HISTORIE ZEMĚ
Rusko je zvláštní země. Jak svým charakterem, tak i polohou, což jsou spojité nádoby. Dokonce není docela jisté, zda, resp. jak dalece jsou Rusové čistí Slované, či jen kdysi dávno poslovanštělí Normané. Dějiny Ruska jsou dějinami drsných a vleklých válek, expanze a podrobení, vpádů a porobení, ničení říší a jejich budování. Christianizace koncem 10. a v 11. století přišla z byzantské Konstantinopole, kdysi druhého kulturního centra Římské říše, jejíž kultura byla postavena na evropsko-antických základech. Ve 14. století se však vlastními silami rozdrobené Rusko stalo součástí mongolské říše, což ztížilo komunikaci s Byzancí a v polovině 15. století moskevská pravoslavná církev vyhlásila nezávislost na Konstantinopoli a tím se zcela odřízla od vývoje v Evropě. Tyto události také m.j. způsobily, že v Rusku neproběhlo to co v Evropě, tedy renesance, zdůrazňující roli jednotlivce a reformace. Prvním ruským carem se stal v polovině 16. století poněkud krutý a paranoidní moskevský velkokníže Ivan Hrozný, který také zahájil kolonizaci Sibiře. Zásadní snaha o modernizaci Ruska však přišla až na přelomu 17. a 18. století s Petrem Velikým, který otevřel Rusko Evropě. Od té doby je v Rusku významný německý vliv, který byl v 19. století opakovaně stvrzen výběrem manželek ruských carů. Ostatně i Kateřina Veliká, která po násilné smrti svého manžela vládla 34 let (1762-1796), byla Anhaltsko-zerbstská princezna Sofie Frederika Augusta. S ní přichází do země osvícenství. Od počátku 19. století, v období jakési pozdní renesance nastává rozmach ruské kultury a vědy, a v jeho 60. letech bylo zrušeno nevolnictví (v Čechách o 80 let dříve). Německý vliv však provází Rusko už 1000 let. Ať už to byli kupci v dávných dobách Velkého Novgorodu, zmíněné carské manželky, Svatá aliance v roce 1815, kde si vítězové nad Napoleonem rozdělili Evropu, obě světové války ve století dvacátém, kde Rusko a Německo stály proti sobě, i to, že skutečnou demontáž sovětského bloku koncem 90. let 20. století spustil pád Berlínské zdi.
RUSKÁ KRUTOST
Ale ruské dějiny jsou také dějinami krutosti a vražd jak uvnitř panovnických klanů, tak i vražd panovníků a vražd elit panovníky iniciovaných. Za posledních 200 let Ruské říše bylo zavražděno 6 carů a jeden ministerský předseda. To všechno dosáhlo svého vrcholu za 80leté vlády bolševiků, kteří se pučem v roce 1917 zmocnili vlády nad zemí, což vedlo k vyvraždění celé carské rodiny, k občanské válce, hladomoru, čilému vraždění bolševiků mezi sebou a později čistění a likvidaci fiktivních nepřátel napříč společností, a nakonec, protože lidský život pro ně neměl žádnou cenu, hnali na válečná jatka miliony lidí, kteří tam padli. A po dobytí části Evropy až po Berlín v roce 1945 iniciovali vraždění protivníků i komunistických soukmenovců také tam.
