Dvořákova Praha 2011 - start

Zahajovací koncert se vyvedl

---

Když koncert v pátek 9. září v 8 hodin večer začal, byli na podiu Česká filharmonie s novým koncertním mistrem Čechem Josefem Špačkem (25), který v létě ukončil svá sedmiletá studia v USA, v Evropě žijící americký dirigent James Gaffigan (32), od letošního léta šéfdirigent v Luzernu a hlavní hostující dirigent orchestru holandského rozhlasu a jako třetí aktér německo-japonská klavíristka Alice Sara Ott (23). Společně zahráli Čajkovského 1. klavírní koncert b moll.

Prvotřídní hit, na jehož začátku zní veleznámá melodie, kterou Čajkovský pochytil od jakéhosi žebravého slepého muzikanta, a který kolega z konzervatoře Nikolaj Rubinstein, na nějž 34letý Čajkovský myslel jako na prvního interpreta, roztrhal počátkem roku 1875 na kusy jako nepůvodní a nehratelný, pokud nebude zcela přepracován. Čajkovského to dost vzalo, Nikolaj R. měl totiž staršího bratra Antona, který provozoval v Petrohradu první ruskou konzervatoř, kde Čajkovský studoval. Po absolutoriu jej Nikolaj, který provozoval konzervatoř v Moskvě, najal jako jejího učitele, a Čajkovský jistou dobu dokonce žil v jeho domě. Takže ten šok ze strohého odmítnutí byl bezpochyby značný. Leč skladatel se nevzdal a na podzim téhož roku proběhla premiéra v Bostonu, když za klavír zasedl Hans von Bulow. Nakonec změnil názor i Rubinstein a stal se z něj vášnivý propagátor této skladby, která dnes nesmí chybět v repertoáru žádného klavíristy.

Alice Sara Ott je křehká víc dívka než žena, která od dětství sklidila už řadu vavřínů a hrála s řadou velkých orchestrů. Čajkovského koncert hraje od 17 let a je na jednom ze 4 CD, která jí dosud vyšla u Deutsche Grammophone. Člověk žasne, kde se v tomhle stvoření bere energie na hromová fortissima, ale bere. Vystupovala poněkud ležérně, podobně jako jiná hvězda DG, stejně stará houslistka Nicola Benedetti, která tady hrála vloni. Zda hrála Alice Sara bosa jsem však neviděl, nohy jí zakrývala dlouhá rudá róba. Potlesk byl veliký, i jeden Chopin navrch.

Po přestávce pak orchestr pod taktovkou Jamese Gaffigana zahrál Dvořákovu Novosvětskou symfonii. Shodou okolností měla premiéru také v USA, v New Yorku, o 18 let později než předcházející kus, hráli jí New York Philharmonic v Carnegie Hall pod taktovkou Dvořákova rakousko-uherského krajana a pražského známého Antona Seidla (do New Yorku "prchl" z pražské německé opery a zaskakoval tam za něj musel Mahler) s obrovským úspěchem, takže se po každé větě tleskalo a Dvořák se musel stále klanět. A protože Dvořák byl prvním dirigentem České filharmonie a Novosvětská se dávala na jejím prvním koncertě, je tato skladba její ikonou, kterou musí rudolfinští muzikanti zahrát probuzeni ve 2 ráno, i kdyby byli opilí na plech.

A vezmeme-li v úvahu, že Novosvětskou berou jako "svou" skladbu i někteří Američané - ne náhodou je jednou z nejlepších nahrávek vůbec ta Bernsteinova s New York Philharmonic - výsledek nemohl být jiný než obrovský úspěch. Bylo to strhující, což obecenstvo ocenilo okamžitými "standing ovation" a vstoje vydrželo x dirigentových návratů.

A tak zatímco k první skladbě večera bylo ev. možné mít připomínky, tady není co dodat. Snad jen to, že Alice Sara Ott měla prostě smůlu. Kdyby orchestr zahrál po přestávce cokoli jiného, byla by velikou jedničkou večera. Takhle nebyla, vyhrál Antonín Dvořák.

Finis coronat opus

V sobotu 24. září večer vyvrcholila letošní Dvořákova Praha koncertem Rotterdamské filharmonie vedené šéfdirigentem Yannickem Nézet-Séguinem.

