Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dneš...

středa 23. listopadu 2011

Výstavní turistika a madony

Celebrity mají být většinou akční, nové, tvořivé. Je ovšem kategorie celebrit, kterým pár set let neubírá na kvalitě. Jsou to obrazy a jejich autoři. Jen z poslední doby zmíním výstavu Michelangelových kreseb ve Vídni, Raně renesanční portrét v Berlíně, Leonardo da Vinci v Londýně.


Do této kategorie zapadá i výstava "Heavenly Splendour. Raphael, Dürer and Grünewald paint the Madonna" v Gemäldegalerie Alte Meister v drážďanském Zwingeru, která je jistou paralelou, byť v malém, berlínské výstavy renesančních portrétů. Celebrity jsou zde hned dvě. Tou první je pro někoho panna Marie, v době rané renesance nejčastější téma obrazů. Tou druhou Rafael Santi (1483-1520), malíř vrcholné renesance, kdysi, a možná někým i dnes, považovaný za největšího malíře všech dob. Motivy k výstavě jsou také dva. V září navštívil katolický papež převážně protestantské Německo a v něm m.j. duryňský Erfurt, kde studoval zakladatel protestantismu Martin Luther, a zapůjčení obrazu ze sbírek Vatikánského musea bylo jedním ze symbolů smíření katolictví a protestantismu. Ten druhý motiv je, že od namalování Sixtinské madony, pravděpodobně nejslavnějšího obrazu Rafaela i Zwingeru uplyne 500 let.

Tyto dva obrazy Rafaelovy obrazy, Madona Sixtina (1512/13) a Madona di Foligno (1512), tak představují osu výstavy.


Na obraze Madonna di Foligno je znázorněn Jan Křtitel, sv. František, sv.Hieronymus a vpravo dole objednatel obrazu Sigismondo dei Conti, sekretář papeže Julia II. Původně byl umístěn v římské bazilice Santa Maria in Aracoeli a pak byl přenesen do kostela Sv. Anny ve Foligno.

Sixtinskou madonu objednal sám papež Julius II., obraz byl umístěn v klášterním kostele sv. Sixta v Piazenza a byl posledním obrazem malířovým. V roce 1754 ho po 2letém smlouvání se zchudlými mnichy zakoupil saský kurfiřt a polský král August Silný za 15000 scudo. To byla tehdy astronomická suma odpovídající 350 kg stříbra. Obraz byl odvezen do Drážďan a na oltář zavěsili už před léty vyrobenou kopií. V roce 1945 byl odvezen jako válečná kořist do Ruska a vystaven v moskevském Puškinově muzeu jako doklad jeho světovosti. Vrácen byl až za 10 let.



Nádherná a barevně zářivá Madona Matthiase Grunewalda (1470-1528) z let 1514-19, umístěná ve farním kostele korunovace Panny Marie ve Stuppachu.



Dále je zde vystavena Madona s dítětem na měsíčním srpku, cca 1512/13 od Cranacha st. (1472-1553) ze sbírek Stadel Museum ve Frankfurtu n. M., která je typickou ukázkou tzv. "apokalyptické madony", viz evangelium sv. Jana 12.


Antonio Allegri da Corregio (1489-1534) - Madona se sv. Františkem. Velký oltářní obraz namalovaný pro klášter sv. Františka v Corregiu v letech 1514-15 je jeho prvním dokumentovanou malbou a nachází se ve sbírkách drážďanské galerie.


Albrecht Durer (1471-1528), Drážďanský oltář z roku 1496


Celkem je na výstavě asi 20 exponátů, takže její význam není dán jejím rozsahem, ale kvalitou obrazů.

Od května do srpna příštího roku se v Drážďanech uskuteční velká jubilejní výstava: "Madona Sixtina, Rafaelův kultovní obraz, 500 let", která ukáže i vliv tohoto díla na myšlenkové a umělecké klima v Německu.

pátek 18. listopadu 2011

Muzikální maraton

Tento týden byl trochu náročnější, než je zvykem.

