Lenny 1 a Vídeň

ÚVODEM

Leonard Bernstein, Lenny, LB. Psal jsem o něm v minulém roce opakovaně, protože kdyby byl fyzicky nesmrtelný, slavil by sté narozeniny. Ale vzhledem k tomu, že nesmrtelný je jen jako muzikant a mimořádná osobnost, bude se v příštím roce vzpomínat 30 let od jeho úmrtí. Jedním z mnoha pozoruhodných příběhů jeho života byl vztah k Vídni. Aby byl pochopitelný, chce to začít trochu zeširoka.

Jeho rodiče přišli do Spojených států z dnešní Ukrajiny v mládí, otec Samuel, ač byl předurčen k tomu stát se rabínem jako jeho otec, radši odešel v 17 letech někdy v roce 1908 z ukrajinské vsi pěšky do Dánska a odtud doplul v roce 1910 lodí do New Yorku. Tam tři roky čistil ryby, později se dostal do Bostonu, v roce 1918 se narodil Leonard a otec, který prodával kadeřnické pomůcky, se nakonec stal relativně zámožným. Leonard se k hudbě dostal v 10 letech, když si u nich rozvedená tetička odložila pianino. Otec hudební kariéře svého syna zpočátku nefandil, protože muzikant pro něj byl nuzák, který hrál židovský klezmer po pohřbech, ale pak to šlo rychle a on do Leonardova vzdělání nasypal pěknou hromádku dolarů. Ten v roce 1939 ukončil studia na Harvardu cum laude, v roce 1941 na Curtisově institutu ve Filadelfii, mezi tím letní škola v Tangelwoodu, pak řádil jako mladý muzikant a gay v New Yorku a o 2 roky později diriguje místo Bruno Waltera bez přípravy koncert New York Philharmonic, přenášený rozhlasem do celé Ameriky. Hrdý otec seděl v Carnegie Hall a tekly mu slzy po tvářích. Ve 25 letech se rozporuplný Leonard stává uznávanou osobností.

Hrdý liberální levičák, neklidná povaha toužebně si přející rasový smír a nenávidějící válku. Jeho postoje byly vždy vyhraněné a nikdy nezapadal do politického mainstreamu. Osobnost tohoto výjimečného člověka formovaly tři zdroje. Tím prvním byla bezpochyby jeho hudební genialita, tím druhým židovství a třetím sexuální orientace. Všechny tři ho na jedné straně otevíraly světu a na druhé byl příslušníkem tří menšin, které cítil potřebu, byť zprostředkovaně a zobecněně, obhajovat a bránit. Otázka osobní svobody kohokoli tak pro něj představovala záležitost zcela zásadní. Byl odpůrcem války ve Vietnamu a republikánských prezidentů, podporoval mírové hnutí a také hnutí Černých panterů, patřil k tzv. "radical chic", módním radikálům z vyšších kruhů. Tyto postoje promítal i do své hudby, asi nejsrozumitelněji do Mše. Dirigoval také Mahlerovu 2. symfonii na počest zavražděného prezidenta JF Kennedyho a o pět let později Adagietto na pohřbu jeho bratra, zavražděného prezidentského kandidáta Roberta. Současně rostl jeho svazek u FBI, který nakonec obsahoval 800 položek.

Výraznou podporu poskytoval po všechna aktivní léta také Izraeli, kde dirigoval již v roce 1947 (a spolu s ním tam byli otec a sestra Shirley). O rok později hrál 5000 vojáků na frontě Beethovenův klavírní koncert a jako přídavek Rhapsody in Blue.

Bernstein hraje izraelským vojákům na frontě

A Israel Symphony Orchestra patřil vedle New York Philharmonic a Vídeňských filharmoniků k jeho srdečním záležitostem. V roce 1988 byl jmenován čestným dirigentem orchestru (laureate conductor).

V roce 1945 se stal šéfem New York City Symphony, v roce 1958 dirigoval poprvé jako šéf New York Philharmonic, se kterou absolvoval o rok později obří turné, včetně tří týdnů v Sovětském svazu. Tam se setkal s příbuznými a také s Borisem Pasternakem, který byl donucen odmítnout Nobelovu cenu. Po koncertu Pasternak prohlásil, že je LB vzal do nebes. „Nyní se musíme vrátit na zem. Nikdy jsem se necítil tak blízko estetické pravdě. Když jsem vás poslouchal, pochopil jsem, proč jste se narodil.“

VÍDEŇ

V roce 1947 Bernstein odmítl hrát s Vídeňskými filharmoniky a Helen Coates, své sekretářce (a jedné z prvních učitelek hudby) napsal: „Chtěli, abych hrál Bacha, Mozarta a Schumanna, který je hloupý. A navíc mám zprávy, že 60 % orchestru jsou stále nacisté.“

