Začalo to 10. prosince v Rudolfinu Händelovým oratoriem Mesiáš v provedení Collegia 1704. Úvod je nejlépe ponechat dirigentovi a znalci barokní literatury Václavovi Luksovi:
Jedním z vrcholů oratoria a obvyklým přídavkem koncertu je Hallelujah:
Obsazení sólových partů bylo až na soprán stejné jako při nahrávce: Johanna Winkel - soprán, Benno Schachtner - alt, Krystian Adam - tenor, Krešimir Stražanac - bas a k provedení v podstatě není co dodat, orchestr, sbor i dirigent jsou zárukou kvality. O tom svědčí i to, že po Rudolfinu následovalo turné po západní Evropě.
Hned následující večer - 11. prosince byl v rámci abonentní řady na programu koncert České filharmonie věnovaný převážně současné hudbě, jmenovitě Miroslava Srnky a Petera Eötvöse, který byl také dirigentem celého koncertu. Jsem schopen tuto hudbu v omezeném rozsahu vyslechnout, ale co je moc je příliš a tak jsem o přestávce odešel. Škoda Stravinského na závěr. Chápu, že pro dirigenta je podobná hudba velikou výzvou. I pro autora, pokud obdrží dotaci. Nicméně abych si zvykl na její "estetiku," - věřím, že to je možné, - musel bych věnovat značnou část svého času jejímu poslechu ne-li studiu, k čemuž mne nic nemotivuje. Jsem na to příliš stár a čas radši věnuji něčemu, co vyvolává v mé duši radost. Tvůrcům a provozovatelům této hudby, kteří tvoří nezřídka pomocí počítačových programů v laboratoři nepřeji nic zlého, ale jsem přesvědčen, že nemalá část posluchačů, kteří hlasitě tleskají, tak činí jaksi ze zvyku a protože to je in. Stejně jako oslavují standing ovation výkony často sotva průměrné. Ludwig Wittgenstein, matematik, filosof a hudební znalec tvrdil, že hudba pro něj končí tuším Haydnem. Ovšem nic neplatí absolutně, takže třeba hudba paní Kaiji Saariaho v opeře L´amour de loin (Láska na dálku) byla naprosto skvělá.
V sobotu 14. prosince večer dával v Rudolfinu recitál Lukáš Vondráček a ten byl dalším pohlazením. Schumann, Smetana, Ravel a Schubert. Obdivuhodné Smetanovy České tance podal brilantně a závěr autorem poněkud nevyvážené Schubertovy sonáty byl bouřlivý. Ale z každé skladby neomylně dýchla doba, ve které žil.
Bouřlivé ovšem bylo i to, co následovalo, resp. co napsala Dita Hradecká pro portál operaplus.cz:
- nebylo jasné, co chce říci a jakou – jestli vůbec jakou – emoci chce vzbudit.
- dlouhý zápas umělce s partiturou... ale bez většího emocionálního dopadu na posluchače, bez toho, aby bylo jasné, kam směřuje a jaké chce skladbě vtisknout kontury.
- tentokrát zůstal Lukáš Vondráček krůček přede dveřmi, za nimiž je ono Umění s velkým U.
- čeká jej dlouhá cesta dozrávání jako (nejen umělecké) osobnosti.
Bolestí řady českých kritiků je malost. A dožadovat se toho, aby klavírista sdělil, co chtěl svým hraním říct, jen odhaluje, že kritik byl v ten večer opravdu z formy. I v tomto případě se zdá, že to co napsal, vypovídá víc o něm než o klavíristovi. (Navíc neúspěšný klavírista by měl být jako kritik zvláště opatrný. To není zcela korektní konstatování, ale ne horší než ona kritika.) Vondráček se ovšem s těmito hloupými tvrzeními nedokázal vyrovnat, na hrubý pytel použil hrubou záplatu a prohlásil, že nadále nehodlá v Česku hrát. Naštěstí to za 3 týdny a v novém roce odvolal.
Týž den večer jsem pak ještě stihl madridský záznam Händelova Tamerlána z roku 2006 s Placido Domingem. Byl neoddiskutovatelná kvalita, zato letos se ho v MET i LA Opera surově zbavili kvůli nějakým desetiletí vzdáleným "MeToo" prohřeškům. Údajným. Evropa v čele s La Scalou ho naopak uvítala s otevřenou náručí. James Levine, kterého takhle likvidovali v MET předloni, z toho možná vyrazil 5 mil. $, ale už si nezadiriguje.
Nedělní Chorea Bohemica 15. prosince v divadle ABC měla sice vánoční atmosféru a zvláště choreograficky některé zajímavé momenty, ale před 40, 30 i 15 roky mi jejich předchůdci připadali daleko autentičtější a spontánnější. Prostě do jedné řeky dvakrát nevstoupíš. Navíc zvláště Vánoce s Choreou jsou hodně o emocích a osobním prožitku, takže dnešní nadšení novicové budou za 40 let citit možná to samé co já dnes.
A ve čtvrtek 19. prosince večer vystoupila v Rudolfinu houslová superstar Leonidas Kavakos s Českou filharmonií. kteří provedli Beethovenův houslový koncert a jeho Eroiku. Super. Kavakose znám z jeho minulého pražského vystoupení i ze záznamů jako absolutního houslistu a majitele kamenné tváře bez emocí, ale tentokrát to byl zcela jiný Kavakos. Nejen že byl jako hráč i dirigent zcela suverénní, ale jeho hudba i celá přítomnost byly radostné, což se odráželo také ve hře a tvářích orchestru, koncertním mistrem počínaje.
 |
| Kavakos, housle a Beethoven |
 |
| koncertní mistr 1. houslí |
Hudební prosinec a rok jsem uzavřel na Silvestra opět s Collegiem 1704 a Václavem Luksem v Rudolfinu. Zatímco v půl osmé večer už měla většina občanů nastartováno k silvestrovské jízdě, ne tak Collegium 1704 a tisícovka jeho příznivců. Muzikanti hráli jako vždy pod panem Luksem srdcem a jejich hudba byla skvělým novoročním a dodatečně i vánočním darem. Sotva si dovedu představit, že by si k tomu z recese střihli ještě Srnku.
Je málo co dodat k tomu, co před kamerou vyprávěl Václav Luks o hudbě a skladatelích
Ovšem návštěvník stejně vnímá především hudbu jako takovou a to, jak působí na samotné hráče, jejichž nálada se na něj přenáší. A tady byla tradičně skvělá.
Když koncert za potlesku na odchodnou definitivně skončil, zbývalo do půlnoci pouhé 2,5 hodiny, takže to byla definitivně poslední produkce roku 2019, tudíž se sluší říct něco na rozloučenou s ním.
Co se hudby týče, byl to výživný rok. Další takový začíná za 13,5 hodiny ve vídeňském Musikvereinu, kde hodinu před polednem vrátí Vídeňští filharmonici na dvě hodiny atmosféru fin de siecle a současně přiblíží o slepičí krok jaro. A tady je malý předkrm, jeden z vrcholů minulých ročníků - 33 let starý záznam Hlasů jara Johanna Strausse mladšího s Kathleen Battle, která vyloudila šťastný úsměv i na tváři osmdesátiletého invalidního tvrďase Herberta von Karajan.
Žádné komentáře:
Okomentovat