vplul do posledních dvou let svého života.

Když 16. července 1989 zemřel Herbert von Karajan, Bernstein dirigoval Vídeňské filharmoniky při vzpomínkovém koncertu. A nahrál také posledních tři Beethovenovy klavírní koncerty s Krystianem Zimerman u piana. Prý pokaždé, když šel hrát Beethovena v Musikvereinu, si potřásl rukou s jeho sochou.


Bernstein a Beethoven v Musikvereinu
Na přelomu roku v Berlíně dosáhl snad vrcholu dirigováním Beethovenovy 9. symfonie s mnohonárodním orchestrem, jímž oslavil konec totalitních vlád v Evropě a pád Berlínské zdi.

Pak se na 2 týdny zastavil ve Vídni a ze spolupráce s Vídeňskými filharmoniky vznikla nahrávka Brucknerovy 9. symfonie jako start další série nahrávek.


Do New Yorku se vrací v polovině února 1990 a je mu diagnostikována rakovina. Současně diriguje vystoupení Vídeňských filharmoniků v New Yorku. Ozařování sice zabralo, ale objevily se další komplikace. Těžce nemocný dirigent však znovu odjíždí do Evropy, s ním sestra Shirley, a obklopen lékaři a asistenty všeho druhu hraje své poslední dva evropské koncerty. Konají se v Praze, kam se po 43 letech vrátil, aby 2. a 3. června oddirigoval Beethovenovu 9. symfonii. Zmínil se tehdy, že Praha je tak krásná, že si v ní koupí byt s vyhlídkou na řeku. Možná si vzpomněl na ten velkolepý mejdan u Rafaela Kubelíka na Smetanově nábřeží při své první návštěvě města. A také se nepohodl s Havlem kvůli Gorbačovovi a Jelcinovi.

Václav Havel a Leonard Bernstein v Praze (červen 1990)
Trochu sentimentálně komické, když dneska v Rusku úřaduje kágébák Putin.

Leonard Bernstein zemřel 14. října 1990 v New Yorku.

Když to shrneme, tak jen vídeňské, resp. rakouské působení Leonarda Bernsteina by mohlo naplnit jeden velký hudební život. Ale i když z evropských souborů dirigoval nejčastěji Vídeňské filharmoniky a to 197x, před New York Philharmonic stál více než 1000x. A v Americe byly před vídeňskými i orchestry z Bostonu a Chicaga. Často vedl i Izraelské filharmoniky, London Symphony, amsterodamský Concertgebouw, Kubelíkův Bavorský rozhlasový orchestr. A operu v  La Scale s Marií Callas a... ten výčet jeho činností se zdá být skoro nekonečný.

Během života získal řadu ocenění: například v roce 1965 to byla dánská Hudební cena Léonie Sonnig pro nejlepšího skladatele nebo hudebníka, v roce 1980 cena Kennedy Center Honors, o dva roky později Čestný prsten města Vídně, v roce 1985 cena Grammy za celoživotní dílo, o další dva roky později Zlatá medaile Royal Philharmonic Society, čestné občanství Rakouské republiky.

Ve Vídni po něm zůstala ona pamětní deska Konzerthausu, jedna z 200 hvězd velkých muzikantů zasazená do chodníku v centru města a ulice. Přežila také značka auta jeho velké vídeňské obdivovatelky Renate Wunderer.  Jeho  vlastní auto v New Yorku mělo poznávací značku MAESTRO 1.






Není to moc, ale ona Vídeň ani Gustava Mahlera moc nepřipomíná. Přece jen to nebyl echt „náš člověk.“ Ostatně je to jedno. Oba proslavila především muzika, ze které i v záznamech vyzařuje obrovská energie, síla, vášeň a uchvácení hudbou, ona Pasternakova estetická pravda, kterou přenáší na posluchače. A Bernstein navíc proslavil Vídeň tím, jak si zamiloval Sacherdort se šlehačkou, Tafelspitz s křenem a vanilkové rohlíčky, které musel mít k dispozici kamkoli vyrazil. A také ji proslavil židovským krejčím Otto Perlem, který za války prchl z Vídně, usadil se v New Yorku, 40 let šil Bernsteinovi fraky a z první řady Carnegie Hall kontroloval, zda mu kabát nedělá faldy.