Středa 9. listopadu: Pražská komorní filharmonie pod taktovkou Gaetano d´Espinozy hrálo Nokturno pro smyčce Antonína Dvořáka, Symfonii C dur Římská George Bizeta, Koncert pro hoboj a malý orchestr Bohuslava Martinů a skladbu Zjasněná noc pro smyčcový orchestr Arnolda Schoenberga. Kdybych měl vybírat, pak nejvíc na mne zapůsobil Schonbergova skladba, i když tvrzení, že by mohla být drobátko kratší, neoponuji.

Čtvrtek 10. listopadu: Vivica Genaux - sympatická a pohledná americká sopránistka, uznávaný interpret barokní hudby, ale tentokrát bych skoro víc cenil Luxův orchestr 1704, což vůbec neznamená, že byla špatná. Většinou byl její výkon technicky vynikající, ale zbytečně teatrální vystupování bylo na škodu. Na této úrovni už nejde o kvalitu vlastního zpěvu, spíš o způsob, jakým zpěvák vnese do provedení své já, své emoce. V tomto ohledu jsem prostě slyšel lepší.

Vivica Genaux

Pátek 11. listopadu: Don Giovanni ve Stavovském divadle - v mých očích obstáli především Dona Anna Marie Fajtové a Don Giovanni Martina Bárty. Slušný výkon podala Alžběta Poláčková jako Zerlina, ostatní nebyli příliš výrazní. Nejsem si jist, že roli Leporella by měl zpívat Peter Mikoláš, i když program ho charakterizuje jako mezinárodní hvězdu. Jednak mi do role nesedí typově, jednak se rozezpíval až v závěru, zatímco zpočátku spíše deklamoval.

Sobota 12. listopadu: Bohéma v Semperově opeře je sice stařičká inscenace z roku 1983, což je vidět především na poněkud ponurém šedivém pozadí scény s činžáky, elektrickými dráty a Eifellovkou v duchu ponurého expresionismu, ale výkony všech protagonistů mezinárodního obsazení (2 Korejci, Rus, Chorvat, Rakušan, Němka) )byly velmi kvalitní a vyrovnané. I když mezi nimi byl nejlepší Andrej Dunaev v roli Rudolfa. A zvláště 2. jednání bylo skvělé.


Semperova opera

Bohéma, 2. jednání

Neděle 13. listopadu: koncert Geistliche Sonntagsmusik v drážďanském Frauenkirche. Na programu J.D. Zelenka - "Missa ultimarum secunda: Missa Dei Filii", Marc-Antoine Charpentier - "Te Deum" a J.S. Bach - Preludium a fuga c moll. Kromě toho, že hráli skvěle, a českého rodáka Zelenku postavili vedle barokních velikánů, uchvacuje prostředí a příběh znovuzrození chrámu z trosek jako mezinárodní projekt smíření. Ostatně duchovní slovo doprovázející koncert mělo stejný námět.

 

A pro úplnost ještě katolická bohoslužba v polštině v drážďanském Hofkirche, když kostel byl tak z poloviny naplněn. Ve vchodu do Zwingeru pak knoflíková harmonika a ruské melodie, ve Zvonkové bráně malý houslista, u zámecké stěny hrál flašinet Rondo alla Turca, na výstavě Drážďany 1756 doprovázela stmívání a rozednění barokních Drážďan pseudobarokní muzika Erica Babaka nahraná Moskevským symfonickým orchestrem a v restauraci Dresden 1900 hrál klavírista nadčasové šlágry. Muzika, kam jen se člověk podívá.


Sondra Radvanovsky říká, že moc česky neumí, zato...

Před pár lety jméno Sondra Radvanovsky moc lidí neznalo. Potom si na dávnou vítězku soutěže MET, kdysi mezzo, dnes lyrický soprán, která v roce 2002 absolvovala operaci hlasivek, vzpomněl pan ředitel Gelb, což moudře odůvodnil tím, že ona uzrála a on také. A obsadil ji do Trubadůra, se kterým oblétla v dubnu svět v MET HD. Udělala pro to mnoho, NYT se dokonce přiznala, že nasadila redukční program, aby nevypadala jako "velká tlustá kráva". Vzápětí agentura Nachtigal Artists oznámila, že 16. listopadu bude zpívat v Praze.

