Byl to pozoruhodný počin. Rok se připravoval symfonický orchestr pražské konzervatoře, aby zahrál na Pražském jaru ke 200. narozeninám školy Smetanovu Mou vlast. Duchovním vůdcem a dirigentem byl Jiří Bělohlávek, český muzikant současnosti no. 1 a od příštího roku šéf České filharmonie. Hráli prý samí studenti, jen jeden profesionál. Koncertní mistr (student) ale vystoupil s Youtube Symphony Orchestra v Carnegie Hall pod Michael Tilson Thomasem, což je tentýž, který diriguje 19. května San Francisko SO. Študenti hráli jak diví, někteří byli téměř blažení. I když nástroje byly nic moc, Bělohlávek prý dokonce našel violoncello, na které před půl stoletím cvičil, nadšení potíže překonalo. Nakonec byli všichni nadšeni, režisér přenosu si našel blond favoritku a ovace byly veliké, však tam měli i spolužáky. Duchaplní kritici pak Bělohlávka pomlouvali, že se chlubil cizím peřím. Nejspíš to byli ti, co tuší utrum, když před 20 lety v ČF zařídili, aby jí nešéfoval.
Zastavení druhé. (neděle 15. května)
Collegium 1704 hráli jako diví a bylo tam přesně to, o čem onehdá mluvil Jan Hrušínský v souvislosti s divadlem. Oni z toho hraní měli nezřízenou radost. A nejen cvok do staré hudby a šéf a dirigent Josef Luks, ale i ty houslistky a violoncellistka a další vyzařovali neskrývané potěšení a kývali se do rytmu Bachovy muziky jak jazzmani a sopránistka s chlapeckým hrudníkem vydávala krásné zvuky a všichni se pořád objímali a ona si šlapala na šaty. A obecenstvo bylo jiné, takové méně lpící na konvencích, takže tleskalo i tam, kde to není zvykem, aniž by to někomu vadilo. A pán v brýlích a s manželkou, co sedí z nějakého důvodu vždycky přede mnou, tak neměl tmavého motýla, ale bílého a slavnostně velikého. A bruneta v brýlích, co má stolek s programy proti výtahu, měla slavnostní kostým. A pán vedle si pořád četl jeden kratičký sloupek ve francouzských novinách. Podezírám ho, že francouzsky neuměl, i když je nedržel vzhůru nohama.
Pražské jaro potřetí. (úterý 17. května)
Co vinobraní pro opilce, to Pražské jaro pro vyznavače do-re-mi... V úterý jsem shlédl/vyslechl klavírní recitál Julijanny Avdějevové. A jestli jsem se otřel o ženský půvab italské zpěvačky z neděle, pak tato mladá dáma vyrazila proti svému i tak sporému ženství ve fraku, v němž připomínala sexuálně nevyhraněné umělkyně z berlínských kabaretů 30. let. Navíc po způsobu těch pravých ruských duší svou brilantní hru používala přednostně k zavlažování vyprahlých míst ve svém nitru. Teprve Niagara muziky v Lisztově úpravě předehry k Wagnerově Tannhauserovi jí poskytla prostor, aby toto hudební poselství donesla i k posluchačům a bylo to naprosto dokonalé. Při přídavcích se dokonce usmívala. V interview řekla ČT, že byla nadšena z publika i toho, jak bylo hezky vyprodáno.
Pražské jaro počtvrté (středa 18. května)
Konečně! Žádný umrněný symfonický orchestr, ale na 5 stovek instrumentalistů z ČF a NDR SO, sólo zpěváků a sboristů. Zpěváci prošlí předními operními jevišti světa a mezi nimi Simona Houda-Šaturová, dámy se žlábky mezi ňadry, pánové urostlí, dirigent asketický. A skladatel Gustav Mahler s 8. symfonií, neboli symfonií tisíců, který zemřel na den přesně před 100 lety. Kdyby nebe nebylo, museli bychom si ho vytvořit, aby se tahle vesmírná muzika měla čeho dotýkat a nevysublimovala někam mezi milióny cizích galaxií. Některým kritikům ovšem prostředí nepřipadalo pro 4200 návštěvníků dost kontemplativní. Na výhradu, že při premiéře jich nebylo o moc míň a konala se tudíž ve výstavní hale, reagovali konstatováním, že tenkrát to nevadilo, protože duchovně žili všichni. A hned ráno celý ten podnik nasedl do expresního vlaku Gustav Mahler, aby tuhle opulentní hudební hostinu nabídl v Německu.
