Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dneš...

pátek 31. ledna 2020

Lednová muzika

Vídeň tradičně odstartovala novoroční koncerty v 11 hodin dopoledne ve slavnostně vyzdobeném Zlatém sále Musivereinu, tentokrát pod taktovkou šéfa Boston Symphony Orchestra Andrise Nelsonse, jehož nahrávka Beethovenových symfonií s Vídeňskými filharmoniky vyšla vloni u DG. Překvapení se nekonala.


-------------------

Rudolfinum na Nový rok večer také tradičně hostilo Českou filharmonii s dirigentem Jakubem Hrůšou. Ryze český program přenášený Českou televizí je v kombinaci s nimi zárukou kvality a úspěchu:
Antonín Dvořák - Karneval, koncertní předehra op. 92
Josef Suk - Praga op. 26
Bedřich Smetana - Pražský karneval
Leoš Janáček - Sinfonietta

-------------------

Hned po Novém roce také v Praze odstartoval festival Opera 2010 a druhé představení, které s uskutečnilo v neděli 5. ledna byly dvě jednoaktovky Sergeje Rachmaninova v nastudování liberecké opery na scéně Národního divadla. Ještě mám v očích jejich vystoupení na minulém ročníku, kdy zpívala a hrála jako o život v pokročilém těhotenství Livia Obručník-Vézosová.

Scéna byla jednoduchá, šedivá jak v kriminále a značnou část zabrala expozice s minimálním zpíváním a poněkud jednotvárnou hudbou. Režijně ovšem dobře vymyšlené. Teprve pak se začalo skutečně hrát a zpívat a bylo to skvělé.

-------------------

Slavnostní koncert ve Státní opeře jsem tak nestihl, ale bez ohledu na výkon vystupujících zpěváků je třeba říct, že dramaturgie byla výborná. Ostatně koncert bylo možné si pustit na archivu České televize. Akcentování Státní opery jako svébytného divadla s vlastní historií je zcela namístě a naopak ukazuje bohatství pražské operní tradice v podobě tří historických a jedné moderní scény, každé se svým charakterem. Škoda jen, že divadlo nedokáže tuto filosofii hlasitěji komunikovat. Nicméně boj o samostatné divadlo nezávislé na "zlaté kapličce," které vzniklo v roce 1945 a za tři roky bylo zrušeno, probíhá přes 70 let.

-------------------

V sobotu 11. ledna pokračoval 14. ročník Live in HD celkově 140 přímým přenosem představení Wozzeck z Metropolitní opery. Mám-li to shrnout co nejstručněji, bylo to po všech stránkách strhující představení, kde nade všechny přesto vynikal famózním hereckým i pěveckým výkonem Peter Mattei. Osobně mám pocit, že to byla jedna z nejúžasnějších inscenací, které jsem viděl.

Inscenace ovšem není původní, její premiéra proběhla v Salcburku v roce 2017 a jedná se o koprodukci Salcburk - Metropolitní opera - Canadian Opera Company Toronto a Opera Australia
Režie: William Kentridge
Dirigent: Yannick Nézet-Séguin
Peter Mattei - Wozzeck
Andrew Staples - Andres
Christian Van Horn - Le Docteur
Elza van den Heever - Marie
Christopher Ventris - Le Tambour-Major
Gerhard Siegel - Le Capitaine
Tamara Mumford - Margaret

-------------------

15. ledna hrála v Rudolfinu pod taktovkou Semjona Byčkova Česká filharmonie Schubertovu Nedokončenou symfonii, skladbu Rendering Luciana Berio postavenou na Schubertových skicách k 10. symfonii a na závěr to hlavní, Beethovenovu rozjásanou 7. symfonii. Ta také zcela zastínila první polovinu programu a byla to úžasná, strhující, absolutní muzika. Sluší se podotknout, že k prvnímu pultu primů zasedla nová koncertní mistryně Olga Šroubková a její hra neměla chybu. Abych nezapomněl, Schuberta Byčkov jaksi zcivilnil, asi bych si na to musel zvyknout.

-------------------

Hned následující večer, ve čtvrtek 16. ledna, jsem si šel poslechnout Lukáše Vondráčka, který s FOKem a polským dirigentem Antoni Witem zahrál ve Smetanově síni 2. klavírní koncert Frederyka Chopina.

Lukáš Vondráček
Kromě toho, že jeho hluboce niterný styl hry mne oslovuje, zajímalo mne, jak po menším skandálu s neurvalou kritikou Dity Hradecké po Vondráčkově prosincovém recitálu zareagují "odborníci", jmenovitě operaplus.cz. Osvědčili se. Nová kritička, sama klavíristka, ho utřela jaksi odborně, druhý recenzent ho vysoce ocenil, ale současně vyjádřil nejistotu, zda dokáže dojít až na klavíristický Olymp a vedoucí firmy klavíristu posléze rozebral a smlsnul si na něm. Není mi jasné, proč si potřebuje dělat ostudu. Zvlášť, když publikum svým zájmem a nadšenou reakcí dává najevo, že takhle to chce. Je ovšem možné, že Vondráčkův neortodoxní projev část lidí s hudebním vzděláním znervózňuje, protože to je Vondráček a ne Chopin, jak se o něm učili, ale možná jde jen o návštěvnost stránek.

-------------------

Státní opera v sobotu 25. ledna ještě voněla novotou, hráli Verdiho La traviatu ale o tom mluvím jinde.

-------------------

Operavision zařadila na program přenos operety Jaromíra Weinbergera Frühlingsstürme / Jarní bouře z Komické opery Berlín. Zajímavá je snad jen tím, že ji napsal český židovský skladatel, jehož jediným významnějším dílem je lidová opera Švanda dudák, premiérovaná roku 1927 pražským Národním divadlem (Letos zde bude mít obnovenou premiéru), která se dostala až na prkna Metropolitní opery.

scéna z Frühlingsstürme
Děj operety odehrávající se v Mandžusku, kde se ruský vojenský štáb setká se špiony, však není ani příliš zábavné, ani vzrušující téma.