Leonard Bernstein jako model Otto Perla
Jediné, co dnes působit nemůže, je šarm, s jakým rozdával polibky na všechny strany bez ohledu na pohlaví, věk a stav (Jen britská královna mu odolala.)


pondělí 22. dubna 2019

Kterak naši buditelé viděli svět

Jak moc jsme jiní než národní buditelé? Tohle psal časopis Tábor v roce 1867:

ZATÍMCO AMERIKA...

Proti stěhování se do Ameriky vydal budějovický biskupský ordináriát oběžní list, v kterém zaslepenému lidu, jenž se do Ameriky stěhuje, na srdce se klade, že nejen placení agenti z ciziny ale i sami vystěhovalci vábí své krajany do Ameriky, avšak jen proto, aby pomocí později přišlých krajanů, kteří obyčejně vždy něco peněz s sebou přinášejí, sami si v Americe k nějaké živnosti dopomohli, jsouce jinak úplně na holičkách. Na to líčí se v listu tom všechna nebezpečí, jimž se vystěhovalec vydává, dřív než se vypravil do Bremy neb Hamburku, jaká nouze, jaké příkoří, jaká ouzkost čeká na každého, když už sedí na lodi a vlnami mořskými zmítán jsa o životy děti svých strachovati se musí. Mnoho dítek pomře a tu musí matka i otec vidět, jak vrženy jsou do moře; jak strašné to, když dětem a matce vrhnou mrtvého otce z lodi do prohlubně mořské! A co podvodníků a taškářů čeká teprv na vystěhovalce v Americe, jakmile na pevnou půdu vstoupí! Nepřišel-li o všecko a zakoupil-li si kus půdy, tuď teprv potřebí k tomu obrovské síly, aby suchár ten neb prales učinil úrodným! Jen boháči neb velmi obratní řemeslníci mohou si v Americe živnost zjednati, ale právě takových lidi pořídku tam cestuje, anto mají doma výdělku dost. Také konečně nesvědčí každému cizi podnebí americké s nakažlivými svými nemocemi, které obyčejně z každé rodiny nějakou oběť si uchvacují. Proto nechť každý rozváží si to, než posvátnou půdu vlasti své a drahý domov opustí. 

RUSKO JE I ČECHŮ RÁJ

Národopisná výstava v Moskvě rozpadá se ve tři oddělení. V prvnim oddělení nacházejí se skupeniny postav, představujících obyvatele Ruska a slovanské kmeny, bydlící v sousedních zemích; jmenovité představuje ruské kmeny 114 figur, východní kmeny slovanské též 114 figur a západní i jižní Slovany 63 figur. Celkem je tedy 291 postav. Druhé odděleni zahrnuje věci všeobecně národopisné a sice 155 krojů (bez figur), dále předměty z domácnosti, ku př. nářadí, nádobí, hudební nástroje a p., celkem 564 čísel, 69 vzorců výstavností a 274 kusů nářadí. Všecky tyto věci jsou rozestaveny na rozličných místech, vždy na blízku příslušných figur. Sem náleží také rozličné sbírky písní, kresby, fotografie a p. Třetí odděleni konečně, kteréž by se mohlo nazvat člověkoznaleckým, zahrnuje řadu lebek a hnátů, sbírku anatomických preparátů, starožitností z kurhanů (mohyl) a množství starého i kamenného nářadí.

A DOMA V RAKOUSKO-UHERSKU (ČTI EU)

Šest zabitých dělníků, o kterých jsme v listu předešlém přinesli zprávu, že je u Budína v Uhrách kus skály rozmačkal, bylo již šťastně vyhrabáno. Mrtvoly nebyly nikterak pohmožděny. Doneseny jsou do nemocnice a byly v společném hrobě pohřbeny. 