Tam ostatně 12. září 1910 dirigoval autor premiéru. Pro 3000 návštěvníků z celého světa tenkrát hrálo a zpívalo dvakrát za sebou přes 1000 účinkujících. Dobové prameny říkají, že když ztichly tóny, strhla se po chvíli hrobového ticha bouře ovací, která trvala 1/2 hodiny. Teprve chlapecký sbor Mahlera zachránil, když ho obklopil, zasypal květy a jako ochranka vyvedl ze sálu. Určitě nejšťastnější chvíle nemocného mága hudby, kterou trochu kalili tradiční idiotští kritici, kteří tvrdili, že tenhle Žid (bývalý, leč pro ně doživotní) nikdy nemůže pochopit německou kulturu. 8 měsíců po téhle události 51letý Mahler umírá. V letních měsících před premiérou si jeho žena Alma užívala s mladým architektem Gropiusem v lázních, a nejspíš na usmířenou a vůbec poprvé jí Mahler tuto symfonii připsal.
Pátá zastávka (čtvrtek 19. května)
Už začátek koncertu San Francisco Symphony byl úspěšný, volný lístek jsem rychle a lehce pod cenou prodal jakési šetrné čarodějnici. Jako vždy na sponzorských koncertech tam byla řada podřízených, kteří by daleko radši seděli dole v baru, a podle toho si to užívali. Odtud má averze vůči poživačům šampaňského. Když San Francisco, tak hippies, drogy a gayové. Taková osoba tam sice byla jen jedna, zato u 1. houslí, a ať jsem si nasadil jakékoli brýle, pohlaví jsem nerozluštil. Uznávaný pan dirigent čerstvě stoletého orchestru je něco mezi katechetou a sňatkovým podvodníkem, v kapele vynikali starší pánové a houslistky všech barev, plus černá valdhornistka. Do přestávky nebylo celkem co dirigovat, protože Berg a Cowell, to vlastně ani není muzika. Naopak Beethovenovu pátou, čili Osudovou, mohou zprznit snad jen sólisté z Horní Dolní, takže dost dobrý. Ovšem podúředníci posilnění šampáněm zatleskali své blbosti už po 1. větě. Úspěch byl přiměřený, nikoli však bouřlivý, přídavek svižný Uherský tanec a někteří hráči pak pokračovali v tréningu na Mahlerovu 2. symfonii následujicí den, což je zřejmě jejich parketa a hlavní exportní artikl.
Dirigent uprostřed, dlouhé šedivé vlasy vpravo - babochlap
A šestá. úterý 24. května
New York Philharmonic
Alan Gilbert - dirigent, Lisa Batiashvili - housle
Béla Bartók - houslový koncert č. 2
Ludwig van Beethoven - Symfonie č. 3, Eroica
Vrcholná a čistá klasika, žádné novátorské experimenty. Úspěch zaručen předem. Vhodné i pro začátečníky a pro reprezentaci. Zajímavé bude, kteří ústavní činitelé se zúčastní. New York Philharmonic patří k nejuznávanějším americkým orchestrům, tzv. "Big Five", rozhodně je však z nich nejstarší (1842). V letech 1910-11 stál u dirigentského pultu Gustav Mahler, v letech 1958-69 Leonard Bernstein, který zapadlou Mahlerovu hudbu znovuzrodil. Úspěch podle očitých svědků byl veliký, včetně standing ovation, sponzorští prominenti v prvních řadách se však nudili a primátor začal hned po příchodu v polovině Eroicy čile konverzovat.
Sedmá. pátek, 27. května
Rudolfinum 20:00
Pražská komorní filharmonie
Robert McDuffie - housle, dirigent
Philip Glass: Houslový koncert č. 2
Antonio Vivaldi: Čtvero ročních období
Philip Glass je současný americký minimalistický skladatel (nar. 1937). Kupodivu, podle ukázek na youtube soudě, se to dá poslouchat a muzika působí zvláštní naléhavostí. Celý houslový koncert je ovšem velká porce a někdo přežije ve zdraví jen dezert. Názory jsou ale různé, nejvíc se mi líbí tyto:
- Až se svět bude chýlit ke konci, najdete mne jak sedím v křesle, usrkávám 30letou skotskou a poslouchám tenhle houslový koncert. To bude ten nejsprávnější odchod.