Na programu byly 2 skladby. Před přestávkou to byl Dvořákův violoncellový koncert s norským violoncellistou Trulsem Morkem. Zatímco první půlce jednoznačně kraloval sólista s nádherně znějícím 290 let starým violoncellem o hodnotě téměř 40 mil. Kč, po přestávce orchestr skvěle zahrál Beethovenovu 3. symfonii Eroicu. A když je něco skvělé, je lepší to nepitvat a nerozmělňovat slovy. Aplaus byl veliký vesměs vstoje, o květiny se pan dirigent podělil výhradně s pány, a aby to nějak skončilo, gestem naznačil publiku, že je čas se jít napít, a orchestr vypustil.

Snad stojí za to říct, že 36letý Kanaďan před orchestrem patří ke špičce mladší generace světových dirigentů. Orchestr převzal po šéfovi petrohradského Mariinského divadla Gergievovi, současně vede i montrealské symfoniky, je hlavním hostujícím dirigentem London Philharmonic Orchestra a od příštího roku přebírá filadelfský orchestr. K vidění byl i v přenosech z Metropolitní opery.

Možná je to spíš kouzlem nechtěného než dramaturgickým záměrem, ale v posledních dvou koncertech se kromě skvělých interpretů sešly i mimořádně nádherné skladby největších skladatelů v historii. Dvě Beethovenova díla z jeho vrcholného období okolo poloviny první dekády 19. století a dvě skladby z konce 19. století, jedna navýsost romantického skladatele Antonína Dvořáka, a druhá o necelou generaci mladšího postromantika Mahlera. Co tyto dva světové skladatele spojuje je, že oba pochází z českých zemí a když posloucháte jejich hudbu, je to i slyšet. Není to špatný pocit.

A protože poslední koncert byl i významnou společenskou záležitostí, neobešel se bez standardního a standardně poněkud trapného vítání a děkování. Vítání primátora a děkování sponzorům. Z jejich výčtu je vidět, že jde v mnohém o podniky spojené se státem, takže ten, kdo nenavštíví festivalové koncerty, vzdává se svého podílu na sponzorství ve propěch těch čilejších. Pozitivní však je, že organizátor zpřistupňuje neobsazená místa v sále hudbymilovné mládeži. A samozřejmě, že příležitost zúčastnit se takovéto akce si nenechaly ujít celebrity, jen tak namátkou, kromě ji žzmíněného pražského primátora třeba oskarový Zdeněk Svěrák senior nebo karlovarský prezident Jiří Bartoška.

A úplně na závěr položertovná perlička. Řada návštěvníků přijíždí auty. Ti však zoufale bloudili po Starém městě, neboť parkoviště Rudolfina obsadili rezidenti, prchající před nedělním úklidem města a již zdálky svítila cedule "obsazeno". Patronát primátora tak měl poněkud absurdní příchuť.

Bouřlivák

Pátek 23. září byl na programu Dvořákova podzimu koncert České filharmonie, která v první části hrála Beethovenův jediný houslový koncert a po přestávce Mahlerovu 1. symfonii. Mezi dobou jejich vzniku leží cca 80 let 19. století a zatímco první skladba je oslavou formy, druhá ji bourá. Jedno však mají společné - při premiéře se nesetkaly s velkým úspěchem. Houslový koncert začal být hrán až ve 40. letech, symfonie byla mezi budapeštskou premiérou (1889) a pražskou (1898) hrána pouze 3x Podstatné ovšem je, že dnes patří k základnímu repertoáru. A protože Petr Altrichter je znám svou až nechutí k dlouhým děkovačkám, zahráli rychle orchestrální přídavek a pak za ruku odtáhl prvního houslistu Špačka, zamával publiku a orchestr rozpustil.

Dirigent Petr Altrichter spolehlivě a se sobě vlastním nasazením vedl orchestr, který ho zjevně respektuje a je jím oblíben, za ty dřepy, skoky a výpady by snad měl dostávat kalorné, renomovaná houslistka Midori se však místy jakoby ztrácela. Nic proti její hře, byla jistě skvělá, ale pro mne nějak nezapadla. Naopak Mahlerova skladba ukázala, že ČF umí, a že zřejmě končí roky, jak kdosi trefně řekl, její tendence k sebedestrukci.

Česko má talent(y)

Určitě ne jeden, ale tenhle je bez výhrad. Je to 25letý houslista Josef Špaček. V úterý 13. září měl recitál v rámci hudebního festivalu Dvořákova Praha, a přestože jsem o něm věděl, to co předvedl mi vyrazilo dech. Říká se, že housle zpívají, ale to je chabé. Když hraje, nevíte, kde končí on, a začínají housle. Jsou srostlí, ty housle v jeho rukou žijí a společně vyzařují hudbu. Zvláště Dvořákův Mazurek a Ernstova Poslední růže léta byla podány mistrovsky. Mimochodem, Heinrich Wilhelm Ernst (1812-1865) byl moravský židovský houslista, obdivovatel a následovník Paganiniho, a polyfonické variace Poslední růže léta patří mezi technicky nejnáročnější houslové skladby.

