Francouzský prezident Emmanuel
Macron pronesl 26. září 2017 na půdě Sorbonnské univerzity svou vizi o Evropské
unii. V projevu, který se pravděpodobně zapíše do dějin jako přelomový, hovořil
o poutu spojujícím všechny národy Evropy, ale i o výzvách a hrozbách,
které EU čekají v nadcházejících letech. Server Lidovky.cz jako jediné české
médium přináší jeho překlad v plném rozsahu.
Dámy ministryně a pánové ministři, dámy
poslankyně a pánové poslanci, pane prefekte, pane rektore, dámy prezidentky
univerzity a pánové prezidenti univerzity,
dámy a
pánové,
Budu k vám
hovořit o Evropě. „Zase,“ řeknou si někteří. Budou si muset zvyknout, protože
neustanu. A protože v tom spočívá náš boj, naše dějiny, naše identita, náš
obzor, to, co nás chrání a co nám dává budoucnost.
„Už? Je to
nutné?“ řeknou si jiní. Protože pro ně není nikdy vhodná chvíle hovořit o
Evropě. Je vždy příliš brzy, nebo příliš pozdě. Zvykli si na tu taktiku. Je o
tolik snadnější nikdy nevysvětlovat, kam chceme jít, kam chceme vést naše
národy, a ponechat své argumenty skryté, protože jsme jednoduše ztratili cíl.
Je o tolik snazší sáhodlouze diskutovat o způsobech, aniž bychom přesně věděli,
kam směřujeme.
Všichni si
tedy zvykli už neříkat, co si myslí, a tvářit se, že to je taktika. Zkušenost
nám ukazuje, že to nevede k ničemu.
Přijít o tom
hovořit na Sorbonnu má, pane rektore, velký smysl. Všichni ctíme velkou prestiž
tohoto přednáškového sálu. Ale Sorbonna nebyla prvotně tato prestižní budova.
Nejdříve to byla myšlenka. Myšlenka v hlavách několika vzdělanců a jejich žáků,
kteří vytvářeli svou budoucnost, sedíce na slámě.
Tento sál
Sorbonnu nedělá. Ta dnes existuje díky představě, kterou její profesoři a
studenti mají o lidském vědění. Představě, jejíž síla žije již osm století.
Evropa je také taková představa. Představa, která již po staletí existuje v
myslích pionýrů, optimistů, vizionářů, představa, kterou si musíme neustále
připomínat.
Protože ty
nejkrásnější představy, ty, díky nimž můžeme jít kupředu, ty, jež dělají osudy
lidí lepšími, jsou vždy křehké. A Evropa bude žít pouze na základě představy,
kterou si o ní vytvoříme. Je na nás ji oživit, udělat ji krásnější a silnější,
nenechat se zastavit formou, kterou jí dávají historické okolnosti. Protože
tato forma pomíjí, ale představa zůstává a její ambice musí být ambicemi
našimi.
Jsme dědici evropské historie
Žít v
kolegialitě, taková byla myšlenka Roberta de Sorbona. A ze všech koutů světa
přicházeli intelektuálové a vzdělanci, kteří začali vytvářet evropskou
myšlenku. Přes války a krize, přes všechny ty dějinné peripetie, které Evropu
postihly, tato myšlenka nepřestávala růst a šířit se. A tam, kde mohl zvítězit
chaos, vždy zvítězila civilizovanost.
Jsme
dědicové celé této historie. Jsme dědicové dvou vzplanutí minulého století,
která mohla uvrhnout naši Evropu do temnot, dvě světové války, které ji zdecimovaly
a mohly nás pohltit. Společně jsme ale zkoušky překonali a vždy se z nich
poučili. Myšlenka opět povstala z rozvalin. Touha po bratrství byla silnější
než pomsta a nenávist.
To
jasnozřivost předků zakladatelů pomohla přetvořit tento světský boj za evropskou
nadvládu v bratrskou spolupráci či mírumilovnou rivalitu. Na pozadí
Společenství uhlí a oceli či Společného trhu tento projekt vytvářel příslib
míru, prosperity a svobody.
Když se o
generaci později do Společného trhu zapojily Řecko, Španělsko a Portugalsko,
neměla tato slova pouze technický rozměr. Pro všechny, kteří se právě vymanili
z diktatury, znamenala závan svobody. Když se o další generaci později
připojily země takzvané východní Evropy od Polska po Bulharsko, opět námi
proběhl závan naděje. Konečně jsme mohli napravit historii, jež začala v roce
1947. Pro mnoho zemí, které zažily ty nejhorší represe, vstoupit do Evropské
unie vypadalo jako zcela nový příslib emancipace.
Bezpochyby
jsme si tenkrát ještě nevšimli, že se naše vysněná Evropa rozrůstala ve skrytu.
Nejdříve skrytá před zbytkem světa. Její bezpečnost se jí netýkala – postarala
se o ni Amerika. Její ekonomie věděla, kudy se ubírat – dohnat Ameriku. Také
skrytá před národy. Rodící se evropský projekt byl misí těch, kteří navazovali nitě
rozervaného kontinentu, překonávajíce národní vášně.
Evropa je zranitelná, vystavená globalizaci
Ten hlavní
smysl přetrval. Ale hráze, za kterými mohla Evropa rozkvétat, zmizely. Dnes tu
stojí zranitelnější, vystavená napospas poryvům globalizace a, což je
bezpochyby ještě horší, myšlenkám, které se jeví jako vhodnější řešení.
Tyto
myšlenky mají jméno: nacionalismus, identitarismus, protekcionismus. Tyto ideje
kdysi rozdmýchaly oheň, ve kterém mohla Evropa zahynout. Dnes se vrací v novém
hávu. Tvrdí o sobě, že zde mají své místo, protože cynicky těží ze strachu
národů.
Příliš
dlouho jsme zavírali oči před jejich mocí. Příliš dlouho jsme žili v jistotě,
že se minulost nikdy nevrátí, že jsme se poučili, domnívali jsme se, že můžeme
ustrnout v malátnosti, zvyku a trochu nechat usnout tuto ambici, tuto naději,
kterou měla v sobě Evropa nést, protože se pro nás stala příliš jistou.
Ale smutné
vášně Evropy nezmizely, připomínají se nám a fascinují nás. Dokážou nás přimět
zapomenout na zástupy neštěstí, které po nich v dějinách vždy následovaly.
Uklidňují nás a dovolím si i říci, že by mohly zvítězit. Ne proto, že by byli
lidé příliš důvěřiví! Ne proto, že by byla evropská myšlenka mrtvá!
Zapomněli jsme Evropu bránit, to my jsme Brusel
Ale proto,
že jsme jim nevědomě, ze slabosti či zaslepení připravili podmínky k vítězství.
Protože jsme na tuto ambici zapomněli! Protože jsme zapomněli Evropu bránit!
Protože jsme zapomněli přicházet s návrhy pro Evropu. Protože jsme v nás
nechali usídlit pochybnost.
Co říkají našim
národům? Že oni mají řešení. Že oni je ochrání. Ale před čím? Před všemi
nebezpečími, které nás čekají – od oteplování planety přes migraci, terorismus
po přechod do digitálního světa – to vše jsou světové výzvy, vůči kterým zmůže
jeden národ, který se uzavře do sebe, jen velmi málo.
Lžou lidem,
ale my jsme je nechali, protože jsem chtěli, aby se rozšířil názor, že z Evropy
se stala neschopná byrokracie. Všude po Evropě jsme vysvětlovali, že když
přijde omezení, může za něj Evropa! Že když se ukázala neschopnost, nebyli jsme
to my, to byl Brusel! Ale zapomněli jsme při tom, že Brusel jsme my, vždy a v
každém okamžiku! Již jsme nenavrhovali, již jsme nechtěli. Nenechám nic těm,
kteří slibují nenávist, rozdělenost a uzavření se národů. Nenechám je vznést žádný
návrh. To Evropa je má činit a prosazovat, tady a teď.
Protože ano,
nemůžeme si dovolit ponechat si stejné zvyky, stejnou politiku, stejný slovník,
stejný rozpočet. Už se nemůžeme ubírat cestou uzavírání se národů do sebe,
protože by to bylo kolektivní ztroskotání. Nesmíme se nechat tou myšlenkou
zastrašit! Odmítnutím této lži se ukážeme být na úrovni své doby, jejích
problémů a jejich závažnosti.
Jediná
cesta, která nám zajistí budoucnost, ta, o které vám chci dnes povídat – tu si
musíme vytyčit sami. Je to znovuzaložení svrchované, jednotné a demokratické
Evropy. Odvažme se spolu tuto cestu proklestit. Jak jsem vždy tvrdil před
Francouzi, tvrdím i dnes se stejným přesvědčením: Evropa, jak ji známe dnes, je
příliš slabá, příliš pomalá, příliš neefektivní, ale je to pouze Evropa, kdo
nám umožní jednat ve světě, tváří tvář současným výzvám.
Evropu nemůžeme svěřit ani Americe, ani Asii
Pouze Evropa
může jedním slovem zajistit opravdovou svrchovanost, to znamená naši schopnost
existovat v současném světě a bránit zde naše hodnoty a naše zájmy. Musíme
vybudovat evropskou svrchovanost, je to nutné. Proč? Protože to, co utváří, co
posiluje naši hlubokou identitu, tato rovnováha hodnot, vztah ke svobodě, k
lidským právům a ke spravedlnosti jsou na této planetě nevídané. Naše pouto k
tržní ekonomice a sociální spravedlnosti jsou nevídané stejně tak. To, co
Evropa představuje, nemůžeme slepě svěřit ani druhé straně Atlantiku, ani Asii.
To my to musíme bránit a budovat ve světě globalizace.
A tak místo
abychom plýtvali naší energií na naše vnitřní odlišnosti, jak už to příliš
dlouho děláme, místo, abychom mrhali našimi debatami v evropské občanské válce
– protože od debaty o rozpočtu, přes debaty o financích po debaty politické se
přesně o to totiž jedná – musíme se především zamyslet nad tím, jak učinit
Evropu silnou ve světě, jaký je. A jak také vybudovat šest klíčů k suverenitě
nezbytných k tomu, aby se nám to podařilo.