Opereta byla premiérována v lednu 1933 v Berlíně, a protože vzápětí se dostali k moci nacisté, byla za dva měsíce stažena. Skladatel později emigroval do Spojených států, kde v roce 1967 dobrovolně odešel ze světa ve věku 71 let. Pro uvedení v Komické opeře musela být rekonstruována z klavírního výtahu a několika nahrávek na gramofonových deskách.

-------------------

Česká televize vysílala 27. ledna záznam přenosu Bizetových Lovců perel z Metropolitní oper s hvězdným obsazením Damrau, Kwieczien, Polenzani. V roce 2015 jsem viděl onen přímý přenos v kině a zřejmě členitá scéna, která není na TV obrazovce tak zřetelná, poněkud rušila. Dojem ze zpěvu a hudby byl v televizi výraznější.


-------------------

29. ledna provedla Česká filharmonie první ze tří abonentních koncertů s dirigentem Jakubem Hrůšou a  Piotrem Anderszewskim u klavíru.

Celý program sestavil Jakub Hrůša se odehrál tak trochu v janáčkovském duchu. Třetí klavírní koncert Bély Bartóka je náladou i lidovými inspiracemi Janáčkovi nejblíže. Scherzo triste napsal Janáčkův žák Pavel Haas a je to slyšet. Sukovo Fantastické scherzo logicky patří do dvořákovské kompoziční tradice. A poslední skladba, Janáčkův Taras Bulba, byla vyvrcholením nádherného koncertu a zněla tak mohutně a přesvědčivě, že by mohla naplnit prostor s ještě jednou dimenzí. Neokázalý Piotr Anderszewski zcela svébytným zjevem na současné klavírní scéně. Introvertní hvězda, virtuos, vystupuje s Jakubem Hrůšou pravidelně a neobyčejně náročnou třetí větu Bartókova koncertu, připomínající některé Bernsteinovy skladby, hrál s až džezovým drivem.
Josef Suk - Fantastické scherzo op. 25
Béla Bartók - Koncert pro klavír a orchestr č. 3
Pavel Haas - Scherzo triste op. 5
Leoš Janáček - Taras Bulba, rapsodie pro orchestr

Byl to pozoruhodný koncert, který neměl slabší a silnější skladbu, horší nebo lepší provedení. Pro mne jeden z nejlepších koncertů sezóny.

dirigent odchází, koncertní mistr se klaní, koncert definitivně skončil









neděle 26. ledna 2020

Zasloužilá Traviata

Státní opera Praha je kulturní instituce, v jejímž osudu se odráží dramatický běh událostí ve středu Evropy, jejímž středem je samozřejmě Praha. Postavena byla za necelé dva roky, a to pět let po otevření českého Národního divadla, pro potřeby německojazyčné a židovské menšiny a otevřena byla 5. ledna 1888. Zjevně ji nevybudoval národ sobě, zato je větší. Pak se měnili uživatelé i poslání scény, až v roce 2012 prosadil zubař a majitel berounského hokejového klubu v pozici ministra kultury její spojení s Národním divadlem na věčné časy, přičemž předběhl dobu, takže lhal jako když tiskne. Zahlazování stop stálo státní rozpočet rekonstrukci. Ta první byla spuštěna 80 let po premiéře, tato nová po dalších 45 a divadlo bylo mimo provoz 3,5 roku. Podíleli se na ní 4 ministři kultury a dva předsedové vlády, ti poslední v řadě byli pozvání na slavností otevření, prezident odpočíval v Lánech. Náklady během prací stouply o 30 % na 1300 mil. Kč. Obvykle je zdražení zdůvodňováno nevyzpytatelnými spodními vodami, tady šlo tuším také o lepší technologii scény.

        
Vlevo nahoře ministerský předseda Babiš a ministr kultury Šmíd komentují, dole ministr kultury Herman naslouchá.
Vpravo ministr kultury Zaorálek iniciativně kontroluje kvalitu malty.


Slavnostnímu zahájení předcházela v pátek 13. prosince 2019 exhibice národních zpěváků na Hlavním nádraží v Praze. Moc nadšení z nich nevyzařovalo, ostatně bylo to poměrně časně ráno, ale natočili slušný flashmob.


A pak už se jen čekalo na slavnostní koncert v neděli 5. ledna 2020. I když někteří pozvaní odmítli, třeba paní Angela Merkelová z Němec, vůdce Maďarů Viktor Orbán naopak přijel a paní premiérová měla na krku kožešinové boa. Z domácích dorazili snad všichni, kdo cítí jako povinnost ke svému umění zúčastnit se: Plachetka, Donutil, Hanzlík, Hudeček, Krajčo... Jiní, jako sopránistka Dagmar Burešová sledovali představení Rachmaninovovy Francesky da Rimini v Národním.



Skloubit německý původ divadla s oslavou českým státem, který Němce vyhnal, jistě nebyl úkol snadný, ale bývalý vášnivý stalinista, posléze disident a nyní též Rakušan to v roli videoprůvodce zvládl elegantně. Druhou část dodali zahraniční ředitelé divadla, kteří na začátek naordinovali Wagnera a na závěr finále Beethovenova Fidelia se zahraničními zpěváky celkem slušné úrovně. Třetí část pak zajistili čeští pěvci a orchestr s českým i mezinárodním repertoárem (vyjma Dvořáka). České kritičky také nezklamaly a podle morálního napojení buď chválily nebo haněly. Nemám takové podniky v lásce a navíc mne nikdo nepozval, a tak jsem šel radši na Livii Obručníkovou do Národního.