čtvrtek 11. dubna 2019

Test holocaustu ve středověké Vídni?

Strach lidí z "cizího" je osvědčený prostředek, který mocichtiví jednotlivci používají k ovládání svého okolí. Složité soužití minoritní židovské populace s křesťanskou poté, co se ona druhá víra stala oficiálním náboženstvím v Římské řiší, není žádnou novinkou. Bylo provázeno omezeními, která průběžně přerůstala v násilí a pogromy, včetně masových vražd, často bylo požadováno zřeknutí se židovské víry a přestup na křesťanství. Jedna taková vlna proběhla v Německu ve 12. století, jiná v 17. století na území dnešní Ukrajiny pod vedením kozáckého hejtmana Bohdana Chmelnického. Ani Česku se protižidovské násilí nevyhnulo, když třeba židovská obec v Chomutově se po dobytí města husity 16. března 1421 bránila nucenému křtu sebevraždami. Vlivem osvícení se situace Židů koncem 18. a v 19. století zlepšovala, i když soudní procesy se obracely proti nim. Nejodpudivějším vyvrcholením tohoto mnohasetletého antisemitismu pak byl teror, který nastal po převzetí moci v Německu nacisty Adolfa Hitlera, a měl za následek "průmyslové" zavraždění 6 milionů Židů převážně v plynových komorách. Protižidovské násilí se objevilo i po skončení 2. světové války, když na př. v polském městě Kielce a okolí bylo v roce 1946 zavražděno na 60 Židů. A samozřejmě jsme svědky více než 70 let arabskomuslimského teroristického násilí na Blízkém Východě poté, co byl v roce 1948 ustaven židovský stát Izrael. Západní křesťanský svět projevy antisemitismu odsuzuje, ale ve vztahu k Izraeli je rozdělen. Zatímco Spojené státy ho podporují, Evropa díky tisícileté antisemitské tradici "humanisticky" podporuje spíš jeho nepřátele.

upalování Židů ve středověku
Přesto však překvapí, když na vražednou minulost narazíte v centru evropské kulturní metropole Vídně. Zde, 500 m severně od Stephansplatz, se počínaje 12. stoletím ustavila významná židovská komunita, která čítala asi 70 domů a synagogu.

středověká Vídeň; židovské město má bílou barvu a bylo zničeno v roce 1421
 V roce 1420 vydal vévoda Albrecht V. příkaz k pochytání rakouských židů a jejich pokřtění. Proč, to známo není. Oficiálně snad kvůli údajnému znesvěcení hostií, možná i kvůli spolupráci s husity. V každém případě si však vídeňští Židé s heslem Kiddusch HaSchem, což zhruba znamená "Posvěcování božího jména," na mysli zvolili v březnu 1421 dobrovolnou smrt v synagoze na dnešním Judenplatz - centru oné židovské komunity, aby unikli nucenému pokřesťanštění. Dalších asi 210 Židů bylo za živa upáleno na hranici na vrchu Erdberg a židovské město bylo srovnáno se zemí, aniž byl znám důvod.

Křesťanští duchovní v té době šířili protižidovské pověry a agitovali proti Židům a jejich víře. Vídeňští křesťané proto přijali tento zločin bez odporu, souhlasili s ním a stali se tak jeho spolupachateli. Středověcí papežové proti tomu protestovali bez úspěchu.

Ona destrukce vídeňského židovského město v roce 1421 se tak stala předznamenáním tragedie, ke které v Evropě došlo za nacionálně socialistické tyranie. I tehdy jednotliví křesťané bojovali proti nacionálně socialistické rasové nenávisti, ale marně. Bylo jich příliš málo. Za nacistického režimu bylo zavražděno více než 65 000 rakouských Židů.