Každý z
těchto problémů musíme začít konkrétně řešit. Prvním klíčem, základem každého
politického společenství, je bezpečnost. Evropou nyní hýbou dva proudy –
nevyhnutelná a postupná ztráta zájmu ze strany Spojených států a trvalý fenomén
terorismu, který si dal za cíl zlomit naši svobodnou společnost.
Bezpečnost v Evropě
V těchto
oblastech si Evropa konečně uvědomila své slabé stránky a nutnost jednat
společnými silami. Musíme znásobit naše započaté úsilí v boji proti financování
terorismu a teroristické propagandě na internetu. Někteří z nás už začali.
Musíme posílit naši kybernetickou bezpečnost a vytvořit společný prostor
bezpečí a spravedlnosti.
V oblasti
bezpečnosti se naším cílem musí stát schopnost samostatně jednat, nad rámec
obrany NATO. Základ této soběstačnosti byl již položen, v posledních měsících
došlo k historickým pokrokům. V červnu jsme této Evropě obrany položili základy
– trvalá a strukturovaná spolupráce, jež nám umožňuje uzavírat závazky,
společně postupovat a lépe se koordinovat, ale také Evropský fond obrany,
abychom mohli naše schopnosti a náš výzkum financovat. Tomuto nezbytnému
základu právě dáváme obsah debatou mezi různými členskými státy, které si přejí
se vydat tímto směrem.
Musíme jít
ale ještě dále. Nejvíce dnešní Evropě, té Evropě obrany, chybí společná kultura
strategie. Tato neschopnost jednat společně a přesvědčivě zpochybňuje naši
důvěryhodnost jako Evropanů. Nemáme stejnou politickou, parlamentární a
historickou kulturu ani stejné priority. A to nezměníme za jeden den. Já nyní
ale navrhuji teď hned se pokusit vybudovat tuto společnou kulturu a nabízím vám
evropskou zásahovou iniciativu s cílem rozvinout tuto sdílenou kulturu
strategie.
Abychom
tohoto sblížení docílili, je třeba hluboké změny. Navrhuji proto našim
partnerům, aby ve svých státních armádách – a sám nabízím tuto iniciativu v
armádách francouzských – přijímali vojáky ze všech evropských zemí, kteří si
přejí pomoci, co nejvíce v počátcích, předjímat, informovat, plánovat a
podporovat všechny operace. Na začátku příštího desetiletí musí mít Evropa
Jednotnou zásahovou sílu, společný rozpočet na obranu a společnou doktrínu.
Přál bych
si, aby se tato společná kultura rozšířila v rámci boje proti terorismu i na
zpravodajské služby. Zasazuji se o vytvoření Evropské akademie zpravodajství,
aby se pouta mezi našimi zeměmi upevnila vzděláváním a výměnami.
Vzhledem k mezinárodnímu
charakteru terorismu, musí být Evropa obrany naším štítem. Pronikají do celé
Evropy, jsou zde rozvětvení – musíme tedy jednat společně. Od prevence až po
represi. Proto musíme zřídit Evropské zastupitelství proti organizovanému
zločinu a terorismu, nad rámec současných pravomocí, které byly zřízeny.
V posledních
dnech nám tragické události připomněly, že bezpečnosti se netýkají pouze bomby
a kalašnikovy. Klimatické zvraty také více než kdy předtím ohrožují naši
bezpečnost a každý týden v Evropě stojí lidské životy. Proto si přeji, abychom
vytvořili Evropskou civilní ochranu, která by spojila naše možnosti pomoci a
intervence, a která by tak umožnila reagovat na katastrofy, které jsou čím dál
tím méně přírodní, od požárů po uragány, od záplav po zemětřesení.
Evropa, jež
se spojuje, aby chránila, zasahovala, zachraňovala životy, je Evropou, jež
znovu nalézá smysl tohoto prvotního bratrství, která se probouzí ze zakletí,
aby konkrétně jednala a ukázala sílu kolektivní akce.
Migraci musíme čelit společně
Zajistit
naši suverenitu je druhým klíčem – na evropské rovině se jedná o kontrolu
hranic a ochranu hodnot. Migrační krize není krize, ale výzva, která bude trvat
dlouho. Vznikla z výrazných nerovností globalizace. A Evropa není ostrov.
Jsme zde a náš
osud je spojený s Blízkým a Středním východem, stejně tak jako s Afrikou. Této
výzvě musíme opět čelit na evropské úrovni. Pouze na ní budeme moci efektivně
chránit naše hranice, důstojně přijímat ty, kteří mají nárok na azyl, skutečně
je začlenit a zároveň rychle poslat zpět ty, kteří nárok na tuto ochranu
nemají.
Dokud
necháme některé z našich partnerů bez pomoci zavalené masivními příchody, dokud
budou azylová řízení pomalá a nesourodá, dokud nebudeme schopni společně
organizovat návrat migrantů nemajících nárok na azyl, bude nám chybět
efektivnost a zároveň lidskost.
V
následujících letech si bude muset Evropa uvědomit, že právě zde spočívá její
největší výzva. A my máme pouze jednu možnost, jedinou alternativu: spoléhat se
na naše hranice, což by bylo zároveň iluzorní a neefektivní, nebo vybudovat
společný prostor s jednotným náhledem na hranice, azyl a imigraci.
Biometrické pasy a pohraniční stráž
Proto si
přeji, aby byly v následujících letech schváleny zákony, které by přepsaly naši
migrační politiku. Přeji si, aby naše řízení urychlil a zharmonizoval skutečný
Evropský azylový úřad, abychom měli konečně propojené složky a zabezpečené
biometrické doklady totožnosti, protože v současné době se ve Francii zabýváme
desítkami tisíc žádostí o azyl, které naši evropští partneři již zamítli.
Abychom
postupně zavedli evropskou pohraniční policii, která by po celé Evropě
zajišťovala důslednou správu hranic a navracení těch, kteří nemohou zůstat.
Abychom solidárně financovali vzdělávání a integraci uprchlíků, protože udělat
místo uprchlíkům, kteří riskovali svůj život u sebe doma a na cestě do Evropy,
je naším společným evropským úkolem, který musíme mít neustále na mysli.
Ale nemůžeme
nechat břímě pouze na jedněch, ať už se jedná o zemi příchodu, či o zemi hostitelskou.
Je třeba vytvořit podobu opravdové, dobrovolné, organizované a sladěné
solidarity. A já se domnívám, že to dokážeme na základě tohoto společného
prostoru.
Migraci zastaví jen rozvoj zemí původu
Tato
solidarita, tato efektivnost musí vycházet z práce nás všech. Proto jsem ve
Francii zahájil velkou reformu, abychom mohli lépe přijímat uprchlíky, zvýšit
relokalizaci v naší zemi, urychlit azylová řízení podle německého vzoru, být
efektivnější při nutném vracení do země původu. To, co si přeji pro Evropu, již
Francie začala sama činit.
Je však
třeba nahlédnout i dále a řeknu vám zcela upřímně, že ani nejmohutnějším
hranicím, ani nejambicióznějším bezpečnostním politikám se nepodaří zastavit
trvající migraci. Zastaví je pouze stabilizace a rozvoj zemí původu. Současná
velká míra migrace pramení z nerovnosti a krizí, které z ní plynou. Pokud má
mít Evropa hranici, kterou musíme chránit a prosazovat, musí mít také obzor a
tento obzor je její zahraniční politika, jež musí mít jasné priority: především
středozemní oblast, protože je kolébkou naší civilizace. Otočili jsme se k ní
zády a nechtěli jsme krize vidět. Nyní však tuto oblast sužují.
Naše
společná politika ve středozemní oblasti a v Africe se musí nyní ustálit. O to
se poslední týdny někteří z nás snažíme neustálým začleňování Evropské unie do
iniciativ v Lybii, Sahelu. Ale v širším slova smyslu nesmí naše společná
politika vidět Afriku jako nebezpečného souseda, ale jako strategického
partnera, se kterým musíme bojovat proti výzvám zítřka: zaměstnanosti mladých,
mobilitě, boji proti klimatickým změnám, technologické revoluci.
Přeji si,
aby naše partnerství s Afrikou znamenalo součást přetavení evropského projektu.
Rozvojová pomoc se musí zvýšit, za Francii jsem to již slíbil, a každým rokem
ji budeme zvyšovat a také vylepšovat, protože číslo samo o sobě o politice nic
neříká a v tomto ohledu jsme příliš často posedlí symboly. A myslíme si, že
rozvojová politika se redukuje na pouhé číslo. Budeme lépe spolupracovat s
občanskou společností.
Společná daň z transakcí
Ale
tato veřejná rozvojová pomoc musí být také evropskou a s lepší ambicí
a jsem připraven za tímto účelem, přeji si za tímto účelem znovu a na nových
základech spustit projekt daně z evropských finančních transakcí, abychom mohli
tuto politiku financovat.
Tuto debatu
známe nazpaměť. Proč tedy vždy tyto iniciativy skončí neúspěchem? Protože
technické modality, které nakonec zvolíme, dopadnou na určitou zemi více než na
jinou. Mám tedy jednoduchý návrh. V Evropě jsou dvě země, které mají daň z finančních
transakcí: Francie – a to říkám s o to větší pokorou, že ji zavedl jeden z mých
předchůdců. Zaveďme tuto daň na evropské úrovni a já jsem ochotný věnovat,
dokonce velmi rád, všechny prostředky z ní na evropskou veřejnou rozvojovou
pomoc.
Existuje
však ještě jedna země, která zavedla daň z finančních transakcí, a to Velká
Británie, která ji zavedla daleko před námi, říká se jí Stamp Duty. Pokud
existují obavy z nekalé soutěže, protože je jisté, že pokud bychom nastavili
daň z finančních transakcí příliš vysokou – což navrhovali někteří předchůdci –
a která by nám zamezovala vytvářet hospodářskou aktivitu, nebylo by to
udržitelné.
Ale pokud se
společně rozhodneme přijmout britskou daň, nikdo by nemohl tvrdit, že to
vytvořilo nepříjemnosti či ohrožení konkurenceschopnosti Evropské unie. Ne!