Nicméně neuplynuly ani tři týdny a v divadle jsem se octl osobně a za své. První dojem je velkolepý. Všechno je čisté, bílé, natřené, sedadla nová, neprosezená, jeviště kryje zbrusu nová opona. Ta původní od malíře Eduarda Veitha se v roce 1945 ztratila (byla ukradena), takže neprošla z protektorátu do republiky. Tu novou vyráběl umělecký ředitel sekce výroby Národního divadla Martin Černý se svým týmem podle fotografie dva roky. Také nefungují všechny jinak výborné informační displeje umístěné na opěradlech sedadel, ovšem to je práce pro dodavatele a ten má na odstranění závad termíny. Jediné, co mne opravdu zklamalo a sotva to někdo opraví, je výmalba stropu hlediště. Ten byl tak zašlý, že ani nebylo vidět, jaké scény jsou tam namalovány. Dnes to sice vidět je, ale barvy jsou i tak zašlé, nejspíš jsou nečistoty zažrané do malby tak, že je lze odstranit pouze s ní. Škoda.

staronová opona
strop, bílá je však ve skutečnosti úplně bíla
i hlediště svítí novotou
A pak přišlo představení - La Traviata, kterou Giuseppe Verdi napsal v roce 1853 a jež je dodnes nejoblíbenější operou na světě. Inscenace Státní opery vznikla v roce 2006 a v sobotu 25. ledna 2020 se hrálo 189. představení. Viděl jsem řadu inscenací, a tato nepatří mezi nejpovedenější, ale Verdiho oslnivá hudba to i v horších případech utáhne za ně. Ovšem ono záleží také na výkonu zpěváků, o nichž nelze říct, že byly špatné, nicméně ono napětí mezi hledištěm a jevištěm jsem necítil. Ani obligátní scéna nahoře bez nepomohla. Nejlepší rozhodně byl Aleš Briscein jako Alfred, v ostatních rolích bych z těch, kteří alternují, možná viděl i zpěváky schopné lepšího výkonu (Kačírková, Šaturová, Fajtová, Sem). Ale počkám na premiéry, které dokáží říct o stavu divadla víc. K té první a do konce této sezóny jediné dojde začátkem dubna a obsazení tvůrčího týmu Szymanovského Krále Rogera včetně koprodukce s Národní operou ve Varšavě a Královskou operou ve Stockholmu je poměrně slibné. Do té doby ovšem divadlo čeká spousta práce s oživením asi 10 starých inscenací. V každém případě platí to, co říkají průvodci přenosy z Metropolitní opery, že totiž i u vás doma se hrají dobrá představeni. I když ne vždy, dovoluji si dodat.

kytky po představení se dostaly na všechny

středa 22. ledna 2020

Sváteční drobky


18. prosince
Skončili muzikanti Národního divadla na nádraží? Naopak, po rekonstrukci se otevírá Státní divadlo. 👏👏👏

18. prosince
Ty komentáře sice jsou poněkud drsné, ale na hrubý pytel soudruha Filipa je to spíš málo.

19. prosince
Vypadá to, že bordel v ruském námořnictvu prodlouží světový mír. Jediná Putinova letadlová loď Admirál Kuzněcov začala před časem při generální opravě hořet díky žhavým okujím zapadlým mezi mastné hadry, což se hrubě nevyplatilo. Odhadovaná celková škoda je řádu 1,5 mld. dolarů.👍👍

20. prosince
Seriál "co nového v azbuce" pokračoval včerejší tradiční tiskovkou, kde se stárnoucí bývalý šéf FSB (dříve KGB) a nyní již 20 let ruský prezident jako obvykle chvástal svými úspěchy. A pak vstoupil do budovy FSB na Lubjance ruský občan - terorista a pár jejích členů postřílel. Nechval dne před večerem, říká jedno hezké české přísloví.

20. prosince
Leonidas Kavakos, vánoční dar České filharmonie pražskému publiku. Nejen houslovým koncertem, ale i Eroikou strhl muzikanty. A když jejich tváře vyzařují radost, rozbouří i celé Rudolfinum. Snad ani těm, komu kynula doma vánočka, se nechtělo odejít.👏👏👏😃😃

20. prosince v 22:36 ·
Než nechat se ohlušovat a oslepovat reklamními triky, je lepší zajít do Anežského klášter na křesťanský marketing z dílny mistra vyšebrodského oltáře před 650 lety.

20. prosince v 22:48 ·
Jeden by nevěřil, s jakou samozřejmostí se i ty malé slečinky dokážou předvádět. Budoucnost lidstva je garantována.😊

21. prosince v 16:23 ·
Strejcové a dědkové jsou tady totiž proto, aby šířili podvratnou radost. K čemu by taky jinak byli?😁😁😁

21. prosince 16:29
Masturbatio mentalis senilis. Intenzivně se zabývám myšlenkou na dočasné přerušení diplomatických styků s republikou Babi&Zeman s.r.o.


21. prosince v 21:06 ·
To nemá chybu. Slavná FSB (dříve KGB) zjistila, že manipulace s databázemi na počátku tohoto roku, kvůli nimž bylo Rusko vyloučeno z olympijských her 2020 a 2022, jsou dílem Grigorije Rodčenkova, který pomohl rozkrýt státem organizovaný doping ruských sportovců během zimních olympijských her 2014 v Soči. Rodčenkov je v Rusku obviněn z několika trestných činů a z obav o svůj život pobývá od roku 2015 v rámci programu na ochranu důležitých svědků na utajeném místě v USA. Počítám, že nějaké důkazy proti tomuto vlastizrádci dodá i prezident republiky Babiš&Zeman sro.😂😂😂


22. prosince 19:20
Dobrá zpráva je, že před 14 hodinami nastal zimní slunovrat a i když teprve teď začala zima, dny se budou prodlužovat. Až politici zvládnou prodlužování roku, nevylučuji, že je začnu respektovat. Zatím...