Památník rakouských obětí holokaustu byl vybudován z iniciativy "lovce" nacistických válečných zločinců Simona Wiesenthala a odhalen roku 2000. Jeho autorkou je britská sochařka Rachel Whiteread a označení "Bezejmenná knihovna" nese proto, že při bližším pohledu připomíná police s knihami, jejichž hřbety jsou obráceny dovnitř, což není shoda okolností, ale záměr.

památník židovských oběti holokaustu na vídeňském Judenplatz
Na náměstí je dnes vedle desky připomínající události z let 1420/1421 a památníku holocaustu také židovské muzeum, z jehož podzemí jsou přístupné vykopávky základů staré synagogy.

vykopávky synagogy ze 13. století zničené roku 1421
Je pozoruhodné, jak díky pevné víře, vnitřní semknutosti a kázni dokázal židovský národ přežít 2000 let protivenství. A navíc ve chvíli, kdy ono formální omezení a úřední sevření skončilo, dát lidstvu možná stovky zcela mimořádných osobností. Jedna z nich, hudebník Leonard Bernstein, se 550 let po onom prvním zmíněném zločinu a 25 roků po druhém stal idolem Vídně. Ale to už je jiná kapitola.

Dodatek:
Bezpochyby čirou náhodou se na náměstí Judenplatz v 18. století nacházela Česká dvorská kancelář, jakési vídeňská správa a zastoupení českého království. Náhodou však nebylo, že po vzniku Československa podporovali čeští židé nový stát, přestože Josefem II. zavedená povinnost vyučovat v židovských školách německý jazyk by je předurčovala spíše k podpoře zájmů německojazyčné populace. Hlavním důvodem zřejmě byla osoba prezidenta Masaryka, který se na přelomu století postavil proti obvinění Leopolda Hilsnera z rituální vraždy a proti antisemitismu vůbec. Bezvýznamné nebylo ani to, že Československo jako jediná evropská země oficiálně uznávalo v době mezi světovými válkami židovskou národnost.

čtvrtek 4. dubna 2019

Považoval se za božího posla

Trochu přeskočím poslední dva koncerty, kterými Sergej Byčkov uzavřel nahrávání velkých Čajkovského skladeb (ještě se k nim vrátím), protože ve středu 3. dubna zahájil nový nahrávací cyklus, a to Mahlerovy symfonie. Ta volba je z jeho strany naprosto logická. Především má Mahlerova hudba české kořeny, v Byčkovově filosofii je pro něj Česká filharmonie ten správný orchestr a on sám má jen asi tři jeho nahrávky, přičemž mít nahraného celého Mahlera je pro velkého dirigenta naprostá nezbytnost. Karel Ančerl nahrál s Českou filharmonií 1. a 9. symfonii, v roce 2006 vyšel komplet všech Mahlerových symfonií nahraných ČF s Václavem Neumannem a v minulém desetiletí uskutečnil nahrávky většiny Mahlerových symfonií také Zdeněk Mácal. Nahrávky Rafaela Kubelíka se bohužel počítat nedají, protože vznikly s Mnichovským rozhlasovým orchestrem. Ty však jsou spolu s Bernsteinovými považovány za referenční.

Devátou symfonii Gustav Mahler vytvořil v létě roku 1909 v Toblachu. Po krušném létě 1907 a nepříliš šťastné první americké sezóně následoval fenomenální pražský úspěch premiéry sedmé symfonie v září 1908 a v nové sezóně Mahler jakoby načerpal nové síly a byl zdráv. Při návratu do Evropy se zjara 1909 setkal v Paříži s Augustem Rodinem, který tvořil jeho bustu, pak strávil měsíc ve Vídni, odkud odejel do Toblachu, kde se vrhl do práce na deváté symfonii. O jeho duševním rozpoložení svědčí zprávy hostů: "Ve všech lidech, v každém člověku neustále pátral po božství. Považoval se za božího posla a naplňovalo ho to" (Oskar Fried). A podle jiného návštěvníka prohlásil: "Jak rád jsem na světě! Jak krásný je svět!" V tomto světle působí poněkud nevěrohodně tvrzení, že ve skladbě je obsaženo mnoho smrtí (Bernstein), resp. že to je skladatelovo loučení s životem. První rukopis s instrumentální úpravou nese datum 2. září 1909, definitivní partitura byla hotova na jaře 1910 a první provedení se uskutečnilo ve Vídni v červnu 1912, rok po Mahlerově smrti. Hráli Vídeňští filharmonici pod taktovkou Bruno Waltera, Mahlerova mladšího obdivovatele a dlouholetého spolupracovníka ještě z dob společného působení v Hamburku.

