GB 6. Anglické listky

Karel Čapek před 92 lety vstřebával Anglii 2 měsíce a napsal své Anglické listy. Já jsem vstřebával Londýn několikrát, naposled minulý týden, a stejně jako on jsem nepřijel zkoumat, jak co dělají špatně, spíš se radovat z jinakosti a tady jsou drobné postřehy. Bylo by ovšem vrcholně vzpupné se tvářit, že jsem jako on, takže lístky.

O nebezpečnosti konzervativní tradice
Díky tomu, že Anglie koncem léta a začátkem podzimu 1940 odrazila leteckou přípravu německé invaze, jezdí se zde stále vlevo, což jasně dokládá, jak konzervativní země to je. Život kontinentálního Evropana je však v Londýně vystaven trvalému ohrožení. Chce-li přejít ulic, zcela automaticky, aniž by o tom musel přemýšlet pohlédne vlevo a vykročí. A na poslední chvíli uskočí před autem, které se přiřítí zprava. Naštěstí s tím řidiči nejspíš počítají, díky čemuž nejsou ulice lemovány hromadami přejetých Evropanů kontinentálních. V Česku se po vpádu nacistů začalo jezdit vpravo v řádu hodin.

Proč je výhodné mít City a jeho banky
Návštěvníka Londýna obeznámeného s nekonečným pražským příběhem "Opencard/Lítačka" příjemně překvapí, že v Londýně, který má 11 linek metra a 270 stanic, a na některých ulicích je vidět jen stěna z červených doubledeckerů neboť linek je 673, se dá platit přímo u vchodu do metra nebo ve dveřích autobusu bezkontaktní bankovní kartou stejně jako v Bille. Stačí se na webu zaregistrovat v systému dopravního podniku a poté k účtu přihlásit jednu nebo více platebních karet a lístky se pro vás stanou pravěkem. Při vstupu do metra přiložíte kartu na žlutý terč u turniketu, systém vloží toto operaci do databáze a otevře vám bránu, totéž při východu. Jednak to jinak nejde, jednak systém jízdu uzavře a nemusíte platit za přejezd do další zóny. U autobusů se přihlásíte jen při vstupu, aspoň u těch, které jezdí v centru, a nepřejíždí hranice pásem. Pokud tak učiníte při výstupu, systém to vnímá jako další jízdu. Maximální denní platba je 6,5 £, což je zhruba 2x víc než 24hodinová jízdenka v Praze, ať jedete kolikrát chcete. A ráno vidíte bilanci předchozího dne na internetu, systém si z vašeho účtu stáhne souhrnnou platbu jednou za týden. Jak prosté, milý Watsone.

Pokud je váš cíl v dosahu autobusu, je to výhodné, jejich systém je bohatý, taková Oxford Street jsou dvě téměř nekončící řady červených double-deckerů, cena je nižší než u metra a nemusíte bloudit podzemními chodbami, kde fičí studený vítr. A z horního podlaží si ještě můžete prohlížet město.

V chaosu je systém
Internetový nákupčí vstupenek je v Česku zvyklý, že si ji může vytisknout a nedělat si starosti s jejím vyzvednutím. Ale jinde to není pravidlem, v zemích, které internetový prodej zavedly dříve a Anglie mezi ně patří, to vypadá, že opak je zvykem. Ani poštou vám lístek nepošlou, což naopak Rakušané za 15 € učiní ochotně a doporučeně. Internet vám sdělí kód a vy si vstupenku vyzvednete v pokladně. Nervy z pocitu "a co když to oni nevědí" a já tam pojedu zbytečně se nezdají být na místě. Zatím se mi nic podobného nestalo v žádném městě a na žádném kontinentu. I když. V létě jedu do Toskánska a zaplatil jsem si na jeden den parkování v centru Florencie. Tam je to navíc komplikované tím, že centrum, kam je neoprávněným vozidlům vjezd zakázán, je uzavřeno digitálními bránami, které snímají poznávací značku, a toho kdo nemá vjezd povolený, dostihne bez komplikací tučná pokuta třeba v Karlíně. Firmy provozující parkingy tvrdí, že mají právo do systému vstoupit a zanést tam svého zákazníka dodatečně. Ale věř Italům, co když to oni nevědí, že jsem zaplatil.

Za tohle Rusové nemohou
Pořád máme co dohánět. Když jsem vstoupil do obchodního domu Selfridges na Oxford Street, nebylo tam k hnutí. Neměl jsem v úmyslu něco kupovat, chtěl jsem jen nasát atmosféru. V 1. patře přitáhlo mou pozornost oddělení s kravatami. Byly jich snad stovky, krásně uspořádaných, ve všech barevných odstínech, s elegantními vzory. Otočím jednu, abych se podíval na cenu. 180 liber. Stály všechny stejně. Vzpomněl jsem si na ten vtip o "nových Rusech", kdy jeden se chlubí kravatou za 100 $ a druhý mu říká, "ty vole, proč jsi nešel vedle, tak mají tu samou za 200." Šel jsem ven.

Oxford Street - Selfridge

Individualita se respektuje

Vnímání chladu je všude velmi diferencované, v Londýně však zvláště. Podívejte se na fotografii dole. Zatímco žena v pozadí je zabalena do teplého kabátu, slečinky v popředí jsou jarně na lehko a ještě další osoby, většinou mužské, se pohybují ulicemi v kraťasech a tričkách s krátkým rukávem.

Pořádek musí být

Pár set metrů od českého velvyslanectví v Londýně je na objektu Porchester Gate už 5 let umístěna pamětní deska, která připomíná, že zde za 2. světové války bylo sídlo československé vojenské tajné služby, kde probíhala příprava atentátu na Reinharda Heydricha. Protože pořádek musí být, je to vlastně společná deska městské části Westminster, velvyslanectví České a Slovenské republiky a Free Czechoslovak Air Force Association v Londýně.

O užitečnosti Golfského proudu 

Když se někdy v 17. století budoval dnešní centrální Londýn jako veliké sídliště pro majetné, vznikala i čtvercová náměstí - parky a jakési zákopy kolem domů, do kterých vedla okna bytů pro personál. Obojí je dnes téměř celoročně barevné květy, jimž prospívá jak teplo přinášející Golfský proud, tak vlhké klima. A to přesto, že Londýn leží o nějakých 150 km severněji než třeba Praha.

Není všechno zlato, ale...
Při minulé cestě do Londýna, bylo to pár měsíců před letní olympiádou, jsem u Leicester Square pozoroval partu asi 9 dělníků, z nichž fakticky pracoval jen jeden.

Další stáli, seděli, popocházeli, telefonovali, zírali, povídali si, kontrolovali atd. Ale olympiáda byla. Letos jsem přijel do hotelu, kde zjistili, že jim ze systému vypadla zaplacená rezervace. Šlendrián, řeknete. Ale uvěřili mi, dokonce i to, že byl hotel zaplacený, a bez problémů jsem tam strávil pád dní. A ještě jsem si s recepční popovídal polsky. Cały świat kocha polskie dziewczyny. :-)

GB 5. Londýnští exhibicionisté

Je to už 138 let, co britský parlament zákonem potvrdil právo každého zájemce na veřejné zjevení jeho vizí. A to každou neděli po ránu na okraji Hyde Parku v místě označovaném Speaker´s Corner, pár kroků od stanice autobusu, třeba no. 10 z centra. Řeč ovšem nesmí porušovat jiné zákony, na což dohlíží policista. Proč tam pak mohli hlásat své názory zakladatelé zločineckých spolčení Marx a Lenin už dnes nevyřešíme. Hezky o tom vypráví pan Karel Čapek, který v Anglii strávil 2 měsíce roku 1924 a posílal do Lidových novin fejetony, které pak vyšly jako Anglické listy. Mimochodem on tam byl pozván anglickým PEN klubem, který byl založen roku 1921 a po návratu spoluzaložil českou pobočku, jejímž se také stal prvním předsedou. Což se událo 15. února 1925 v salonku pražské kavárny Louvre. A nebyl jedinou významnou osobou české krve s PEN klubem spojenou. V letech 2003 až 2009 byl předsedou mezinárodního PEN klubu český spisovatel, ministr a velvyslanec Jiří Gruša.

Ale v onom řečnickém koutku jsem nemluvil, ba ani v neděli ráno nebyl. Zato jsem procházel známými ulicemi a náměstími v centru Londýna. A když procházíte těmito věhlasnými místy, narazíte každou chvíli na nějakého pouličního performera. Třeba na ploše mezi kostelem sv. Pavla a tržnicí Covent Garden šířil jeden takový ve slipech a ponožkách a v 5 stupních Celsia slávu Anglie, možná i celého Britského imperia.