22. prosince v 22:29 ·
To byl zase nápad, objednat vánoční zásoby alkoholu přes @rohlikcz. Už čekáme půl dne a do pana prezidenta jsme museli nalít Iron a Okenu, aby se nám neporouchal.

23. prosince v 17:21 ·
Jinak to nemůže skončit, když se moc udržuje strašením z nepřítele. "ŽIVOT PRO VLAST" "HOLÍ SHORA - BIJ!" Dnes je ve zlatoustské škole č. 35 skutečný svátek, neboť chlapci a dívky jsou přijímáni do kadetních tříd. Anastasia Nikolaeva má předstih, již ví, jak sestavit a rozebrat kulomet. Do výcviku jsou zapojeny děti ze školek, žáci a studenti.

24. prosince v 12:43 ·
Vydržte, nastanou krásný chvíle. Genetici Yang Luhan z Quihan Bio v Chang-Čou a George Church z Harvard University informovali, že DNA jejich prasat je tak zinženýrovaná, že imunitní odpověď primátů na jejich buňky je řádově slabší než u jejich prasečích prarodičů. Což znamená, že nastupuje etapa transplantace prasečích orgánů primátům. Člověk prý přijde na řadu tak za 5 let. No a zanedlouho si budete moct poručit třeba: "Prosil bych transplantovat alkoholu odolná játra z támhletý krásný svině." O tom se nesnilo ani Marxovi. Přeji všem radostné svátky vánoční a dávejte na sebe pozor, ať se toho dožijete.

Martha Argerich
24. prosince v 23:57 ·
Femme fatale. Tři muži, tři dcery, tři rakoviny a v 77 hraje pořád jako ďábel, kterého neslyšet je kulturni zločin.

Anežský klášter
25. prosince
Tak si říkám, kolika asi lidem tohle nic neříká a soustřeďují se na sváteční husu, knedlík, zelí a pivo. Pokoj lidem dobré vůle.

Radkin Honzák
26. prosince
Zdá se, že čím starší, tím lepší. Bohužel na cestu z toho hnoje to nestačí.

Prezidentův vánoční projev
27. prosince
Prezident se zasnil o tom, jak krásné by bylo vybrat od občanů dalších 320 mld. Tím definitivně dokládá svou impotenci při volbě premiéra, který místo vytváření podmínek pro zvýšení příjmů státního rozpočtu díky růstu přidané hodnoty ekonomické činnosti v zemi chce sáhnout na životní úroveň občanů. Jsem pro, konečně radikální krok, který by smetl vládu neschopných velkohokynářů a gaunerů. Svou nekompetentnost k výkonu prezidentské funkce potvrdil i volbou dne, ve kterém své asociální sny sdělil národu. Nechť odkráčí v dějin p.d.l tmavou.

29. prosince
Zima bez sněhu je nudná. Pokud ovšem nevyrazíte na Broumovsko. Kotlinu 20 x 10 km odděluje od Polska jedno pásmo kopců a od Česka druhé. A uprostřed je sedmitisícové městečko Broumov s mohutným benediktinským klášterem, momentálně bez benediktinů. Něco jako zjevení. Vedle madony v kostele mají turinské plátno v refektáři a mumie vamberských měšťanů ve sklepě. Baroko klášteru i kostelům v kraji dodali Dientzenhoferové. Paráda.

30. prosince
Putin se rozhodl znectít Polsko, Evropu a poštvat Česko proti nim. Ve dvou vystoupeních 20. a 24. prosince se dezinterpretací archivních dokladů pokusil udělat z Polska spojence nacistického Německa, jehož zájem prý v září 1938 v Mnichově osobně obhajoval Hitler. S ním údajně Polsko splétalo antisemitské pikle, a stalo se (spolu)viníkem vypuknutí 2. světové války. Co na to čeští soudruzi, bijící se právě za lidská práva soudruha Koněva?

30. prosince
Putin vyhrožoval již před 15 lety asymetrickou odpovědí na "urážky" Ruska. Kdo ale utne hlavu chobotnice hybridní války, když infekce se šíří od hlavy státu a 2/3 médií jsou postiženy informační slepotou?



Přijde uvolnění?

Před pár dny oznámil ruský prezident Putin rozsáhlé změny v organizaci ruského státu postihující i ústavu. Úvahy o důvodech tohoto nečekaného kroku jsou pestré. Petra Procházková mimo jiné straší ruskou vojenskou expanzí západním směrem, což je ovšem krajně nepravděpodobné.

Putin za 4 roky skončí jako prezident a jako každý diktátor bezpochyby touží završit čtvrtstoletí svého kralování historickou rolí velkého mírotvorce a pokračováním v usměrňování ruské politiky jako duchovního vůdce, pokud možno do konce svých dnů. K tomu je nezbytné připravit mohutný piedestál. V nejbližších letech nebude lepší příležitost než objímáním se světovými vůdci při megalomanských oslavách společného vítězství ve 2. světové válce.

Putin tudíž potřebuje co nejrychleji dosáhnout uvolnění a minimalizace sankcí, bez které navíc nelze ani náhodou splnit velkorysé sliby ruskému národu. Proto to aktuální cvrlikání mezi ním a Macronem, který už se vidí jako vůdce Evropy, Merkelovou a brzy se bezpochyby přidá i Trump, jen co bude senátní žaloba smetena se stolu. V této souvislosti je Zemanova šance na óbrdůležitého a celým světem uznávaného prostředníka nulová, ostatně Putinovi bude k ruce Západem akceptovatelný a momentálně nezaměstnaný bývalý prezident a předseda vlády Medveděv. Další výbuch světového prognostika, proto si tak dovoluje.