PÁD IMPERIA
Tento krutý charakter země se od konce 50. let zmírňoval, v letech 80. se vyčerpal, zdevastovaná komunistická říše se rozpadla a svět jako by směřoval k věčnému smíru a demokracii. Bohužel sotva nějakých 15 roků. Koncem 90. let, kdy se schylovalo ke střídání stráží v Kremlu, vypadl ze hry mladý liberál Němcov a na místo demokrata Jelcina přišel bývalý podplukovník KGB, který ještě před tím absolvoval "stáž" v čele BIS, což byl jen nový vývěsní štít vševládné KGB, a v čele vlády, v kteréžto funkci za cenu tisíců životů mladých Rusů a Čečenců vojensky zničil vzpouzející se Čečensko, určené Stalinem k likvidaci. Do prezidentského paláce vstoupil jako vítěz. A s ním do vysokých státních pozic i přátelé z KGB, kteří byli odkojeni a vyučeni nejtvrdším bolševismem, a ve své definici světa pouze zaměnili konstantu třída za národ. Rozhodně to však nebyli nositeli demokracie, i když tento termín nezřídka používali. A následovalo 15 let utahování šroubů, likvidace výhonků demokracie, která shodou náhod spadla do období prudkého růstu cen klíčového exportního produktu ruské ekonomiky - fosilních energetických surovin ropy a zemního plynu. Lidé radostně obětovali svobodu za rychle rostoucí příjmy v domnění, že to je zásluha nového vůdce. V tom jim pomáhala televize, jejíž ovládnutí bylo prvním bodem programu nového prezidenta. V roce 2003 se Rusko obrátilo proti USA v otázce odstranění Saddámova režimu v Iráku a strhlo na svou stranu Francii a Německo, v únoru 2007 pronesl Putin v Mnichově tvrdou protizápadní řeč v duchu studené války. A spustil kampaň proti vybudování protiraketového systému ve střední Evropě, při níž zvláště intenzivně pracovaly Ruskem financované skupiny protiradarových aktivistů v České republice. V srpnu 2008 přepadlo Rusko Gruzii. Evropa vše zametla pod koberec a nový americký prezident Obama v roce 2009 nabídl Rusku reset vztahů, v rámci kterého zrušil projekt protiraketové obrany ve Střední Evropě. Evropa ho za to hned v prosinci odměnila Nobelovou cenou míru, Rusku tento ústupek zjevně nestačil a jeho politika byla stále více konfrontační vůči západu. V letech 2008-2012 však Putin nebyl prezidentem, nýbrž "jen" ministerským předsedou. Ještě před začátkem třetího mandátu vystoupil Putin s prohlášeními o úpadku Evropy a západní civilizace vůbec, o superioritě ruského státu-civilizace a jeho schopnosti zachránit degenerovaný západ. A současně o svém projektu eurasijské unie zahrnující státy bývalého SSSR a podle jeho spolupracovníků i "země historicky a kulturně blízké Rusku a loajální k ruským zájmům" (Finsko, Maďarsko, Česká republika, Mongolsko, Vietnam a Bulharsko, případně Kubu a Venezuelu).
IMPERIÁLNÍ PÝCHA A TŘESKOT ZBRANÍ
V říjnu 2013 došlo ke konfrontaci EU a Ruska v souvislosti s připravovaným podpisem smlouvy mezi EU a Ukrajinou. Jejím výsledkem bylo povstání zvané Majdan a pád ukrajinské vlády, útěk proputinského prezidenta Janukovyče do Ruska, obsazení Krymu ruskými jednotkami a jeho anexe v únoru 2014 a válka s Ukrajinou na východě země formálně sice vedená proruskými povstalci, avšak za účasti ruské techniky a vojáků. V srpnu 2014 bylo nad východní Ukrajinou sestřeleno holandské letadlo.
Reakce západu byla pro Rusko poněkud nečekaná. Kreml byl zjevně přesvědčen, že EU se nezmůže na žádný odpor, stejně jako to dopadlo po napadení Gruzie. Ve skutečnosti však došlo na ekonomické sankce, na kterých se státy EU shodly a ještě tvrdší sankce uplatnily Spojené státy. NATO se rozhodlo posílit přítomnost svých jednotek v Pobaltí a v černomořských státech aliance, EU hledá cesty k dalšímu snížení energetické závislosti na Rusku. Rusko vyhlásilo "kontrasankce", spočívající v zákazu dovozu řady komodit do Ruska, které dopadly především na ruské občany.
Rusko a osobně prezident Putin následně vyvinuli diplomatickou aktivitu směrem k posílení dvoustranných obchodních vztahů s Čínou, Indií a Tureckem i v rámci BRIC (Brazílie, Rusko, Indie a Číny), kde již několik let volají po vytvoření podmínek pro spravedlivější světový pořádek.