Zaveďme tedy jeden z těchto jednoduchých modelů s širokým daňovým základem, ale
konečně to udělejme. Já pro to v každém případě udělám vše.
Pochopili
jste správně, třetím klíčem k naší svrchovanosti je tato zahraniční politika,
toto partnerství s Afrikou, tato rozvojová politika, která by nás měla vést k
založení rozsáhlého projektu spočívajícího ve společných investicích,
vzdělání, zdraví, energii. Pokud se Evropa této šance
nechopí, udělají to jiní, pokud to neudělá nikdo, ponese všechny následky pouze
Evropa.
Ekologická výzva
Čtvrtým
klíčem k naší svrchovanosti je schopnost reagovat na nejvýznamnější z velkých
změn ve světě, ekologický přechod. Tato obrovská změna revolučně mění naše
způsoby výroby, přerozdělování, chování. Dnešní Evropa je v mezidobí, ale
naše volba je jednoduchá: chceme dále produkovat jako v minulosti a bránit naši
konkurenceschopnost vůči mocnostem, které tuto volbu dělají či dělaly, nebo si
přejeme přidat a stát se lídry nového modelu výroby, který nebude jen modelem
hospodářským, ale bude i modelem společnosti a civilizace, a který se bude
znovu zabývat nerovnostmi, vnějšími vlivy na trh společnosti, kde hlavními
obětmi této nerovnováhy jsou ti nejslabší a nejzranitelnější?
Já jsem se
již rozhodl a hluboce věřím, že Evropa musí být v čele efektivní a rovnocenné
ekologické proměny. K tomu musíme proměnit naši dopravu, bydlení, průmysl. Pro
to musíme investovat a tuto proměnu silně podněcovat. Nejprve je
třeba stanovit správnou cenu za uhlík, dostatečně vysokou na to, abychom tuto
proměnu mohli zajistit. Opět to bude boj. Opět zde budou lobby, odpor, že to je
dobrý nápad, do kterého ale vložíme je pár eur. Pokud nedosáhneme v příštích
letech vysoké ceny na tunu uhlíku, která by umožnila hluboký posun našich
ekonomik, nebude to k ničemu.
Studie
ukazují, že za cenu pod 25 až 30 eur za tunu to není efektivní. Tento horizont
musíme mít za cíl a již nyní o něj musíme začít usilovat, to je nezbytné.
Vysoká základní cena, opravdová jednotná cena, skutečný přechod k zahájení této
transformace našich ekonomik, pomoc odvětvím, které to budou potřebovat, pomoc
oblastem, které tyto změny nejvíce zasáhnou prostřednictvím dobře promyšlených
a co nejpraktičtěji orientovaných smluv, které podpoří oblasti, kde bylo
nejvíce již nepoužívaných modelů výroby, aby mohly je mohly využít k vytvoření
nových pracovních míst.
Tento
přechod také znamená, že musíme mít skutečně fungující evropský trh s energií,
tudíž konečně chtít a podpořit vzájemné propojení. Dlouho jsme ho brzdili,
protože to opět nutně nebylo jádrem našich korporativních zájmů. Potřebujeme
toto propojení rozvinout se Španělskem, s Portugalskem, se všemi našimi
sousedy. Proč? Protože v určitých ročních obdobích se v některých místech
vyrábí obnovitelná energie ve velkém a je třeba, aby ji mohla využívat celá
Evropa. Jindy, když je potřeba nukleární energie, málo uhlíková, bezuhlíková a
za nízkou cenu, musíme ji také rozdělit rovným dílem. Budeme mít lépe fungující
evropský trh s energií, pokud budeme tato vzájemná propojení urychleně
rozvíjet.
Daň z uhlíku
Abychom s
touto strategií uspěli, musíme také zajistit, aby naši průmyslníci nejvíce
ohroženi globalizací nebyli znevýhodněni vůči konkurenčnímu průmyslu a podnikům
z jiných částí světa, které nemají stejné nároky na ochranu životního
prostředí. Proto nutně potřebujeme daň z uhlíku na evropských hranicích.
Základní
společná cena, vzájemné propojení, smlouva o územním přechodném období, daň z
uhlíku na hranicích, to jsou čtyři pilíře této energetické ambice Evropy.
Nestane se to přes noc, vím, že to u někoho vzbuzuje odpor, ale jistě vím
jedno: pokud o tom nebudeme hovořit, pokud nebudeme chtít se ubírat tímto
směrem, nikdy to nenastane. Stanovme si tedy pevný cíl: na pět, na deset let,
nastavme přechodná období, ale udělejme pro to něco již dnes. Evropa musí být v
čele této energetické proměny a tuto ambici potřebuje, potřebuje jednotný trh,
aby mohla tento model vytvořit.
Tato
evropská ambice samozřejmě nesmí být jen obranná. To je také důvod, proč
navrhuji zavedení evropského průmyslového programu na podporu čistých vozidel a
rozvoje společných infrastruktur, abychom mohli po Evropě cestovat, aniž bychom
ji ničili. Potřebujeme nové velké projekty, toto je jeden z nich a v této
oblasti sladí naše průmyslové ambice.
Evropa, jež
zaručuje naši náročnou vizi udržitelného rozvoje, je také Evropou potravinové
bezpečnosti a svrchovanosti a tuto ambici zde uvádím úmyslně. Musíme si bez
tabu položit správné otázky: chrání naše společná zemědělská politika naše
zemědělce a spotřebitele? Když se ohlédnu do uplynulých let, ten pocit příliš
nemám, dostali jsme se do paradoxní situace, kdy se SZP stala francouzským tabu,
ačkoli naši zemědělci neustále odsuzují její fungování.
Reformujme i zemědělskou politiku
Zemědělská
politika nesmí být politikou nadměrné správy všech oblastí Evropské unie, všech
odvětví a v mnoha případech i příjmovou politikou, která jen přibližně doprovází
proměny a vytváří někdy velmi složité modely, které umíme našim lidem jen stěží
vysvětlit.
Evropská
zemědělská politika musí zemědělcům umožnit důstojně žít z jejich příjmů tím,
že je ochrání před výkyvy trhu a velkými krizemi, musí jim pomoci se rozvíjet
za účelem vybudování odpovědnějšího zemědělství. Vždy bude v Evropě existovat
více zemědělských modelů a já si přeji, aby se mohla každá země k této přeměně
připojit podle svých ambicí a preferencí. A tato nová společná zemědělská
politika nesmí být byrokratická a nespravedlivá, musí být nástrojem zemědělské
přeměny, naší svrchovanosti tváří v tvář velkým výzvám globalizace. Musí znovu
dodat vitalitu a ambice našemu venkovu.
Jinými slovy
si přeji, abychom mohli bez zábran a nově otevřít společnou zemědělskou
politiku, která se zaměřuje především na dva cíle: ochránit nás před významnými
rozmary a nestálostí světových trhů, které by mohly ohrozit potravinovou
suverenitu Evropy, a podpořit velkou evropskou zemědělskou přeměnu a nechat
větší flexibilitu na úrovni jednotlivých zemí, aby uspořádali chod území a
odvětví, zeštíhlit byrokracii, ponechat na regionální úrovni a pružněji pomáhat
odvětvím všude tam, kde musí volby zůstat volbami kolektivními.
Evropané
chtějí mít důvěru v potraviny a výrobky, které denně používají, a k tomu
přispívá tato bezpečnost potravin, o které jsem hovořil. I zde vidíme, že je
potřeba uvažovat na evropské úrovni. V létě jsme zažili něco, co nyní můžeme
nazvat vaječnou krizí.
Viděli jsme,
že problémy na jednom místě v Evropě mají vzhledem k tomu, že máme integrovaný
trh, dopad na celou Evropu a mohou zpochybnit bezpečnost našich potravin, s
naprosto legitimním požadavkem našich spoluobčanů dozvědět se pravdu o těchto
tématech v reálném čase.
Konec dvojím standardům potravin
Musíme proto
vytvořit evropské vyšetřovací a kontrolní orgány pro boj proti podvodům a
zaručit bezpečnost potravin, zajistit dodržování norem kvality po celé Evropě.
I tuto přeměnu musíme vést. V tomto ohledu podporuji rozhodnutí prezidenta
Junckera o ukončení dvojího potravinového standardu v Evropě a nutnosti
zajistit, aby tyto orgány byly garantem legitimního sjednocení.
Dalším z
požadavků Evropanů je také důvěřovat odborníkům, kteří nám poskytují informace.
Naše nedávné debaty ohledně glyfosátu, endokrinních disruptorů poukazují na
potřebu nezávislejšího, transparentnějšího evropského vědeckého hodnocení, lépe
financovaného výzkumu, jenž by umožnil lépe rozpoznat rizika a navrhl
alternativy. Je to nezbytně nutné.
Dnes vedeme
politické debaty, které se občas vydávají za debaty vědecké. To věda musí
poukázat na nebezpečí, ale poté musí také nezávisle a transparentně navrhnout
možné a vědecky prokázané alternativy. Věda v žádném případě nesmí ustoupit do
pozadí před politickými závazky, které se v současné době stávají slovy vědců
či autorit, ani nesmí ustupovat veřejné debatě ovládané lobby a zájmy průmyslu,
které zneprůhledňují kolektivní rozhodnutí, jež naši spoluobčané očekávají.
Digitální přeměna Evropy
Pátým klíčem
k naší svrchovanosti je digitalizace. I tato výzva představuje hlubokou proměnu
naší ekonomiky, naší společnosti a dokonce i naší představivosti. Digitální
přeměna není pouhé odvětví, není to pouhý současný rozmar a Evropa zde může
mnoho ztratit i mnoho získat. Evropa má jedinečnou vazbu na trvalou rovnováhu
mezi svobodou, solidaritou a bezpečností a to přesně je v digitální revoluci v
sázce.
Evropa,
která si po válce vybudovala vyrovnávací dohánějící ekonomický model, musí v
této revoluci stát v čele prostřednictvím radikální inovace. A proto musíme po
celé Evropě udělat vše proto, abychom měli šampiony digitálního světa a
přitáhli vědecké a podnikatelské talenty.