Letos se Josef Špaček vrátil do Prahy po 7 letech studia ve Spojených státech. Nejprve na Curtis Institute of Music ve Filadelfii, poté na Julliard School v New Yorku. A odtud, jakoby nic, rovnou skočil na místo koncertního mistra České filharmonie. Vypadá tam sice poněkud mladě, na frak má příliš chlapeckou postavu, výzva k ladění je až ostýchavá, ale bezpochyby je orchestrem respektován. Už se těším, až bude stát před ním a vystřihne nějaký velký houslový koncert.

A aby radosti nebylo málo, tak jen o pár hodin později vystoupil Špačkův vrstevník, basbarytonista Adam Plachetka ve Vídeňské státní opeře poprvé v roli Dona Giovanniho. A bude zpívat ještě v dalších 3 záříjových provedeních opery. Do Vídně přišel před rokem, jaksi na zkoušku. A AFP k tomu vydal zprávu s titulkem: Zrodil se nový Don Juan - Čech Adam Plachetka... starý pouze 26 let, který triumfoval 13. září večer...

Je naprosto jasné, že oba tito mladíci mají našlápnuto k obrovské kariéře stejně, jako jen o pár roků starší dirigent Jakub Hrůša, kterého britská revue Grammophone zařadila mezi 10 mladých dirigentů, kteří budou formovat hudbu v příštích letech.

A to nás ještě čeká vystoupení rovněž 25letého klavíristy Lukáše Vondráčka s Královskou liverpoolskou filharmonií.

Finis coronat opus

V sobotu 24. září večer vyvrcholila letošní Dvořákova Praha koncertem Rotterdamské filharmonie vedené šéfdirigentem Yannickem Nézet-Séguinem.

Na programu byly 2 skladby. Před přestávkou to byl Dvořákův violoncellový koncert s norským violoncellistou Trulsem Morkem. Zatímco první půlce jednoznačně kraloval sólista s nádherně znějícím 290 let starým violoncellem o hodnotě téměř 40 mil. Kč, po přestávce orchestr skvěle zahrál Beethovenovu 3. symfonii Eroicu. A když je něco skvělé, je lepší to nepitvat a nerozmělňovat slovy. Aplaus byl veliký vesměs vstoje, o květiny se pan dirigent podělil výhradně s pány, a aby to nějak skončilo, gestem naznačil publiku, že je čas se jít napít, a orchestr vypustil.

Snad stojí za to říct, že 36letý Kanaďan před orchestrem patří ke špičce mladší generace světových dirigentů. Orchestr převzal po šéfovi petrohradského Mariinského divadla Gergievovi, současně vede i montrealské symfoniky, je hlavním hostujícím dirigentem London Philharmonic Orchestra a od příštího roku přebírá filadelfský orchestr. K vidění byl i v přenosech z Metropolitní opery.

Možná je to spíš kouzlem nechtěného, než dramaturgickým záměrem, ale v posledních dvou koncertech se kromě skvělých interpretů sešly i mimořádně nádherné skladby největších skladatelů v historii. 2 Beethovenova díla z jeho vrcholného období okolo poloviny 1. dekády 19. století a 2 skladby z konce 19. století, jedna navýsost romantického skladatele Antonína Dvořáka, a druhá o necelou generaci mladšího postromantika Mahlera. Co tyto dva světové skladatele spojuje je, že oba pochází z českých zemí a když posloucháte jejich hudbu, je to i slyšet. Není to špatný pocit.

A protože poslední koncert byl i významnou společenskou záležitostí, neobešel se bez standardního a standardně poněkud trapného vítání a děkování. Vítání primátora a děkování sponzorům. Z jejich výčtu je vidět, že jde v mnohém o podniky spojené se státem, takže ten, kdo nenavštíví festivalové koncerty, vzdává se svého podílu na sponzorství ve propěch těch čilejších. Pozitivní však je, že organizátor zpřistupňuje neobsazená místa v sále hudbymilovné mládeži. A samozřejmě, že příležitost zúčastnit se takovéto akce si nenechaly ujít celebrity, jen tak namátkou, kromě ji zmíněného pražského primátora třeba oskarový Zdeněk Svěrák nebo karlovarský prezident Jiří Bartoška.