Na druhé straně náměstí před Královskou operou zase vytáhlý a vyzáblý herec předváděl komickou scénu prokládanou pantomimou s tenisovou raketou a podobný, tentokrát hledající víru, okupoval i kus Trafalgar Square před Národní galerií.

A o kus dál muž klečící na dláždění maluje nové obrazy na ty včerejší a ještě jiný tam píše své básnické kredo:

DO YOU HEAR IT? THAT SO SOFTLY SPOKEN LITTLE VOICE,

THAT VOICE INSIDE THAT TRIES TO HELP WHEN YOU ARE FACED WITH CHOICE

SOMETIMES YOU WILL LISTEN, SOMETIMES YOU MAY IGNORE

SOMETIMES YOU CHOSE WELL, SOMETIMES YOUR CHOICE WAS POOR,

THAT LITTLE VOICE REACHING TO YOU FROM THE HEART OF YOUR HEART

IT IS THE ANGEL IN US ALL, THAT GOT PUT THERE AT THE VERY START

FROM THE MOMENT YOU VERE CREATED BY THOSE VOVERS MAKING LOVE

FOR YOU TO HAVE PERSONAL AD DIRECT LINE TO THE GOOD LORD UP ABOVE!

atd.

A na chodníku Oxford Street vytváří mladý sochař z písku kojící vlčici...  

U Oxford Circus rapující parta černých mladíků předvádí své akrobatické kousky...

A na každém druhém rohu předvádí mladé zpěvačky své pěvecké umění...

A na hlavních tazích jsou muži a ženy celí zlatí, stříbrní, černí, princezny i vrahouni a vůbec podivíní, kteří bez hlesu a pohybu připomínají sochy a ochotně se s vámi vyfotí, zvlášť když přidáte třebas uspořenou libru...

A nejedna žena či muž sedí někde ve výklenku nebo u zdi a hraje na harmoniku, housle nebo třeba klarinet.

A tak si říkám, proč vlastně se smí takovéhle věci dělat v nějakém Londýně, nejspíš bez zvláštního omezení, a proč musí mít Praha přitroublou omezující vyhlášku ve stylu: "Komu Bůh dal úřad, tomu dal i rozum."

GB 4. Londýn - Ach ty vlysy

Co je fascinující na mnoha zemích západního světa a jmenovitě v Anglii a Spojených státech, to je míra v jaké jednotlivci nebo firmy nejen vytvářejí jejich bohatství hmotné, ale podporují a spoluvytvářejí oblast nazývanou kultura. Vloni jsem o tom psal v souvislosti s New Yorkem. Ale první kulturní institucí tohoto typu, která je současně jednou z nejvýznamnějších na světě, je Britské muzeum.

Podnět k jejímu založení dal Hans Sloan (1660-1753), mimo jiné tajemník učené společnosti Royal Society a hlavně doktor mediciny, který léčil tři britské vladaře, a manžel majitelky třtinových plantáží na Jamajce. To vše dohromady mu umožnilo, aby za svůj dlouhý život vytvořil obrovskou sbírku knih, listin a kuriozit, celkem 71 000 položek, již odkázal národu. Ovšem za předpokladu, že parlament zaplatí exekutorům jeho nemalé dluhy, které však byly v porovnání s hodnotou sbírky zanedbatelné. Parlament tuto transakci akceptoval a současně v roce 1753 vytvořil instituci British Museum, která měla sbírku spravovat. To roku 1759 koupilo objekt, kde část sbírek zpřístupnila bezplatně veřejnosti. Palác zvaný Montagu House se nacházel na místě dnešního muzea, zůstala po něm jen Montague Street, a byl zbourán roku 1840, aby na jeho místě vyrostl objekt nový. Sbírky utěšeně rostly dary i nákupy a tak dnes British Museum se 7 miliony exponátů a téměř 7 miliony návštěvníků ročně patří mezi největší na světě.

British Museum (1857)

V roce 1881 byla zpřístupněna přírodovědná expozice v nové budově Natural History Museum, které je od roku 1963 na BM zcela nezávislé, stejně jako se v roce 1973 od Britského muzea oddělila jako nezávislá instituce British Library, jež uvolnila prostory v centrální budově v roce 1997.

British Library (1997)

Po odstěhování Britské knihovny bylo upraveno vnitřní nádvoří muzea. Velká dvorana Alžběty II. byla otevřena v prosinci 2000 a je největším zastřešeným prostorem v Evropě tvořeným 1656 skleněných panelů.V centru velké dvorany se nachází čítárna uvolněná Britskou knihovnou.

zastřešené nádvoří Britského muzea s čítárnou (2000)

Přestože má muzeum spoustu oddělení a exponátů, pro mne, a možná nejen pro mne, jsou jeho jádrem vlysy pocházející z athénského chrámu Parthenon. Ten byl vybudován v 5. století př.n.l. na vrcholu Akropole a později sloužil jako chrám křesťanský a ještě později, když se území Řecka stalo součástí Osmanském říše, byl přeměněn v mešitu. Každý z uživatelů chrám přizpůsobil svým potřebám a přitom ho částečně poškodil, ale největší ránu dostal v roce 1687, kdy turecká posádka obléhaného města přeměnila chrám v prachárnu a benátští obléhatelé ji zasáhli střelbou z děl.

Původní výzdoba, která přežila křesťanský chrám a mešitu, byla zčásti poškozena, zčásti zůstala na místě. V roce 1799 se stal velvyslancem britské koruny v Konstantinopoli 33letý Thomas Bruce, 7. hrabě z Elginu, který získal povolení ke katalogizaci, vykopávkám a opravám památek na Akropoli. A údajně také oprávnění si něco odvézt poté, co se ukázal skutečný rozsah poškození. Což bvývá zpochybňováno, protože originál povolení se ztratil. Faktem však je, že odvezl zhruba polovinu vlysů a další artefakty z Akropole i dalších míst v Řecku. Vlastně ne on, ale jeho lidé, on sám se prací ve vzdálených Athénách neúčastnil. Loď ovšem asi 200 km od Athén ztroskotala a trvalo další 3 roky, než byl náklad vyloven a dopraven do Elginova skotského sídla.  V Londýně se však strhl spor, řada lidí, m.j. excentrický lord Byron, považovala Elginovo jednání za sprostou loupež, a teprve po očištění Elgina zakoupila britská vláda sbírku a předala ji Britskému museu. Částka, kterou Elgin obdržel však byla zřetelně nižší než náklady s celou akcí spojené, takže i zde šlo o svého druhu charitu za cenu osobního bankrotu.

Na vlysy se přichází zdarma dívat lidé z celého světa, všech ras, náboženství a IQ a zírají. Žasnou o to víc, že tyto artefakty vznikly v období vlády Periklovy, kdy v Athénách panovalo relativně krátké, leč i z hlediska světových dějin významné období athénské demokracie.

Tím ovšem příběh nekončí. O vlysy se už řadu let, vlastně od vzniku moderního řeckého státu ve 30. letech 19. století hlásilo Řecko. Zdá se však, že vloni byl alespoň na určitou dobu spor uzavřen, když řecká vláda uznala, že Britské muzeum je zákonným vlastníkem Elginovy sbírky. Došlo k tomu poté, co tým londýnských právníků v čele s Amal Clooney, britskou právničkou libanonského původu a manželkou politického aktivisty a herce George Clooney, které levicová řecká vláda najala, aby hájili její zájmy v mezinárodním sporu, došel k závěru, že naděje na úspěch je pouze 15 %. Nejspíš rozumné řešení, protože v opačném případě bychom si třeba za asyrskými památkami museli zajet do válkou zmítaného Iráku. A národopisné muzeum by vrátilo kroje na Slovácko. Jen mi není jasné, kdo by obhajoval zájmy Siouxů ve sporu s Náprstkovým muzeem.