Vím, že se
to mnohým občas nelíbí. To je politika, které se chci z ekonomického hlediska
ve Francii držet. Ekonomiky se již nemohou vytvářet stejným způsobem, jako když
byly uvařené do sebe, jako kdyby se talenty nestěhovaly a jako by podnikatelé
byli přivázáni ke kolíku.
Můžeme nad
tím naříkat, ale tím se nic nezmění. Tato digitální revoluce je o talentech a o
tom, jak je přitáhnout a tím přitáhnout další. O to přesně se ve vládě snaží
premiér, ministr hospodářství a financí, ministryně inovací a vysokoškolského
vzdělávání a výzkumu a další.
My v těchto
reformách budeme pokračovat, ale i Evropa musí mít v tomto ohledu ambice. Chtěl
bych, aby Evropa tuto revoluci vedla prostřednictvím radikálních inovací.
Vytvořme v následujících dvou letech Evropskou agenturu pro inovace, podobně
jako se to podařilo Spojeným státům s agenturou DARPA (Agentura
ministerstva obrany pro pokročilé výzkumné projekty - pozn. red.) v
okamžiku dobývání vesmíru.
Financujme umělou inteligenci
Tuto ambici
si musíme vzít za vlastní. V dnešní době pro to máme jedinečný prostor. Chopme
se této ambice, financujme výzkumy v nových oborech, jako je umělá inteligence,
přijměme rizika. Tato agentura by z Evropy udělala inovátora, ne následovníka.
A spíše než
hořekovat nad tím, že jsou dnes největší digitální esa Američané, zítra Číňané,
najděme prostředky, jak vytvořit esa evropská, nalezněme v tomto globálním
převratu spravedlivou bezpečnost a efektivní regulace. Chci Evropu, která v
této digitální transformaci uspěje, ale to otřese vším, co známe, včetně našich
ekonomických a společenských organizací.
V současné
době tento digitální kontinent nemá žádné normy, respektive zná pouze jeden
zákon, zákon silnějšího. Je na Evropě definovat rámec regulací, aby se tomuto
zákonu nemusela podrobovat.
Projekt
jednotného digitálního trhu je v tomto ohledu jedinečnou příležitostí, které se
musíme chopit, abychom mohli vytvořit podmínky, které nám umožní bránit
pravidla, jež ochrání individuální svobodu a respektování soukromí, na něž má
každý nárok.
Je to
projekt, který umožní ochránit ekonomická data našich podniků a vytvořit
přesnou evropskou regulaci, jež zároveň ochrání jednotlivce i podniky, a která
umožní evropským aktérům působit na spravedlivém trhu a umožní kompenzovat
hluboké přeměny v tradiční ekonomice, které tato transformace mnohdy přináší. V
tomto ohledu jsou základem této suverenity velké digitální platformy a ochrana
dat.
Evropa by měla danit mezinárodní korporace
To platí i
pro zdanění, musíme o něm hovořit. Proč? Protože v tuto ekonomii inovace
hluboce věřím, věřím v otevřený svět, který však musí být světem spravedlivé
konkurence! A nemůžeme připustit, aby evropští aktéři podléhali zdanění, a ti
mezinárodní nikoliv, aby digitální aktéři, kteří neplatí daň, konkurovali
aktérům z tradiční formy ekonomiky, již ji platí!
V tomto
ohledu začala Francie se svými partnery prosazovat u ministrů hospodářství a
financí iniciativu, kterou bych rád diskutoval na úrovni hlav států a vlád,
iniciativu pro zdanění vytvořené hodnoty tam, kde vznikla, což nám umožní do
hloubky zrevidovat naše daňové systémy, nelítostně zdanit podniky, které se
stěhují z Evropy za jediným účelem uniknout daním. Tato daň je spravedlivá,
protože zdaňuje všude, kde je v jedné zemi vytvořena hodnota, a jednoduše nám
připomíná základní prvek naší společné a demokratické filozofie, a sice že máme
společný majetek, který musíme financovat, na což musí přispívat všichni
ekonomičtí aktéři.
Nemůžeme
nechat aktéry nové ekonomiky, kteří jsou černými pasažéry v současném světě,
protože dobře víme, že nová ekonomika způsobuje narušení trhu, nerovnost,
rozvrací celé oblasti a vytváří tak situace, které vyžadují kompenzace a podporu
právě orgánů veřejné moci. Je tedy zcela spravedlivé a legitimní, aby tato nová
ekonomika ze svých nahromaděných zisků přispívala k této solidaritě tam, kde
hodnoty vytváří.
Víte, to, co
chci pro Evropu, není pouze uspět v této digitální revoluci, ale je to také
vytvořit této revoluci spravedlivý rámec, který nám umožní bránit naše hodnoty,
základy naší civilizace a nezbytnou ekonomickou rovnováhu. Proto v této
digitální Evropě také musíme bránit naše autorská práva, musíme všude chránit
vytvořenou hodnotu a toho, kdo ji skutečně vytvořil. To není debata minulosti,
autorské právo není, promiňte mi ten výraz, zastaralé a trapné téma.
Stigmatizujeme Francii tím, že říkáme: „Víme, co nám chcete říci, budete mluvit
o vašich autorských právech.“ Talentovaní režiséři, kteří přijíždějí z celé
Evropy, to vědí, pokud nebudeme mít evropskou představivost, a já se k tomu
později vrátím, nebude již Evropa sama sebou, ale jde zde i o spravedlnost.
Má být tedy
digitální oblast jedinou oblastí, kde vytvořená hodnota nepatří tomu, kdo ji
skutečně vytvořil, ale tomu, kdo ji přepravuje, kdo ji dováží k jejímu
koncovému uživateli? No tak, pokud jsme dnes zde, pokud jsme odpověděli na
všechny výzvy, o kterých jsem před chvílí hovořil, pokud stále držíme, tak je
to proto, že máme emoce, společnou kulturu, protože jestli zde někdo předává
vše, co je v Evropě opravdu důležité, jsou to právě autoři. Autorská práva tedy
musíme v dnešním digitalizovaném světě bránit. To kvůli důstojnosti Evropy,
její samotné schopnosti existovat a nerozpustit se ve světě napodobenin, musíme
bránit spravedlivé odměny pro všechny autory a všechny formy tvorby v
digitalizovaném světě.
Suverenita
je konečně také průmyslová a měnová ekonomická moc. Ze srdce Evropy můžeme
samozřejmě udělat ekonomickou a průmyslovou velmoc energetickou a digitální
politikou, jak jsem již zmínil. Také ambiciózní politikou vesmírného výzkumu a
upevněním konkurenceschopnosti evropského průmyslu v celosvětovém
měřítku.
Eurozóna je základním kamenem
Ale
udržitelná hospodářská síla se může postavit pouze na společné měně, proto je
pro mě tolik důležitá eurozóna. Nestydím se za eurozónu a omlouvám se za to,
ale dokonce si myslím, že žádnému členu Evropské unie mimo eurozónu nedělá
radost, ani jim nepřináší úlevu, že ti, kteří v ní jsou, se neodvažují říci, že
v eurozóně jsou proto, aby z toho těžili.
Protože
pouze na základě měnové a ekonomické Unie můžeme vytvořit základ integrované
Evropy. Slyším otázky a předsudky na toto téma a chci se vyjádřit jasně:
hlavním cílem není mechanismus, který by jako zázrakem vyřešil všechny naše
problémy. Kdyby existoval, už bychom ho vytvořili. Nechceme spojit naše dluhy
minulosti, nejde o to vyřešit problémy veřejných financí jednotlivých států,
jde o to snížit nezaměstnanost, která v eurozóně postihuje každého pátého
mladého člověka.
V eurozóně
potřebujeme dlouhodobou ekonomickou a politickou strategii, umět z ní vytvořit
ekonomickou velmoc schopnou konkurovat Číně a USA a vyřešit to, co se nám již
deset let nedaří, a sice vytvořit pracovní místa a zajistit, aby generace
současných mladých lidí nebyla generací odsouzenou k nezaměstnanosti kvůli
našim dysfunkcím, našim nerovnováhám!
Nenabízím cestu, nabízím jen obzory
Aby se nám
to podařilo, každý musí převzít zodpovědnost ve své zemi. Ve Francii jsme proto
zahájili zcela nové reformy, které jsem oznámil, a jež vláda právě realizuje.
Reformy na trhu práce, odborného vzdělávání a financování ekonomiky umožní
vytvořit růst, pracovní místa a udělat to, co u nás udělat musíme. Protože by nás
nikdo ani na chvíli nebral vážně, kdyby naše evropské ambice měly pouze vyřešit
naše interní problémy, tak tomu není, a nedovolím nikomu v Evropě tvrdit, že
dnešní Francie nemá oprávnění navrhovat řešení. Děláme reformy, přetváříme naši
zemi, děláme to však i s evropskou ambicí. Já nenabízím cestu, nabízím jen
obzory.
Tuto
odpovědnost naší země nesu a ponesu ji dále, protože je to v zájmu Francie i
Evropy. Potřebujeme však také společná pravidla a nástroje. Potřebujeme
sjednocenost a stabilitu prostřednictvím národních reforem, ale také
prostřednictvím koordinace našich ekonomických politik a společného
rozpočtu.
Pokud chceme
omezit naše odlišnosti a rozvinout naše společné bohatství – vše, co jsem zde
zmínil – bezpečnost, ochranu před migrací, digitální přechod, ekologický
přechod, opravdovou politiku rozvoje a partnerství – toto společné bohatství na
prvním místě se společnou měnou, musíme ho také financovat. Potřebujeme tedy
více investic, potřebujeme prostředky ke stabilizaci vůči ekonomickým šokům. Jeden
stát nemůže sám obstát v krizi, pokud již sám nerozhoduje o své měnové
politice. A proto ze všech těchto důvodů potřebujeme vyšší rozpočet v rámci
Evropy, v rámci eurozóny.