Nikde ovšem není záruka, že to vyjde, politika je nevyzpytatelná

sobota 11. ledna 2020

Prosincová hudební nadílka

Loňský prosinec byl co do hudebních produkcí dosti úrodný.

Začalo to 10. prosince v Rudolfinu Händelovým oratoriem Mesiáš v provedení Collegia 1704. Úvod je nejlépe ponechat dirigentovi a znalci barokní literatury Václavovi Luksovi:


Jedním z vrcholů oratoria a obvyklým přídavkem koncertu je Hallelujah:


Obsazení sólových partů bylo až na soprán stejné jako při nahrávce: Johanna Winkel - soprán, Benno Schachtner - alt, Krystian Adam - tenor, Krešimir Stražanac - bas a k provedení v podstatě není co dodat, orchestr, sbor i dirigent jsou zárukou kvality. O tom svědčí i to, že po Rudolfinu následovalo turné po západní Evropě.


Hned následující večer - 11. prosince byl v rámci abonentní řady na programu koncert České filharmonie věnovaný převážně současné hudbě, jmenovitě Miroslava Srnky a Petera Eötvöse, který byl také dirigentem celého koncertu. Jsem schopen tuto hudbu v omezeném rozsahu  vyslechnout, ale co je moc je příliš a tak jsem o přestávce odešel. Škoda Stravinského na závěr. Chápu, že pro dirigenta je podobná hudba velikou výzvou. I pro autora, pokud obdrží dotaci. Nicméně abych si zvykl na její "estetiku," - věřím, že to je možné, - musel bych věnovat značnou část svého času jejímu poslechu ne-li studiu, k čemuž mne nic nemotivuje. Jsem na to příliš stár a čas radši věnuji něčemu, co vyvolává v mé duši radost. Tvůrcům a provozovatelům této hudby, kteří tvoří nezřídka pomocí počítačových programů v laboratoři nepřeji nic zlého, ale jsem přesvědčen, že nemalá část posluchačů, kteří hlasitě tleskají, tak činí jaksi ze zvyku a protože to je in. Stejně jako oslavují standing ovation výkony často sotva průměrné. Ludwig Wittgenstein, matematik, filosof a hudební znalec tvrdil, že hudba pro něj končí tuším Haydnem. Ovšem nic neplatí absolutně, takže třeba hudba paní Kaiji Saariaho v opeře L´amour de loin (Láska na dálku) byla naprosto skvělá.


V sobotu 14. prosince večer dával v Rudolfinu recitál Lukáš Vondráček a ten byl dalším pohlazením. Schumann, Smetana, Ravel a Schubert. Obdivuhodné Smetanovy České tance podal brilantně a závěr autorem poněkud nevyvážené Schubertovy sonáty byl bouřlivý. Ale z každé skladby neomylně dýchla doba, ve které žil. 


Bouřlivé ovšem bylo i to, co následovalo, resp. co napsala Dita Hradecká pro portál operaplus.cz:
 - nebylo jasné, co chce říci a jakou – jestli vůbec jakou – emoci chce vzbudit.
- dlouhý zápas umělce s partiturou... ale bez většího emocionálního dopadu na posluchače, bez toho,    aby bylo jasné, kam směřuje a jaké chce skladbě vtisknout kontury.
- tentokrát zůstal Lukáš Vondráček krůček přede dveřmi, za nimiž je ono Umění s velkým U.
- čeká jej dlouhá cesta dozrávání jako (nejen umělecké) osobnosti.

Bolestí řady českých kritiků je malost. A dožadovat se toho, aby klavírista sdělil, co chtěl svým hraním říct, jen odhaluje, že kritik byl v ten večer opravdu z formy. I v tomto případě se zdá, že to co napsal, vypovídá víc o něm než o klavíristovi. (Navíc neúspěšný klavírista by měl být jako kritik zvláště opatrný. To není zcela korektní konstatování, ale ne horší než ona kritika.) Vondráček se ovšem s těmito hloupými tvrzeními nedokázal vyrovnat, na hrubý pytel použil hrubou záplatu a prohlásil, že nadále nehodlá v Česku hrát. Naštěstí to za 3 týdny a v novém roce odvolal.

Týž den večer jsem pak ještě stihl madridský záznam Händelova Tamerlána z roku 2006 s Placido Domingem. Byl neoddiskutovatelná kvalita, zato letos se ho v MET i LA Opera surově zbavili kvůli nějakým desetiletí vzdáleným "MeToo" prohřeškům. Údajným. Evropa v čele s La Scalou ho naopak uvítala s otevřenou náručí. James Levine, kterého takhle likvidovali v MET předloni, z toho možná vyrazil 5 mil. $, ale už si nezadiriguje.

Nedělní Chorea Bohemica 15. prosince v divadle ABC měla sice vánoční atmosféru a zvláště choreograficky některé zajímavé momenty, ale před 40, 30 i 15 roky mi jejich předchůdci připadali daleko autentičtější a spontánnější. Prostě do jedné řeky dvakrát nevstoupíš. Navíc zvláště Vánoce s Choreou jsou hodně o emocích a osobním prožitku, takže dnešní nadšení novicové budou za 40 let citit možná to samé co já dnes.



A ve čtvrtek 19. prosince večer vystoupila v Rudolfinu houslová superstar Leonidas Kavakos s Českou filharmonií. kteří provedli Beethovenův houslový koncert a jeho Eroiku. Super. Kavakose znám z jeho minulého pražského vystoupení i ze záznamů jako absolutního houslistu a majitele kamenné tváře bez emocí, ale tentokrát to byl zcela jiný Kavakos. Nejen že byl jako hráč i dirigent zcela suverénní, ale jeho hudba i celá přítomnost byly radostné, což se odráželo také ve hře a tvářích orchestru, koncertním mistrem počínaje.