A úplně na závěr položertovná perlička. Řada návštěvníků přijíždí auty. Ti však zoufale bloudili po Starém městě, neboť parkoviště Rudolfina obsadili rezidenti, prchající před nedělním úklidem města a již zdálky svítila cedule "obsazeno". Patronát primátora tak měl poněkud absurdní příchuť.

Irina a balvan

Aneb co se také děje v Evropě. Ale možná, že se za ní Bělorusko jen o pár desítek let opozdilo. Nebo ji předběhlo?

Koncem loňského roku, po prezidentských volbách v Bělorusku, dal místní diktátor zavřít své protikandidáty a stovky dalších lidí. Mezi nimi také ženu hlavního z nich - Andreje Sannikova, novinářku Irinu Chalip, matku 3letého syna, kterého se pak stát snažil dát do pěstounské péče. Chalip byla již řadu let na osobní mušce Lukašenka, který její inteligenci prostě nestačil, a nemůže stále skousnout jak ho utřela, když jí před léty na besedě prezidenta s novináři nabízel, že jí ukáže, jaký on je chlap. Ale zpátky, po téměř 4 měsících byla v polovině dubna propouštěna do domácího vězení a posléze odsouzena ke 2 letům odnětí svobody s 2letým odkladem. Její manžel dostal 5 let na tvrdo. Své zážitky popsala na pokračování v ruských nevládních novinách Novaja gazeta. V závěru píše: "...kdyby se mi nedostávalo peněz, půjdu mýt podlahy, zvládnu to, odpovídala má matka, 73letá Ludmila Belzacká, narozená ve Varšavě. Když jí byly 3 roky, jako zázrakem se zachránila z varšavského ghetta. Moje babička Gitel šla pěšky na východ až na hranice se SSSR a nesla mámu na rukách. Tak se máma zachránila před fašisty.

Desítky let poté se přesně stejným způsobem vrhla do záchrany svého 3letého vnuka před novými fašisty. A zachránila ho. A kdyby to bylo potřeba, stejně tak by ho nesla na rukách kam by bylo třeba, daleko od těch lotrů."

Myslím, že ten hlavní si moc nepomohl.

*Na obrázku Lukašenko s nemanželským synkem Koljou, kterého označil za svého nástupce v prezidentském úřadu, a proto ho bere na všechna důležitá jednání, včetně návštěvy papeže.

Zázračné dítě vyrostlo

Půlmilionový Liverpool nedal světu jen Beatles. Královská liverpoolská filharmonie je jednak kulturní spolek, jednak nejdéle působící profesionální orchestr v Anglii - existuje už 171 let. Mezi největší osobnosti, které s orchestrem pracovaly, patří i její bývalý český šéfdirigent Libor Pešek, který je nejen "conductor laureate" orchestru, ale i rytíř-komandér Řádu britského imperia. Kdyby byl občanem Spojeného království, opravňuje ho to k používání titulu Sir. Po něm tam šéfoval i další český dirigent - Petr Altrichter. A dnes je to Rus Vasilij Petrenko (35), řazený mezi elitní mladé dirigenty, který si za 6 let, jež u orchestru působí, vysloužil čestné občanství Liverpoolu a 2 čestné doktoráty místních univerzit (celkem jsou tam 3). Orchestr hrál v Praze již v roce 1993, kdy - jako první zahraniční těleso - zahajoval Pražské jaro, a na Dvořákův podzim přijel po 2 koncertech v Rumunsku.

V porovnání s jinýmu velkými tělesy působili hráči poněkud ošuntěle, zvláště koncertní mistr James Clark se svou falstaffovskou figurou, což ovšem rozhodně nelze tvrdit o hudbě, kterou provozují. Elegantní Petrenko se světlým ježkem, údajně velký fotbalový fanda, dokázal orchestr rozpumpovat k velkému výkonu ve všech 3 skladbách: Dvořákově baladě Holoubek, Lisztově 2. klavírním koncertu i Rachmaninově 3. symfonii. Jako přídavek zahráli svižně a zpěvně Dvořákův Slovanský tanec č. 1, jako kdyby byli z českých luhů a hájů.