Juliette jako zlý sen

Tak jsem opravdu napjatě čekal na celkově čtvrté [1] nastudování opery Juliette Bohuslava Martinů z roku 1938 na scéně pražského Národního divadla a věřil, že toto potvrdí stoupající trend své produkce. Bohužel není každý den posvícení, tudíž jsem se dočkal opaku. Nemohu říct, že zpěváci by nebyli kvalitní, i když si dovedu představit typově podstatně vhodnější Juliette, než je Alžběta Poláčková. I hudební nastudování mi připadalo velmi dobré. Ale očekával jsem režijní pojetí zdůrazňující lyrickou lehkost a nadhled odpovídající surrealistickému duchu libreta a to jsem nenašel. Bezpochyby je to těžké, není to hra, kde přišel, viděl, zvítězil, ale jiné inscenace oper Bohuslava Martinů z poslední doby jako třeba plzeňský Voják a tanečnice nebo ostravská Tři přání, o brněnských Mariích ani nemluvě, atmosféru odpovídající autorovi a době nepostrádaly. Někomu se to může líbit, někomu to stačí, já jsem zklamán, protože navíc jsem v inscenaci neviděl ani jiné nosné pojetí jednoho z nejlepších děl Martinů, které se nastuduje tak jednou za generaci. Tím pádem toto nemastné neslané představení bude pro celou jednu generaci symbolizovat skladatele jako nemastného neslaného operního skladatele. A tím Martinů rozhodně nebyl. Nezažil jsem, aby o přestávce druhého vystoupení premiérové sestavy odešlo z divadla tolik návštěvníků. A nebyli to nějací cizinci, co do divadla zabloudili, ale lidé, kteří na tuto operu šli zcela cíleně a udělali si čas i na dramaturgické povídání před představením. Je to promarněná příležitost, škoda té velké práce všech kolem inscenace.

Takhle se 28. března 2016 děkovali Peter Berger (uprostřed) vpravo od něj Michaela Kapustová
a Alžběta Vomáčková, vlevo Alžběta Poláčková a Jaroslav Kyzlink

Musím tak počkat na červen ve Staatsoper im Schiller Theater. Věřím, že Magdaléna Kožená a Rolando Villazón v režii Clause Gutha ukážou víc. I proto stále vnímám jako skvělou skutečnost, že mi k tomu stačí totéž jako k cestě na představení do Brna. Prostě koupit si lístek na vlak a do divadla, jet, zhlédnout představení a nikdo mě nemůže oblbnout sebemoudřejšími řečmi o umění.

Bohuslav Martinů: Juliette
Národní divadlo Praha

Autor libreta: Bohuslav Martinů
Hudební nastudování: Jaroslav Kyzlink
Dirigent: Jaroslav Kyzlink
Režie: Zuzana Gilhuus
Scéna: Zuzana Gilhuus
Kostýmy: Tomáš Kypta
Choreografie: Radim Vizváry
Dramaturgie: Beno Blachut

28. března 16:00, 3. představení
Juliette: Alžběta Poláčková
Michel: Peter Berger
Komisař / Listonoš / Lesní hlídač / Strojvedoucí: Ondřej Koplík
Úředník: Petr Levíček
Starý Arab / Trestanec: Luděk Vele
Malý Arab / Poslíček: Michaela Kapustová
Hadač: Alžběta Vomáčková
Muž v okně / Obchodník se vzpomínkami: Vladimír Chmelo
Dále zpívali a hráli: Marek Gurbal, Lucie Hájková, Yvona Škvárová, Jam Šťáva, Ivan Kusnjer, Michal Bragagnola a Milan Stehlík
Sbor a Orchestr Národního divadla

-------------------------------------------
[1] Je mi známo, že v roce 2000 zde 3x vystoupil Poutneyho soubor Opery Nord v Leedsu

Jaro vtrhlo do koncertních síní

Uprostřed Velikonoc vtrhlo do Čech jaro. A nejen pokud jde o počasí. Také v Rudolfinu dozněl Handelův Mesiáš a Dvořákova Stabat Mater a zazněla jarní hudba. Za PKF přijel z Frankfurtu její bývalý šéfdirigent Jakub Hrůša a skoro jí vrátil onu atmosféru společného hledání a objevování nejlepšího tvaru muziky, kterou spolu tvoří. Začalo to Rousselovou Malou suitou, kde v první části flétna štěbetá jak ptáci.

Jakub Hrůša a Ivo Kahánek

Druhé číslo programu byl snový klavírní koncert č. 2, který Chopin napsal ve 20 letech. Ten je ovšem hlavně exhibicí klavíristovy virtuozity, při níž orchestr spíš přihlíží a přihrává. A protože je koncert plně zasazen do romantiky (Beethoven byl 3 roky po smrti a Schubert dva), stylově se mi vybavoval průhled parkem v Pavlovsku v kombinaci s Puškinem a jistý běloruský Polák s romanticky rozervanou a vodkou otevřenou duší, který ve vlaku z Moskvy do Paříže tvrdil už za Brestem, že má v Polsku dva zámky a do žádné Paříže vlastně nechce, jen zpátky za Táňočkou. Ivo Kahánek, nejspíš nejcharismatičtější z mladších českých klavíristů hrál výborně, což se od něj očekávalo. "Ivo Kahánek je v první řadě vynikající pianista a velice speciální osobnost" řekl o něm Simon Rattle. V předchozích měsících skvěle vedl komorní řadu Dvořákovy Prahy, absolvoval japonské turné, hrál v Německu, Číně a řadu koncertů doma.

A po přestávce přišel vrchol večera, tři třináctiminutové Dvořákovy rapsodie, a z nich především ta první v D dur. Virtuózní, zpěvná, skvělá instrumentace, nadšeně zahrané. To je poloha, která orchestru i dirigentovi zřejmě naprosto sedne. Ostatně společné CD s Dvořákovými skladbami vydali již na počátku Hrůšova působení u orchestru, vloni v září vyšlo CD s jejich společnou nahrávkou Dvořákova violoncellového koncertu a minulý měsíc pět Dvořákových předeher.

Jakub Hrůša sice na konci minulé sezóny od PKF odešel, ale pokračuje dál v impozantní kariéře. Nejen že se stal hudebním ředitelem Bamberských symfoniků, stálým hostujícím dirigentem České filharmonie a k tomu absolvoval vystoupení s londýnským Philharmonia Orchestra, amsterdamským Royal Concertgebouw Orchestra, Orchestra Filarmonica della Scala, Los Angeles Philharmonic atd. Po dubnovém nastudování Dvořákovy Rusalky v Paříži následovala v prosinci Janáčkova Věc Makropulos ve Wiener Staatsoper, v tomto měsící Pucciniho Trittico v Opeře Frankfurt, odkud si mezi dvěma představeními odskočil na tento koncert s PKF a příští týden podobně s Českou filharmonií.  A v létě ho čeká Liška Bystrouška v Glyndebourne.

Je skvělý pocit patřit tak trochu k těmto perspektivním muzikantům, byť jen jako posluchač či občan. A to už se klube nová dirigentská hvězda 24letý Jiří Rožeň, asistent šéfdirigenta BBC Scottish Symphony Orchestra, který s PKF vystoupí na Pražském jaru. Po této stránce mi připadá rozložení sil na frontě v pořádku. Jen si nejsem tak docela jist, jak PKF do budoucna obstojí v nelítostné tlačenici u peněženek státních a polostátních sponzorů. Na druhou stranu v Číně hrála už před 3 roky...


Jakub, Ivo a Chopin
6. koncert orchestrálního cyklu A
Rudolfinum, 27. března 2016, 19:30

PKF, Ivo Kahánek (klavír), Jakub Hrůša

Albert Roussel: Malá suita pro orchestr op. 39
Fryderyk Chopin: Koncert pro klavír a orchestr  č. 2 f moll, op. 21
Antonín Dvořák: Slovanské rapsodie (č. 1–3) op. 45 (souborné provedení)

GB 1. Brány Londýna

Středověk měl své přednosti. Dokonce ještě v 19. století měla mnohá města brány, které se na noc zavíraly, aby zlotřilí lapkové a nestydaté helmbrechtnice nemohli řádit v temných uličkách. Těmi branami navíc projížděly jen koňské povozy, zatímco dnes je způsobů jak vstoupit do města daleko víc. S trochou velkorysosti se však dají za brány měst považovat nádraží a letiště. Takový Londýn s 8,5 miliony obyvatel má velká letiště hned čtyři: Heathrow (22 km od středu Londýna, 74 mil. cestujících ročně), Gatwick (46 km na jih, 32 mil. cestujících), Stansted (48 km na severovýchod, 22 mil.), Luton (56 km na sever, 7 mil. cestujících). Praha pro srovnání stagnuje okolo 12 mil. cestujících, což ovšem není na 1 milion obyvatel zas tak málo.

Protože z Česka létají na Heathrow jen British Airlines, některé další společnosti na Gatwick a výhodné spoje low cost neboli nízkonákladových společností Ryanair a Easyjet na Stansted, octl jsem se na tom posledním i já. Po rychlé elektronické kontrole pasů v Praze, stále důkladnější bezpečnostní kontrole a letu, který trvá zhruba 100-110 minut, je vstup touto bránou do Anglie jednoduchý. Elektronická kontrola pasů je opět rychlá, zavazadlo z nákladového prostoru jsou dodáno promptně. Mimochodem letiště Stansted postavila za 2. světové války americká armáda a odtud byla vedena letecká podpora invaze do Normandie.