Korporátní daň by měla jít do rozpočtu EU
Zdroje
tohoto rozpočtu musí odrážet tuto ambici. Evropské daně v digitální oblasti či
oblasti životního prostředí budou moci představovat skutečný evropský zdroj
financování společných výdajů. A navíc bychom se měli zamyslet nad přidělením
alespoň části některé daně do tohoto rozpočtu, například daně korporátní, až
dojde k jejímu sjednocení.
Solidarita
plynoucí z rozpočtu se neobejde bez zvýšené odpovědnosti, která začíná
dodržováním pravidel, na kterých jsme se dohodli, a zaváděním nezbytných
reforem.
Rozpočet se
také neobejde bez pevného politického vedení společného ministra a náročné
parlamentní kontroly na evropské úrovni. Pouze eurozóna se silnou a mezinárodní
měnou může Evropě nabídnout rámec světové ekonomické velmoci.
Uchopme
problém za správný konec: pokud má euro za cíl stát se měnou všech členských
států Unie, až splní požadavky, vybudujme již nyní silnou, efektivní a
solidární eurozónu a tato síla v budoucnu prospěje všem, kteří se k ní připojí.
Evropa potřebuje jednotu
V podstatě
se zde jedná o otázku jednoty. Tato evropská jednota, od francouzsko-německého
usmíření po sjednocení Východu a Západu, je naším nejkrásnějším úspěchem a
naším nejvýznamnějším přínosem. Vedle oněch šesti bitev za svrchovanost chci
proto také vést bitvu za jednotu. Evropa nebude silná a svrchovaná, pokud nebude
sjednocená, sama za sebe, soudržná. Přijít o tuto jednotu znamená vrátit se k
našim smrtonosným roztržkám a ničivé nadvládě. Zajistit jednotu, aniž bychom
hledali uniformitu – to je naše výzva.
Evropská
osmadvacítka nemůže fungovat stejně jako evropská šestka a náš projekt,
budoucnost našich národů, nesmí spočívat v hledání co největšího společného
jmenovatele. Neustálou debatou o hybatelských ambicích jedněch a respektováním
tempa druhých vytvoříme touhu jít vpřed a Evropa bude postupovat ku prospěchu nás
všech. Abychom tuto jednotu upevnili beze strachu z pokroku průkopníků, máme
dvě pojítka – solidaritu a kulturu. Solidaritu chci vyzdvihnout, protože za
posledních deset let se toho v Evropě mnoho namluvilo o odpovědnosti, ale na
solidaritu mezi sebou jsme zapomněli.
Evropa, a
dokonce i jednotný trh, který je jejím základem, není hon za tím, nabídnout
něco co nejlevněji – tomu jsme věřili na přelomu devadesátých let, kdy jsme
překrucovali ambice společného trhu tím, že jsme nechali lid věřit, že společný
trh vede ten, kdo nabídne to nejlevnější. Byla to diktatura trhu, který už
nevěděl, kam směřuje! Ne, jednotný trh, samotný duch Evropy je, jak říkal
Jacques Delors, „konkurence, jež stimuluje, spolupráce, jež posiluje, a
solidarita, jež spojuje.“ Současně. Musíme proto znovu nalézt jádro této
rovnováhy, bez něhož bude konkurence bez pravidel znamenat nenávratný rozvrat.
Boj se sociálním dumpingem
To je
smyslem boje, který dnes vedu, abychom pozměnili směrnici o vysílání
pracovníků. V dnešní době, kdy ve Francii reformujeme trh práce, není
nepodstatná. Musíme oživit sociální dialog, avšak musím si být jist, že mohu
bránit ty, kteří bojují se společenským dumpingem. Avšak současná Evropa před
sociálním dumpingem neochraňuje, dopustili jsme vytvoření evropského trhu, jenž
obchází samotnou filozofii jednoty trhu práce. Nikdo není s touto situací
spokojen, toho jsem si všiml, kdekoli jsem se v Evropě ocitl.
Tudíž je
tento boj za revizi této směrnice bojem za větší spravedlnost a sociální
sjednocení v Evropě. V tomto ohledu vítám návrh Jeana-Clauda Junckera na
vytvoření Evropského kontrolního úřadu, jenž by dohlížel na dodržování
pravidel. Je to nutné, je však třeba jít ještě dál a vytvořit skutečný projekt
daňového a sociálního sjednocení.
V této
oblasti mám dva konkrétní návrhy. První se týká korporátní daně: už jsme
začali, ale musíme urychlit sjednocování základů této daně a – co se týče
Francie a Německa –, se musí sjednocení v následujících čtyřech letech
dokončit. Máme zde jasný mandát, dokončeme ho. Navíc však nemůžeme mít v Evropě
takové rozdíly v sazbách korporátních daní. Tyto rozdíly ve zdanění také živí
jistý rozklad, rozkládají naše vlastní modely a oslabují celou Evropu.
Jednotné sazby a sociální příspěvky
Proto si
přeji, abychom mohli stanovit do příštího evropského rozpočtu v roce 2020
rozmezí sazeb, které by bylo pro členské státy závazné. Dodržování tohoto
rozmezí by podmiňovalo přístup do evropských fondů, protože nemůžeme využívat
evropskou solidaritu a zároveň hrát proti ostatním. V tomto ohledu se stavím za
Evropskou komisi, jež začala v posledních měsících jednat, a jež
prostřednictvím úsilí Margrethe Vestager a Pierra Moscovice začala tlačit na
některé aktéry či některé země. Musíme jít ještě dále, nemůžeme mít
strukturální fondy, jež financují snižování sazby korporátní daně. To je
Evropa, která nefunguje tak, jak má, to je Evropa, která se rozkládá.
Druhý návrh
je definovat opravdové sociální sjednocení a postupně sblížit naše sociální
modely, což je hluboce v souladu s naší světovou konkurenceschopností. Nechci,
abychom stavěli tyto ambice proti sobě. Proč? Podívejte se na dnešní svět,
někteří před pár lety říkali: „Víte, pro nás není evropská ambice dobrý nápad,
naší proritou je konkurenceschopnost.“ Ti, kteří se o to pokusili, přišli o svůj
lid. Co říkal britský lid v momentě brexitu? Britské střední třídy řekly: “Líbí
se mi vaše konkurenceschopnost, ale netýká se mě, atraktivnost londýnského trhu
není nic pro mě.“ Co řekl americký lid, když mu pozorně nasloucháme? „Ta
Amerika otevřená všem vlivům, ta konkurenceschopnost, kterou jste nám
vysvětlili, není nic pro naše střední třídy.“ Všude tam, kde demokracie šly do
konce této ambice konkurenceschopnosti bez spravedlnosti, dochází k uzavření
se.
V Evropě
tedy potřebujeme znovu vytvořit pravidla nového sociálního systému, ne toho z
20. století, ne dohánějící ekonomiky, ne. Musíme se ale nad jeho konturami
zamyslet na evropské úrovni, je to dobré měřítko k tomuto souboji. Přeji si,
abychom již v listopadu tohoto roku vedli konkrétní diskuzi o tom, co je to
sociální evropský základ, a k tomu, abychom ho mohli vytvořit, si přeji,
abychom stanovili také pravidla sjednocování. Měli bychom definovat minimální
mzdu přizpůsobenou hospodářské realitě každé země, ale postupně mířit k jejímu
sjednocování.
Naše výše
sociálních příspěvků jsou dnes příliš rozdílné. Když je pracovník vyslán do
jiné země, jsou v současné době největším zdrojem nerovnosti právě sociální
příspěvky. Proto navíc k reformě vysílání pracovníků, kterou chci realizovat do
konce roku, nabízím, aby byla placena nejvyšší výše příspěvků, ale ve prospěch
země původu. Tyto peníze by mohly sloužit fondu solidarity, který by
pomáhal méně bohatým zemím sjednotit hodnoty.
V
následujících měsících budeme muset jasně a uzpůsobeně definovat kritéria sociálního
sjednocování, které dají na jedné straně podobu debatě o rozpočtu na rok 2020 s
cílem ucelit strukturální fondy, a na druhé straně budou strukturovat přístup
na trh, protože s tímto sjednocováním jde ruku v ruce solidarita, kterou jsem
zmiňoval před chvílí.
Toto je
solidarita, jež spojuje: spravedlivá, ochranářská a ambiciózní Evropa. „Spojit
lidi“, říkal lakonicky Monnet. „Žít v kolegialitě“, říkal Sorbon. Cíl je pořád
stejný. To si musíme neustále opakovat.
Kultura a vědění jako pojítko
Nejsilnějším
pojítkem budou v Evropě vždy kultura a vědění. Protože tuto Evropu, kde každý
Evropan rozpozná svůj osud v profilu řeckého chrámu či v úsměvu Mony Lisy a
může zažít emoce napříč celou Evropou četbou Musila či Prousta, tuto Evropu
kaváren, o kterých hovoří Steiner, tuto Evropu, o níž Suares říkal, že je
„zákonem, duchem, zvykem“, tuto Evropu různých krajin a folklórů, tuto Evropu,
o níž Erasmus, kterého považujeme za jejího učitele, řekl, že je třeba říci
každému mladému člověku, aby ji nejdříve „procestoval, aby se naučil další
jazyky“ a „zbavil se svého necivilizovaného naturelu“, tuto Evropu, kterou
prošlo tolik válek a konfliktů, spojuje právě její kultura.
Naše
roztříštěnost je pouze povrchní. Je to vlastně naše nejlepší šance. A místo
abychom naříkali nad bohatostí našich jazyků, udělejme z ní naši největší
výhodu! Do roku 2024 by v Evropě měl každý student hovořit alespoň dvěma
evropskými jazyky! Místo toho, abychom litovali rozdrobenost našich zemí,
posilme výměny!
Alespoň šest měsíců v zahraničí
V roce 2024
bude muset polovina věkové skupiny do 25 let strávit alespoň šest měsíců v jiné
evropské zemi. Ať už se jedná o studenta, nebo učně. A tam, kde několik
průkopníků, jako v Boloni, Montpellier, Oxfordu či Salamanque, věřilo v sílu
učení, kritického myšlení a kultury, ukažme, že jsme tohoto plánu hodni!