Je ovšem pravda, že v květnu 1948 dirigoval a hrál s Vídeňskými symfoniky. Potom napsal domů, že Vídeň: “je šovinistické, provinciální a nacionalistické město, přesvědčené, že pouze Vídeňáci mohou udělat cokoli, a že všichni Američané jsou blázni… Trvalo mi tři zkoušky, abych překonal přirozené nepřátelství orchestru. Ale dokázali jsme to. Koncert se změnil ve velký triumf.”

pamětní deska na Konzerthausu

Na pokračování se muselo počkat skoro dvě desetiletí. V roce 1964 překvapil LB svého přítele Robbie Lantze, známého filmového a divadelního agenta, žádostí o pomoc. Šlo o smlouvu na debut ve Vídeňské státní opeře během koncertní přestávky New York Philharmonic v roce 1966, o který ho požádal její impresario Egon Hilbert. A maďarsko židovský dirigent Chicago Symphony Orchestra  Georg Solti mu pomohl. Jednalo se o Falstaffa v režii Luchino Viscontiho a s Dietrichem Fischer-Dieskau v hlavní roli, což Bernstein nedokázal odmítnout. Lantz odejel s dispozicemi ohledně počtu zkoušek do Vídně a Hilbert nejen že ho přivítal svazkem dokumentů dokazujících, že nebyl nacista, ale vyhověl prakticky všem požadavkům. Když Lantz informoval Bernsteina o honoráři, ten prohlásil, že to není možné, takové peníze přece nemůže žádný dirigent dostat. Lantz kontroval tím, že ho srovnal s Robertem Redfordem, který je dostává.

A tak Bernstein přiletěl 26. února 1966 na pět týdnů do Vídně. Jeho nepříjemné pocity z roku 1948 byly překonány luxusem, stylem, obdivem, oddaností hudbě a historii. S úžasem stál na místě, kde kraloval Mahler. Když mu dal při první zkoušce orchestr najevo, že moc mluví, začalo se hrát a on později vzpomínal, že při třetím taktu všichni věděli, že je to vztah na celý život. Novinářům řekl, že hudebníci hrají srdcem, chtějí pracovat, jsou soustředění a vtipní. Po první zkoušce mu zatleskali. Za 18 dní byla premiéra a po ní obecenstvo tleskalo 30 minut. Nejuznávanější vídeňský kritik Karl Löbl napsal: „Světová třída na podiu. Genius ve službách Verdiho.“ Sympatie mu projevovala i Karajanova druhů manželka, která žila ve Vídni. Pro příští rok přislíbil dirigovat ve Vídni Mahlerovu 2. symfonii.

zkouška v Musikvereinu s Vídeňskými filharmoniky (1966)

O své dojmy z Vídně se podělil s rodiči:

Vídeň si nesmírně užívám – tolik kolik Žid může. Je tu mnoho smutných vzpomínek; jeden se setkává s tolika ex-nacisty (a možná stále ještě nacisty); a vy nikdy nevíte, zda v publiku, která křičí bravo, není někdo, kdo by vás před 25 lety zastřelil. Ale je lepší odpustit, a pokud je to možné, zapomenout. […]

Váš Wiener Schnitzel

Lenny

Jinde jim nadšeně píše o návštěvě synagogy v Judengasse.

Bernstein si také nechal ušít tradiční rakouský kabát, o kterém tvrdil, že je to jeho lék proti německému nacionalismu, který stále nesnáší.

Bernstein a jeho stylový kabát ve Vídni

Ovšem obchodní ředitel a aktivní nacista Helmut Wobish pro něj byl „můj drahý nazi“. Bernsteinovi se současně podařilo nahrát Falstaffa pro Decca a navíc dirigoval dva koncerty Vídeňských filharmoniků s Mahlerovou Písní země a dvěma Mozartovými skladbami, ze kterých vznikla i LP. Před zkouškou Mozartova klavírního koncertu řekl muzikantům:
„Je to váš Mozart a doufám, že se od vás dokážu něco naučit.“ Reakce publika byla opět bouřlivá. „Nejvroucnější vztah, jaký jsem kdy měl s publikem,“ píše. Na závěr ještě spolu s Filharmonií letěli do Monte Carla zahrát knížeti Rainierovi k výročí. Ten obrovský úspěch zřejmě Bernsteina změnil,„Ještě pár let a muzikanti mu budou místo Lenny říkat maestro,“ napsal kritik.

Po prázdninách se Bernstein rozhodl nepokračovat jako umělecký ředitel u New York Philharmonic poté, co v květnu 1969 skončí jeho smlouva. Důvodem ovšem byl čas na komponování.