Dostat se z této vnější brány Londýna do necelých 50 km vzdáleného centra hlavního města lze speciálními autobusy, které jezdí každých 15 minut nebo vlakem Stansted Express. Autobusy jedou déle a zajíždí na několik míst v centru, nejzápadněji k Marble Arch na konci Oxford Street a začátku Hyde parku. Cesta vlakem je pohodlnější, rychlejší a zajímavější. Ovšem ceny nejsou zrovna mírné. Jednosměrná jízdenka stojí 19 Ł, nejvýhodnější zpáteční pro 2 osoby pak 11 Ł, autobus je o poznání lacinější. Nástupiště vlaku je pod odbavovací halou a první překvapení je, že zřízenec jízdenku zakoupenou přes internet ani neprohlédne a projdeme dovnitř. Na vyplnění kolonek kdy a odkud se jelo, které jsou na jízdence předtištěny, si nevzpomněl ani náhodou.

Z pohodlného vlaku lze sledovat krajinu, kterou se od severu blíží k Londýnu. Jsou tam zvlněná místa a rozblácené louky pod nimi, jen ovce chybí, ale hlavně spousta vodních ploch s upravenými trávníky a klubovými domky kolem nebo jen tak obklopených divokými křovinami, které ještě blížící se jaro neobdařilo zelení, i vyvýšené toky s břehy vyztuženými kládami nebo fošnami, s přístavišti lodí úplně jiného typu než ve Středomoří, nebo třeba i v Holandsku. Jsou to takové bytelné neohrabané lodě, dříči, kteří vydrží ledacos, i vraždit by se tam mohlo. Jak se blížíme k Londýnu, objevují se obydlí. Nejprve takové ty úhledné, maličké domečky jako pro trpaslíky, pak skladové objekty, průmysl, větší domečky, domy a nakonec po 47 minutách druhá brána Londýna - nádraží Liverpool Street. kde je i stejnojmenná stanice metra. A ne ledajaká. A u východu zase nikoho nezajímají jízdenky z internetu, přestože ostatní bez platného dokladu z nástupiště nevypustí.

Liverpool Street Station neleží na té úplně první západo-východní trase londýnského metra, která spojovala londýnská nádraží severně od centra, do provozu byla uvedena o 12 let později roku 1875. Zažila tak pionýrské časy parních lokomotiv v podzemních tunelech, kdy se městská správa zdráhala povolovat odvětrávací šachty, kterými by unikaly kouř a pára, neb by to plašilo koně. Ale i to je dávno zapomenuto, celé londýnské metro bylo po roce 1905 rychle elektrifikováno.

Co však našince překvapí dnes je, že před vchodem do elegantního nádraží najde skupinovou plastiku a na zdi desku konstatující, že toto místo se nazývá Náměstí naděje podle převážně židovských dětí z Německa, Rakouska, Polska a Československa, které Anglie začala přijímat po Křišťálové noci, úděsném protižidovském pogromu zorganizovaném ve Velkoněmecké říši nacisty 6 týdnů poté, co byla v září 1938 podepsána Mnichovská smlouva. Když nacisté napadli 1. září 1939 Polsko a Anglie s Francií jim vyhlásily válku, transporty skončily, Díky rozsáhlé iniciativě britských občanů bylo téměř 10 000 děti zachráněno před smrtí v nacistických lágrech. A jedním z těch zachránců byl i Nicholas Winton, který se podílel na organizaci transportů celkem 669 dětí z Prahy mezi 14. březnem a 2. srpnem 1939. Poslední vlak se 250 dětmi vypravený z Prahy 3. září 1939 byl vrácen.

Autorem plastiky na Hope Square je v Německu narozený (1929) izraelský sochař Frank Meisler, který byl jedním z oněch 10 000 zachráněných dětí a vyrostl v Anglii. Podobné skulptury má také před nádražím v polském Gdansku a berlínském na Friedrichstrasse.

A tak jsem se v té mé bráně do Londýna sešel docela překvapivě se 669 krajany, což mi připadá smysluplnější, než vzpomínat třeba na Mnichovskou smlouvu.

GB 2. Plinthy na Trafouši

Vlastně to začalo tímhle podivným koněm:

Vidět ho lze na Trafalgar Square, nejspíš nejznámějším londýnském náměstí. A nejen v Anglii, ale i za Kanálem, pročež kdysi dávno se Václavskému náměstí v Praze říkalo Trafouš a ten se dokonce dostal do písní: "Jak tak stojím na Trafouši na rohu, šláp mi jeden pásek rovnou na nohu, venku prší já mám nohu bolavou, jak mě kluci do tý Boule [1] dostanou" nebo "Ruce v kapsách, jezdecký krok zkouší, maďarama [2] trsá po Trafouši." Přestože jiné písně zmiňují další slavná londýnská místa, třeba: "Goodbye, Piccadilly, Farewell, Leicester Square!", nekomplikujme to a zůstaňme u Trafalgarského náměstí.

Uprostřed něj stojí 44 m vysoký sloup a na jeho vrcholu 5,5m socha admirála Nelsona, kteréžto rozměry svědčí o tom, že to nebyl jen tak nějaký admirál. Tenhle se proslavil především tím, že ač mu chybělo jedno oko a měl dřevěnou zubní protézu, odloudil Williamu Hamiltonovi, starému britskému velvyslanci v Neapoli, mladou a krásnou manželku. Ale to hlavní, čím je dodnes slavný, bylo, že jako velitel britského loďstva porazil v roce 1805 nedaleko mysu Trafalgar na jihu Španělska spojené loďstvo francouzsko-španělské, což mělo řadu následků. Ten bezprostřední byl, že vyvrátil všechna pravidla vedení námořních bitev, kdy dvě souběžné řady plavidel po sobě střílely a kdo měl lepší kanóny ten vyhrál. Nelson si to s velitelskou lodí namířil kolmo proti nepřátelské flotile a vnesl takový zmatek do jejích řad, že loďstvo britské koruny vyhrálo, on sám však přitom zahynul. Zakonzervován v sudu brandy pak byl doručen do Anglie a tam vyhlášen národním hrdinou. Británie se díky tomu stala na dlouhá desetiletí vládkyní moří a oceánů, což bylo jednou z příčin jejího bohatství v době viktoriánské, a lady Hamiltonová propadla alkoholu. A uprostřed náměstí, které po něm bylo pojmenováno, a kde kdysi stála Admiralita a stáje, byl v roce 1843 vztyčen Nelsonův sloup, později doplněný čtyřmi bronzovými lvy. Ty autor kvůli věrnosti modeloval podle chcíplého lva dodaného londýnskou ZOO, jenž však začal zahnívat a musel být zlikvidován, takže některé partie prý nejsou dost věrně vymodelovány. Pak jsou na náměstí dvě kašny a v jeho rozích byly vybudovány čtyři mohutné sokly, určené pro sochy významných britských osobností. Jezdecká socha krále George IV. a, sochy generálů Charlese Napiera a Henry Havelocka zdobí 3 z nich. Na zvěčnění dalšího krále Williama IV. se celých 150 let nenašly peníze.

A tímto poněkud rozvleklým historickým exkurzem se dostávám zpátky k tomu, proč to celé vlastně vyprávím. Chci totiž poukázat na váhu, kterou tato místa mají a význam toho, co se stalo s prázdným čtvrtým soklem neboli plinthem. Koncem minulého století se totiž objevilo řešení - udělat ze soklu permanentní výstavu současného sochařství. Vývoj toho, co se na čtvrtém plinthu objevilo je poučný a příznačný.

Za 17 let se tam vystřídalo 10 sochařských výtvorů. Tím prvním artefaktem byla socha Ecce Homo Marca Wallingera znázorňující Krista v pouze životní velikosti, vzhledem k rozměrům podstavce vlastně neúměrně malého, a s korunou z ostnatého drátu na hlavě. Bývá interpretována jako poukaz na zkreslenou představu o velikosti člověka.

Mezi dalšími exponáty byly na příklad:

Mac Plynn: Alison Lapper Pregnant (2005)

Michael Elmgreen and Ingar Dragset: Powerless Structures, Fig. 101 (2012)

Katharina Fritsch: Hahn/Cock (2013)

Konečně v březnu 2015 odhalil svérázný londýnský starosta Boris Johnson na čtvrtém soklu sochu Darovaný kůň od Hanse Haacke. Zatímco všeobecně je socha vnímána jako drsná kritika kapitalismu a zničujícího působení trhu - po mašli na noze běhají burzovní zprávy, Johnson ji s humorem sobě vlastním pojal zcela jinak.

