Na jiném místě neuměle píši o výstavě ke stému výročí úmrtí sochaře Augusta Rodina (1840-1917) v pařížském Grand Palais. V ní je věnován prostor i pražské Rodinově výstavě v roce 1902. Té však předcházel kontakt členů SVU Mánes a Miloše Jiránka a Arnošta Hofbauera s Rodinem během Světové výstavy v Paříži roku 1900, jehož výsledkem bylo zvláštní číslo časopisu Volné směry (ročník 5, číslo 5, 1901), do nějž oba malíři přispěli svými články stejně jako sochař Stanislav Sucharda. Zde přináším příspěvek Miloše Jiránka, ostatní možná později.
KRESBY A. RODINA.
Řeknu hned předem, že jsem nikdy
valně nespoléhal na malířské úsudky o sochařských dílech. Věřím s theorií, že
odborník je v umění tím nekompetentnějším, čím blíže jeho oboru leží věc
posuzovaná, protože pak velmi snadno přichází pokušení aplikovati zásady svého
umění na obor cizí; literát žádá na výtvarníkovi anekdotu, obsah,
„myšlenku", sochař na malíři plastičnost – a u malířů přichází přirozeně
zase sochařství nejvíce zkrátka. Pochybuji aspoň, že má který malíř pro sochařství
úsudek dost nuancovaný; věřím ovšem, že nebude nikdy na vahách před dokonalým
výtvorem uměleckým, tu ho povede instinkt jistě spolehlivě; ale rozlišovati
mezi t. zv. talentovanými pracemi, víc nebo míň dobře udělanými, více méně
prostředními, které vyplňují moderní výstavy, dovede sotva lip a snad hůř než
neodborník, divák vzdálenější.
Soudím ovšem podle sebe; sám jsem
pravidla cítíval před moderními sochařskými výtvory nejistotu dosti trapnou a tím
nepřijemnější, oč důvěřivěji se na svůj cit spoléhám před obrazy kresbami.
Ve výstavě Rodinově, přiznám se, stalo se mi poprvé naopak.
Jeho sochy nejen že si mne rázem celého podmanily, cítil jsem také ve všech
hned na první pohled sílu genia tak samozřejmě a spolehlivě, že mi po nějaké
nejistotě nebo nedůvěře ve vlastní úsudek nezbylo ani zdání. Za to mne docela
zarazily kresby vystavené současně. Byla to jednak řada starších perových a tušovaných
i guašovaných náčrtků, ve stylu skizz starých renaissančních mistrů nebo
Delacroix, ale brutálnějších, a hlavně serie tužkou kreslených a jedním, někdy
dvěma tony kolorovaných ženských aktů ve všemožných podivných posicích. (Právě z
této serie nebylo možno z technických příčin nic reprodukovati ukázkou; naše
illustrace jsou ovšem téhož rázu a snad ještě bezprostřednější). Pamatuji se,
jak jsem šel tehdy vstříc příteli Hofbaurovi, který přišel asi za hodinu po
mně, se slovy: Sochy jsou báječné, ale kresby - má snad právo si takhle kreslit
pro sebe, ale nemá to vystavovat!
Přiznávám-li se dnes s jistým studem k tomuto úsudku, činím
tak u vědomí, že jsem jej jistě později upřímností svého obdivu vykoupil; a pak
s přesvědčením, že první dojem na upřímného diváka sotva může být jiný. Rodin
klade ve svých kresbách na intelligenci diváka tak nesmírné požadavky, že se
snad každý musí k jich porozumění teprve vychovávat.
Mne vychovaly časté návštěvy na
Place de l´Alma. Brzy po své první návštěvě dostal jsem Prahy zprávu, že
redakce „Volných Směrů" poslala Rodinovi několik čísel ukázkou dopisem, ve
kterém žádala o příspěvek, a bylo mi uloženo, abych se pokusil v zastoupení
redakce s mistrem vyjednati možno-li o illustraci celého čísla. Vypravil jsem se
tedy do jeho atelieru v rue de l´Université 182. Bylo to v sobotu 28. září
1900, pro mne datum. Bude to setkání, jakých budeš mít sotva víc životě, s
největším uměleckým duchem století, říkal jsem si po cestě, a přiznám se bez
mučení, že mi tlouklo srdce, když jsem se ptal portýra, najdu-li M. Rodina – a moji
pražští přátelé vědí, jsem-li tremista!
Veselý velký dvůr se záhony květin a
trávy slouží za skladiště mramoru; balvany se povalují okolo; na levo je řada
velkých přízemních dílen sochařských i malířských. Do jedné mi portýr ukázal.
