Béďa

Začátkem ledna zvoní telefon. Volá Béďa. "Jestli máte zájem o spolupráci s francouzským výrobcem, spojte se s panem Matouškem. Je to seriózní člověk." Zrovna hledám nové pole působnosti a tak nabídku vítám, přišla jako na zavolanou. "Pana Matouška prosím." "U telefonu." Domlouváme se, že bydlíme přes ulici. Hezký byt, nařvaná elegance. Za 2 týdny přijedou Francouzi. Bratři středního věku, světáci z malého města, otevření, přímí, bezelstní. Scházíme se i s prostředníkem a organizátorem celého podniku, Andrem, který žije ve Švýcarsku. Prý emigrant, podle mne spíš bývalý agent tajné služby. Ješitný, podezíravý, hloupý. Jak ten je ulovil? Dohodli jsme se. Pak společná večeře. Žádný luxus, nikdo nechce moc utrácet. Andre má s sebou i pražskou milenku. Lepší bankovní úřednice se po něm vine v naději, že si jí vezme. Její elegance je stejná jako Matouškův byt. Drahá a nevkusná, ale pro Andreho přesto poměrně laciná pomocnice. Naděje je v životě to nejdůležitější.

Začínáme prodávat, celkem to jde. Část kompletujeme a zboží vozím odběratelům. Budějovice, Plzeň, Vysoké Mýto, Ústí. Telefony, bedny, faktury, kilometry. Reklamní letáky

V dubnu navrhuji, že přijedu do Dirondinu. Vyjíždíme ve čtvrtek po 8 ráno, vedle mne Pavla. Hranice, dálnice v Německu, dálnice ve Francii, státní silnice a v 9 večer jsme na místě. Hotýlek jsme našli bez problémů, double room provinciální úrovně. Ráno posnídáme a jdeme jednat. Je to jiný svět. Malá rodinná továrnička, kterou založil jejich otec lékárník. Zařízení přenesli do nového objektu v průmyslové zóně. Pozdní oběd v místní restauraci. I ta je rodinný podnik. V malém městě se všichni znají, zdraví se, tykají si. Večeře v hotýlku. Přijemné prostředí, milí lidé. Anglicky ale nemluví ani náhodou. Volám Jirkovi do Mnichova, že bych se u něj zastavil. "Nejde to, jedeme na výlet, dcera má narozeniny. Snad někdy jindy." Druhý den Andre odjíždí. Pavla jede s paní továrníkovou a syny do Lyonu, kde starší studuje medicinu. My pokračujeme v jednání. Po obědě jsme se zastavili u starého pána a pak mne zve mladší Jean k sobě domů. Vila nad městem, krásný výhled, z velkého obýváku se vchází do zahrady. Krb, starožitnosti, rodinné relikvie. Je ten život opravdu tak jednoduchý a jasný? "Mluvíte slušně anglicky, to u vás není běžné," slyším. "Spolupráce s vámi nás velmi zajímá, pošleme vám nabídku". Ráno jsem se zamotal na kruhovém objezdu a bloudím krajinou. Je to jako ve filmu. Pozemky oddělené živým plotem, vilky, pasoucí se krávy, les. Za chvíli romantický výlet končí, vyjíždíme na silnici a zase dálnice ve Francii, benzin, dálnice v Německu. Kolem měst jsou pěkné tlačenice, v sobotu dopoledne jezdí všichni nakupovat. Disneyland jenom objedeme, i tam je spousta lidí. Potom hranice a v 11 večer jsme doma. Ještě že nevyšel ten Mnichov.

Za pár dní přichází fax ve francouzštině. Dostávám lákavou nabídku. Podíl na pražské filiálce, ředitel, slušný plat atd. Kopii dostal Andre a je mi jasné, že bude dělat potíže. Navíc by vlastně vypadli jeho dva poskokové Matoušek a Papoušek, kteří byli ve Francii koncem roku. Také že ano. On tohle nechce a bez něj nemohou nic dělat, protože má exkluzivitu pro Česko. Bez spolupráce s ním to nejde a on spolupracovat nebude, i kdyby měl celou věc zabít. Sebevražedná blbost. Tak přistupuji na smlouvu s jeho firmou, ale je vidět, že Andre hledá jiné řešení. Za měsíc bouchnu dveřmi a okamžitě s nimi končím. Našli ještě jednu oběť a potom se vše rozplynulo do ztracena a snad i se ztrátou pro Francouze. Ještě po roce jsem je kontaktoval s nabídkou od majitelů české firmy na spolupráci. Bleskově odpověděli, že zatím nemohou kvůli závazkům k Andremu, ale že se to mění a jakmile s ním skončí, ozvou se. Pak už bylo ticho.

A tak mi jen dodnes vrtá hlavou, kdo byl ten seriozní člověk, kterého Béďa nabízel.