"V této skvělé trubkovité konstrukci vidíme symbol životně důležité infrastruktury. Potrubí, které musí běžet pod povrchem každého velkého a krásného města. Díky našemu ministrovi financí byla tato konstrukce obdařena fantastickými investicemi... které hrají roli v největším ekonomickém zotavení, jež toto město kdy vidělo, a které je hnací sílou ekonomiky Spojeného království a vlastně i evropské." Do voleb zbývaly dva měsíce. Pak se obrátil k autorovo díla a řekl: "Doufám, že sdílíte mou uměleckou interpretaci".

Ovšem ani úvahy o definitivním osazení podstavce neskončily v koši. Nejčastěji se objevují jména Margaret Thatcherové, současné královny Alžběty II. a Wallis Simpsonové. To byla ta dvakrát rozvedená žena, kvůli níž se vzdal Edward VIII. britského trůnu. A právě za to by jí měl být pomníkem vyjádřen vděk, neboť jen díky ní byl z trůnu odstraněn příznivec nacismu.

Mám za to, že je skvělé, jestliže nějaká země je tak silně zakořeněná, že si může dělat legraci sama ze sebe jaksi shora, aniž by se bála, že ji to vyvrátí. Jako když královna sehrála žertovnou scénku při zahájení olympiády 2012. Nebo když na tento ctihodný trafalgarský sokl postaví svůj antisymbol. A rozhodně mi to připadá stylovější, než když prezident láme konvence a zakládá novou tradici opileckými obrazy u korunovačních klenotů.


-----------------------------------------------------
 [1] Boule - taneční kavárna Alfa, kdysi Boulevard v pasáži U Stýblů na Václavském náměstí
 [2] maďary - polobotky se silnou podrážkou a prošívanými okraji

GB 3. Hudební zvuky Londýna

Bylo to sice náročné, ale během krátké návštěvy Londýna se mi podařilo nahlédnout hned třikrát pod pokličku londýnské hudební scény. Věhlasný muzikál Les Misérables v Queen´s Theatre, nádherný balet Giselle v Covent Garden a posléze show-estráda z klasické hudby v Royal Albert Hall nazvaná "Classical Spectacular". Ale po řadě.

Původně francouzský muzikál Alaina Boublila a Claude-Michel Schönberga Les Misérables (1980) je zdramatizovaná verze románového příběhu bývalého galejníka Jeana Valjeana, který napsal Victor Hugo a vydal ho v roce 1862 tiskem. Dostal i řadu filmových podob pyšnících se zvučnými jmény interpretů, asi nejslavnější z nich je ta s Jeanem Gabinem z roku 1958. Zhudebněná verze je podle někoho nejlepší muzikál vůbec, podle jiných až padesátý, což je však v podstatě jedno, protože důležité je, že od premiéry anglické verze v roce 1985 se hraje v Londýně bez přerušení, posledních 13 let v Queen´s Theatre, a je nejdéle nepřetržitě uváděným muzikálem vůbec.

Nejsem bezvýhradným příznivcem tohoto žánru, i když dvě představení mne už ohromila - před pár lety West Side Story v berlínské Deutsche Oper a vloni Chicago na Broadway. Jednak fantastická a strhující džezující muzika, jednak absolutní profesionalita všeho, co bylo vidět a slyšet. Mimochodem v květnu hraje a zpívá Marii na velikonočním festivalu v Salzburgu Cecilia Bartoli. Mimořádně odvážné v 50 letech, ale zpívající a tančící ředitelka festivalu nese kůži na trh bez bázně a hany.

exteriér Queen´s Theatre

 Queen´s Theatre postavené na počátku minulého století uvnitř neoslňuje elegancí a jeho zázemí včetně šatny je pro 1200 diváků poněkud stísněné a omšelé, takže většina návštěvníků má kabát na kolenou nebo kolem ramen. Nikdo se nad tím nepozastavuje, ostatně to není žádná velká kulturní událost, ale jen skvělá zábava pro vstřícně naladěné publikum. 

interiér Queen´s Theatre

Při návštěvě třeba pražského Národního divadla nebo Rudolfina pak tito lidé považují za šikanu, jsou-li uvaděčkami hnáni do šatny. Nicméně i toto představení je do největších detailů naprosto dokonale a maximálně profesionálně nastudované. Dokonce až tak, že občas to vyvolává pocit jistého odlidštění. Jenomže ty poněkud sentimentální hity jako "I dreamed a dream" (... but the tigers come at night with their voices soft as thunder...), “Bring Him Home”, “One Day More” nebo “On My Own”, které člověk zná a má je v uších, aniž by se o to snažil, ho chtě nechtě vtáhnou a je jejich. Prostě je to skvěle napsané, skvěle udělané a stojí za to představení navštívit.

Les Miserables
Queen´s Theatre
18. března 2016, 19:30

Osoby a obsazení

Jean Valjean PETER LOCKYER

Javert JEREMY SECOMB

Fantine PATRICE TIPOKI

Thénardier PHIL DANIELS

Madame Thénardier KATY SECOMBE

Eponine DANIELLE HOPE

Cosette ZOË DOANO

Enjolras BRADLEY JADEN

Marius CRAIG MATHER

Covent Garden je pojem, Royal Opera House je pojem, Royal Ballet je další pojem a Giselle je jeden z nejpůvabnějších romantických baletů a jeho choreografie je klasika klasiky. K baletu samotnému v provedení jednoho z nejlepších baletních souborů na světě, který disponuje téměř 90 tanečníky, a má vynikající tradici skvělých choreografií a slavných interpretů, proto není co dodat. Výkon nemůže být jiný než bezvadný, a to nejen tanečníků, ale i orchestru a dirigenta. Co snad trochu překvapí je opulentní realistická scéna a podobné kostýmy, a také to, že zhrzená Giselle nezemře žalem, ale probodne se mečem, což obojí je ovšem v podstatě druhořadé. 

Divadlo samotné, tedy budova s hledištěm co do počtu sedadel srovnatelným s pražským Národním divadlem, vlastně není vizuálně až tak mimořádné, ale mezi původní budovu a navazující objekt je zabudována prosklená konstrukce s restaurační halou nahoře a vchodem z náměstí Covent Garden, pokladnami a šatnou dole. Imponující je ovšem královský znak nad jevištěm a plastiky osobností s divadlem spojených v chodbě obepínající přízemní část jeviště.

opona s královským erbem nahoře

Paul Hamlyn Hall Champagne Bar - hlavní občerstvovací prostor;

místo a přestávkové občerstvení lze objednat až 3 dny předem

Iana Salenko (Giselle) a Steven McRae se děkují

Giselle (balet)

19. února 2016 ve 12:30
Royal Opera House Covent Garden

Choreografie: Marius Petipa podle Jeana Coralli a Julese Perrota
Hudba: Adolphe Adam, úprava Joseph Horovitz
Scénář: Théophile Gautier podle Heinricha Heine
Režie: Peter Wright
Další choreografie: Peter Wright
Scéna: John Macfarlane
Původní osvětlení: Jennifer Tipton
Upravené osvětlení: David Finn

Dirigent: Barry Wordsworth
Koncertní mistr: Peter Manning
Orchestra of the Royal Opera House

Obsazení
Giselle: Iana Salenko (principal of Berlin State Ballet)
Albrecht: Steven McRae (principal of the Royal Ballet)
Hilarion: Valentino Zucchetti (first soloist of the Royal Ballet)
Myrtha, Queen of the Wilis: Helen Crawford (first soloist of the Royal Ballet)
Baletní soubor Royal Ballet

A nakonec show Classical Spectacular v Royal Albert Hall. V zásadě je to koncert-představení provedené s vkusem, i když na hraně. V obrovské hale pro 7000 diváků se konají jak seriózní koncerty včetně prestižního závěrečného koncertu PROMS, tak také boxerská či tenisová utkání. Akustika ovšem není nic moc. Ani vybavení není žádný výstřelek modernosti, v přízemí je však řada hojně navštívených barů pro diváky-pijáky.

