Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dneš...

úterý 27. ledna 2015

Mikve aneb očistná lázeň ve Stavovském

Člověk nestačí všechno. Nebo by stačil, ale pak by na to zase neměl. Přesto jsem se rozhodl, že je čas zaskočit do činohry. Shodou okolností to bylo do Stavovského divadla na hru Mikve. Už při vstupu do divadla jsem znejistěl. Pokud tam byli muži, tak nanejvýš jako doprovod dominantních manželek. A já sám. I když jsem možná nemusel, ale ta osamělá paní vedle, když jsem se kolem ní protahoval, mi sdělila, že nebude vstávat, protože je tlustá. Musím však říct, že jsem si jen potvrdil, že činohra není ten typ uměleckých produkcí, bez kterých bych se neobešel. Přestože ani tady si není na co stěžovat. Hra jakž takž slušná, herci, tedy vlastně herečky dobré, ale to je zřejmě málo. Zvláště v porovnání s hudbou mi to většinou připadá jako málo inspirující. Mnohdy nejspíš i inscenátorům, kteří pak přidají divákům pohled na pánské šourky (Jindřich IV. v hradčanském purkrabství) nebo herečky v rouše Evině (v Mikve hned 3). Ani to však nestačí. Možná je to tím, že člověk otlučený životem neprahne po cizích příbězích jako návodech k životu. I když tento pohled neabsolutizuji, třeba Strýček Váňa před časem mne nadchl. Ale než tahle Mikve, to mne spíš vzruší ta vykopaná v Mikulově, tamější židovský hřbitov a osud mikulovských Židů.

Mikve na Lázeňském náměstí v Mikulové

Francie 10 - Štrasburk

Kdyby pro nic jiného, tak kvůli Štrasburku se musela spojit Evropa


ŠTRASBURK A SBOHEM FRANCIE


Na rozloučenou s koňorodým normandským Giverny nám stylově zamával koňský ohon


a cesta do Štrasburku se nejprve klikatila údolím Seiny, pak přeskočila na dálnici uprostřed listnatých lesů, prosvištěla kolem bílých vápencových skal, někde vpravo spíš tušíte než vidíte Versailles a dál vás navigace nasměruje do systému tunelů a magistrál protínajících Paříž. Anonymitu koridoru umocňují paláce nadnárodních korporací,

Microsoft France

ale těmi kilometry betonu, které by ve všední den znamenaly martyrium nekonečného posouvání, projíždíme v sobotní poledne jak nůž máslem. Rychle tak vyplouváme z regionu Ile-de-France a pokračujeme po A 4 přes Picardii, kolem Remeše v Champagne-Ardene, Verdunu a Mét v Lorraine neboli Lotrinsku, až do alsaského Štrasburku. Krajina z dálnice je nezajímavá, jen lesy přestávají být výhradně listnaté. A to velké pole s karavany a blátivou příjezdovou cestou není kemp, ale cikánská kolonie.

Zato názvy měst, která ani nevidíme, připomínají, že kraje na pomezí Francie a Německa procházely po tisíciletí pohnutou historií krutých válek, střídání vládců a náboženství a transferu obyvatel. Bitvy mezi Germány a římskými legiemi vymezily tuto hranici před 2000 lety, kdy také začalo vznikat 380 km dlouhé opevnění Limes Romanus. Při největší bitvě u Teutoburského lesa tehdy zahynulo až 50.000 lidí se 3 římskými legiemi v čele. Viděno z této perspektivy celkem nedávno, v roce 1916, zahynulo u Verdunu na milion Němců a Francouzů a u Sedanu, o nějakých 80 km dál a 46 let dřív, docísařoval Napoleon III., (ten, co pomohl věhlasu Deauville) když napřed vyhlásil a pak vzdal válku s Pruskem a byl zajat i s armádou čítající 100 000 mužů. Domů už se nevrátil, nějaký čas rozjímal na zámku Wilhelmshohe v hesenském Kasselu (dnes známá galerie s mnoha Rembrandty), císař je holt císař, a pak se odebral zemřít do Anglie. A druhé císařství se změnilo ve třetí republiku a Francie přestala být evropskou jedničkou.