V červnu roku 1967 dirigoval Bernstein Mahlerovu 2. symfonii ve Vídeňské státní opeře. Byla to bezpochyby největší událost hudebního festivalu a svůj příjem věnoval zdravotní službě Izraele, který znovu bojoval se svými arabskými sousedy. Po něm tak učinili také sólisté a posléze i orchestr. Nakonec hrál symfonii osmkrát ve třech zemích. Jednou z nich byl Izrael:

Koncert pro mladé americké diváky v roce 1967 s valčíky z Růžového kavalíra a Mahlerovými písněmi nazval „Přípitek Vídni ve ¾ rytmu“.

V květnu 1968 se Bernstein vrátil do Vídně, aby dirigoval Straussova Růžového kavalíra. Vlezl údajně do lví klece, kde každý taxikář znal operu lépe než on. Obecenstvo při premiéře ovšem reagovalo ovacemi podobně bouřlivými jako při předloňském Falstaffovi a opona šla nahoru snad 50x. Bernstein strávil ve Vídni opět celý měsíc. S Filharmoniky hrál Mozartův klavírní koncert G dur a uvedl své Chichesterské žalmy. V Konzerthausu doprovázel Christu Ludwig a Waltera Berry při večeru Mahlerových písní. A na představení jeho muzikálu West Side Story, který byl na programu Volkstheater ho obecenstvo vítalo jak jinak než ovacemi. Podle Christy Ludwig byl velmi zodpovědný. Pokud se jednalo o hudbu. Ale v nočním klubu Atrium řádil bez saka a s povolenou kravatou dlouho do noci. A při party u Anity von Karajan tancoval s manželkou prvního hornisty filharmoniků vášnivé pas de deux, v jehož závěru skočil oblečený do bazénu. Nicméně byl jmenován čestným členem Gesellschaft der Musikfreunde, dostal cenu Vienna Loayalty Club a octl se dokonce mezi kandidáty na uměleckého ředitele Staatsoper.

Felicia Montealegro Bernstein
manželovy vídeňské úspěchy vnímala střízlivějšíma očima

NA VOLNÉ NOZE

V květnu 1969 se Bernstein slavně rozloučil s New York Philharmonic a o dva dny později letěl do Vídně, kde v rámci stoletých oslav Státní opery dirigoval Beethovenovu Missu solemnis. Nastoupena byla celá videňská elita prezidentem a kancléřem počínaje.

V roce 1970, po vyhrocené aféře s Black Panthers, strávil Bernstein ve Vídni 6 týdnů. V Divadle na Vídeňce dirigoval v rámci oslav 200. výročí narození Ludwiga van Beethovena jeho Fidelia a prohlásil, že je to oslava lidských práv, svobody projevu, politický manifest proti tyranii. Ve stejném divadle Beethoven v roce 1805 dirigoval premiéru této své jediné opery. 

Beethoven - Bernstein - Wien

Dirigoval a hrál také Beethovenův klavírní koncert a 9. symfonii. S dneškem ho spojuje to, že tenorový part zpíval Placido Domingo. 9. června dirigovali Beethovena na dvou různých vídeňských scénách Bernstein a Karajan. Ohlasy říkaly, že zatímco Karajan Beethovena dirigoval, Bernstein jím byl.

V následujícím roce (1971) strávil Bernstein měsíc koncerty s Vídeňskými filharmoniky, třikrát dirigoval Růžového kavalíra a mezi představeními operu nahrával, k čemuž měli zpěváci celkem pochopitelné výhrady, do toho umřel Stravinský, ale nakonec se vše povedlo.

MAHLER

Naprosto klíčovou záležitostí však bylo, že se podařilo uzavřít smlouvu na filmování Mahlerových symfonií s Vídeňskými filharmoniky během příštích 6 let. Ne bezvýznamnou roli sehrál fakt, že věk šéfů nahrávací společnosti vylučoval jejich nacistickou minulost.

Vídeňští muzikanti neměli Mahlerovu hudbu v krvi. V posledních letech hráli Devátou s Klempererem (1968) a v roce 1967 Druhou s Bernsteinem. Pět z Mahlerových symfonií hráli za posledních 40 let pouze jednou. Bernstein chtěl, aby byla zachycena atmosféra koncertu.

A tak již v roce 1972 nahrává ve Vídni v rychlém sledu tři z Mahlerových symfonií. Pátá a za týden Třetí, které filharmonici ve Vídni nehráli od Anšlusu v roce 1938. Přes úspěch Deváté o rok dříve Bernstein cítil  od orchestru vlnu nepřátelství k Mahlerově hudbě. "Neznali Mahlera, měli vůči jeho hudbě předsudky. Mysleli si, že je dlouhý a velikášský, zbytečně komplikovaný a příliš emocionální." Při zkouškách vzdorovali až do chvíle, kdy jsem ztratil trpělivost, protože proboha to byl jejich skladatel stejně jako Mozart nebo Beethoven, který přišel z mnohem větší dálky. Nakonec i Jihlava je blíž než Salzburg. Jako kdyby Bernsteinův hněv nestačil, bohové sami seslali na muzikanty další varování. Při dopoledním koncertu Páté v neděli 16. dubna 1972 se rozhoupal lustr jako ozvěna zemětřesení na jihu Rakouska a lidé prchali k východům. Bernstein byl do hudby ponořen tak, že to ani nepostřehl.     