I stalo se. Sotva kdo však tušil, že to bude jeden z nejkrásnějších recitálů posledních let. Sondra Radvanovsky skvěle zpívala, to je však standard, jestliže cena vstupenek se blíží 200 €. Ale tahle 42letá Severoameričanka narozená v Chicagu a žijící v kanadském Torontu dodala koncertu neopakovatelný osobní rozměr, když po přestávce poděkovala publiku za vřelé přijetí, a řekla, že je šťastná, že může zpívat v tak krásném městě a sále v zemi, odkud pocházeli její otec a prarodiče. A ta atmosféra zvláštní důvěrné sounáležitosti pak provázela celou druhou polovinu koncertu. A když se po poslední arii strhl bouřlivý potlesk a volání "we love you", nefalšované dojetí této ženské z masa a krve dokonce chvíli bránilo zazpívat první přídavek - arii Rusalky. Až jí pan dirigent musel půjčit kapesník. A znovu aplaus, řekl bych ještě větší, tak přidala úžasnou Toscu a pak rovněž Pucciniho "O mio babbino caro" z Gianni Schicchi. Teprve potom ukázala, že toho má po krk a koncert skončil.

Sondra Radvanovsky se děkuje

K úspěchu koncertu přispěli i mladá olomoucká mezzosopranistka Barbora Poláčková, která nejprve zazpívala se Sandrou Radvanovsky duet "Mira, o Norma" a pak ještě 2 arie, a elegantní dirigent Francesco La Vecchia. S chutí hrál i orchestr FOK, který předvedl 4 předehry, a vytáhlý perkusista a synovec Franty Ringo Čecha, tyčící se nahoře nad spoluhráči, rozehrál celou škálů projevů radosti z hudby. Prostě se povedlo. Skvělá práce, paní Nachtigalová.

sobota 5. listopadu 2011

Mahler, Mahler, Mahler...

Před 6 týdny hrála Česká filharmonie Mahlerovu 1. symfonii pod taktovkou Petra Altrichtera, a 4. listopadu pak tutéž skladbu dirigoval šéfdirigent Eliahu Inbal a znovu vyprodal Rudolfinum. Už to, jak se otevřely dveře a začali se valit muzikanti, a další a další, slibovalo velkou událost. Pan dirigent, vyzbrojen novým oblekem (ten starý už vypadal, jako kdyby ho žvýkala kráva), na sebe nechal chvilku čekat, potom přišel, zkontroloval mikrofony, protože šlo o živou nahrávku, a pak konečně spustili. Orchestr podle not, dirigent s partiturou v hlavě. Jestli Dvořák psal geniální muziku, a Beethoven a Mozart a další také, tak tohle je gejzír, ohňostroj, sopka. A po 3/4 hodiny nádherné hudební magie se vás zmocní horny a trubky, aby vás zvedly nad ono pozemské hemžení, a udělaly i z vás skoro boha. A když ta hostina skončí, chvíli trvá, než se vrátíte na zem.

Při premiéře 20. listopadu 1889 v Budapešti, kde 29letý Mahler šéfoval zánovnímu opernímu divadlu, se autor nesetkal s pochopením. Jen oddaná ctitelka, violistka Natalie Bauer-Lechner mu klečela u nohou a volala, že je bůh. Tady nikdo nebučel ani neklečel, ale potlesk byl zaslouženě veliký, i křik a pískot, a tleskalo se dokonce i poté, co muzikanti vyklízeli pódium.

Takže dvouleté jubilejní mahlerovské hody 2010 + 2011 pomalu končí. Psalo se, řečnilo, ale hlavně zpívalo a hrálo. Ze seriálu koncertů ČF, představujících pod taktovkou šéfdirigenta Mahlerův symfonický odkaz, už chybí jen poslední. V lednu Píseň o zemi, neokleštěná do komorního kabátku. Mahlerovi už je to sice jedno, ale řekl bych, že to pomohlo nejednomu posluchači přivlastnit si úžasnou hudbu toho gigantického lamače tradic na přelomu věků, konfesí i národů.