Štrasburk, který založili Římané, je dnes městem mezinárodním, z minulosti mu však zůstaly odlišné zákony od zbytku Francie a dvojjazyčná označení ulic. Kromě moderních staveb evropských institucí vyvolává mocný dojem svou 110 m dlouhou a 32 metrů vysokou hnědočervenou románsko-gotickou katedrálou Notre-Dame z vogézského pískovce, jejíž 142 m vysoká věž bývala nejvyšší stavbou světa, která se vzpamatovala jak z Francouzské revoluce, tak i bombardování v roce 1870 a 1944.


jižní portál s orlojem

My však nemáme dost času ani na Štrasburk evropský, ani město obyčejného Francouze, a vymezený čas věnujeme Štrasburku turistickému. Ulice byly v sobotní teplý a deštivý podvečer doslova nabité nejen lidmi,


a večer se sotva našlo místo v hospodě v centru.

před hospodami se čeká ve frontě

Přes všechny války zůstala v centru zachována i spousta honosných paláců

Rohanský palác

a starých hrázděných domů jak v okolí katedrály,



tak v romantické Petite-France za kostelem sv. Tomáše.

kostel sv. Tomáše - protestantská katedrála

Petite-France

Petite-France

Přítomnost Německa je cítit nejen z dojjazyčných názvů ulic, ale i jídelníčku restaurací. Třeba telecího kolena se zelím a bramborem, i když echt německé je spíš koleno vepřové. A také z piva.

Mincovní ulice - nahoře francouzština, dole alsaština

Dokonce tady díky relativně častému střídání panovníků platí některé čistě štrasburské zákony. Aby však nepřevládla idyla všeobecná, v 1/2 8 večer policie neprodyšně uzavřela okolí katedrály a hledala bombu. 2 hodiny na náměstí nepronikla ani myš.

Pro mne je však Štrasburk už navždy město hudby, kterou jsem potkal v katedrále, u pouličního klarinetisty v Petite-France,


flétnistky před kavárnou na Rue des Bouchers (české Řeznická už tak romanticky nezní), břinkala u historického kolotoče na Place Gutenberg, a nesla se náměstím při pozdně večerní audiovizuální produkci kouzlící barevnou muziku na průčelí katedrály.


Ráno je kouzlo pryč, mokré náměstí je liduprázdné, jen na schodu pod portálem katedrály sedí tulák se svým psíkem.

kalné ráno z okna hotelu

Ale sotva se zvedne, přijede z druhé strany na kole turista s foťákem a začnou hrát zvony. A o kousek dál na Place Gutenberg se připravuje k promenádnímu koncertu krojovaný orchestr.

Johannes Gutenberg

Gutenberg žil ve Štrasburku 10 let (1634-44), ale knihtisk vynalezl až v Mohuči. No, vynalezl, on vynalezl litá písmena k opakovanému použití. Tisklo se však i dřív a v Číně měli i ta písmena. A nebyl jediná známá osobnost, která zde žila. Mimo jiné i díky relativní náboženské toleranci.

To už však nasedáme, ještě zamávat elegantní tramvaji, co projíždí kolem pekařství Ve starém Štrasburku, vzadu vykukující věži kostela sv. Tomáše,


a sbohem Francie.

Francie 9 - Giverny

Normandské útočiště Clauda Moneta



Vesnice Giverny leží na pravém břehu širokého údolí řeky Seiny, na nejvýchodnější konec Normandie, asi 70 km od Paříže. Město Vernon je v sousedství. Dům a zahrady značkového impresionisty Clauda Moneta (1840-1926) obhospodařuje nadace Clauda Moneta. Vedle nich je v obci i Muzeum impresionismu a nejméně 2 prodejny s květinami a velký shop v areálu Monetova domu. Zahrady působí dojmem elegantní neuspořádanosti, malíře připomíná především jezírko s lekníny, působivý je i ostrov s bambusovým porostem a břehy lemovanými splétaným proutím, který vyvolává vzpomínku na dobrodružství Toma Sawyera. Vybudování podchodu pod potokem oddělujícím horní a dolní část zahrady financovali američtí obdivovatelé a různí donátoři přispívají i na jiné úpravy.