Navrhuji
vytvoření evropských univerzit, které budou sítí univerzit několika zemí
Evropy, jež nabídnou programy, v nichž každý student bude studovat v zahraničí
a bude se učit alespoň ve dvou jazycích. Evropské univerzity, které budou také
místy inovací ve vzdělávání a nejkvalitnějšího výzkumu. Musíme se zavázat, že
do roku 2024 jich zřídíme alespoň dvacet. Ale hned na začátku příštího
akademického roku musíme strukturovat první, s opravdovými evropskými semestry
a skutečnými evropskými diplomy.
A tyto vazby
musí vznikat již na středních školách. Chci, abychom zahájili sjednocování
a vzájemné uznávání diplomů na středních školách. Jak jsme to dokázali u
studentů v Boloni, zahajme ještě dnes podobný proces na Sorbonně, který umožní
završit opravdový studijní program umožňující výměny, změny a přeměny v celém
evropském systému středoškolského vzdělávání.
Protože jak
říkal Mounier: „Univerzum hovoří k lidem v několika jazycích, z nichž každý
vyzvedne jeho jedinečný aspekt.“ Prostřednictvím těchto iniciativ vám
nenavrhuji odpor. Jsou to činy dobývání pro budoucí generace. Protože na konci
zbude to, co lidi sbližuje! Je to ten kolegiální život, který jste zažili v
Paříži, Miláně, Berlíně či Gdaňsku! Na tom záleží a to bude vytvářet evropské
pojítko, tato pevná nit, která drží Evropu pohromadě, která znamená, že když se
vlády hádají, když politiky někdy nejsou stejné, jsou tu ženy a muži, kteří
mají společné příběhy.
Chtěl bych
vás však upozornit na skutečnost, že vaše generace skloňují naši Evropu v
několika jazycích! Evropa hovořící různými jazyky je jedinečná šance. Není to
jen jakási homogenní hmota, ve které by se každý z nás měl jednoduše rozpustit.
Tato evropská sofistikace, to je schopnost mít stále na paměti fragmenty, bez
kterých by Evropa nebyla Evropou. Jen díky nim je Evropan na cestách více než
jen Francouz, Řek, Němec či Holanďan. Je Evropan, neboť má k dispozici tuto
univerzálnost, která v sobě skrývá Evropu a její mnohojazyčnost.
Základem Evropy bude vždy nepřeložitelné tajemno
Evropa musí
být tvořena těmito jazyky a jejím základem bude vždy jisté nepřeložitelné
tajemno. A to je nutné přijmout. Debaty politiků a novinářů jsou ho plné.
Přiznám se vám, co si myslím: hned zítra začnou jedni či druzí hledat drobné
rozporuplnosti, objeví se diskuze, které budou pojednávat o tomto proslovu, a
ti, kteří nemají vlastní názor, se budou snažit upozornit na překážky, které se
objeví, a budou říkat: „Podívejte, támhle…“… Já jsem si těchto překážek všiml
dříve již několikrát, někdy mohou být skutečné, nikdy však nejsou zásadní.
Jedná se o prosté součásti našeho nepřeložitelného tajemna. O jazykovou či
kulturní jedinečnost. Proto když vyslovíme slovo „dluh“, nebude mít tentýž
význam ve Francii jako v Německu, ani stejnou jazykovou podstatu. A to je třeba
brát v potaz, když spolu hovoříme.
Naše
politické diskuze v Evropě jsou vždy o něco složitější než ve zbytku světa.
Evropský Sisyfos totiž před sebou musí tlačit ono tajemno. Toto tajemno je však
naše šance! Je to tajemství, které skrýváme ve svých útrobách, součást důvěry,
kterou vkládáme do evropského projektu. A protože nemluvíme stejným jazykem a
máme v sobě toto tajemno a nesmazatelné rozdíly, nastane okamžik, kdy se
rozhodneme pokračovat společně, místo abychom se vydali každý svou cestou. A já
na tomto nepřeložitelném tajemnu a na nesmazatelných rozdílech lpím, protože
chci vidět Sisyfa šťastného.
Volný pohyb myšlenek a lidí nás spojuje
A také
proto, že v hloubi duše víme, že volný pohyb lidských myšlenek a lidí
samotných, který bude muset evropská mládež přijmout pro blaho Evropy, je
přesně to, co nás vždy spojovalo, a to s mnohem větším úspěchem, než strohá
pravidla či hranice. Proto musíme důvěřovat Evropě a tomu, co jsme se jeden od
druhého naučili za uplynulá staletí, abychom nalezli cestu k jednotě.
Podstatou
evropského projektu je demokracie. Řekl bych, že to je její největší trumf,
síla, která ji pohání kupředu. Po způsobu 30. let minulého století jí i dnes
vytýkáme slabé stránky. Evropa je dnes posedlá „neliberálními“ demokraciemi a
drsným unilateralismem, neboť Evropa, a s ní i demokracie, ztratily svůj účel.
Já jsem však stále a znovu přesvědčen o opaku.
Suverenita,
jednotnost a demokracie jsou pro Evropu neoddělitelné. A ti, kteří se domnívají,
že si můžeme vybrat suverenitu na úkor demokracie, se mýlí! A stejně tak se
mýlí i ti, kteří si myslí, že stačí nabídnout projekt plný jakýchsi
demokratických „náhražek“, aniž bychom do něj zahrnuli suverenitu a jednotnost!
Naší povinností je hájit tento vzájemně neoddělitelný triptych.
Dnes
odpoledne vám však říkám a zdůrazňuji, že jsme již otočili stránku s původní
formou evropské konstrukce. Naši otcové, zakladatelé Evropy, ji vybudovali mimo
dosah lidu, neboť představovali avantgardu, první průzkumníky terénu, protože
tehdy to ještě bylo možné, a oni pokračovali ve svém úsilí, které se jim
vyplácelo. Je možné, že se těšili důvěře, na kterou dnes vládní činitelé nárok
nemají. Žili zkrátka v jiné době, ve které fungovaly jiné způsoby komunikace.
Tlačit Evropu silou byla chyba
Tato stránka
byla rozcupována pochybami o evropské demokracii, se kterými jsme byli
konfrontováni v okamžiku, kdy jsme ve francouzském a nizozemském referendu
zaslechli „ne“. A já si myslím, že jsme neměli pokračovat na evropské cestě
navzdory lidem. V jistém okamžiku jsme se domnívali, že musíme popohnat
demokracii a s ní i celou Evropu kupředu za každou cenu. To byla chyba. A tato
chyba se pak znásobila, neboť jsme neměli co nabídnout: vynutili jsme si své a
dodali jsme „ale pozor, nic nového již nenabídneme a ani se vás nebudeme ptát
na váš názor“. Tím jsme vyvolali jakési „zamrznutí“ a Francie, stejně jako
mnoho jiných zemí, měla strach cokoli nabídnout, neboť se obávala nejhoršího:
změny smlouvy.
Pro Německo
je tím nejhorším převod dluhů, pro Francii změna smlouvy. Pokud chceme, aby
Evropa fungovala nadále, čeká nás obojí. Já chci ujistit všechny, ale nesmíme
se již bát lidu. Jednoduše již nemůžeme přetvářet Evropu za jeho zády. Nesmíme
se však nechat polapit do pastí populistů či extremistů, kteří se omezují na
pouhé „formulujme otázku jednoduše: ano či ne?“
Evropa potřebuje nové základy
Odpověď již
známe, vždy to bude „ne“, bez ohledu na kladenou otázku. Evropský projekt
potřebuje nové základy a my musíme nechat naše lidi, aby je položili, položit
je spolu s nimi a vyžadovat od demokracie mnohem více než jen pouhou binární
otázku.
Pokud tedy
chceme znovu vykročit kupředu, přeji si, abychom vzali v potaz kolektivní
smlouvy o demokracii, které budou nedílnou součástí znovuzaložení Evropy. Přeji
si, abychom mohli, jakmile stanovíme jednoduché podmínky nového plánu, které
budou společné všem hlavním vládám, jež se rozhodnou vykročit stejným směrem,
příští rok po dobu šesti měsíců ve všech zemích, které si to budou přát,
uspořádat rozsáhlou debatu na tato témata, jež nám umožní označit priority,
obavy a myšlenky, které budou určovat směr naší cesty za Evropou zítřka.
Budeme muset
uspořádat jednotlivé priority, abychom se nemuseli na konci cesty, nepochopeni
a ochromeni nereálnými představami, ptát ano, či ne, na bázi nečitelného textu
psaného „do šuplíku“. Uspořádejme otevřenou debatu, svobodnou, transparentní,
evropskou, abychom mohli vypracovat projekt, který poslouží jako podklad a
základ pro naše evropské volby v roce 2019.
A říkám to
zcela otevřeně: ti, kteří se toho bojí, si již příliš zvykli na myšlenku, že
inteligentní projekty jsou složité a neprůhledné. Opak je pravdou. Všichni ti,
kteří se nechali nalákat do osidel odpůrců Evropy, vydejte se za zemědělci,
kteří dnes trpí, řeknou vám: „Nechceme už žádnou Evropu.“ A z toho žije Národní
fronta ve Francii! Ale co když se pustíte do další diskuze a zeptáte se jich:
„Dobrá, ale co tedy chcete? Co vám poskytne lepší ochranu?“ Řeknou vám možná,
že chtějí jinou, novou Evropu. Ale vždy dojdou ke stejnému závěru, že Evropa je
ochrání lépe než absurdní národní politika.
Evropské volby nejsou o národních tématech
Tato debata
není jednoduchá, nicméně nám pomůže nalézt správný směr a nároky politik, které
jsou společné nám všem! Nemějme z ní strach. Hlavně však nesmíme mít strach
nastolit pro volby v roce 2019 evropskou debatu! Již slyším všechny ty
zpohodlnělé, kteří si zvykli na myšlenku, že volby do evropského parlamentu
budou jen souhrnem národních dialogů, našich starých dobrých zvyklostí rozmísťování
figurek na šachovnici, kdy nehovoříme o Evropě, ale jen o nás. Podpořme
evropské volby projektem a uvidíme, kdo je pro, a kdo proti! A nastolme na toto
téma demokratickou debatu.