- Neexistuje něco jako špatná hudba, jsou pouze špatní posluchači
- Jediná minimalistická skladba, která způsobí, že se rozbrečím jak dítě
Za povšimnutí stojí:
- partnerem koncertu jsou Vodovody a kanalizace (stokaři napochodují na sponzorská místa)
- Robertovy housle stály 3,5 milionu $
- houslový koncert je česká premiéra
A celkový dojem:
Pršelo. Publikum normální rudolfinská směska. Půl senilové, půl snobi, pár milovníků hudby. Plus senilní snobi. Jmenovitě úlisný křivák Bém, televizní reportérka, kde jsem měl vtíravou představu, že je to dobrá známá, bezejmenná misska s českým partnerem a italským přítelem. Po mé levici mladý pár, kde se muž periodicky zmocňoval ruky své přítelkyně, aby propletl své prsty s jejími a ona ji se stejnou pravidelností osvobodila a zkontrolovala svůj výstřih, na který byla nejspíš pyšná především. Na druhé straně pak chrchlající a nadávající starší osoba a nepřirozeně opálená padesátnice s hlubokým dekoltem nevkusně neskrývajícím koláčová ňadra. A když jsem vycházel, srazil jsem se ve dveřích sám se sebou. Akorát, že já jsem si sympatičtější, i když jemu říkali profesore.
Co se muziky týče, Robert je skoro hudební klaun. Je zvláštní, jak minimalistický houslový koncert a o 300 let starší Vivaldi pasují dohromady. Ale zas ne tak zvláštní, protože Glass ten koncert napsal po vyžádání a "na tělo" a jmenuje se také Čtvero ročních období. Ovšem uprostřed toho Glasse začala být muzika poněkud nudná a připomínala biograf, zatímco téměř do grotesky (ale v tom dobrém slova smyslu) zvesela vyvedený Vivaldi, jakoby vyžadoval jiný prostor. Barokní sál, přírodu, nevím. V tom koncertu jsem slyšel ozvěny židovské muziky, a jak teď zjišťuji, Glassovi prarodiče byli židovští emigranti z Litvy. Robert spíš hrál a předváděl své guarnerky než dirigoval, koncertní mistr mu skvěle sekundoval a u violoncella seděla má oblíbená Viktoria Verbovská, (to je ta, kvůli které se tůhle klavírista Ivo Kahánek málem přerazil, když přeskakoval stupínek, aby jí dal svou kytku). Jinak dámy byly oblečené jak chtěly, u mne vyhrála modrá splývavá róba japonské violistky Emi Sawahata, pánové unisono černé košile, kalhoty, boty... Potlesk silný, i volání, Robert to však po jednom přídavku profesionálně utnul, jinak by se plácalo donekonečna.
Osmá.
pondělí 30. května
Koncert ke 30. výročí kariéry (a 50. narození) Dagmar Peckové, enfant terrible české opery, žijící a působící převážně mimo Česko. Když se před léty ucházela o místo v ND, dostalo se jí doporučení: "Vraťte se ke svým šibřinkám." A zcela nedávno prohlásila: "V Praze je bohužel hodně ´profesorek zpěvu´, které v životě nestály na jevišti a když, tak toho ale honem rychle nechaly. Kromě odporných intrik nic jiného neumějí. Nechávají si od nich radit ředitelé divadel i renomované festivaly." Pecková využila zcela Mahlerovského double jubilea (150 let od narození a 100 od smrti) a zpívala ho skoro po celém světě. Vloni zahajovala m.j. v Sydney Opera 8. symfonií pod Vladimírem Aškenázy.