O Byčkovově vztahu k Mahlerovi svědčí jeho vyprávění o tom, jak byl jako dítě osloven jeho třetí symfonií, navíc bez významu nejsou ani židovské kořeny obou hudebníků a jejich světoběžnictví. Vloni nastudoval s Českou filharmoníí druhou symfonii "Vzkříšení", která zazněla nejen při zahájení sezóny v Praze, ale také v Bratislavě, Vídni, Londýně a New Yorku. Po půl roce ji tedy následuje ne tak často hraná symfonie devátá.  Krajní a delší ze čtyř vět jsou meditativní, střední jsou veselé až groteskní. Středeční provedení znělo z počátku poněkud rozpačitě, dokonale, ale jakoby bez náboje. To se postupně měnilo a poslední věta a zvláště finále bylo naprosto úchvatné a obecenstvo zůstalo dlouho přikované k sedadlům v absolutním tichu. Aplaus byl dlouhý, stand up až v závěru. Sólové pasáže houslí, violoncella, harf a dechů byly skvěle zahrané, dirigent bezpochyby dobře ví, proč při jeho koncertech musí hrát koncertní mistři Josef Špaček a Václav Petr. Koncert má být živě nahrán pro digitální archiv České filharmonie, ale zřejmě až druhý nebo třetí večer. V každém případě čeká příznivce České filharmonie série velkých provedení Mahlerových symfonií.






Rudolfinum, Praha
3. dubna 2019

Gustav Mahler
Symphonie č. 9 D dur
1 Andante comodo
2 Im Tempo eines gemächlichen Ländlers. Etwas täppisch und sehr derb.
3 Rondo - Burleske, Allegro assai. Sehr trotzig.
4 Adagio. Sehr langsam und noch zurück haltend.

Česká filharmonie
dirigent Sergej Byčkov

Barbarství a laskavost

Psát něco o Dvořákově kantátě Stabat mater je skoro zbytečné. Třeba v Praze je možné ji slyšet několikrát za rok, naposledy v pondělí 1. dubna 2019 v Rudolfinu v podání SOČR, PFS, sólistů Pavly Vykopalové, Denisy Hamarové, Jaroslava Březiny a Petera Mikuláše, a to vše dirigoval Ondrej Lenárd. Ale když už bych chtěl na někoho ukázat, pak na mimořádnou sopránistku Pavlu Vykopalovou, škoda, že ji operní Praha opomíjí. Když člověk tuto hudbu poslouchá, uvědomí si, že text nabízí mnohem obecnější poselství, než slova, jež ho tvoří. A také že hudba je kvalitou sama o sobě a působí svou krásou bez ohledu na ona slova.

zleva:  Pavla Vykopalová, Denisa Hamarová, Jaroslav Březina a Peter Mikuláš
Není od věci konfrontovat tento lidský projev se světem politiky. Snad proto, že jeho velká část se podobným věcem vyhýbá, neboť ztělesňuje jejich protipól, nemilosrdné barbarství, touhu získat peníze, slávu a moc za každou cenu. Tam prostě tyto tóny nedokážou rezonovat a její provozovatelé svým pohrdáním nad překážející "pravdou a láskou" jen odhalují své polovičaté lidství. Proto jedinci typu Klaus, Zeman či Babiš netrpí vnitřní potřebou naplňovat svou duši něčím tak odtažitým, jako je umění. Člověka redukují na dolní patra Maslowovy pyramidy a podobné texty nevnímají jako projev nadstavby lidského ducha, ale spojují je s institucí - církví.
.
Vedle kříže matka stála,
hořké slzy prolévala,
neboť na něm visel syn.