Zastavil bych se u Lisztova koncertu. Jednak proto, že byl podle mne vrcholem večera, a pak i proto, že za klavírem seděl další zcela mimořádný talent - Čech Lukáš Vondráček (25), který zaslouženě sklidil obrovský úspěch. Kdysi zázračné dítě, v 16 letech hrál s Českou filharmonií, evidentně dospěl, o čemž svědčí i to, že se stačil nejen oženit, ale i rozvést, a hraje skutečně fenomenálně. Někde řekl: "Klavír je partnerem klavíristy, a pokud k němu hudebník přistupuje bez nadšení, nikdy publikum nedokáže plně zaujmout." A mne tedy zaujal zcela. Ostatně i druhá 1. houslistka se tvářila blaženě, a snědá 2. houslistka, co chtěla vypadat jako Nicola Benedetti, se usmívala. Škoda, že Vondráček v Praze nevystupuje častěji. Ale on žije v USA a hraje po celém světě. V létě m.j. dával v Bostonu recitál s Petrem Špačkem, bratrem minulý týden zmiňovaného primaria ČF Josefa (který tam pro změnu studuje violoncello). Když přijede do Česka, hraje třeba doma v Opavě, proto mu také říkají "opavský Amadeus". A ani se mu nedivím, poslední pražský koncert tohoto úžasného pianisty se odehrál letos v Sukově síni Rudolfina, a to v jedno červnové pondělí ve 13 hodin!!!

Proč já jsem tam jen chodil?

Vím to, že Rus Nikolaj Lugansky (39) patří mezi ty klavíristy, které nemusím, ač nepopírám, že jsou vynikající. Když bych měl vybírat mezi ruskými klavíristy jeho generace, dal bych přednost Borisu Berezovskému. Ale stalo se a v pátek 16. září jsem šel znovu. Lugansky je klidný, uhlazený introvert s dokonalou technikou, jehož hlavními výrazovými prvky jsou - kromě hraní - lehký úsměv a hluboká poklona. Z 10 skladeb mne nejméně 4 zřetelně oslovily. Chopinova Balada č. 4, Lisztovy Vodotrysky vily d´Este a obě transcendentální etudy - č. 10 a 12. Lugansky není jediný klavírista, který programové odmítá jakoukoli vnějškovost a projev emocí a tvrdí, že slouží jen hudbě. Jenže muzika bez emocí, to je jako neosolené polévka. Pak je lepší si jí pustit v klidu doma a neztrácet čas v dopravních prostředcích.

Amsterdam 1

Jsou města, která vyrostla skoro jakoby sama. A pak taková, která člověk vyrval vodě. Amsterdam je jedním z nich.

Poutník, který přiletí na obří amsterodamské letiště Schiphol, skončí nejspíš za pouhých 15 minut na jeho hlavním nádraží Amsterodam Centraal z konce 19. století. To stojí na téměř 9000 dřevěných pilotů a dál lze pokračovat tramvají, metrem nebo lodí. Pěší poutník však s nádražím za zády hledí k jihu do vnitrozemí, vlevo před ním se otevírá třída Damrak a hned na začátku je zbytek kanálu s přístavišti vyhlídkových lodí a nástupišti autobusů rozvážejících turisty za krásami Holandska.

Damrak

Na vodní plochu shlíží veliká budova z červených cihel se zajímavou plastickou výzdobou z přelomu 19. a 20. století. Název Beurs van Berlage znamená, že to byla akciová burza, kterou navrhl žák slavného Gotfrieda Sempera pan architekt Berlage, čímž se stal otcem moderní holandské architektury. A jeho jméno nese dokonce i jeden z měsíčních kráterů.

Beurs van Berlage

Dnes je to velké kulturně-společenské centrum, kde se v roce 2002 odehrávala i svatba prince Oranžského, a burza je za náměstíčkem z druhé strany Berlageho budovy.

Na Damrak jsou ovšem i kanceláře oněch společností, které poznání Holandska z dálnic prostřednictvím autobusu a Amsterodamu z palub lodi brázdících kanály zajišťují. A také hotely, kavárny, restaurace, potulní muzikanti, muzeum vodky a dokonce i sexu. A hlavně spousta lidí nejrůznějších barev pleti a míry sešikmení očí, z nichž někteří jsou bezpochyby i Holanďané.