Kavakos, housle a Beethoven
koncertní mistr 1. houslí

Hudební prosinec a rok jsem uzavřel na Silvestra opět s Collegiem 1704 a Václavem Luksem v Rudolfinu. Zatímco v půl osmé večer už měla většina občanů nastartováno k silvestrovské jízdě, ne tak Collegium 1704 a tisícovka jeho příznivců. Muzikanti hráli jako vždy pod panem Luksem srdcem a jejich hudba byla skvělým novoročním a dodatečně i vánočním darem. Sotva si dovedu představit, že by si k tomu z recese střihli ještě Srnku.

Je málo co dodat k tomu, co před kamerou vyprávěl Václav Luks o hudbě a skladatelích


Ovšem návštěvník stejně vnímá především hudbu jako takovou a to, jak působí na samotné hráče, jejichž nálada se na něj přenáší. A tady byla tradičně skvělá. 

Když koncert za potlesku na odchodnou definitivně skončil, zbývalo do půlnoci pouhé 2,5 hodiny, takže to byla definitivně poslední produkce roku 2019, tudíž se sluší říct něco na rozloučenou s ním.

Co se hudby týče, byl to výživný rok. Další takový začíná za 13,5 hodiny ve vídeňském Musikvereinu, kde hodinu před polednem vrátí Vídeňští filharmonici na dvě hodiny atmosféru fin de siecle a současně přiblíží o slepičí krok jaro. A tady je malý předkrm, jeden z vrcholů minulých ročníků - 33 let starý záznam Hlasů jara Johanna Strausse mladšího s Kathleen Battle, která vyloudila šťastný úsměv i na tváři osmdesátiletého invalidního tvrďase Herberta von Karajan.


čtvrtek 9. ledna 2020

Blbost jako přednost?

Včera jsem narazil na jakéhosi opraváře, který mi připadal jako kmenový volič současného mocenského tandemu B&Z. Menší sporý chlápek středního věku, který to dotáhl na seřizovače klik a pantů oken a dveří, byl se vším okamžitě hotov, všemu rozuměl a všichni pro něj byli blbci. Dokáži si představit, jak se po pár pivech stává ve svých očích králem hospody. Čím to, že osoba se schopnostmi sotva průměrnými věří, že vše má jednoduché řešení, které zná a rozumí mu i on?

Zkusme se obrátit k  psychologii, což je disciplína s obrovským potenciálem, protože se může týkat kohokoliv z 8 miliard jedinců druhu homo sapiens. A psychologové David Dunning z Cornell University a Justin Kruger z University of Illinois v roce 1999 doložili princip [1], který je sice nasnadě, ale oni ho ověřili experimentálně.

Inspirací pro jejich výzkum se stal případ z roku 1995, kdy bankovní lupič McArthur Wheeler neozbrojen a bez masky vyloupil dvě pittsburské banky. Když ho dopadla policie, Wheeler byl v šoku, neboť, jak tvrdil, „se přeci polil šťávou".Wheeler totiž trpěl utkvělou představou, že když se pomaže citronovou šťávou, stane se pro kamery neviditelným. Ostatně, svůj názor nezměnil ani tehdy, když viděl záznamy z přepadení, které označil za podvrh. [2]

Dunning-Krugerův efekt 

O co tedy jde? Lidé mají tendenci hodnotit příliš příznivě své schopnosti v řadě sociálních a intelektuálních oblastí. Autoři dokládají, že k tomuto nadhodnocování dochází částečně proto, že jedinci, kteří nejsou v těchto oblastech dostatečně kompetentní, trpí dvojím břemenem: nejenže činí chybné závěry, což vede k nesprávným rozhodnutím, ale jejich nekompetentnost je zbavuje schopnosti si svůj hendikep uvědomit. Experiment proběhl tak, že ve čtyřech studiích autoři zjistili, že účastníci, jejichž odpovědi při testech humoru, gramatiky a logiky se nacházely ve spodním kvartilu [3], hrubě přeceňovali svůj výkon a schopnosti. Přestože je jejich výsledky zařadily do 12. percentilu [4], byli přesvědčeni, že jsou mírně nad průměrem. Několik analýz spojilo tuto nesprávnou kalibraci s nedostatkem schopnosti si svou neschopnost uvědomit, resp. rozlišit přesnost od chyby. S rostoucí kompetencí účastníků se zvyšovala i jejich schopnost rozpoznat vlastní omezení.

Platí to i pro politiku

Iana Ansona, asistenta katedry politických věd University of Maryland zaujaly diskuze na sociálních sítích před americkými prezidentskými volbami v roce 2016. K provedení výzkumu si vybral 2 606 dospělých Američanů, kteří vyplňovali dva on-line průzkumy. Hodnotil pak faktické znalosti účastníků – ptal se například na to, jak dlouho slouží senátor, kdo je ministr energetiky, nebo která strana je konzervativnější v oblasti zdravotní péče, či která strana ovládá Sněmovnu reprezentantů. Většina z nich neměla v politickém kvízu příliš dobré výsledky - a ti, kteří měli horší výsledky pak s větší pravděpodobností nadhodnocovali svůj výkon. [5]

Někteří jedinci začali po amerických prezidentských volbách 2016 spojovat Trumpovo působení na postu prezidenta s Dunning-Kruger efektem, protože Trump  působí dojmem neuvěřitelné sebejistoty tam, kde o problému mnoho neví. Podobné asociace občas vyvolává i počínání českých ústavních činitelů.

Tak svět odplácí

Doložení D-K efektu přineslo autorům v roce 2000 Ig Nobelovu cenu, což je americké ocenění parodizující skutečnou Nobelovu cenu. Ta je každoročně udělována časopisem Annals of Improbable za neobvyklé nebo triviální výsledky vědeckého výzkumu a má poněkud ironizující charakter. V našem případě to jistou logiku má, neboť odpovídající zkušenost s hlupáky je známa již od starověku, nikdo ji však za použití statistických metod experimentálně neověřil.