Její duši zarmoucenou,
nářku plnou utrápenou,
pronikl meč bolesti.

Ó jak smutná, otřesená,
byla ona požehnaná
Matka syna Božího.

Co cítila, jak trpěla
Svatá matka, když viděla
rány syna slavného.

Kde je člověk, jenž zadrží
pláč, když vidí matku Boží
v takovém ponížení?

Kdo nechápe její smutek,
necítí, co matka Krista
trpí spolu se synem?

Hle, pro hříchy lidstva všeho 
vidí v mukách syna svého,
jak je krutě bičován.

Vidí svoje drahé dítě
v umírání opuštěné,
když vydechne naposled.

Ejhle matko, lásky zdroji,
dej mi cítit bolest svoji
dej mi s tebou prožít žal.

Dej ať srdce moje hoří
láskou ke Kristu a Bohu,
abych se mu podobal.



Svatá matko, rány svého
Syna ukřižovaného
pevně vbij do srdce mého.

Tvého syna zraněného,
i pro mě umučeného
rány se mnou rozděluj.

Dej mi s tebou zaplakat,
s ukřižovaným bolest znát,
dokud tady budu žít.

Vedle kříže s tebou stát,
k tvému nářku se přidat,
po tom toužím nejvíce.

Panno panen přeslavná,
buď mi vždy nakloněna,
nech mě s tebou naříkat.

Dej, ať s tebou smrt Kristovu
znovu na sobě nést mohu,
rány jeho prožívat.

Bolest jeho utrpení,
dej i křížem opojení,
až do krve zraněn být.

Plameny týrán a ohněm,
tebou panno, ať jsem chráněn
v onen hrozný osudu den.

Kéž jsem vždy ochráněn křížem,
jak hradbou obklopen Kristem,
a podpírán milostí.

Po smrti pak mého těla
dopřej, aby duše směla
vejít v ráje království.
Amen.


středa 3. dubna 2019

Jak vidí Čínu v Tokiu

Český prezident uctivě hledí na Čínu a jejího vůdce a jezdí se tam učit, jak sám říká. Je otázka, jak se vedoucím představitelé této obrovské země mohou dívat na servilního starce z malé středoevropské země a také zda je vůbec zkušenost ze 30 let úspěšného ekonomického vývoje Číny přenositelná do Česka. Poslední léta ukazují, že ani v Číně to rozhodně není jednoduché a stojí za to se na situaci v ní podívat i jinýma očima:  

Luxusní obchody v centru Tokia jsou dnes téměř denně plné turistů z Číny. Ti za sebou často vláčí obrovské kufry na kolečkách, které naplňují zbožím všeho druhu - značkovým oblečením, drahou kosmetikou, léky. Obchodní domy a lékárny mají čínsky hovořící prodavače a informace  pro kupující jsou stále častěji ve stejném jazyce.

Návštěvníci z Čínské lidové republiky vytvářejí dojem, že kontinentální obr stále bohatne – a tak nikoho nepřekvapí, když halasně mluvící čínská žena naloží do kufru třeba deset balení luxusní značkové kosmetiky po 200 dolarech kus. To je jistě příjemný dárek pro japonský maloobchod, leč jiným obchodníkům se při zmínce o Čínské lidové republice nálada spíš zhoršuje.

Například výrobci elektronických součástek snižují jeden po druhém své plány zisku na příštích dvanáct měsíců a japonská vláda poprvé za poslední tři roky přehodnotila  prognózu hospodaření země směrem dolů. Důvod je  jediný - ekonomika obrovské Číny, vedle USA největšího japonského obchodního partnera, ztrácí obrátky. V důsledku toho se například japonský vývoz do Číny v lednu až únoru bolestně snížil.

Čínský HDP v loňském roce údajně vzrostl o 6,6%, i když jen málo lidí bez výhrad důvěřuje oficiálním statistikám Pekingu. Existují dokonce odborníci, kteří se domnívají, že čínská ekonomika je v minusu. Nicméně i podle oficiálních údajů se tempo růstu HDP země kleslo na nejnižší úroveň za téměř třicet let.

