Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dneš...

pondělí 10. června 2019

Všichni Rembrandti

Malíř Rembrandt van Rijn zemřel před 350 lety. Určitě mu nechybělo sebevědomí, když se podepisoval křestním jménem stejně jako Michelangelo nebo Tizian. 

autoportrét 1628
JAK ŠEL  ŽIVOT

Jeho otec, celkem prosperující leidenský mlynář, nebyl žádný nuzák. A tak Rembrandt chodil do latinské školy a ve 14 letech byl zapsán na univerzitu, ale nakonec šel do učení k místnímu malíří Jacobu van Swanenburgh a po třech letech pokračoval 6 měsíců v Amsterdamu u Pietera Lastmana, aby se vrátil a v 19 letech založil v Leidenu vlastní dílnu. Za dalších šest let odešel definitivně do Amsterdamu, zpočátku k obchodníku s obrazy Hendrickovi van Uylenburgh, v roce 1635 se oženil s jeho neteří Saskií a jeho umělecká kariéra rychle stoupala, takže si mohl dovolit koupit na splátky dům za horentní sumu odpovídající dnešním 2,3 mil. €. Přelomovým se pro něj stal rok 1642. Nejprve se narodil syn Titus, Saskia o osm měsíců později umírá a nedlouho poté Rembrandt dokončuje své vrcholné dílo nazývané Noční hlídka. Je i nadále úspěšný, ale smrt manželky ho hluboce zasáhla, nejspíš na celý zbytek života. Postupně ztrácí sponzory a zákazníky, nesplácí dluhy a v roce 1856 mu nezbývá než vyhlásit bankrot. V roce 1860 musí opustit i dům, nicméně maluje dál. Žije s o 20 let mladší Hendrickje Stoffels, kterou si však z finančních důvodů nemůže vzít. Ta umírá v roce 1863, o čtyři roky později syn Titus a v následujícím roce sám Rembrandt. Dva roky před smrtí ho navštíví velkovévoda toskánský. To však nemůže zabránit tomu, aby byl pohřben jako chudý člověk do neznámého hrobu. Patnáctiletá dcera Cornelie se vdá a odjede s manželem do Jakarty (Indonésie). Její starší syn dostává jméno Rembrandt. Tolik stručně životopisná data.

Autoportrét jako apoštol Pavel (1661)
Smutný příběh, dalo by se říct, ale zůstalo po něm obrovské dílo. Dobrá tři staletí sice bylo uznáváno, že největším malířem všech dob byl Ital Raffael Santi (1483-1520), který tvořil v období vrcholné renesance, ale v průběhu 19. století se karta obracela. Na Rembrandtovi byla a je oceňována především schopnost vložit do obrazu lidský charakter a emoce, pohyb a také vyprávět příběh. Takhle o něm mluvili významní umělci:

Snad  jednoho dne zjistíme, že Rembrandt je větší malíř než Raffael. Píši tohle rouhání s vědomím, že scholastikům vstanou vlasy na hlavě. (Eugène Delacroix, 1851)

Byl bych šťastný, kdybych mohl dát 10 let svého života za možnost sedět dva týdny před tímto obrazem (Židovská nevěsta) s pouhou kůrkou suchého chleba k jídlu. (Vincent van Gogh, 1885)

Auguste Rodin řekl: "Srovnávat mě s Rembrandtem! Jaká svatokrádež! S Rembrandtem, kolosem umění! Měli bychom před ním klečet a nikdy s ním nikoho nesrovnávat!" 

"Rembrandt je pro mne největší umělec v dějinách. Nejen kvůli jeho práci samotné, ale také pro dopad, který měla na směřování umění tím, že umělcům umožnil vyjadřovat se nebývale svobodně. Rembrandtovu DNA lze nalézt u Goyi, Van Gogha, Picassa, Delacroixe, Turnera a všech stylů včetně ruské avantgarda  a současného čínského umění. Toto bych nazval transcendentním vlivem." (Thomas Kaplan, 2018)

A skutečně je mnohými za takovou hvězdu považován i dnes.

RIJKSMUSEUM

Vlastnictví Rembrandtových obrazů patří mezi vizitku muzeí a galerií. Největší kolekci má k dispozici holandské státní Rijksmuseum v Amsterdamu. Ze 22 olejomaleb je většina jeho majetkem, několik z nich muzeu trvale zapůjčilo Amsterdam Museum. Jak se sbírka rodila?


Když Napoleon obsadil v roce 1795 Holandsko, umělecké sbírky místodržitelů zabavil jím vytvořený tzv. Batavský stát, který později přešel plynule v království a z toho, co Francouzi neodvezli do Louvru, vznikla roku 1800 Národní umělecká galerie sídlící v Haagu. Ta postupně měnila název a sídlo, jímž je od roku 1885 mohutná stavba ležící mezi kanálem Singelgracht, za kterým leží centrum Amsterdamu, a náměstím Museumplein s Van Goghovým museem a slavným Concertgebouw. Název přeložený do češtiny znamená Státní muzeum a v zemi je jich celá řada, leč toto je největší, ročně ho navštíví až 2,5 milionu lidí a v Evropě patří mezi 10 nejvyhledávanějších.

V průběhu celého 19. století získali předchůdci muzea pouze dva Rembrandty jako výhodnou koupi, později se však ukázalo že jde o práce někoho z malířova okruhu resp. kopii. Mezi tím z Holandska mizela Rembrandtova mistrovská díla v salónech bohatých zahraničních sběratelů a nejvíce pozornosti přitáhl prodej dvou portrétů pařížskému bankéři Gustavu Rotschildovi za 800 000 guldenů v roce 1878. O pět let později byla založena Rembrandtova společnost, jejímž cílem bylo těmto ztrátám zabránit.. Díky jejich úsilí se roku 1900 podařilo koupit obraz "Krajina s kamenným mostem", jednu z osmi krajin, které Rembrandt namaloval. Až za dalších 28 let došlo k dalšímu nákupu "Staré čtoucí ženy" za 100 000 guldenů od dědiců bývalého předsedy Rembrandtovy společnosti.