Stejnou cenu získala o rok dříve skupina českých vědců, kteří dokázali, že psi zaujímají při močení polohu sever-jih.

----------------------------
.
[1] Unskilled and unaware of it: How difficulties in recognizing one's own incompetence lead to inflated self-assessments. By Kruger, Justin,Dunning, David; Journal of Personality and Social Psychology, Vol 77(6), Dec 1999, 1121-1134

[2] The Anosognosic’s Dilemma: Something’s Wrong but You’ll Never Know What It Is (Part 1)
BY ERROL MORRIS JUNE 20, 2010 9:00 PM

[3] kvartil - Tři kvartily rozdělují statistický soubor na čtvrtiny. 25 % prvků má hodnoty menší než dolní kvartil  a 75 % prvků hodnoty menší než horní kvartil

[4] percentil - relativní umístění vzhledem k ostatním posuzovaným na stupnici do hodnoty 100, přičemž 100 je nejvyšší umístění

[5] http://www.iananson.com/wp-content/uploads/2019/01/2018-dunning-kruger.pdf

sobota 4. ledna 2020

Kubišta a Filla v Plzni

Psal jsem už o jihočeské Putimi. Jiným místem, ke kterému patřím, je Plzeň v Čechách západních. Tam se sice nikdo z mých předků nenarodil, mne to minulo o dva roky, ale vyrůstali tam mí rodiče a žili tam také prarodiče, strýcové, tety a jejich potomci. Byl jsem tam mnohokrát, poprvé nedlouho po válce a nejspíš velký dojem na mě udělala cedule vedle silnice u Rokycan, myslím, že byla žlutá, která oznamovala, že tam 7. května 1945 dorazila americká armáda. Dodnes si na ni živě vzpomínám, i když dalších 40 jsem ji hledal marně. Od roku 1999 tam však stojí památník demarkační linie.



Také jsme jako kluci sbírali v řece prázdné „americké“ patrony, koupali se v Senečáku, chodili v bílých punčocháčích do Lochotínského parku. A cítím zvláštní pach zámečnické dílny, také levanduli z peřin, vůni řízků, která se spolu s nedělní hudbou linula z jakéhosi okna v přízemí, a slyším houkání nočních vlaků, které určitě jely někam daleko. A byl jsem tam i na maturitním plese a oslavě promoce, což už je krutě dávno. Ale byly také krušné chvíle, třeba když jednomu strýci sebrali jeho „továrnu“, ve skutečnosti větší zámečnickou dílnu, a v roce 1953 ho bleskové vyhnali z města. A druhý strýc, kterému o velikonocích 1950 nasadili v šatně Sokola pouta, byl oceněn patnácti lety za vlastizradu. Počátkem 90. let jsem tam jezdil s otcem vyřizovat restituční nároky, ale teď už všechny osobní nitky zmizely a já tam již řadu roků jezdím buď na pohřby nebo do divadla a i to první končí, takže zbývá opera.

Ale stejně sleduji, co je tam nového, třeba právě v divadle, a mám tam několik věcí, které bych měl vidět, například interiéry navržené klasikem evropské moderní architektury Adolfem Loosem (1870-1933), který se do Plzně přiženil. Jeho asi nejznámější projekt stojí na vídeňském Michaelerplatz přímo proti Hofburgu.

Moje poslední návštěva však patřila výtvarnému umění. A protože jsem měl pár hodin čas,  loudal jsem se městem a známá místa probouzela v paměti zasuté vzpomínky jako: tamhle měla babička obchod, a tady vyrůstal táta a za rohem měl druhý děda kancelář. Tady se brali mí rodiče a začínal tam kněz a inženýr ekonomie, který později a jinde oddával mne… a tak dále. A abych nezapomněl, sem na náměstí, proti veřejným záchodkům, které tu stojí odjakživa, jsem si umístil vinárnu Jitřenka, kam učitel Lomcovák zavedl na školním výletě své žáky a v roce 1836 prý starosta nechal před radnicí vylít 36 sudů piva, které se nedalo pít, a z této výzvy se zrodil Prazdroj.

A také jsem objevoval místa, která jsem možná znal, ale takhle nevnímal. Třeba ten krásně upravený prostor bývalého parkánu pod náměstím s vodárenskou věží, ve které se narodil profesor Josef Škoda, jehož peníze posloužily synovci Emilovi k založení Škodovky. A dole je gotický Pražský most a romantický zbytek mlýnské strouhy a o kus dál za magistrálou stojí dnes poněkud zastrčená sokolovna s pamětní deskou:


Kdysi tam děda organizoval sokolské zábavy a půllitrem piva vítal americké Sokoly, kteří v roce 1932 přijeli cvičit na všesokolský slet.

Ale řeč má být o umění. To se musíme vrátit zpět na parkán, kde proti oné vodárenské věži stojí gotická budova masných krámů z roku 1392, která již téměř 50 let slouží jako výstavní prostor Západočeské galerie v Plzni.


A v ní letos od června do září probíhala doslova fantasticky fundovaná výstava nazvaná „KUBIŠTA - FILLA. Plzeňská disputace.“ Autorem projektu byla docentka Marie Rakušanová z Ústavu pro dějiny umění FF UK. Ta však nevypráví jen o těchto dvou malířích, ale mapuje vývoj českého kubismu, jehož byli oba průkopníky.