Když se však ještě před tou starou burzou zahne doleva, člověk vstoupí do pitoreskní čtvrti červených luceren. Ne, že by tam nic jiného ke koupi nebylo, od nejrůznějších exotických kulinárních specialit vstoje i sedě, přes marihuanové koláčky v coffeeshopech, až po všelijaké tretky, ale je jich dost. Slečny jsou zřejmě tak krásné, že se nesmí fotografovat, ledaže by chtěl člověk pohovořit s potetovanými bouchači různých barev pleti. Ty hájeníhodné krásky však měly v době, kdy jsem tam byl, nejspíš polední přestávku. A ženy co vstupovaly do oněch poněkud tajemných dveří, vypadaly jako uklízečky nebo hospodyně, co se zrovna vracejí z trhu. Na své si ovšem přijdou i pánové, kteří druhé pohlaví nemusí. Mohou se nechat v hospůdce obsluhovat jinými pány skotačícími jak motýlci.

Amsterodamská radnice sice postupně domy v této části města vykupuje, ale protože jde přece jen o významnou turistickou atrakci a tím i nezanedbatelný zdroj příjmů, může se stát, že se nakonec ze samé prudérnosti sama stane organízátorem prodejné lásky.

Za dvěma rohy doprava a doleva se vyloupne náměstíčko s plastikou ženy představující památník všem sexuálním pracovnicím světa, a za jejími zády je gotický kostel ze 14. století - Oude Kerk - uvnitř na kalvinistický způsob téměř holý, zasvěcený sv. Mikoláši, patronovi námořníků, ale i pekařů a Amsterodamu. V roce 1642 zde byla mimo jiné pohřbena 29letá Saskia, žena nejslavnějšího holandského malíře, a možná Holanďana vůbec, RembrandtaHarmenszoon van Rijna (1606-1669). Zchudlý manžel sice hrob později prodal, ale kostel se Saskií pyšní dodnes.

Ani další plastika, tentokrát přímo v dlažbě ulice, nedá zapomenut, kde jsme.

Na břehu kanálu před kostelem je půvabný pánský záchodek jako vystřižený z francouzských Zvonokos, s ještě hezčím orientačním znakem. To celé je přímo symbolem města. Málo místa a hodně tolerance. Kde jinde by mohl být kostel mezi bordely, burzou a záchodky. Ovšem kde jinde by měl být?

Kdo se dokáže vrátit na Damrak a pokračuje dál, přijde po chvílince na Dam, centrální náměstí, na němž vpravo stojí honosná budova ze 17. století, dříve radnice, dnes královský palác. Město sice palác královně darovalo, ale když se ukázalo, že netouží po tom balit a stěhovat se, a bude tudíž dál bydlet v Haagu, musela pěkně zaplatit.

Královský palác

A ještě víc vpravo je nový kostel - Nieuwe Kerk, tentokrát ze století 15.. kde jsou do úřadu uváděni králové (i královny), shora zmíněný princ tam měl církevní svatbu, a navíc se tam pořádají výstavy.

Nieuwe Kerk

Vlevo na náměstí je pak památník obětem války a vpředu stojí fronta do muzea madame Tussaud.

Část památníku a museum mme Tussaud v pozadí

My ale projdeme kolem a vstoupíme do obchodní a fastfoodové ulice Kalverstraat,

která, když na ni ráno nastoupí metaři, je poseta papíry, kelímky a plastovými lahvemi. Po chvilce je vpravo průchod do amsterodamského historického muzea. Je umístěno v bývalém klášteře, přeměněném koncem 16. století na sirotčinec.

*

Hle, jeden z výnosů náboženských sporů. Katolické instituce byly přeměňovány na instituce "obecně prospěšné", jako sirotčince a starobince. Muzeum je rozsáhlé, má několik vchodů, 3 patra a chce to čas. A hlavně, na rozdíl od van Goghova nebo Rijksmusea, zavírá už v 17 hodin. vchod do historického muzea z Kalverstraat

Model lodi Východoindické společnosti "The half moon",

s níž kapitán Henri Hudson v roce 1609 doplul do ústí řeky Hudson

My ovšem jdeme dál, a po asi 400 m se vpravo objeví zeleň, možná tam bude hrát i velký orchestrion s neodbytnými výběrčími, a za ní náměstí Spui, kde se konají knižní trhy, a od bohémských bukinistů lze koupit snad všechno, pokud netrváte na tom, že to bude v češtině.

Knižní trh na Spui

Zatímco ony trhy jsou jen občas, ve frontě domů na pravé straně náměstí je už staletí nenápadný vchod do jiného světa, zeleného prostoru ticha zvaného Begijnhof.