Zdánlivě příznivou situaci Ruska však vedle sankcí a kontrasankcí podlomil prudký pokles cen ropy a současně pokles hodnoty ruského rublu, v obou případech o 50 %. Důsledkem toho jsou problémy s naplněním rozpočtu, zvláště když zbrojení má pokračovat v plánovaném tempu, dvouciferná inflace, pokles tvorby HDP, rozsáhlá úsporná opatření včetně odmítnutí nových úvěrů Bělorusku a Podněstří, které tyto země doposud držely nad vodou.
V únoru 2015, poté co Spojené státy vyjádřily ochotu poskytnout Ukrajině moderní zbraně, došlo v Minsku k jednání, kde hlavní slovo měli německá kancléřka, francouzský prezident a ruský prezident (také ukrajinský prezident, zástupci proruských separatistů z východu Ukrajiny a EU), a výsledkem byla dohoda o příměří a odsunu těžkých zbraní z linie fronty, výměně zajatců a normalizaci situace v oblastech ovládaných proruskými silami. Prudké boje se zmírnily a byl zahájen odsun těžké techniky.
JAK DLOUHO JEŠTĚ?
Jaký bude další vývoj událostí lze těžko předvídat. Rusko je v tuto chvíli zřetelně oslabeno a mimořádně příznivá situace posledních 10-15 let se sotva může vrátit. Evropa je sice jednotná, avšak není dostatečně silná ve smyslu vojenském a navíc ani ta jednota není úplná. Bývalá poslankyně Bundestagu za Zelené Antje Vollmer zorganizovala v Německu skupinu asi 70 osobností v čele s bývalým kancléřem Schröderem (jenž je ovšem placen Putinem), která vydala protiválečné prohlášení, v interpretaci Vollmer výrazně proruské. Český a především maďarský prezident zaujímají jasně proruská stanoviska. A Spojené státy jsou poněkud ochromeny nesouladem mezi názory prezidenta na straně jedné a republikánů, kteří ovládají parlament, na straně druhé.
Ale i když odhlédneme od aktuální situace, je Rusko samo ekonomicky relativně slabé (HDP na úrovni Itálie). Navíc většina jeho nerostné bohatství se nachází na Sibiři, zaujímající více než 3/4 teritoria Ruské federace a jen se 30 mil. obyvatel, která hraničí se stále mocnější přelidněnou Čínou (hustota osídlení Sibiře je 45x nižší než Číny). Na jihu naopak hraničí s nebezpečným islámským teritoriem, které neustále vře a hrozí. Ostatně přes všechny rozpory zve Rusko NATO na bezpečnostní konferenci v Moskvě, která se má týkat právě islámského nebezpečí. Rusko dnes nemá ani peníze, ani technické možnosti (otrocká práce jako ve stalinském GULAGu nepřipadá pro hi-tech v úvahu) k tomu, aby udělalo dramatický technologický skok vpřed jako podmínku pro dynamický růst HDP, který by případně mohl být základem pro naplnění jeho geopolitických ambicí. V tom případě však bude váha Ruska ve světě klesat. Zdá se být proto logické, že toto imperium se musí ještě jednou reformovat, přiznat si, že není vítězem studené války a přizpůsobit se světovému vývoji. To se může stát během pár let, ale země může žít uzavřena do sebe také desetiletí.
Ale je tu ještě jedno řešení. Uzavřít se Evropě, která by tak přestala zneklidňovat vedení ruského státu nebezpečím infekce ruských občanů liberálními názory, a vrhnout se bez zábran do náručí Číny. Ta by určitě neotravovala s různými svobodami a neohrožovala tak velkého šéfa. A že k tomu může dojít, to dosvědčil místopředseda ruské vlády, který na Krasnojarském ekonomickém fóru koncem února prohlásil, že Rusko je ochotno posoudit i projekty těžby ropy a plynu, kde čínská strana bude mít většinu. Takže žádná spása křesťanství se konat nemusí, co je doma, to se počítá, ovšem jako surovinový přívěsek Číny. A Petr Veliký se Stalinem by se začali vrtět v hrobě.