Hlavní tahák večera - Mahler: Píseň o zemi - v komorní instrumentaci Arnolda Schoenberga (kterou však dokončil až Rainer Riehn v roce 1980, téměř 30 let po Schoenbergově smrti). Vlastně je to 9. symfonie, kterémuž označení se chtěl Mahler vyhnout, protože přivolává smrt. Stejně jí neunikl a poprvé ji předvedl Bruno Walter až rok a půl po ní, v listopadu 1911, v Mnichově. Text pěveckých partů je čínská poezie z 8. století. Letos 18. května, v den 100. výročí Mahlerovy smrti ji dávali Berlínští filharmonici s Jonasem Kaufmannem a Anne-Sophie von Otter. Kaufmannovi nadšení odpůrci tvrdili, že ho nebylo slyšet a když, tak mu to nesedělo. Jejich názor je asi takový, že je to celkem dobrý zpěvák, ale neměl by zpívat. A pokud bude, stejně brzo skončí. A Abbado už také není to co byl, takže to bylo celkově nudné.
K tomu je před přestávkou na programu ještě Schoenbergův kvartet a 3 klavírní kusy, vše z autorova tonálního období před rokem 1910. Autor sám měl podobně jako Mahler vztah k Čechám, i když ne tak zřejmý. Jeho matka totiž pocházela z Prahy (a otec z Bratislavy).
A takhle to dopadlo:
Komorní záležitosti jsou méně nákladné, i publikum je trochu jiné. Chudší. Nejlepší byl pár, kde mužík v černém triku na tělo doprovázel o 2 hlavy vyšší zmalovanou brunetu narvanou do černých kalhot a s rudými holínkami na vysokých jehlách zakončenými ostrou špicíííí. Za povšimnutí stál také kroužek veledůležitých profesorů hudby v čele s Riedelbauchem, nepostradatelný piják vína Matzner a další anonymní. Nás normálních tam bylo zase málo.
Název "Pocta atonalitě a abstrakci" je ospravedlněn tím, že na Kampě probíhá paralelně výstava obrazů Schonberg-Kandidský-Kupka. Schonberg vlastně celým večerem provázel. Do přestávky ho hráli a následující Mahlerova Píseň o zemi byla v komorní úpravě orchestrálního partu, kterou on začal a nedokončil. Navíc všechno bylo napsáno prakticky v jednom roce 1907. Schonberga normální člověk nemusí, doma bych si ho rozhodně nepouštěl, stejně jako nepožírám smažené brouky, i když ochutnat je, proč ne. Kvartet hrálo Zemlinského kvarteto, ke kterémuž názvu a tomuto repertoáru hoši přišli výměnou za zajištěný odbyt své produkce Zemlinského nadací. Kšeft je to určitě výhodný, takže překvapuje, že pánové vypadali jak po dlouhé cestě vlakem. Nejvíc nakřivo měl motýla Péťa Střížek, ale lakýrky všech měly vysoký lesk. Zemlinsky byl Schonbergův přítel a k Mahlerovi ho váže jednak obdiv, jednak Alma, jejímž byl učitelem hudby s "hbitými prsty", jak říkala, i to, že když přišel do Prahy, žil v domě, kde se narodil její poslední manžel Werfel.
Následovaly 3 kusy pro klavír. To samé. Muzika to nejspíš je, ale nedivím se, že před 100 lety vyvolávala skandál. Klavírista připomínal odsvěceného rabína.
To hlavní přišlo po přestávce. Mahler v Písni o zemi opravdu reagoval na své osobní tragedie roku 1907 a zatímco u kdečeho se jim připisuje tzv. tragické vyznění, tady je závěr vlastně optimistický. Každý rok znovu přichází jaro. Ovšem přepisovat to do komorní podoby mi připadá jako náhražka. Napadá mne cikorka místo kafe nebo poloprovoz. Navíc se tím zdůrazní pěvecké party, takže se po každé pasáži plácá, což celé dílo rozbije na kousky. Ovšem Dagmar Pecková zpívala skutečně nádherně a nechápu, proč přes veškerý respekt má její jméno v Česku lehounce skandální nádech. Výstřelky mládí musí být dávno zapomenuty, takže jedině, jedině... no, tak já to teda řeknu, jedině že vypadá trošičku a z jistého úhlu jako jetá odbarvená cikánská šlapka. Ale jak říkám, zpěv je to úžasný.
A když už jsem byl v těch výstřednostech, tak jsem si na závěr dovolil luxus jízdy nočním metrem a fakt tam nepatřím. Neměl jsem ani tetování, ani sluchátka v uších, ani psa. Jen mobil. Nemít ani ten, možná by mě vykázali.