Royal Albert Hall z roku 1871 pojme 7000 diváků

Před 19:30 nastupuje kapela, jejímž středem je pestrobarevná dechová sekce vojenské hudby elitní Household Cavalry. Dirigent John Rigby je uvítán velikým potleskem a ukáže se, že je také zdatným speakerem, což předvádí celý večer. A pak spustí hudba pádící gallop z předehry k Rossiniho Vilému Tellovi a ve stejném duchu večer pokračuje: Straussův valčík Na krásném modrém Dunaji, Ravelovo Bolero, píseň toreadora z Carmen, Chačaturjanův Šavlový tanec. Ale také Händel, Pucciniho Nessun Dorma a před závěrem známá Rule, Britannia. Tisíce lidí ji zpívali s sebou a mávali britskými vlaječkami, ve vlajce byl zahalen i zpěvák a obrovská vlajka se spustila podél varhan. Jásot. řev, potlesk, opakování poslední části. A pak Čajkovského Předehra 1812 se všemi efekty, o kterých skladatel snil. Z galerie stříleli vojáci v historických ruských uniformách z pušek, bouchaly granáty, ozývaly se rány z děla, ani ohňostroj nechyběl. Nekonečným potleskem si publikum vysloužilo přídavek v podobě kankánu z Offenbachovy operety "Orfeus v podsvětí" a tanečnice, jež vtrhly do hlediště, odhalovaly zadky. Pak teprve vše skončilo. Nepovznášelo to ducha k výšinám, ale publikum vytvořilo radostnou atmosféru. A pak to pestrá směs lidí od strejců z vesnic, kteří nastoupili do autobusů, přes solidní občany, co šli pěšky k metru, až po mládež, která možná vyrazila do centra, zmizela a antický amfiteátr přípomínající budova zhasla.

Classical Spectacular
Royal Albert Hall
19. března 2016, 19:30

Royal Philharmonic Orchestra
Royal Choral Society
Band of the Household Cavalry
John Rigby dirigent
Jeffrey Gwaltney tenor
Wyn Pencarreg baritone
Classical Spectacular Dancers
Muskets and Cannons of the Moscow Militia
Durham Marenghi lighting designer

Takže tři představení, tři nabité sály plné vstřícného publika, žádný nablýskaný luxus, 3 profesionální výkony, skvělý kontakt hlediště a jeviště. Nějaký závěr? Možná to o Anglii vypovídá víc než řeči politiků a politologů. Tohle je jedna z tváří země, které se rozpadlo imperium, přestože zvítězilo ve 2. světové válce. Proč to dokázala Anglie, zatímco Rusko podobným problémem ohrožuje celý svět?

Svět po bolševikovi

Tvrdím, že bolševik, ten zparchantělý plod křesťanství a kapitalismu, je minulostí, stejně jako spor bolševika s kapitalistou. Jak tedy vypadá planeta Země z mírného odstupu?

Svět islámu vře zmítán mnoha obrovskými rozpory. Ne jedné straně se v Turecku téměř dotýká demokracie, na straně druhé je absolutistická theokracie a na třetí mizející a se socialismem koketující úřední nevěrectví. Na jedné straně nesmírné bohatství a zlaté paláce a na druhé nezměrná bída utečeneckých lágrů. Na jedné straně šiité a na druhé straně sunité, kteří se navzájem vášnivě pobíjejí. Na jedné straně lidé, kteří získávají vzdělání v elitních školách Cambridge a Oxfordu, na druhé straně takoví, kteří jsou vzděláváni ve školách koránu medresách, Anachronické vnímáním světa prismatem koránu, které tyto školy vytváří ve vědomí svých žáků, je přitom podporováno a bráněno těmi, kdo disponují oním obrovským bohatstvím. To vše vyhřezá v kruté boje plné nenávisti dovnitř islámského světa a hledání nepřítele uvnitř i vně.

A pak je tady subkontinent Rusko. Země kulturně v zásadě evropská, včetně převažující křesťanské religiozity, se však metodami vládnutí a mentalitou mocenské elity pohybuje někde mezi středověkem a orientem. Dnešní Rusko je škaredá nevěsta s bohatým věnem, která věří, že by jí měl celý svět ležet u nohou, ale kromě evidentních loserů nemůže najít chlapa, který by se s ní třeba jen vyspal. Nejspíš proto, že se chová jako děvka. Evropu a Ameriku kvůli tomu s hořkostí nenávidí. Během posledních 100 let však Rusko zavraždilo desítky milionů svých občanů a je trvalým zdrojem obav a nejistoty pro své okolí.

Pestrobarevná rodina národů a nárůdků miniaturního evropského kontinentu na jedné straně počínaje renesancí nahromadila obrovské bohatství znalostí a artefaktů, a na straně druhé jen v minulém století porodila komunismus a nacismus a dvě světové války. A dnes se chová jako banda věčně pubertálních spratků, kteří pomlouvají své americké příbuzné, aby na ně současně spoléhala a dožadovala se jejich bezpečnostního deštníku roztaženého nad Evropou. A někteří z nich naopak koketují s mesaliancí páchnoucím svazkem s ruskou děvkou.

A Spojené státy americké, které před 230 lety založili zběhlí Evropané, jež se staly nejrozvinutější částí světa, v posledních 100 letech rozhodly vstupem do dvou světových válek o jejich výsledku ve prospěch demokracie a ne zcela nezištně pečují o Blízký Východ a Evropu. A dlouhodobě, přičemž dnes silněji než kdy dříve, ztrácí chuť nést dále toto břemeno na svých bedrech.

Vlastně jedinými stabilní oblasti ve světě se v tuto chvíli zdají být asijští obři - Čína a Indie. Ale je to pouhých 40 let, co skončil děsivý marasmus "velké proletářské kulturní revoluce", do které vehnal Čínu senilní šílenec - komunistický vládce Mao. Revoluce, která stála život statisíce lidí zavražděných Rudými gardami, nenávratně zničila významné kulturní dědictví a rozvrátila čínskou ekonomiku,

A co teď s tím. Dá se vůbec něco předpovědět? Samozřejmě že dá, problém je však v tom, že existují stovky variant toho, co může udělat každá ze strana hrajících o svou kuličku uválenou z těsta moci a bohatstvi a současně o osud lidstva. A jen při zpětném pohledu se zdá, že to, co se stalo, musel každý očekávat. Život je ve skutečnosti složitější, rozhodování je proces často iracionální a každý krok, jenž kterýkoli z velkých hráčů udělá, mění výchozí podmínky pro to, co bude následovat. Jedno se však dá odhadnout vždy. Jestliže se v zemi ustaví totalitní moc, její kroky nakonec povedou ke katastrofě, ať už v podobě vnitřního krachu nebo vnější agrese, která je sebeničivá.

Přestože západní svět jako celek se tomu brání jako anachronismu, evropský rozum říká, že dohodou mezi Spojenými státy, Evropou a Ruskem by šlo současný problém snadno vyřešit. Ale lze uzavřít dohodu s Ruskem, které je totalitní a postavené na lži a nenávisti? Které se dožaduje kontroly nad Evropou, rozpoutává nesmyslné války a vraždí lidi? Není jeho vůdce druhý Hitler nebo Stalin? Ruský establishment po takové dohodě evidentně touží a jeho svérázné kroky, kterými chce zvýšit svou váhu prostředky, které jeho soupeř vnímají jako nelegitimní, včetně vyhrožování jadernými zbraněmi, k tomu jakoby směřují. Ale není to ve skutečnosti tak, že tím možné řešení spíš oddalují? Vždyť jsou v tomto trojúhelníku evidentně nejslabším článkem, který si sotva může dlouhodobě poroučet. A při pohledu z druhé strany, je Donald Trump, který má v USA reálnou šanci stát se prezidentem, a který něco podobného navrhuje, osobou, jíž lze důvěřovat?

Je tady ovšem druhá varianta, spočívající ve sblížení USA a Číny nebo spíš vzájemně výhodné toleranci s tím, že kontrolu nad zbytkem světa by si mohli rozdělit, jmenovitě USA nad Evropou a Čína nad Ruskem.

Jedna věc mi však není ani trochu jasná. Podívejte se na tu tabulku

oblast	HPD (PPP)    mld. $	mil. obyvatel
USA	17,3	323
EU	18,6	508
Čína	18,0	1375
Rusko	3,6	147

Proč není politika Západu schopna eliminovat sice agresivní, ale z hlediska uvedených čísel málo významné Rusko? Jsme opravdu tak zdegenerovaní, že ocas může vrtět psem, nebo jen netrpěliví a vše vidíme, i díky masivní ruské propagandě, příliš dramaticky? Protože tomu nevěřím, považuji za možné, že Rusko neustojí novou studenou válku [1], kterou pyšně rozpoutalo, zaujme ve světě místo, které odpovídá jeho ekonomickému potenciálu, a Evropa bude konečně schopna řešit své i tak veliké problémy bez ohrožení z východu.

V každém případě však, s ohledem na chování lidstva po celou jeho historii, bude budoucnost jiná, než by si všichni přáli a rozhodně se nevrátí téměř idylická 90. léta 20. století nebo kterákoli jiná, jako se nevrátila minulost po překonání kterékoli z mnoha krizí 20. století.