A protože hudba je záležitost nadnárodní, tak ve stejný večer v rámci podobné symfonické řady hráli Berlínští filharmonici pod taktovkou svého šéfdirigenta sira Simona Rattlea 9. Mahlerovu symfonii. Ta však byla přímo přenášena prostřednictvím internetu.

Tedy až na některé politiky, kteří, jak už jsem psal, byli pohoršeni tím, že dávají na závěr Pražského jara tak nestravitelnou muziku, když vědí, že oni tam budou. Tak mne napadá, jestli nějaký amatérský politik nepřijde s geniálním nápadem spojit ČF a FOK za účelem zvýšení kvality hudby v Čechách. S operou už to rozjeli.

úterý 1. listopadu 2011

Figarova svatba po 225 letech

Poprvé byla Figarova svatba předvedena ve Stavovském divadle v prosinci před 225 lety, a na rozdíl od vídeňské premiéry 1. května přinesla Mozartovi dokonalý úspěch. A také objednávku Dona Giovanniho. Od té doby se hrála nesčetněkrát, každých zhruba 10 let přichází nová inscenace, a ve stejném baráku, tedy Stavovském divadle, ji naposled inscenoval v roce 2002 Josef Průdek. V roce 2007 do ní naskočila velmi mladá krev v osobách 22letého Adama Plachetky jako Figara a Zuzanky 25leté Kateřiny Kněžíkové.

Kateřina Kněžíková a Adam Plachetka

157. provedení této inscenace se konalo 31. října. Vlastně banální záležitost, dalo by se říct. Jenže se ukázalo, že obsazení je vysoce nadstandardní. V roli Figara vystoupil stále ještě mladík Adam Plachetka, dnes však nová hvězda Vídeňské státní opery, a hraběte Almavivu zpíval Vladimír Chmelo, letos opakovaně vystupující v newyorské Metropolitní opeře. Přidáme-li k tomu neindisponovanou Kateřinu Kněžíkovou jako Zuzanku, jejíž pěvecké a herecké přednosti tentokrát zvítězily nad minusy a hraběnku zkušené Jitky Svobodové, která se po kostrbatém začátku rozezpívala k slušnému výkonu, vylouplo se celkem skvělé představení, jakých se vidí málo, a které by obstálo i v mnohem renomovanějších operních domech. Však také orchestr, spolehlivě vedený šéfdirigentem Tomášem Netopilem, si v pauzách mohl vykroutit hlavy, aby zachytil něco z jeviště. Tedy hlavně dámy a hlavně Plachetku. A protože, možná pod dojmem těch nejlepších, se i ostatní sólisté "vytáhli", potlesk po vítězně znějící závěrečné scéně začínající hraběcím "Gente, gente all´armi, all´armi!" (lidé, do zbraně) a končící mnohohlasým "Ah, tutti contenti sareno cose", neboli všichni teď budou šťastni, zvedl snad 5x oponu a pak děkovačka pokračovala před ní.

Co se pak v konfrontaci s takovým výkonem zdá nepochopitelné je, že orchestr unuděně, jako by se ho to netýkalo, čeká, až dostane povolení odstartovat domů nebo do hospody. Druhá těžko pochopitelná věc je, že ředitel, který se cítí být dost silný na to, aby k ND připojil a řídil ještě Státní operu, nedokáže zajistit, aby se z "podpalubí" přes orchestřiště netáhl do parteru hospodský zápach knedlíků s vejci a bramboračky. A za třetí se návštěvník ze serveru ND nemá šanci dozvědět konkrétní obsazení, což sice zahraničním návštěvníkům většinou nevadí, ale je ignorován poučený divák domácí. Přitom třeba v případě drážďanské Semperopera, která je "za rohem" je možné to zjistit nejméně 1/2 roku předem. Naštěstí má dnes každý zpěvák vlastní IT stránku, kde je možné nahlédnout do jeho kalendáře.