M. Rodin? ptám se starého štukatéra, který mi přišel otevřít. Za ním se objevil
malý statný pán v černém kabátě, růžolící, cvikr na nose, vlas krátce zastřižený
a dlouhý šedivý vous: „Prosím vás, mějte 15… 20 minut strpení, jen něco
dodělám!" kýval vlídně.
Čekal jsem, rozumí se, kresle si ho v
mysli podle toho, co jsem zahlédl. Lišil se mi tolik od všech portrétů, od
Carriera až po Alexandra Sargenta; všichni ho přeháněli do tragiky heroismu,
nikdo se nespokojil reprodukcí člověka. Po půl hodince mohl jsem si ho
prohlídnout lip. Provedl mne dílnou mezi dvěma balvany mramoru, které z hruba
otesávali jeho pomocníci, za malou plentu, kde čekaly dvě židle; pokynem
vyzval, abych se posadil, sám sedl naproti a hleděl na mne tázavě světlýma,
vlídnýma šedomodrýma očima.
Vyložil jsem připravenou frasí, kdo
jsem proč přicházím. Měl ještě „Volné Směry" po ruce, dopis v paměti,
faktum, že jsme mladí lidé, vzbudilo jeho sympathie, a jednání bylo tedy krátké
hladké. Jediná obtíž byla fotografiemi. Rozhněval se, zdá se, té době se svým
fotografem, jediným, který mu dovedl vyhovět, neměl žádné disposici. „Nejlíp
bude, přivedete-li svého fotografa, já vám na výstavě naznačím, co si přeju,
aby reprodukoval," řekl Mistr. Dodal jsem si odvahy a nabídl, že bych se
velmi rád pokusil nakreslit sám některé z jeho prací dle skutečnosti – a přišel
jsem nad svou naději zřejmě a okamžitě vhod. „Ca me va - kresba je vždy
intelligentnější než fotografická reprodukce," pravil ihned. Smluvili jsme
příští pátek, den, kdy přijímal na výstavě návštěvy, za den začátku, a vstali
se židlí. Vedl mne zase atelierem, ukázal mi jednu, dvě skizzy, nejnovější, na
kterých právě pracoval; nenašel jsem ani jediné slovo, kterým bych mu byl dal
na jevo, jak je obdivuji (nebyl bych tuším našel ani česky), zmohl jsem se
sotva na nejprostší frási díků – a poroučel jsem se u dveří.
„Tedy pátek, nezapomeňte," řekl
Mistr podávaje mi svou měkkou, pevnou ruku, tak jsem tedy žil pak skoro denně
ve světě jeho soch, obdiv můj rostl stejnou měrou, jakou jsem se s nimi
seznamoval, vracel jsem se také vždy novou zvědavostí do kabinetu kreseb
mistrových. Starší periodu jsem si pomalu vysvětlil; byly to z paměti kreslené
sochařské komposice, některé silně pod Michelangelovým vlivem a s romantickou
zálibou v hlubokých a nahodilých akvarelových flecích; upomínky a nápady,
ale nikoli přímá interpretace přírody. Nové velké jednoduché akvarely mne víc
lákaly irritovaly déle jsem před nimi stál bez rady. Ale pak přišlo pochopení
najednou. Bylo to, když jsem kreslil právě proti dveřím kabinetu malou sádrovou
skupinu „Les trois faunesses"; pozvednu hlavu od práce zadívám se maně ze
vzdálenosti nějakých šesti osmi metrů na jednu těch svlékajících se nebo po
zemi se válejících ženských postav, kterými jsou zalidněny jeho kartony – a pojednou
se mi bleskem rozsvítilo: ta ženská byla živá. Vstal jsem, proběhl dveřmi
stanul uprostřed náhle, jako by první ta kresba byla klíčem ke všem ostatním,
zmizelo mi všechno, co zprvu překáželo, brutální povrchnost, se kterou
naznačuje obličej nebo končetiny, barbarská barva, čistá pálená siena nebo
sepie, kterou své kresby bez rozdílu polévá – a viděl jsem jen pohyb, essenci
pohybu úžasně pochopenou zachycenou.
