Nekonečná tvořivost

Ve Veletržním paláci stále běží expozice Národní galerie "1918-1938: První republika." To nesmírné bohatství, kulturní i ekonomické, které za oněch 20 let vzniklo, ta pestrost kulturních institucí vzešlých ze soukromé iniciativy jsou ohromující. A to všechno díky kontinuitě s mnohonárodním Rakousko-Uherskem a přes a současně díky multikulturnímu složení, kde Češi a Slováci tvořili jen 2/3 obyvatel. Je drsnou skutečností, že na nenávisti stavící nacisté a bolševici zdeformovali národ natolik, že Zeman mohl přes přehršel známých charakterových nedostatků vyhrát své volby právě díky nenávisti a strachu - jednou z Němců, podruhé z migrantů.

Vojtěch Hynais (1854-1925): Portrét T.G. Masaryka, 1919

A ještě jednou Národní galerie. Souhrnná výstava Alberta Giacomettiho se 170 exponáty z majetku Giacomettiho nadace v Paříži je obrovský kulturní počin, který se utopil v šedi trapných tahanic o nedůstojného ministra kultury. Jediná výstava, kterou nadace zapůjčila do oblasti střední Evropy,  dva roky připravovaná, na jejíž pojištění vláda odmítla dát státní garanci, je bezpochyby vrcholem tuzemského výstavnictví za řadu let. Giacometti je jedna ze sochařských ikon 20. století, jejíž sochy se prodávají za stovky milionů dolarů, a přitom o tom, že se výstava opravdu koná ve Veletržním paláci mne ujistil až nevýrazný plakátek ve vstupní hale. To nelze nazvat jinak než jako ostudný vrchol ignorance, s největší pravděpodobností politicky motivovaný, protože tím, kdo výstavu vydupal ze země byl Hradem nenáviděný, letos vyhozený a trestním oznámením ověnčený generální ředitel Jiří Fajt.

Alberto Giacometti: Kráčející muž

Alberto Giacometti: Ženy z Benátek, 1956

Ten barák je smutné poloprázdné místo, jehož současný generální ředitel postavil svou kariéru na šéfování Babišových pekáren na Slovensku. Toho dosadil ministr, který se pochlubil, že poslední česká kniha, již četl, je "Šifra mistra Leonarda", nad ním je premiér, který při návštěvě Státní opery prohlásil, že by si ND zasloužilo pořádnou operu jako mají v Sydney a na vrcholu je prezident, milovník tlačenky a bůčku, který se může pyšnit tím, že Pražské jaro je pro něj tabu. Buranokratická pyramida jako vyšitá. (Dodatek: počátkem září byl zrušen konkurz na nového ředitele Národní galerie za podivně odvolaného Jiřího Fajta, neboť se žádný uchazeč nepřihlásil)

Ale není jen Národní galerie. Třeba v píseckém hotelu "Biograf" vás uvítají takovíto bronzoví panáci:

A v mlýnském náhonu v nedaleké Putiny dokonce vodník, u mostu Švejk a kousek odtud v restaurátorské dílně pár gotických madon.

Z čehož plyne, že lidská tvořivost je bez hranic.

A to ani nemluvím o letošní Výtvarné Litomyšli, Vlastně mluvím, ale jinde.