Ve stejném období leden - únor klesly zisky čínských průmyslových podniků ve srovnání s údaji za první dva měsíce roku 2018 o 14% na úroveň 105,5 mld. USD. Jedná se o největší pokles od roku 2011, kdy tyto statistiky začala pravidelně publikovat tisková agentura Reuters.

Odborníci však uznávají, že takové výrazné snížení v lednu až únoru mohlo být způsobeno tím, že na tuto dobu letos připadla dlouhá oslava lunárního Nového roku, pro Číňany nejvýznamnější svátku. Jiné údaje však ukazují, že problémy v ekonomice země jsou hluboké a vážně ovlivňují úroveň spotřeby nové střední třídy, která by měla být ekonomickým motorem v ČLR.

V čínských prodejnách automobilů je nyní neobvykle málo lidí: boom v tomto obchodu jasně skončil. V roce 2013, kdy nastoupil čínský prezident Si Ťin-pching, vzrostly prodeje nových osobních automobilů v Číně o téměř 14 % oproti předchozímu roku. Poprvé v historii si občané země koupili za rok více než 20 milionů automobilů. Ale o pět let později tento trh zjevně ochabl: prodej nových vozů v roce 2018 klesl o téměř 3 %, když poprvé za 28 let klesl pod úroveň předchozího roku. Objem prodeje zůstává obrovský, nakoupilo se více než 28 milionů automobilů, ale podle odborníků v Tokiu je patrný trend alarmující. Důvodem je podle nich snížení možností střední třídy spojené se zrušením některých daňových úlev a poklesem cen akcií na burzách, kde se Číňané snažili masivně vydělávat. A současně je tu také obchodní válka se Spojenými státy, která zasahuje mnoho klíčových sektorů ekonomiky, a tedy i příjmy.

Podobná situace je na trhu s bydlením - čínská města jsou pokryta bloky prázdných výškových budov, kde se byty někdy prodávají pod cenou. Například ve městě Xiamen v prosperující provincii Fu-ťien odpovídá celková cena neprodaného bydlení výši prodeje v této oblasti za 18 měsíců. Lepší to není ani v předních metropolitních oblastech. V Pekingu, podle čínského tisku, klesla v roce 2018 plocha prodaných bytů o 9 % ve srovnání s předchozím rokem. V Šanghaji o 4 %.

Čínské ministerstvo financí oficiálně přiznalo, že letos očekává výrazné snížení rozpočtových příjmů. Důvody - pokles ekonomického růstu a objemu vybraných daní. Podle vládních odhadů by měl schodek státního rozpočtu v roce 2019 činit zhruba 412 miliard dolarů.

Peking však pro letošek přesto slibuje hospodářský růst 6–6,5 %  a doufá, že vyřeší problémy snížením daní o téměř 200 miliard dolarů a také osvědčenými prostředky, především rozšířením investic do infrastruktury. Předpokládá se, že účinek těchto opatření bude i tak omezen, a prezident Si Ťin-pching navíc namísto zavedení významných reforem a uvolnění omezení slibuje posílení stranického vedení ekonomiky.

Například v soukromých podnicích jsou vytvářeny organizace komunistické strany, které mají pravomoc zasahovat řízení. Úřady posilují kontrolu nad všemi oblastmi života a obávají se, že problémy v ekonomice způsobí otevřené projevy lidové nespokojenosti.

V letošním roce navíc oslavíme 30. výročí krvavého potlačení studentských protestů za demokracii na Pekingském náměstí Nebeského klidu.