[1] Toto jsem odposlechl 13.3.2016 na tvrain.ru: "V 90. letech se rodilo svobodné Rusko. Dnes jsme svědky a žijeme ve velké epoše rozpadu ruského imperia, v jehož nitru je ruská civilizace. Ale téma ruské svobody, svobodného Ruska nikam nezmizelo. Toto téma je v podzemí. A vrátí se, až znovu padne neživotaschopné, dinosaurovi podobné imperium, až ten dinosaurus znovu pojde. A těch 10 let ruské svobody ještě přinese své ovoce." (Viktor Šenderovič)

Jak moc vadí bolševik?

Celý absurdní systém bolševické moci, tak jak ho vymyslel Marx, vylepšil Lenin a k dokonalosti přivedl Stalin, byl postaven na pochybném tvrzení, že vládnout mají ti, kdo nic nemají, protože oni jsou tvůrci hodnot. A pro začátek si mají vzít co nejvíc z toho, co ti druzí za dlouhé generace nahromadili. Ale protože nemohou vládnout všichni současně, musí mít předvoj vyvolených, který povládne jejich jménem. Tím se staly komunistické strany. To je podle Marxových následovníků to pravé naplnění hesla "volnost, rovnost, bratrství."

Problém však byl v tom, že vyvolení kupodivu nejsou ti nejschopnější a ono to celé jaksi nefungovalo. Rozhodně hůř než u konkurence, která nadále ctila soukromé vlastnictví. Tak se předvoj soustředil alespoň na svou moc. Protože však víru časem ztratili mnozí z těch, kteří jako všeobecně uznávané autority pomáhali tu mocenskou kliku držet pohromadě, začala se stavba drolit. Nakonec došla i řada vyvolených k závěru, že je lepší mít peníze, protože to je konec konců také moc, a že demokracie, která to umožní, má tudíž své výhody.

Jenomže ta doba absolutní moci není tak vzdálená, aby se na ní zapomnělo. Navíc moc je velká čarodějka, která si vždycky najde své milence jako Sirény plavce. A tak přichází ti, kterým nestačí jen moc zprostředkovaná penězi, takže zatouží po moci přímé. Došli k tomu, že stačí nahromadit dostatečnou částku peněz. A za ně si pořídit prostředky, kterými lze ovlivnit vědomí lidí tak, aby se  té pofidérní demokracie dobrovolně vzdali.

Televize, noviny, internetové kanály. To vše je ke koupi. A také novináři, kteří naplní tato media obsahem. A na co mají lidi nalákat? Na moc a bohatství nových chlebodárců? Sotva. Ale na ohrožení vlastních jistot, na to, že je někdo jiný okrádá, to by šlo. A neokrádají je noví chlebodárci, nýbrž ti, koho si demokraticky zvolili, a z nichž někteří se nechali zkorumpovat. A pak je tady ještě rodná vlast. Vlast, která je po tisíciletí zdrojem našeho bezpečí, našich jistot. A co teprve vlast, kterou ohrožují staří nepřátelé z Evropy i noví přivandrovalci? Pak jsme všichni na stejné lodi, chudí i bohatí.

A také potřebujeme spojence. Mají to být země, kde se pěstuje demokracie? A které prosperují? To v žádném případě. Skuteční spojenci jsou ty země, jejichž vůdcové budují svou moc na podobných principech. Vlast, jako rodná matka, jejíž hruď nás nakrmí a ochrání před společnými nepřáteli. Před potřebou rozhodovat se a jednat. Před váhavými a těžkopádnými demokraciemi. Před Havlovými pohrobky.

Ale současně nám nic nebrání předstírat, že s těmi demokraciemi dál vyznáváme stejné principy, protože to se nosí. Oni nás stejně nehodí přes palubu, na to jsou moc bázliví a nerozhodní. Prostě demokrati.

A ten komunismus? To je jen době poplatná cesta k moci. Už nikdy se nevrátí, jeho doba je pryč. Kde jsou ti břídilští tajemníci v tesilových oblecích? My také ovládáme všechno a ještě nosíme hadry od Ultimate Bespoke a hodinky Patek, říkají si noví předsedové. Ale pomatenci, kteří tuhle víru vyznávají, ti se hodí. Vždyť prostředky, které znají, které pro ně ztělesňují komunismus, to jsou stejné prostředky, jako ty naše. Oni jsou loseři, ale když bude třeba, lze se na ně spolehnout. Takže v duchu demokratických tradic je rozhodně nebudeme ze společnosti vylučovat.

A Stalin v Rusku? To je přece ten efektivní manager, který udělal z Ruska velmoc, podsouvá Putin národu. A že byl komunista, že byl hladomor a teror? Byla taková doba, ostatně nikdo není dokonalý, že, i já mám tu partajní knížku schovanou, říká. Nicméně dnes je Stalin především symbol, mnoho jeho pamětníků už nežije, ale lidská paměť prý ve skutečnosti sahá přes 3 generace. A s tímhle vzorem se mohou poměřovat a obhajovat jím své jednání vládci současní a s odvoláním na něj používat i stejné metody. A o to jde, o lidi a o metody.

Ovšem toto všechno jsou svým způsobem problémy minulé, něco jako když se generálové připravují na minulou válku. Změny, které se na lidstvo valí, a rizika s tím spojená mají zcela jiné dimenze, ale o tom nejspíš jindy.

Opera Awards jde do finále

15. května budou vyhlášeny výsledky letošní "The International Opera Awards". Finalisté byli vybráni jury veedenou Johnem Allisonem, šéfredaktorem měsičníku Opera a hudebním kritikem The Daily Telegraph.

Finalisté v 19 kategoriích jsou následující:

CD (Operní recitál)
Diana Damrau: Fiamma del Belcanto, Warner
Ann Hallenberg: Agrippina, DHM
Bryan Hymel: Héroïque, Warner
Christiane Karg: Scene!, Berlin Classics
Matthew Rose: Arias for Benucci, Hyperion
Sonya Yoncheva: Paris, Mon Amour, Sony

CD (Celá opera) Brett Dean: Bliss, ABC Classics Donizetti: Les Martyrs, Opera Rara Handel: Partenope, Erato Nielsen: Maskarade, Dacapo Smetana: Dalibor, Onyx Verdi: Aida, Warner	Přístupnost Atlanta Opera Birmingham Opera Company English Touring Opera Monster in the Maze (Aix, Berlin, London) Opera Holland Park The Opera Platform
Sbor English National Opera Glyndebourne Komische Oper Metropolitan Opera MusicAeterna Opera Vlaanderen	Dirigent René Jacobs Vladimir Jurowski Gianandrea Noseda Carlo Rizzi Christian Thielemann Mark Wigglesworth
Výtvarník Michael Levine Vicki Mortimer Rebecca Ringst Heike Scheele Vita Tzykun Annemarie Woods	Režisér Kasper Holten Damiano Michieletto Katie Mitchell Laurent Pelly David Pountney Mariusz Treliński

DVD
Puccini: Manon Lescaut (The Royal Opera), Sony
Rameau: Les Indes galantes (Les Talens Lyriques), Alpha
Rimsky-Korsakov: The Tsar's Bride (Staatsoper Berlin), Bel Air
Strauss: Der Rosenkavalier (Glyndebourne), Opus Arte
Szymanowski: Król Roger (The Royal Opera), Opus Arte
Wagner: Tannhäuser (Bayreuth Festival), Opus Arte

Zpěvačka Anna Bonitatibus Mariella Devia Rosa Feola Christine Goerke Evelyn Herlitzius Anna Netrebko	Festival Aix-en-Provence Glyndebourne Grimeborn Ruhr Triennale Santa Fe Wexford
Zpěvák Javier Camarena Anthony Roth Costanzo Stéphane Degout Igor Golovatenko Gregory Kunde Henry Waddington	Nová inscenace Bellini: I Puritani, Welsh National Opera Berg: Wozzeck, Lyric Opera of Chicago Britten: Peter Grimes, Theater an der Wien Halévy: La Juive, Opera Vlaanderen Handel: Saul, Glyndebourne Mascagni/Leoncavallo:Cavalleria rusticana/Pagliacci,            Salzburg Easter Festival
Operní společnost Deutsche Oper Berlin Dutch National Opera Opera Philadelphia Polish National Opera Theater an der Wien Welsh National Opera	Cena čtenářů Danielle De Niese Joyce DiDonato Michael Fabiano Gerald Finley Juan Diego Flórez Dmitri Hvorostovsky Ermonela Jaho Eva-Maria Westbroek