V té době se stal ředitelem muzea Frederic Schmidt Degener (1881-1941), který získání dalších několik Rembrandtů. Tomu pomohlo jeho spojení se sběrateli Isaakem de Bruijn a jeho ženou Johannou van der Leeuw, kterým radil a oni reciproce část své sbírky odkázali muzeu. 

Degenerova koncepce, že obrazy by měly odrážet malířův osobní život, měla na jejich výběr rozhodující vliv. Od té  doby se počet děl opět zdvojnásobil a tato idea byla opuštěna ve prospěch výběru akvizic tak, aby sbírka obrážela vývoj malířovy umělecké kariéry. Byly tak získány m.j. obrazy z jeho počátků ve 20. letech 17. století.

Tak je dnes ve sbírce Noční hlídka jako jediný Rembrandtův obraz občanských gard nebo rovněž jediné Zátiší s pávy. Ojedinělý je také jeho autoportrét jako biblické postavy apoštola Pavla či portréty Solomanse a Coppit, které byly získány společně s Louvrem za 160 mil. €. v roce 2015 jako dosud poslední přírůstek do sbírky.

VŠICHNI REMBRANDTI

A tak jestli má někdo připomenout 350 let, která letos uplynou od Rembrandtovy smrti, je tím nejpovolanějším právě Rijksmuseum. Výstava, která končí 10. června 2019, představila 22 olejů, 60 kreseb a více než 300 tisků (údajně nejlepších z 1300 muzeem vlastněných) a je rozdělena do sekcí dokumentujících různé aspekty jeho života. 


První obsahuje především jeho autoportréty. Vedle dvou olejů, které jsou ukázány nahoře a dělí je 33 let, jsou tam i další v jiné technice. Jeden, jako rebel s knírkem, je i na plakátu. Sloužily mu jako vzory k vyjádření stavu lidské duše. A celkem jich za celý život vytvořil na 80.

Druhá sekce se soustřeďuje na jeho okolí, ať už to byla nemocná Saskia nebo žebráci, obchodníci a tuláci v četných grafických pracích, jež ilustrují schopnost zobrazovat  s velkou empatií pózy a emocionální stavy.

Žebráci, 1648
Další sekce ukazuje jeho talent jako vypravěče příběhů. Rembrandt byl bezpochyby pozorným čtenářem bible, jejíž holandská verze byla vytištěna již ve 20. letech 16. století a biblická témata se k vyprávění nabízela. Knihtisk, který uvedl v život Guttenberg ve 2. polovině 15. století, učinil pořízení bible dostupným i věřícím ze středního stavu. Jedním z obrazů, kde námět vychází ze Starého zákona je i Židovská nevěsta, která vznikla v posledních letech malířova života a předpokládá se, že znázorňuje biblické postavy Izáka a Rebeku. Je z něj zřejmé, že Rembrandt neztratil nic ze své dovednosti při manipulaci s barvou a světlem a současně je naplněn hlubokou něhou.


Snímání z kříže, 1633
A ještě pár z vystavených obrazů:
Haesje van Cleyburg, 1634
Hudební společnost, 1626
Zátiší s pávy, 1639
Tóbit a Anna, 1626
Titus v mnišské kutně, 1660
Poslední akvizicí byly již zmíněné portréty Martena Soolmanse a Oopjen Coppit, které byly namalovány v roce 1634 při příležitosti jejich svatby. Částka, kterou tato transakce pohltila, si vynutila, aby je pro Louvre, resp. Rijksmuseum zakoupila francouzská a holandská vláda a dohoda zajišťuje, že budou střídavě k dispozici jedné i druhé galerii, vystavovány budou vždy společně a nebudou půjčovány jiným institucím.

  

Zcela mimo rámec výstavy je Rembrandtův největší obraz Noční hlídka z roku 1642 a zcela právem. Přes 4 metry široké plátno zůstalo na svém místě v hlavním sále nazvaném Gallery of Honor. Jeho výjimečnost je zřejmá zvláště ze srovnání s více než 20 skupinovými velkoportréty v Hermitage Amsterdam.



K výstavě vydalo Rijksmuseum knihu "Rembrandt, Biography of a Rebel" napsanou kurátorem musea Jonathanem Bikkerem. Je doprovázena desítkami reprodukcí a text není ani tak katalogem výstavy, jako spíš průvodcem malířovým životem a dokladem onoho rebelství, především v jeho tvorbě.


Protože rok 2019 je pro Rijksmuseum a celé Holandsko rokem Rembrandtovým, tím, že 10. června výstava končí, nekončí rembrandtovské aktivity. Již v červenci bude možné sledovat průběh restaurace Noční hlídky:


A v říjnu bude otevřena výstava Rembrandt - Velasquéz, která konfrontuje díla holandského španělského mistra.

Tolik k Rembrandtovi, škoda, že není prostor ukázat zde více, především jeho kresby a tisky.

A také další díla v muzeu vystavená. Třeba z období napoleonských výbojů a porážek a další obrazy z Gallery of Honor. Tak aspoň jako ochutnávku na závěr tři Vermeery: Žena čtoucí dopis (1663), Mlékařka (1658-60) a Milostný dopis (1669-70)


  

















Žádné komentáře:

Okomentovat