Japonským pozorovatelům se tak zdá, že pozice samotného Si Ťin-pchinga, který teprve před rokem dosáhl práva být na nejvyšších pozicích v zemi bez časových limitů, poněkud oslabila. Byl také prohlášen za „jádro strany“, ovšem v lednu byl ze všech stran otevřeně kritizován na setkání revolucionářů druhé generace - tedy dětí bývalých vysoce postavených šéfů první vlny ČKS, do nichž patří předseda ČLR sám. Byl odsouzen jak za nadměrné ústupky Spojeným státům v obchodních jednáních, tak za nedostatek podstatných změn v ekonomice. Zazněly dokonce pochybnosti o reálnosti slibu současného vedení země, že výrazně sníží počet chudých lidí v zemi. Podpora Si Ťin-pchinga ve straně již nevypadá jako bezpodmínečná jako před rokem, ale známky změny k lepšímu v ekonomice ČLR zatím nejsou viditelné, domnívají se v Tokiu. Ale pokles počtu bohatých Číňanů v nejdražších obchodech tam ještě nezaznamenali. (volně podle Novaja Gazeta)

--------------------------------

V této souvislosti není zcela od věci konstatovat, že manželka čínského vůdce byla v Číně mimořádně populární jako zpěvačka, která absolvovala i koncertní turné po Spojených státech a Kanadě. Jejich dcera Xi Mingze (nar. 1992) absolvovala jazykovou střední školu v
Chang-čou, historickém městě s 9 miliony obyvatel, a v letech 2010 - 2014 studovala na americké Harvardově univerzitě, jedné z nejprestižnějších vzdělávacích institucí na světě a získala titul Bachelor of Arts.

pondělí 1. dubna 2019

Revoluce v Čechách

Psal se rok 1848 a Evropou cválala revoluce. V Drážďanech Richard Wagner na věži kostela pozoroval pohyb královských vojsk, v Praze byla omylem zastřelena manželka vojenského velitele města a trochu se válčilo, zato v Maďarsku se válčilo usilovně, což skončilo popravou maďarského ministerského předsedy, zničením hradu a rozsáhlou emigrací.

Někde to ovšem nebylo tak žhavé. V nejmenovaném českém městě bylo největším revolučním projevem nadávání jakéhosi hostinského z předměstí, kterého povzbuzoval syn momentálně žijící v Americe. Po revoluci byl hostinský jako nebezpečný živel nějaký čas pozorován.

Když aktivní revoluce ve městě skončila, ustavila se městská samospráva, která přikročila k revolučním činům. Jedním z prvních bylo rozhodnutí zlikvidovat městský archiv, což radniční zřízenci naštěstí odflákli a místo důsledného znehodnocení naházeli všechny městské knihy do věžního sklepa. Některé ovšem stejně vzaly za své, pár se jich později podařilo zachránit. Druhé rozhodnutí bylo ještě vlastenečtější. Za účelem popření vší císařské kultury slavné zastupitelstvo schválilo vykácení městských sadů. To však s hlasitým ne zatrhla nadřízená císařská složka s hlasem rozhodujícím.

Vedle těchto státnických aktů se začaly vytvářet i zájmové skupiny. Tak třeba ctěný měšťan a cechmistr A se spřátelil s dalším ctěným měšťanem a cechmistrem B a za dva roky se konala svatba dcery A se synem B. A kmotrem jejich prvorozeného syna se stal pan starosta. Měšťan a zastupitel A se ovšem vlastenecky postaral i o svého nejstaršího syna, který začal hospodařit na městském majetku. A to tak úspěšně, že později na veškeré takovéto hospodaření z radnice dohlížel.

Ani jejich následovníci se nenechali zahanbit a rozhodli se postavit pro slávu obce na náměstí sochu významné postavy českých dějin. Dneska už nikdo neví, čím to bylo, že nakonec byl hrdina proveden tak mizerně, že do roka po něm zůstal jen sokl.

A tak se v bolestech rodila moderní česká společnost. Známý sociolog Ralf Dahrendorf tvrdil, že změnit politiku trvá šest týdnů, ekonomiku změníte za šest měsíců, ale systémová změna trvá možná šedesát let. Tato změna představuje především evoluční revoluci v hlavách. Mám dojem, že nám v Česku to bude trvat spíš 200 let.