Americký prapor je poněkud zasutá Dvořákova skladba z jeho amerického období objednaná k oslavě 400 let objevení Ameriky a nese specifika s tím spojená. Je v ní vlastně to, co má člověk jako já s americkou historií spojeno. Nicméně ani v Americe, ani v Česku není nějaký silný argument pro to, aby se hrála a tak se hraje zřídka.
Hlavní skladbou večera však byla Bernsteinova 2. symfonie Věk úzkosti, kde klavírní part hrál Krystian Zimerman. Jak byl Bernstein komplexní osobnost, tak řada jeho skladeb odráží život a některé jsou koinsporovány literaturou. Jednou z nich je právě tato symfonie. Je možná složité ji přijmout, aniž by posluchač znal souvislosti. Bernstein ji spojil s epickou básní W.H. Audena Věk úzkosti z roku 1947, za níž autor o rok později obdržel Pulitzerovu cenu.
W. H. Auden byl okouzlující moralista, toužebný i když nelítostný, láskyplný, ale deprimovaný emocionální bolestí. Věkem úzkosti vytvořil historickou a psychologickou diagnózu duše a času v masce barokní pastorační báseň: "lži a letargie dohlíží na svět/v jeho období míru. Co bolest naučila/je brzy zapomenuto; slavíme/co by se mělo stát, jako by se to uskutečnilo,/jsouce oslepeni vlastním chvástáním. Pak zpět přicházejí,/věci jichž se bojíme." Vnější rámec akce představují čtyři protagonisté, kteří se dali do hovoru v newyorském baru, a jak alkohol odstraňuje překážky vnitřní cenzury, diskutují o válce, svém vlastním pohledu na svět a víru: to je fiktivní rozhovor mezi obyčejnými lidmi, sbor dramatu (který se nedokáže projevit) a hymnus a Elegie, co chcete.
Báseň, která vyhrála Audenovi Pulitzeru cenu, inspirovala Leonarda Bernsteina k sepsání stejnojmenné symfonie: "základní linií je Audenova báseň" řekl skladatel, "je záznamem o našem obtížném a problematickém pátrání po víře. Na konci se dvě postavy vyslovují pro její uznání, zároveň odhaluje neschopnost se s ní osobně ztotožnit v každodenním životě." Ve hudbě, která střídá kaleidoskopickou paletu hudebních stylů, Koncertantní sólový klavír se na symbolické funkce: "pianista", napsal Bernstein, "představuje téměř autobiografický protagonistu, stojícího proti orchestrálnímu zrcadlu, ve kterém vidí sám sebe, analyticky, v moderním prostředí." Řekl bych, že toto je až moc slov, ale neškodí je slyšet.
Krystian Zimerman v dokumentu "Teachers and Teaching" vypráví o svém osobním vztahu k autorovi toto: "S Bernsteinem jsem se poprvé setkal v roce 1976 a od té doby jsem s ním pracoval pravidelně. Vždy jsem se ho snažil sledovat, ale s Bersteinem je to složité. Když k němu přistoupíte moc blízko, jeho osobnost vás smete a potom už ztratíte svou pozici. Jako sólista během koncertu už nevypozorujete nic. Jste ponořeni do světa hudby a teprve později se probudíte a pokoušíte se zjistit, co se to vlastně dělo. Bernsteinova genia můžete sledovat z několika úhlů. Je v něm dilema mezi intenzivním hledáním umělecké preciznosti nebo lépe řečeno hudební pravdivosti a světem jeho emocí. Bernstein je nejúspěšnější v integraci svého života do hudby. Cokoli přes den zažije, odrazí se bezprostředně v jeho večerním koncertu. Hrál jsem s ním Brahmsův 2. klavírní koncert B dur na jeho sedmidenním evropském turné. Bylo to úžasné, každý z těch koncertů byl úplně jiný. Zážitky, maličkosti v našich životech byly okamžitě k nalezení v hudbě. V tom si cením poctivost jeho sdělení v nejvyšší míře. Bernstein dělá hudbu totálně poctivě. A výsledkem té poctivosti je můj pocit, že v jeho podání zní každé dílo tak jakoby to někdo napsal právě teď, i když je to Haydn nebo Mahler."
London Symphony Orchestra, 1988
Jak říká Zimerman, odráží se ve skladbě úzkost o civilizaci. Boj Izraele o existenci a komunistické ohrožení civilizace včetně jaderného. Je pozoruhodné, že většina Bernsteinových velkých skladeb odráží tak či onak otázky víry a používá k tomu židovské texty.
A když to člověk poslouchá dnes, uvědomuje si, že je to velmi aktuální stejně jako u dalších Bernsteinových velkých skladeb, se kterými můžeme a nemusíme souhlasit.
Krystian Zimerman, zvítězil v roce 1975 jako devátenáctiletý v Chopinově mezinárodní klavírní soutěži, je známý svým perfekcionismem při přípravě na koncerty, kterých pořádá relativně málo, kolem 40 až 50 ročně. Letos v červnu hrál tuto skladbu s Berlínskými filharmoniky pod taktovkou Simona Rattlea.
 |
| Krystian Zimerman a Alexander Liebreich |
Čtvrtek 20. září, 20.00
Rudolfinum, Dvořákova síň
Program
Samuel Barber: Second Essay for Orchestra
Antonín Dvořák: Americký prapor, op. 102, B. 177
Leonard Bernstein: Symfonie č. 2 pro klavír a orchestr, „Věk úzkosti“
Krystian Zimerman klavír
Veronika Hajnová mezzosoprán
Oliver Johnston tenor
Samuel Dale Johnson baryton
Slovenský filharmonický sbor
Štefan Sedlický sbormistr
Symfonický orchestr Českého rozhlasu
Alexander Liebreich dirigent
Žádné komentáře:
Okomentovat