Jedním z
důvodů, proč hájím pro rok 2019 nadnárodní seznamy kandidátů, které Evropanům
umožní zvolit jednotný a společný projekt, je právě konstrukce tohoto doposud
nedokončeného evropského prostoru. Jak? Autory této myšlenky jsou někteří z
vás, přítomni dnes v tomto sále... Britové se nás rozhodli opustit a uvolnili tak
73 evropských poslaneckých křesel. Naše volba je jednoduchá: rozebrat si tyto
ostatky s elegancí a důstojností a rozhodnout, že Evropa, přestože má jednotný
cíl, představuje společenství vlastníků jednotek.
Nadnárodní kandidátky
S moudře
rozděleným přidělovacím klíčem máme možnost si tato neobsazená poslanecká
křesla přivlastnit. Nebo se rozhodneme, že těchto 73 poslanců bude představovat
odpověď Evropy na brexit. A budeme mít k dispozici nadnárodní seznam kandidátů
a celá Evropa bude volit stejné evropské poslance. Co vy na to?
A všem
velkým evropským stranám, které se nás snažily přesvědčit o tom, jak skvělý by
byl jeden „Spitzenkandidat“ pro Evropskou komisi, které chtěly celé tyto volby
komunitarizovat a poevropštit, bych rád řekl: „Doveďte své myšlenky a úvahy až
do konce! Nemějte strach! Uspořádejte opravdové evropské volby! Přestaňte
analyzovat své včerejší zájmy! Do toho!“ Vy všichni Evropané však uvidíte to, k
čemu došlo ve Francii v květnu, že to, co vás drží ve společných stranách, již
neexistuje. Že váš vztah k Evropě se změnil, a to i v jádru velkých stran.
Zjistíte, že již nevěříte v to, v co jste věřili včera.
Potřebujeme spojení občanů, ne stran
Nehodlám
ponechat těmto velkým evropským stranám monopol na debatu o Evropě a o
evropských volbách! Potřebujeme, aby se občané znovu a pevně spojili. A příštím
volbám bych přál, aby první skutečný krok kupředu spočíval v tom, že polovina
Evropského parlamentu bude zvolena z nadnárodního seznamu kandidátů.
Francie
tento parlament často vnímala jako druhou divizi národní politiky, a to říkám
zde, před několika francouzskými a evropskými poslanci. To byla velmi vážná
chyba. Pokud chceme budovat suverénní Evropu, spojit své síly a schopnosti,
abychom byli ještě silnější, zprůhlednit naši obchodní politiku, řídit
rozpočty, které potřebujeme pro eurozónu, tento parlament Evropanů musí být
jádrem našich společných projektů.
Tato ambice
by se měla stát naším politickým projektem s jasným časovým horizontem: 2024.
Společně se musíme vyrovnat s potřebou jednat rychle v dlouhodobém měřítku.
V roce 2019
si Evropané zvolí své poslance. Nastane moment brexitu. A nastane také moment,
pokud zahájíme ještě dnes obnovu Evropy, moment znovunalezení důvěry v
budoucnost. Prostřednictvím jasně vytyčených úkolů budou naši evropští poslanci
muset jednat ve prospěch evropské přeměny. A o pět let později budou mít novou
Evropu, kterou odkáží 500 milionům Evropanů.
Jen pár
týdnů po volbách do Evropského parlamentu pak Paříž uvítá olympijské hry. Není
to však jen Paříž, kdo je uvítá. Je to celá Francie a s ní i Evropa, jejichž
úkolem bude živit olympijského ducha, který se zrodil na tomto kontinentu. Bude
to zcela jedinečný okamžik shromáždění, úžasná příležitost k oslavám evropské
sjednocenosti. V roce 2024 zazní Óda na radost a vlajka Evropské unie se bude
moci pyšně tyčit vedle našich státních znaků.
Nastala správná chvíle pro reformu
To je důvod,
proč je třeba tuto debatu a tyto ambice uskutečnit již dnes. Teď je ta správná
chvíle. Vše musí být řádně připraveno na evropské volby v roce 2019. Nastala ta
správná chvíle! Funkční období od roku 2019 do roku 2024 pak poskytne prostor
pro transformaci Evropy. Ti, co vám říkají, že je třeba počkat, to říkají již
celá dlouhá léta, nebo dokonce i desítky let. Prokrastinace je nejlepším přítelem
oné unylosti, o které jsem hovořil před chvílí. Chtějí jen propásnout další
příležitost! My jsme však zmítáni ve víru událostí! Jsme vystaveni hrozbám!
Naší jedinou odpovědí je smělost. Nově nabité ambice jsou naší jedinou obranou.
Nemějme strach, vykročme kupředu.
O hodnotách se nejedná
Jak bude
vypadat Evropa v roce 2024? Jak jsem již řekl, jednotnost Evropy představuje
základ pro její rekonstrukci. Evropská unie v roce 2024 bude, dle mého názoru,
soustředěna okolo dvou pilířů. Prvním budou hodnoty demokracie a právního
státu. O těchto hodnotách se nejedná. Nejsou „à la carte“. Co se týče hodnot,
nemůžeme mít Evropu pohybující se různou rychlostí. Hodnoty představují základ
pro naši jednotnost a naši svobodu. A tímto bych rád upozornil na nepřetržité
pracovní nasazení Komise za uplynulé měsíce, zejména na práci Franse
Timmermanse.
Druhý pilíř,
to je jednotný trh, který i nadále představuje nejlepší záruku pro naši sílu,
prosperitu, atraktivnost. Proces zjednodušování, který byl zahájen před třemi roky
stávající Komisí, musí pokračovat a být posílen. Přál bych si, abychom navázali
na evropskou debatu, kterou jsme započali před britským referendem.
V počtu 28
potřebujeme Evropu, která bude jednodušší, transparentnější a méně
byrokratická! Neboť síla zákona Evropu posiluje, přemíra norem činí opak.
Pojďme se spolu s majiteli podniků, s nevládními organizacemi a s občany v
rámci panelových diskuzí zaměřit na stávající evropská nařízení a pravidla, a
pojďme ověřit, zda jsou přizpůsobena daným potřebám, zda jsou správně vykládána
a zda jsou užitečná.
Jednotný
trh, který je jednoduchý, účinný a který poskytuje ochranu, se musí znovu stát
prostorem povzbuzujícím sjednocení spíše než konkurenci. Totéž platí pro jeho
vnější odraz, kterým je obchodní politika. Naslouchám ambicím některých, kterým
však odpovídám: pozor, jsem ochoten následovat vašeho příkladu, ovšem za
podmínky, že tato obchodní politika bude od základu změněna, říkám od základu.
Nečekám od vás nové diskuze s pravidly, která jsme uplatňovali včera a která
nás dovedla do těchto absurdních situací, se kterými se potýkáme dnes, jako je
dohoda mezi Evropou a Kanadou.
Potřebujeme,
aby veškerá vyjednávání byla transparentní a aby byly uplatňovány obchodní
dohody. V našich obchodních rozpravách potřebujeme brát v potaz životní
prostředí. A potřebujeme také reciprocitu, kterou získáme jmenováním evropského
obchodního zástupce, který bude odpovědný za ověřování dodržování pravidel
našimi konkurenty a neprodlené trestání nekalých praktik.
Ať jdou největší země příkladem
Aby mohla
Evropská unie fungovat lépe, bude se muset podrobit otázce institucí. Nebudeme
moci pokračovat s Komisí čítající téměř 30 členů, jako by každý potřeboval
dohlížet nad zájmy své vlastní země. To přece není ani smysl, ani podstata evropského
projektu. Abychom mohli vyjít kupředu, měli bychom si vytyčit cíl čítající 15
členů. Řešení je jednoduché: pro začátek by měly největší zakládající země
odvolat své komisaře! Buďme jim příkladem. To nám umožní sjednotit schopnosti,
namísto jejich dělení.
Posláním
této tržní a právní unie v několika příštích letech je otevřít svoji náruč.
Proč? Protože tato Evropská unie, postavená na hodnotách a tomto jediném trhu,
a tudíž jednodušší, rekonstruovaná, blíže svým občanům, náročnější v obchodních
otázkách, to je Evropa, jejíž hranice nejsou zcela dokončeny.
EU by se měla otevřít Balkánu
Tato Unie by
se měla otevřít zemím Balkánu, za předpokladu, že budou tyto země plně
respektovat nabyté výhody a požadavky na demokracii. Neboť naše Unie bude i
nadále velmi přitažlivá a její aura je zásadním faktorem pro mír a stabilitu
celého kontinentu. Tyto nové země budou muset respektovat předem stanovené
podmínky, nicméně přizpůsobené rekonstruované Evropské unii, což jim zabrání v
tom, aby se otočily Evropě zády a přiblížily se Rusku nebo Turecku, případně
jiným mocnostem, které v současné době nesdílejí a nepodporují naše hodnoty.
A stejným
způsob bude moci v této nové Evropě soustředěné okolo nekompromisních hodnot s
dobře fungujícím tržním hospodářství najít za několik let své místo také
Spojené království, pokud si to bude přát. To je důvod, proč jste mne dnes
neslyšeli hovořit na téma brexitu. Dnes probíhají diskuze, které redefinují
budoucnost Evropy. Nedokáži si však představit, že by si v této Evropské unii,
kterou navrhuji, a která je založena na nové a jednodušší formě, nenašlo
Spojené království své místo.
Skutečnost,
že jsme schopni přistoupit na toto rozšiřování, je způsobena také tím, že
robustnější základ Evropské unie umožní přijmout větší rozdíly. A za touto
filozofií si stojím. Evropa již dnes přechází z jedné rychlosti na druhou, tak
proč bychom se to báli říct a chtít? Je to snad proto, že ti, kteří se pohybují
rychleji, již nemají odvahu pokračovat dál, protože jsme ztratili chuť, protože
ti, kteří je sledovali na zběsilém úprku, si nakonec řekli: „Tato novodobá
Evropa nevypadá zas tak úžasně, už se ani neodvažují spojit, neodvažují se
nabídnout nové postupy, a ani se nedovažují vykročit kupředu.“
Žádný stát nesmí bránit ostatním v pokroku
Pojďme vstříc
této diferenciaci, této avantgardě, k srdci Evropy, o kterém jsem hovořil před
chvílí. I v těch nejtěžších úkolech, které nás čekají, musíme jít kupředu a
stále rychleji, a musíme živit své ambice. Žádný stát nesmí být vyloučen z této
dynamiky, ale žádná země nesmí bránit v cestě těm, které chtějí kráčet rychleji
nebo dojít dále.