I když ze zahrady v Giverny čiší pohoda a klid, Monetův život tak jednoduchý rozhodně nebyl. Posuďte sami: z gymnázia odešel před maturitou a k jeho překvapení se Paříž před jeho malováním nesklonila. Rezignovaně se proto dal na 7 let k armádě, ale dostal tyfus a rychle ji proto opustil. Vrátil se do Paříže a mladičká modelka Camille mu byla nejen modelem. Když otěhotněla, byl zcela bez peněz a rodina se tvářila lhostejně. Camille tak rodila za pomoci jeho kamarádů a on se zkusil zasebevraždit. Když se situace trochu zlepšila, spřátelil se s podnikatelem a sběratelem umění Ernstem Hoschede a ještě více s jeho ženou Alice. Dostal od něj zakázku na obrazy do jeho zámku, když však podnikatel zbankrotoval, sestěhovali se všichni čtyři dohromady. Ernest se však vyskytoval hlavně v Paříži a nakonec se usadil v Belgii. Do toho Camille porodila další dítě a brzy poté zemřela. Konečně sami se Claude a Alice spojili, dohromady měli 8 dětí, a v roce 1883 se nastěhovali do pronajatého domu v Giverny. Ten Monet později koupil, a když Hoschede roku 1891 zemřel, mohli se nakonec bez zábran vzít. Totéž učinili i jeho syn Jean a její dcera Blanche. Pak zemřela Alice, po ní Jean, Blanche se starala o otco-tchána a po jeho smrti pečovala dál o dům, který ovšem zdědil Monetův mladší syn Michel. Ten, když mu bylo 88 let, chátrající dům a zpustlou zahradu věnoval roku 1966 Akademii krásných umění a po dlouhých úpravách a opravách je to vše od roku 1980 přístupné veřejnosti. Jen mi vrtá hlavou, jak se Monetovi mohl ten dům zalíbit cestou do Le Havru, když v roce 1883 už tam jezdil dávno vlak, a v Giverny není nádraží. Jo, a když v roce 1890 dům koupil, přikoupil i spodní část zahrady. Místní se pak bouřili, že těmi svými exotickými kytkami otráví vodu.

Návštěvníků je až moc, přesněji 500 000 ročně, mezi nimi jsou nejvíc vidět Asiaté, a všichni, bez ohledu na barvu, rasu a národnost, fotí jak diví. Jeden obstarožní anglický narcis se dokonce nechal vyfotografovat od každého, kdo šel kolem. U vchodu do areálu jsou pečlivě zkontrolovány vstupenky po 8 €. To nebrání zdeúřednímu zřízenci u vchodu do domu, pyšnícímu se kravatou s lekníny, kontroloval vstupenky znovu. Současně upozorňuje, že se tam nesmí fotografovat. Což je zcela marné, foťáky jen cvakají. Škoda, že jsem podlehl respektu k úřadu a nevyfotil také velkou bílou jídelnu a prostornou kuchyň s bílomodrými kachlíky a měděným nádobím na stěnách. Jinak je v domě také spousta japonské grafiky, kterou Monet sbíral. A v patře je krásná slunná komůrka s oknem na jih, pro jednu sedící osobu a šicí stroj.

Cestou od bezplatného parkoviště Monetovou ulicí k Monetovu domu je Café Botanic

kde se můžete nejen občerstvit

ale také koupit lekníny



na náměstíčku před Monetovým domem jsou bistra a butiky provozované Monetovou nadací

vchod do areálu sice připomíná veřejné záchodky


ale za ním je krásný dům a zahrada

ta otevřená okna jsou Monetova ložnice


a pod ní je pracovna

pohled z ložnice do zahrady

a ještě doleva

a ze zahrady na dům

a ostrůvek obtékaný potokem Ru

jehož břehy jsou zpevněné výplety


a je porostlý bambusem


a konečně světoznámé jezírko s lekníny z několika pohledů






ještě japonský můstek

a zpátky na horní zahradu





typické normadské jabloně jsou elegantně zastřižené

zahrada vyvede návštěvníka do prodejny, kde nakoupí dary a upomínky

komu je to málo, může zakoupit obraz u současného impresionisty Clauda Camboura (nar. 1940)

a kdo je opravdu nenasytný, může ještě navštívit Muzeum impresionismu

Proti muzeu je parkoviště, takže dál už se dá jen odjet. Ledaže byste chtěli zajít do muzea v blízkém Vernonu, kde mají také dva Monety a bezplatný vstup, případně se rozhodli si prohlédnout Chateau Bizy. Ale takové zámky jsou ve Francii na každém rohu. Což už je tečka definitivní a jede se dál.