Znovuobjevené dílo
Donizetti: Il furioso all’isola di San Domingo, English Touring Opera
Egk: Peer Gynt, Staatstheater Braunschweig
Mascagni: Guglielmo Ratcliff, Wexford Festival
Offenbach: Le Roi Carotte, Opéra de Lyon
Porpora: Il Germanico, Innsbrucker Festwochen der alten Musik
Tippett: The Ice Break, Birmingham Opera Company


Světová premiéra
Harrison Birtwistle: The Cure, Aldeburgh Festival
Pascal Dusapin: Penthesilea, La Monnaie
Hans Gefors: Notorious, Gothenburg Opera
Jennifer Higdon: Cold Mountain, Santa Fe Opera
Jimmy López: Bel Canto, Lyric Opera of Chicago
Kate Miller-Heidke: The Rabbits, Opera Australia and Barking Gecko, in association with West            Australian Opera, Perth International Arts Festival and Melbourne Festival

Mladý dirigent Bassem Akiki Matthew Aucoin Mirga Gražinyté-Tyla Christian Kluxen Giacomo Sagripanti Duncan Ward	Mladý režisér Fabio Ceresa Daisy Evans Max Hoehn Sjaron Minailo Eva-Maria Melbye Rafael Villalobos
Mladá zpěvačka Ekaterina Bakanova Aida Garifullina Asmik Grigorian Golda Schultz Nadine Sierra Nozuko Teto	Mladý zpěvák Michele Angelini Atalla Ayan Stanislas de Barbeyrac Ioan Hotea Gyula Orendt Fernando Javier Radó

Opolais Manon umí

Nejsou to ani 4 týdny, co jsem psal o Pucciniho Edgarovi s tím, že na pořádnou pecku si muselo publikum ještě pár let, tedy přesně 4, počkat. Já měl větší štěstí, protože jsem onu Pucciniho první pecku - Manon Lescaut z roku 1893 - viděl již 5. března. Sice v biografu, zato ve špičkovém obsazení a přímém přenosu z Metropolitní opery.

Režie představení, které mělo premiéru 13. února, je dílem osvědčeného Richarda Eyre (v Metropolitní jsou živé též jeho inscenace Werthera, Carmen, a Figarovy svatby) a hudebně ho nastudoval Fabio Luisi, stále šéfdirigent MET a současně hudební ředitel v Curychu a nově i ve Florencii. A v září 2013 dirigoval v Praze Verdiho Requiem. Děj Manon byl posunut do Francie za 2. světové války, což inscenaci nijak zvlášť neobohatilo ani nepoškodilo, nakonec pro mladší návštěvníky je to stejně daleko jako polovina 18. století. Ital Luisi vedl orchestr s citem, ostatně kdyby se narodil o nějakých 100 let dříve, byli s Puccinim nejen vrstevníci, ale i krajané. Skoro.

Hlavním magnetem inscenace je pozitivně působící Kristine Opolais, Lotyška, která vstoupila do velkooperního světa před 10 lety, definitivně se dostala do povědomí příznivců opery v roce 2010 Rusalkou v Mnichově,

Kristine Opolais jako Rusalka - Mnichov 2010

a v Metropolitní opeře se poprvé objevila před 3 roky v Pucciniho Rondine. Před 2 roky pak tamtéž získala obrovský respekt, když následující den po svém newyorském debutu v Madame Butterfly zaskočila v přímo přenášeném odpoledním představení Bohémy jako Mimi. Takže neabsolvovala ani středeční kamerovou zkoušku. Mně osobně to připadá nesmyslné a stejně jako analogická situace před několika lety s Danielle de Niese to připomíná spíš marketingový trik, ale budiž. V každém případě se díky tomu stala Opolais okamžitě velkou mediální hvězdou MET.

  

Srdceryvný příběh L’histoire du chevalier des Grieux et de Manon Lescaut, který v roce 1731 vydal tiskem jistý Abbé Prévost, ve své době známý též jako voják, řeholník, podvodník, překladatel a historik, se stal inspirací tvůrců v mnoha oborech umění. Opery, balet, filmy, v češtině stejnojmenné drama Vítězslava Nezvala plné romantiky. Možná nejznámější je Massenetova opera z roku 1884, ale pro Pucciniho průlomová Manon je dramatičtější a pěvecky náročnější. Opolais ji s obrovským úspěchem zpívala před 3 lety v londýnském ROH vedle Jonase Kaufmanna jako Des Grieuxe

Kristine Opolais (Manon) a Jonas Kaufmann (Des Grieux)

Royal Opera House Londýn 2014

a o rok později i v Mnichově. Také v Metropolitní měla zpívat dvojice Kaufmann - Opolais, avšak zpěvák, který je již delší dobu stíhán problémy zdravotními a citovými, se nedlouho před premiérou role vzdal, a na jeho místo nastoupil osvědčený operní matador a představitel dramatických milostných rolí v operách i vlastním životě Roberto Alagna.

Přesto 1. jednání, odehrávající se v nádražní kavárně v Němci okupovaném Amiensu za 2. světové války, působilo lehounce rozpačitým dojmem. Což je ovšem zákon dramatu, že začíná expozicí, kde se toho moc neděje, rozhodně ne dramatického. Ovšem děj i výkon obou protagonistů postupně gradoval a ve 4. jednání, kdy zůstávají na scéně sami a Manon umírá, byl strhující. A to jak herecky, tak i pěvecky, i když Alagna se občas nechal dramatičností situace strhnout na úkor zpěvu. Mně to nevadí, někdo by však v takové situaci mohl bučet. Ale nadšené obecenstvo jen tlesklo. Při děkovačce Alagna šel poděkovat nápovědě, což je hezké gesto s ohledem na 2 týdny, které měl údajně pro studium role k dispozici. Ale za ty další 3 od premiéry se možná mohl roli naučit.

Představením, jehož 2 přestávky umožnily vyslechnout kde koho od zpěváků, dirigenta a generálního ředitele až po krejčího, diváky provázela, jak je dobrým zvykem zpěvačka, tentokrát Deborah Voigt. Řekl bych, že z těch, kterým byla v poslední době tato role svěřena, je nejlepší. Je kompetentní, pohotová, dokonce i poněkud sucharského dirigenta rozpovídala. Trochu větší obvod těla zakamuflovaly vtipně navržené šaty.

Prostě perfektní přímý přenos se vším, co k němu patří. Skvělé výkony a zvuk, který nikde jinde není ke slyšení. Jinak to být ani nemůže, ale stejně je dobré si zajít do divadla na živé představení, kde nedokonalost zvuku může být víc než vyvážena chvěním lidských duší. Mimochodem, experti Googlu tvrdí, že do konce století budou lidské mozky doplněny chipy a s jejich pomocí se stanou součástí celosvětové mozkové sítě. Brrr. 

A ještě 2 civilní obrázky z MET, kde současně s Manon běží Figarova svatba:

hvězdy MET v civilu v MET bufetu (zleva): zpěvák Massimo Cavalletti (zpívá bratra Manon), dirigent Riccardo Frizza,

Kristine Opolais, Catherine Pisaroni (dcera Thomase Hamsona a manželka Luca P.), dirigent Marc Chichon

(manžel Eliny Garanča), zpěvák Luca Pisaroni

premiéra Manon, restaurace MET: Cristine Opolais, Catherine a Luca Pisaroni

(hrabě ve Figarově svatbě) a Richard Eyre (režisér Manon a Figarovy svatby)

A za 4 týdny bude příležitost vidět oba protagonisty znovu a opět v Pucciniho opeře, tentokrát Madame Butterfly z roku 1904. Nevím jak vy, já osobně si to ujít nenechám.

Giacomo Puccini: Manon Lescaut
Dirigent: Fabio Luisi
Režie: Richard Eyre
Scéna: Rob Howell
Kostýmy: Fotini Dimou
Světla: Peter Mumford
Choreografie: Sara Erde
The Metropolitan Opera Orchestra
(koprodukce Metropolitan Opera New York / Festival Baden-Baden)
Premiéra 12. února 2016 Metropolitan Opera House New York

Live: Met in HD 5. 3. 2016
Manon – Kristīne Opolais
Des Grieux – Roberto Alagna
Lescaut – Massimo Cavalletti
Geronte – Brindley Sherratt
Edmondo – Zach Borichevsky
Innkeeper – Philip Cokorinos
Solo Madrigalist – Virginie Verrez
Madrigalists – Maria D’Amato, Christina Thomson Anderson, Stephanie Chigas, Rosalie Sullivan
Dancing Master – Scott Scully
Solo Dancer – Martin Harvey
Sergeant – Brandon Cedel
Lamplighter – Andrew Bidlack
Captain – Richard Bernstein