Begijnhof

To je místo, kde žily bekyně, ženy oddané bohu, ale ne tak svázané jako v klášteře, takže si mohly venku shánět i ženicha, pokud chtěly a uměly. Ale hlavně to bylo jediné místo v Amsterodamu, kde po vzniku Republiky koncem 16. století nebyli v důsledně kalvinistické zemi pronásledováni katolíci. Ovšem díky onomu protestantskému základu státu zde mohl Komenský strávit posledních 14 let života (když o všechno přišel při požáru Lešna) i se svou o 30 let mladší třetí ženou, a proto v roce 1620 odpluli angličtí "Otcové poutníci" do Ameriky z Holandska.

A ještě ke včerejším talentům

AFP vydala 16. září tuto zprávu:
Vídeňská opera - Zrodil se nový Don Juan, Čech Adam Plachetka.

... starý pouhých 26 let, který triumfoval 13. září večer tím, jak uchopil roli v prestižní vídeňské opeře...

A Die Presse: Do premiéry ještě Masetto, předvedl svůj debut v hlavní roli, a to velmi zdařilý a slibný. Přesvědčil mne svým dobře vedeným a barevným basbarytonem.

http://www.oe24.at/kultur
Wir haben einen neuen Giovanni

Wien hat einen neuen Don Giovanni, und der ist interessanter als so mancher Vorgänger. Adam Plachetka, vom Bauern Masetto zum adeligen Lebemann avanciert, hat die Statur eines rechten Mannsbildes.

Der vielseitige, technisch souveräne, schauspielerisch ambitionierte Prager Bassbariton, seit einem Jahr Ensemblemitglied der Staatsoper, kann auftrumpfen und verführen, macht sich schnell zum Bühnenzentrum und überrascht mit situationsgerechten vokalen Nuancen. Ein sehr bemerkenswertes Wiener Rollendebüt. (Karl Lobl)

a barihunks.blogspot.com v sobotu 17. září hlásí
Adam Plachetka Keeps Sexy Don Tradition Alive: Před 8 dny jsme hlásili, že Adam Plachetka, člen souboru Videňské státní opery, zastoupil barihunka Bo Skovhuse jako Gon Giovanni. Jsme šťastni, že můžeme oznámit, že nikdo neodešel z divadla zklamám tím, že by nedostal svou dávku "bari-hunkiness" * :-)

A protože v listopadu zpívá ve Vídni Figara, v lednu v Londýně Masetta, La Scala i MET jsou bezpochyby na dohled.

* Barihunk - hezký, pohledný muž. Zvláště (ale ne výhradně) takový, který svléká košili v zájmnu opery (Urban Dictionary)

Bomba z Malty

Tenor Joseph Calleja je samozřejmě známý. Mimo jiné tím, jak vzal přede 2 lety roli Hoffmanna v Metropolitní opeře místo Rolanda Villazona, aniž by jí kdy před tím zpíval. To je v MET velmi neobvyklé a svědčí to i o důvěře operního domu ve zpěváka. Je ovšem pravda, že již v roce 2006 tam zpíval vévodu v Rigolettovi a později i Nemorina v Nápoji lásky. A že jako 21letý vyhrál Domingovu Operalii. Prahu zná a do Twitteru napsal: "Just landed in Prague! Nice to revisit this city. Wondering if my old friends here will come to my concert!", resp.: "Prague is magical.....but not a good city to be alone in. Too romantic!!! :)"

Tentokrát přijel pouze s klavíristou Martinem Katzem a ve středu 14. září navodil v Rudolfinu od samého začátku kontakt několika slovy pronesenými přátelsky k publiku. Mimochodem, nevím proč, ale měl jsem pocit, že je to malý pořízek, on je to však chlap jak hora. Od prvního kusu sál vřel. A atmosféra byla taková, že sám zpěvák byl chvílemi dojat. Fanklub asi 8 německých šedesátnic přede mnou plakal, kroutil nevěřícně hlavou, křičel bravo, dupal a neustálým fotografováním systematicky ignoroval prosby pořadatele. Ale nebyly to jen tyto příznivkyně, kdo projevoval nadšení. Svým zpěvem a vystupováním vytvořil Calleja takovou atmosféru, že mu nezbylo, než program 10 arií a písní doplnit 6!!! přídavky. Byl to velmi nadstandardní recitál, a řekl bych, že i pro něj (Twitter: Was a wonderful evening in prague yesterday! Thanks to martin katz for sterling support and the audience that demanded 6 encores!!). A to přání z Twitteru se mu zřejmě splnilo, jednu arii 1. části večera evidentně zpíval pro někoho na pravém balkoně.* Německé fanynky to nesly těžce, usmířil si je, až když jedné dal najevo, že o ní ví. Omdlévala blahem. Kdo to nestihl, má možnost ho vidět ve Vídni, Mnichově nebo v Paříži s Domingem. Komu je to málo, může si zaletět do New Yorku, v lednu zpívá v MET Fausta.