Říkám to
zde, a odkazuji na návrhy Maria Montiho a Sylvie Goulardové, které byly
předloženy před pár lety. Myšlenka, že ti, kteří chtějí méně, si mohou dovolit
bránit v cestě ostatním, je kacířská. Přijměme četné rozdíly a, stejně jako v
každém klíčovém okamžiku svých dějin, Evropa bude kráčet kupředu
nejprve díky odhodlání několika mála členů. Tyto ambice nikdy nepředstavovaly
důvod k vyloučení, ale naopak základ evropské jednoty a suverénnosti.
Doba, kdy
Francie rozhodovala ve jménu Evropy, nikdy neexistovala, leda snad ve výplodech
fantazie několika zbloudilých nacionalistů. Doba, kdy se Francie domnívala, že
rozhoduje ve jménu Evropy, existovat mohla, ale to si rozhodně nepřeji. Ovšem
doba, kdy Francie navrhuje postupovat kupředu spolu s Evropou a se všemi
Evropany, kteří si to přejí, ta doba je zpět, a já v tomto okamžiku myslím na
Roberta Schumana z 9. května 1950 v Paříži, který se odvážil navrhnout
vytvoření Evropy. Myslím na jeho působivá slova: „Evropa neexistovala a my jsme
se ocitli ve válce.“
Proto na
sebe dnes beru odpovědnost a navrhuji kráčet stále dál, odvážit se hovořit o
Evropě a najít pro ni slova útěchy a povzbuzení. Nemám na mysli vynucování a
nátlak, předstíranou touhu vše od základu změnit – již bylo řečeno mnoho, ovšem
vzít na sebe riziko a navrhnout smysluplnou a ambiciózní vizi, navrhnout postup
a možný cíl namísto diskutování o způsobu, jak to všechno udělat, vzít na sebe
nezbytné riziko toho, který zvolá: „Kupředu!“
Dva dny po
volbách v zemi našeho hlavního partnera bych ještě znovu rád poblahopřál paní
kancléřce Angele Merkelové, se kterou nesmírně rád spolupracuji, neboť oba
sdílíme tutéž proevropskou angažovanost. Vím, jak bolestivé pro ni bylo
zjištění, kolik příznivců si v její zemi získaly nacionalistické proslovy plné
nenávisti. Nicméně vím, že její reakcí nebudou ani ústup, ani bázlivost. Vím že
i dnes, stejně jako ve všech situacích, kdy byla její země vystavena
historickým výzvám, bude její reakce stejná: odvaha a respekt vůči dějinám. A
to je přesně to, co bych jí poradil.
Nové partnerství s Německem
Také Německu
navrhuji nové partnerství. Nebudeme se shodovat ve všem, nebo ne hned, ale o
všem budeme jednat. A pro ty, kteří tvrdí, že to je nemožný úkol, mám odpověď:
vy jste si již zvykli na rezignaci, já ne. Těm, kteří tvrdí, že je to příliš
obtížný úkol, říkám: vzpomeňte si na Roberta Schumana, pět let po válce, kdy v
ní prolitá krev sotva stačila zaschnout. Ve všech situacích, které jsem zde
uvedl, jsme schopni vydat první francouzsko-německý impuls, rozhodující a
konkrétní. Proč bychom společně nezahájili podnik zaměřený na průlomovou
inovaci, společný program umělé inteligence, který by z Evropy učinil motor
světového růstu? Proč bychom si nestanovili cíl plně integrovat do roku 2024
trhy s uplatněním stejných pravidel pro naše podniky, od trestního práva po
konkurzní?
Tento
průkopnický a konkrétní přístup je podstatou Elysejské smlouvy. Pusťme se do
práce a uplatněme tyto nové společné závazky v nové smlouvě o spolupráci,
kterou budeme moci společně podepsat při příležitosti 55. výročí podepsání
první smlouvy, tedy 22. ledna 2018. Obnovme Elysejskou smlouvu 22. ledna
příštího roku.
Tyto ambice
sdílíme také s Itálií. Hned zítra se setkám s předsedou Rady, Paolem
Gentilonim, a společně učiníme první kroky na cestě vytyčeným směrem. Stejnou
vizi však sdílíme také se Španělskem, Portugalskem, Belgií, Nizozemskem a
Lucemburskem, a mnoha dalšími partnery. Během několika uplynulých měsíců jsem
se již setkal s mými 22 protějšky, s každým z nich chci spolupracovat s pokorou
i s odhodláním, neboť nyní nastal náš čas.
Doba, kdy
Francie předkládala návrhy, je zpět, a já navíc hodlám navrhnout všem těm,
kteří jsou odhodláni být součástí této suverénní Evropy otáčející se okolo os,
které jsem načrtnul, sjednocené a rozmanité Evropy, demokratické Evropy, s
respektem vůči dohodám, v následujících týdnech založení skupiny pro
znovuzřízení Evropy. Jejími členy budou dobrovolní zástupci každého členského
státu a jejími partnery budou evropské instituce.
Začněme
ještě dnes. Do léta 2018 se bude skupina zaměřovat na upřesňování a navrhování
opatření, která by umožnila uplatnit šest klíčových bodů suverenity na základě
debat vycházejících z demokratických kolektivních smluv.
Změňme smlouvy
Vidíte, už
jsme se dostali téměř na závěr mého proslovu a já jsem se prakticky vůbec
nezmínil o uplatňovaných nástrojích. Evropa byla posedlá diskuzemi o smlouvách,
rozpočtech, kapacitách, mechanismech spíše než o projektu samotném. Tato metoda
již nefunguje jako pohon. Změna smlouvy neznamená její konec, je to nástroj ve
službách ambicí. Neodbočujme však a věnujme se i nadále jednotlivým tématům.
Skupina pro
znovuzřízení Evropy označí změny, které je třeba provést, a to zcela otevřeně,
bez žádných tabu. Podle jednotlivých případů bude uplatněna intenzivnější
spolupráce, dohoda ad hoc, bude vyžádána nová legislativa, a, pokud to bude
projekt vyžadovat, také změna smlouvy. Na moji odpovědnost.
Stejně tak
nehodlám určovat členy uzavřeného klubu, ty, kteří by se mohli projektu
zúčastnit, zaměřme se raději na definování cesty a metody a přivítejme v ní
všechny ty, kteří budou mít chuť, odhodlání, sílu a nebudou bránit v postupu
druhým, nebudou jim stát v cestě.
Tyto návrhy
a výzvy k jednání, které jsem zde uvedl, tyto iniciativy, které nabízím
partnerům, kteří se o ně zajímají, cíl, který jsem vám zde chtěl přiblížit,
mají jedinou společnou ambici, jíž je vrátit Evropu Evropě a vrátit ji jejím
lidem. Musíme je přesvědčit, že 70 let, které máme za sebou, nejsou dílem
náhody, nýbrž dílem neoblomné vůle zakořeněné v jedinečném optimismu.
Nacionalismus nesmí přebít lidský rozum
Musíme si
znovu zasloužit Evropu, která nám umožnila otočit se zády k válce. Dnes již
nevíme prakticky nic o zničených městech, o synech, kteří opouštěli své rodiny,
o ostnatých drátech v srdci Evropy, o otcích, sestrách, o dětech ukládaných do
hrobu s hrdlem sevřeným neštěstím. Již nepotkáváme na ulicích pamětníky války
zanechané v neutišitelném smutku, neboť fanatismus a nacionalismus získaly v
jistý slabý okamžik převahu nad lidským rozumem.
Již však
vidíme nové zárodky toho, co by mohlo zničit tento mír, který nás konejší.
Proto vám chci říci, že tyto ambice, které v sobě neseme, se musejí probudit a
otřást naším vědomím, neboť musíme být připraveni ve správný čas čelit
obskurním ideologiím, které se na nás řítí ze všech koutů Evropy. Položme si
vážně otázku, jak si představujeme budoucnost, a seberme odvahu, všichni
společně, tuto budoucnost vystavět.
A říkám to
všem evropským majitelům podniků, říkám to všem poslancům v Evropě a říkám to
všem evropským občanům: podívejte se na naši epochu, postavte se jí tváří v
tvář a uvidíte, že nemáte na výběr. Nemáte luxus předchozí generace, která měla
k dispozici to, co jí bylo odkázáno, prakticky v zárodku. Vy tento luxus
nemáte. Vaše volba je prostá, buď můžete nechat o něco více volebního prostoru
nacionalistům, těm, kteří Evropu nesnášejí, a za pět, deset, patnáct let je tu
můžete čekat. A již jsme zde byli svědky jejich vítězství!
Nebo se můžete
chopit své odpovědnosti beze zbytku a chtít tuto Evropu se všemi riziky, každý
za svou zemi, protože nám musí být naše Evropa drahá, jelikož jizvy, které ji
zbrázdily, jsou našimi jizvami!
Za touto
ambicí musíme jít hned teď. Teď, protože nastal čas, čas změn našich
spoluobčanů, ale hlavně proto, že neseme odpovědnost za naši mládež po celé
Evropě. Odpovědnost, ke které se dnes hlásí manažeři, je nechat naše mladé lidi
napospas extrémům, nabídnout jim budoucnost, jež bude postrádat náš přepych,
vybrat si svůj vlastní osud, a vydat naši mládež veškerému tápání historie.
Říkám tedy
všem evropským vůdcům, ať už jsou naše potíže jakékoli, ať už jsou zvraty
jakékoli, máme pouze jedinou odpovědnost, a to za naše mladé lidi, za budoucí
generace. Můžeme získat jejich vděk, nebo si vysloužit jejich pohrdání. Já jsem
si už vybral.
Děkuji vám.
Žádné komentáře:
Okomentovat