Jen pro oživení paměti: kubismus byl výtvarný směr, jehož princip velmi zjednodušeně řečeno spočíval v prostorovém pojetí díla, kdy předmět se zobrazuje z mnoha úhlů současně. Zároveň znamenal i obrovskou změnu v práci s realitou. Zobrazovaný předmět byl rozkládán až na nejjednodušší geometrické tvary, jež pak byly pomocí fantazie skládány do obrazu. Jeho protagonisté v době před 1. světovou válkou – Georgues Braque a Pablo Picasso – navázali především na Paula Cézanna a v pozdějších letech dramaticky ovlivnili vývoj nejen malířství.
V Praze lze za vůdčí osobnosti mladé umělecké scény okolo roku 1910 považovat Bohumila Kubištu (1884-1918) a Emila Fillu (1882-1953). Oba pocházeli z Moravy, ale každý z jiného sociálního a ekonomického prostředí. Z počátku je mnohé spojovalo, především to, že oba opustili Akademii výtvarných umění, byť oba z poněkud odlišných pohnutek. V letech 1907 a 1908 se s podobně radikálně smýšlejícími mladými umělci spojili ke dvěma výstavám a protože jich bylo osm, jsou označováni jako Osma. Později ovšem vstoupili do spolku Mánes. Kubišta, který po pražské Akademii studoval také ve Florencii a v Paříži, byl Osmou a také Mánesem v roce 1910 vyslán právě do Paříže, aby sjednal výstavu francouzských malířů v Praze. Setkal se tam mimo jiné s Picassem a stal se přívržencem kubismu. Později na základě Kubištových doporučení navštívil Paříž také Emil Filla. Ten v roce 1911 stál u zrodu Skupiny výtvarných umělců SVU – umělecké sdružení, které za tři roky své existence zorganizovalo šest výstav včetně těch „francouzských.“ SVÚ představovala širokou základnu moderní tvorby, protože se v ní setkali nejen malíři a sochaři, ale také architekti, spisovatelé, hudebníci a výtvarní teoretici. K bývalým členům Osmy E. Filly, A. Procházky a V. Beneše se objevili O. Gutfreund, P. Janák, J. Gočár, J. Chochol, V. Hofman, V. Špála, bratři Čapkové, F. Langer, V. Kramář, V. V. Štech a další. Filla a jeho okruh v ní prosazovali věrnost Picassově kubismu, lidé jako Karel Čapek byli nakloněni méně ortodoxnímu sledování tohoto směru. Kubišta na samém začátku rovněž vstoupil do SVU, ale rychle se vrátil do Mánesu.

Kubišta se navíc již někdy kolem roku 1909 sblížil s okultistickou skupinou Sursus (mimo jiné malíři Konůpek a Váchal) a jeho obrazy začaly dostávat až surrealistický nádech. V roce 1913 však strýc, který Kubištu podporoval, vyčerpal své zdroje a malíři nezbylo než vstoupit do c.k. armády a jako námořní důstojník se přesunout do chorvatského přístavu Pula. Prostor pro malování tam byl omezený a v roce 1918 Kubišta zemřel na španělskou chřipku.

Filla, jenž se v roce 1912 oženil s dcerou profesora filosofie Františka Krejčího, krátce před 1. světovou válkou odejel do Paříže a po jejím vypuknutí do Holandska. Tam se stal spojkou pro odbojovou organizaci Maffie, na jejíž činnosti v Praze se podílel jeho tchán. Po válce Filla krátce působil v diplomatických službách, poté se věren kubismu věnoval malování. S tchánem, který se stal poslancem, si také pořídili reprezentativní dvojvilu na právě budované Ořechovce. Po nástupu Hitlera k moci se jeho tvorba stala politicky angažovanou, což mu vyneslo koncentrák od roku 1939 až do konce války. Ten s podlomeným zdravím po sérii infarktů přežil, hned po osvobození byl jmenován profesorem Akademie a s radostí vstoupil do KSČ. Dostal také do užívání polovinu zámku v Peruci nedaleko Loun. Zemřel v roce 1953, rok po sedmdesátinách, které oslavil dvěma soubornými výstavami. Výstava plánovaná v roce 1951 se však neuskutečnila, protože jeho obrazy neodpovídaly jedině správnému socialistickému realismu a byly tak „ohavné“.

Tím jsem sice ve zkratce popsal životní rámec obou aktérů, ale neobjasnil to, co bylo hlavním tématem výstavy, totiž vývoj jejich vztahů na pozadí jejich tvorby nebo naopak tvorby na pozadí oněch vztahů. Projekt výstavy vycházel z vědecké studie a autorka jako vědecká pracovnice zvolila pro svou práci s archivními materiály metodu mapování těchto vztahů v rovinách uměleckých, společenských i ekonomických podle francouzského sociologa Pierra Bourdieu (1930-2002). V souladu s tím, jak se v čase vyvíjely, rozdělila výstavu do pěti částí, nazvaných: Habitus, dispozice, pozice - Součinnost společenství – Vzdalování – Rozchod – Epilog.

Ovšem vyprávět výstavu, to je stejné, jako převyprávět muziku. Proto sem přidávám jen pár obrázků z počátku druhé dekády 19. století, kdy se oba malíři seznámili s kubismem u pramene:

Kubišta: Paridův soud (1911)

Kubišta: Vzkříšení Lazara (1911-12)


Kubišta: Zátiší s vázami (1913)


Filla: Myslitel (1911)


Filla: Česáči ovoce (1911)


Filla: Zátiší (1913)

Těch exponátů je samozřejmě na výstavě mnohonásobně víc, ale těch několik v podstatě vystihuje rozdíl mezi oběma malíři. Stačí se jen dívat, jak přistupují k podobným tématům. Pokud by chtěl někdo vědět víc, najde to v knize o stejném názvu jako výstava, která vyšla v letošním roce. (Marie Rakušanová: Kubišta – Filla: Zakladatelé moderního českého umění v poli kulturní produkce, Books & Pipes Publishing 2019)

Po tom jednom dni v Plzni mi sotva někdo dokáže vyvrátit, že stojí za to ji občas navštívit. Třeba v květnu 2020, kdy budou slavit 75. výročí příchodu 16th Armored Division US Army do města.