Devátá.
pátek 3. června
Mladá generace pěvců a orchestr opery Národního divadla pod taktovkou jeho mladého a ambiciózního šéfdirigenta Tomáše Netopila, žáka to již zmíněného Jiřího Bělohlávka, který kromě Prahy působí též v drážďanské Semperově opeře a pařížském Národním divadle, či s Berlínskými filharmoniky. 4 ženy a 3 muži zazpívali celkem 7 árií a duet z oper 20. století, což orchestr doplnil orchestrálními kusy. I když paní Houda-Šaturová už mezi ty nejmladší docela nezapadá, byla výborná. Stejně tak Svatopluk Sem, jehož Figara jsem nedávno obdivoval v Lazebníkovi sevillském, a lehce extravagantní Kateřina Jalovcová. Janě Kačírkové skvěle sedl Candide. Škoda, že Tomáš Netopil nejspíš za rok ND opustí.
Desátá - absolutní finále.
sobota 4. června
Berliner Philharmoniker, sir Simon Rattle - dirigent
Mahler: Symfonie č. 6
Patří k formálně nejkonvenčnějším Mahlerovým symfoniím, premiéru v Essenu dirigoval v roce 1906 autor, a chce to nic nezkoumat, neřešit, nepátrat, jen na sebe nechat tu muziku padat. Buď se strefí nebo padne vedle. Už proto, že to celé trvá pro Mahlera běžných 80 minut, takže navíc je dobré se před tím nasvačit (lehce, aby se neodkrvil mozek) a skočit si na záchod. Mahler symfonii napsal v období 1903-4, kdy byl v naprosté pohodě a měl vše. Což kritikům nebrání odjakživa tvrdit, že je tragická, zvláště pak finále, které někteří, snad právě proto, považují za to nejlepší co napsal. Tragické období pro Mahlera však byl rok 1907, kdy mu zemřela dcera, odešel z Vídeňské opery (ovšem za mnohem více peněz do Ameriky) a lékaři odhalili jeho srdeční chorobu. Jiní kritici, stejně jako jeho poněkud bájivá žena proto tvrdí, že to je tím, že Mahler byl ve své tvorbě předvídavý. Ona ale muzika v podstatě tragická být nemůže, protože je krásná. Pokud je to muzika. To nezmění ani fakt, že ve finále se ozývají kravské zvonce a rány kladivem.
Berlinské filharmoniky proslavilo především období Herberta von Karajan mezi roky 1955-89. Začalo tím, že byl požádán, aby zaskočil v americkém zájezdu za čerstvě zemřelého šéfdirigenta Furtwänglera. Uvítal to s nadšením, ovšem jen v případě, že bude šéfdirigentem. I stalo se. Zanedlouho jím byl jmenován doživotně. Toho se vzdal až pár měsíců před smrtí, když už mu taktovka padala z ruky, a on taky padal.
Dnešní šéf sir Simon Rattle je Angličan (1955) s jistým vztahem k Česku. Jednak tvrdí, že se cítí být žákem sira Charlese Mackerrase, který v mládí studoval v Praze u Talicha, měl českou manželku a byl "objevitelem" a vykladačem Janáčka. Jistě pevnější vazbě dává základ to, že po poněkud bouřlivém soukromí zakotvil ve svazku se zpěvačkou Magdalenou Koženou (1973) původem z Brna, která mu nedávno porodila další potomky Jonáše a Miloše. Jak krásně zpívá světovou extraligu, tak její známé hyzdící modely vyvolávají otázku, zda není lehce masochistická. Svatbu zatím nestihli, on tvrdí, že má ve dvoukariérním vztahu a se 2 malými dětmi práce i tak až nad hlavu. A kdo ví, jestli se v tom fofru stačili oba rozvést. Ale zpátky k Berlínským filharmonikům. První koncert s nimi Rattle v roce 1987 dirigoval právě Mahlerovu 6. symfonii. Šéfem je od roku 2002, a protože orchestr disponuje značnou autonomií, prodloužil mu smlouvu až do roku 2018. Aby ne, když hned na počátku se zasadil o významné zvýšení platů a nezávislost orchestru na berlínské radnici.
Dojem z koncertu byl skvělý, i když někteří VIP hosté z českých politických kruhů byli dotčeni tím, že dávají takový neznámý a nestravitelný kus když ví, že oni tam přijdou.
