Dvakrát klávesy, dva světy

V rámci Pražského jara proběhly v uplynulém týdnu 2 recitály. Ten první, ve čtvrtek 23. května, se konal ve starobylém Anežském klášteře v jakoby zapomenutém koutě Starého Města.

pohled od Anežského kláštera
Anežská ulice a kostel sv. Haštala

Na cembalo tam hrála loňská suverénní vítězka soutěže Pražského jara, letos 27letá Ruska z Moskvy Alexandra Něpomnaščaja. Skromná, nehvězdná mladá žena, která před 4 lety absolvovala moskevskou konzervatoř, ale přesto má za sebou dostatek zahraničních zkušeností, a již v roce 2005 získala 1. cenu na festivalu Rakouské barokní akademie.

Na programu byly skladby Francoise Couperina, J.S. Bacha, Georga Bohma a J.C.F. Fischera. Zvláště v Bachovi, který své vrstevníky o třídu přesahuje, zaujala bezchybným vitálním provedením. A umí, posuďte sami (není to ovšem z Anežského kláštera).

koncert 23. května 2013

cembalistka v civilu

Prostředí, publikum i atmosféra koncertu byly na hony vzdáleny tomu, co lze vidět v Rudolfinu či Obecním domě. Ani šampaňské se tam nepopíjelo.

pohled od Rudolfina - Hrad a Malá Strana

Druhý koncert, v neděli 26. května, proběhl v Rudolfinu a hrál také vítěz,  avšak varšavské Chopinovy soutěže z roku 1970. Zkušený 65letý hvězdný Američan Garrick Ohlsson ze San Francisca byl v Praze poprvé před 40 roky a letos je zde po devatenácté. Skoro inventář.

Garrick Ohlsson

Nehrál sice ještě na nový Steinway, který ČF koupila minulý měsíc, ten chystá na zahájení nové sezóny, ale Beethovenova sonáta, Schubertova fantazie C dur i skladby Lisztovy zněly perfektně. Vrcholem večera byla asi skladba Schubertova, i když u Liszta si člověk kolikrát říká, jak je vůbec možné, že z toho nástroje dostane tolik tónů. Zvláštní kapitolou byla kompozice Lubicy Čekovské, kterou u ní pro Garricka Ohlssona objednala Terezín Music Foundation. Musím se přiznat, že skladba ve mně na rozdíl od jiných minimalistických experimentů nevyvolala odpor, k čemuž asi přispělo i to, že skladatelka je pohledná mladá žena, ale na druhé straně se k takovéto ostře programní muzice stavím dosti rezervovaně. Možná je to blok z toho, že svého času napsal dnes už vcelku právem zapomenutý Václav Dobiáš kantátu "Buduj vlast, posílíš mír" (pozor - na text Františka Halase!), která místo Mé vlasti zahájila Pražské jaro 1951. Pod záštitou ministerstva vnitra a u příležitosti 30. výročí založení KSČ. A také si myslím, že tyto skřeky lidské duše by se měly hrát na nějaký jiný nástroj. Beethovenův klavírní koncert se také nehraje na cembalo.

Ale hudba je plná paradoxů. Včera jsem pozoroval na empoře 2 ženské postavy v černém. Stáří a mládí, zjevně babička s vnučkou, obě v černém. Jen ta starší měla zakryté ruce a sukni pod kolena, ta mladší naopak prostý účes a na šatech nějaké fiži. Zatímco babička opřena o opěradlo uvolněně a s úsměvem přijímala hudbu, vnučka dychtivě nakloněna nad zábradlí hltala hru všemi smysly. Takže to co tvrdím, může být jen moje pravda.

A ještě k publiku: bylo vybrané. Ohlsson má prostě jméno ještě ze 70. a 80. let, kdy návštěva jeho koncertu byla jakousi malinkou politickou demonstrací, takže tam byl třeba bývalý ministr Dobrovský. Ale také spousta snobů, nejspíš uvyklých trávení večerů u TV,  kteří se jen s obtížemi prodírali ke svým místům. O to víc se popíjelo šampaňské a rychle vstávalo ke standing ovation. Frank Kuznik, který byl 10 let šéfredaktorem Prague Post, svého času konstatoval, že během let v koncertních síních si vytvořil následující teorii: "An audience’s musical intelligence is inversely proportional to its display of enthusiasm".