Vzpomněl jsem si, kolikrát jsme se
ještě na škole kdokoli pokoušeli fixovati pohyby odpočívajících si,
neposujících modelů, nepředvídané, nové posice, desetkrát důslednější a rhytmičtější
než ty, do kterých se model namáhavě vpravuje, jak jsme je komandovali - zůstaňte
tak! - sotva jsme něco podobného zahlédli, a jak jsme je hned tím komandem
připravili o pravý živý nerv pohybu. Rodínův způsob byl patrně jiný: on se
spokojil tím, že se díval, nenechal model posovat ani okamžik, ale jediným
pohledem pochopil, odhadl smysl pohybu napsal jej jedinou linií z paměti na
papír. Ale jak úžasně to dělal! Vzpomněl jsem na kresby Degasovy a Forainovy,
jeho časové předchůdce v této stenografíi, vzpomněl jsem na skizzy Korinovy,
které jsem v té době viděl poprvé – a Rodinovo mistrovství stouplo porovnáním s
těmito dokonalými mistry v mých očích do nepochopitelné výše.
Pro mě není dnes Rodin jen největším moderním sochařem, je
stejně velkým a větším kreslířem. Podal-li svého genia v sochách úmyslně a plně,
prozradil ho v kresbách jako mimoděk, ale tím intensivněji. Právě že nejsou
„provedené". Uráží tím publikum, které křičí – v nejlepším případě - po
nedbalosti. Nic není úmyslnějšího než tato zdánlivá nedbalost, a ničím mistr
otevřeněji nepohrdá než lhostejnou řemeslnou propracovaností. Prokazoval mi
příležitostně při svých návštěvách čest korektury, a skoro při všech kresbách,
které došly uveřejnění v tomto sešitě, trosky většího cyklu, mi zadržel ruku dřív, než bych byl přestal sám: „Věc je hotová,
když má umělecké kvality, a ne když je provedena do podrobností", řekl mi
jednou. Za to konstrukce, kostra, hlavní kresba není nikdy dosti železná: „Až
půjdete do Louvru," řekl jindy, „podívejte se na italské primitivisty a dívejte
se jen na ně; to jsou jediní poctiví umělci".
Sám jistě není míň poctivý, než tito
suší, přísní patroni, které tolik obdivuje. Pod živým, chvějícím se masem jeho
soch je nakonstruováno kostnaté lešení s vědeckou zrovna přísností, a ten
úžasně přesný, poctivý konstruktivní smysl ho ani v nejdivočejší skizze
neopustí. Všimněte si jen, jak u něho tužka i v nejrychlejším rozběhu zadrhne
na pravém místě a naznačí kloub, jak klouzne přes pánev a suggeruje vrstvu
měkkého, tučného masa, pak zase upevní šlachu a připne sval! Jeho linie
má živou, zrovna smyslnou intelligenci. V nejvšednějších akcích při vstávání,
sedání, česání vlasů, kde my vidíme banalní, u každého stejný průměrný pohyb,
postřehne on nuanci novou a živě individuelni. A jediná taková nová nuance, to
je nález! Není mnoho umělců, kteří viděli jednu v životě; Rodin je tady
rozhazuje plnýma rukama.
Vystavoval jich na čtyřicet; řadu – a mezi nimi několik
nejbáječnějších - z výstavy odstranil, protože vzbuzovaly důsledně jen posměch
nebo pohoršení obecenstva; ty jsem obdivoval protekčně asi dvakrát potají – a příteli
Hofbaurovi dostalo se později štěstí, že se mohl probírati celými poklady nikdy
nevystavených a nepublikovaných, z nichž vybrány ukázky poprvé uveřejněné tomto
čísle.
A tak mi po řadě drobných zkušeností Mistr srůstal před
očima důsledně: chápal jsem souvislost kreseb soch, chápal jsem, jak temení
všechny z téhož zdroje, jsou všechny výrazem téhož uměleckého nazírání a temperamentu.
A cítil jsem za tím starým pánem, který tak živě chodil tady okolo, sám
přenášel někdy podstavce a přestavoval sochy do lepšího světla, tak neúnavně
prováděl zvědavé Němce nebo Angličany, kteří přišli v pátek odevzdat svou
visitku, tak vesele se bavil s elegantními Pařížankami z kruhu svých známých a občas
se zastavil vlídně za mým stojanem a řekl dvě tři slova korektury - cítil jsem
za ním toho nesmírného milence přírody a vášně, tvůrce, z jehož velikosti šla
věru až hrůza. Vášnivý a čistý, velký a jednoduchý. A vzpomněl jsem si na jednu
větu, kterou řekl Rodin v interwievu jednou Camillu Maudairovi:
„Umění není v napodobení, - a jenom hlupáci si
myslí, že můžeme něco vytvořit. Zbývá tedy jen interpretace přírody v jistém
směru. Každý interpretuje ve smyslu, který je mu nejbližším; já jsem si konečně
našel svůj."