A ještě poznámka. Kdo viděl Placida Dominga třeba před necelými 4 týdny v Českém Krumlově, měl možnost srovnávat. Oba byli skvělí, rozdíl tu ovšem je. A nejde ani tak o to, že na velké otevřené scéně a s orchestrem lze sotva vytvořit "komorní" atmosféru jako s klavíristou v Rudolfinu. Ale zatímco u Dominga je na misce vah jeho záviděníhodná minulost, u Calleji je to bezpochyby hvězdná budoucnost. Takže jestliže z toho koncertu 70letého Dominga zůstává trocha nostalgie, Callejův (33) vyvolává především optimismus.

* Vladimíru Říhovi z Práva řekl: "Měl jsem i českou přítelkyni, do Prahy jsem jezdíval velice často." Takže vše je jasno.

Théby

Půlměsíc nad pouští a bída pod muškou samopalu

Do bývalých Théb, nyní Luxoru, se musíte nějak dostat. Z celého světa letadlem, z Káhiry lodí nebo nočním vlakem, či od Rudého moře přes poušť po silnici.

To pak vás po čtvrté ráno probudí v hotelovém pokoji telefon, nerad vstanete do chladivého ranního šera, v recepci si vezmete balíček se snídaní, chvíli tupě zíráte a typujete kdože z těch duchem nepřítomných tváří to pojede s vámi, kdo zrovna zvědavě přijel, a kdo nerad odjíždí, až nakonec vlezete do autobusu. Ten začne kroužit kolem poušti vyrvaných probouzejících se osad, mešit nabízejících smíření s Alláhem, smetišť a hotelů, kde nabírá další rozespalé tváře. Když za nějakých 1 1/2 hodiny skončí pobřežní piruety a dorazí do Safagy, je skoro plný.

Safaga je přístavní město na pobřeží Rudého moře, které m.j. využívali Spojenci za 2. světové války. S vnitrozemím je spojena silnicí a železnicí. Železnice je určena pouze pro nákladní dopravu a existuje projekt, podle kterého by její kapacita byla zvýšena na 7000 t/den (2x 3500 t/den) a Safaga by sloužila jako terminál pro vnitrozemskou těžbu fosfátů. Druhý projekt počítá s dopravou osob při prodloužení do Hurgády. Dost spolehlivě se dá typnout, že to hned tak nebude. Jestli vůbec.

Na okraji Safagy je velké, zdí obehnané parkoviště, kde se shromažďují autobusy s turisty cestujícími do Luxoru. Přístup k němu je střežen muži v černých uniformách se samopaly. Celá kolona asi 50 autobusů se dá do pohybu po 7 hodině ranní a po průjezdu prvním kontrolních místem a se sluncem v zádech se začne jako had plížit pouští.

Asi po hodině jízdy je zastávka v motorestu. Mezi hlukem a zápachem naftových motorů se pohybují Egypťané s velbloudy, berberské ženy s kůzlaty, žebraví kluci. Bakšiš chtějí všichni. A také se tam prodává coca-cola a káva a šátky a tísíce cetek. Ale hlavně jsou tam čisté toalety. Po krátké přestávce se pokračuje v jízdě. Po obou stranách silnice jsou holé skály, vpravo se objevuje železnice, čas od času se zjeví střežené oplocené místo, kde se krčí něco zeleně a na strážních věžičkách trčí zpoza ocelových štítů hlavně samopalů. Zřejmě přečerpávací stanice. Nafty? Vody? Možná. Po asi 2,5 hod. jízdy se objeví kousek zeleně a další a pak víc a nakonec kanály a lidská obydlí. A za nimi třtinová pole lemovaná kolejničkami pro miniaturní vláčky, kterými je tento produkt svážen. A vesnice s barabiznami, zírajícími muži, velbloudy a smetišti, na kterých si hrají ušmudlané a toulaví psi děti. Ženy, jako by nebyly. Nejvýš sem tam stařena. Z nemálo barabizen však ční antény na příjem satelitní televize.

A pak konečně Luxor. Kdysi však Théby, centrum říše, které však mnozí znají jen z poetické pomůcky pro zapamatování lanthanidů: "Laciné ceny prasat nedovolily Prometheovi smésti Evropu, když Théby dýchaly horkou erotickou tmou ibyšku lučního." Kdo by zapomněl.