O dva týdny později při Čtvrté symfonii hudebníci Mahlera údajně pochopili. "Náhle si uvědomili, že se stali nositeli něčeho svatého. Mahlerova hudba byl stejně svatý balík not jako Brahmsovy symfonie." Mahlerův cyklus pro Unitel pak pokračoval Písní země v Izraeli. Hrála Izraelská filharmonie a zpíval mladý wágnerovský tenor René Kollo spolu s Christou Ludwig.

Bernstein a Christa Ludwig

V létě měl Bernstein s Vídeňskými filharmoniky dirigovat Tristana, ale svůj závazek zrušil, protože  neměl hotové přednášky pro Harvard, kde měl vyučovat. Rakušané zuřili.

Ačkoli to s Vídní nesouvisí, 19. ledna 1973 zorganizoval Bernstein koncert proti inauguraci Nixona v Národní katedrále ve Washingtonu, kde zazněla Haydnovu Mše pro čas války. V katedrále bylo 3000 lidí a dalších až 15 000 venku. O pár dní později byla v Paříži podepsána mírová dohoda s Vietnamem, jejímž důsledkem bylo kromě míru také ovládnutí celé země komunisty.

Ve vídeňském Konzerthausu byla provedena Bernsteinova Mše, kterou Bernstein napsal na objednávku Jacqueline Kennedy pro otevření  John F. Kennedy Center for the Performing Arts ve Washingtonu.  Yale Symphony Orchestra tehdy dirigoval John Maucery (který letos dirigoval ve Spojených státech Český národní symfonický orchestr a excelentní mezzosopranistku Isabel Leonard při dlouhé šňůře koncertů Bernsteinovy hudby)

Ve stejném roce byla s Bernsteinem ve Vídni poprvé jeho matka (otec zemřel v roce 1968). Říkala nevhodné věci, mluvila Jidiš a myslela si, že je to němčina, navíc měla problém se špatnými letenkami, ztracenými zavazadly atd., ale i tak se jí to zřejmě líbilo.

1974

S vydatnou pomocí Leonarda Bernsteina bylo slavnému violoncellistovi Mstislavu Rostropovičovi povoleno vycestovat  a týž den dostal čestný doktorát Harvardu. Bernsteinova manželka Felicia šla příští den do nemocnice, byla jí diagnostikována rakovina prsu, podstoupila mastektomii a do nemocnice šel i Lenny, který však jen snědl něco, co vyvolalo alergii. Vídeňské noviny psaly, že leží na smrtelné posteli. Místo toho rezignoval Nixon a Bernstein na podzim pokračoval v nově opraveném Konzerthausu v Mahlerově cyklu.

V následujícím roce Bernstein poprvé dirigoval Vídeňské filharmoniky v salcburském Grosses Festspielhaus. Denně tam zkoušel Mahlerovu 8. symfonii a v Mozartově městě oslavil i 57. narozeniny. Velkolepou akci uspořádala Bernsteinova rodina a mezi prominentními hosty byl také předseda Sociálně demokratické strany a rakouský kancléř Bruno Kreisky. Bernstein, přestože občan Spojených států ho politicky podporoval a v roce 1970 dokonce dirigoval koncert při volebním shromáždění sociálně demokratické strany. Nerozumím tomu, jak se ti dva mohli domluvit, Když Kreisky byl zapřísáhlý antisionista a pronásledovatel „lovce nacistů“ Simona Wiesenthala.

Bernstein a koncert Vídeňských filharmoniků pro SPO v roce 1970

V roce 1976 nastala v Bernsteinově životě dramatická změna, když odešel od manželky a žil se svým přítelem Tomem Cothranem, který se o pár let později ukázal jako HIV pozitivní a posléze na AIDS zemřel. Bernstein byl přes řadu neduhů po této stránce čistý. Jedním z důvodů odchodu od rodiny bylo přesvědčení, že umělec, aby mohl tvořit, musí být svobodný.

Pro tento rok je však z hlediska jeho spolupráce s Vídeňskými filharmoniky podstatné, že na podzim uzavřeli nahrávání Mahlerova cyklu 6. symfonií.

ŠEDESÁTNÍKOVA MEMENTA A DALŠÍ OBŘI

Přesto se Bernstein v roce 1977 vrací pokorně domů, a v dubnu krátce nahrává ve Vídni. V červenci se dozví, že zdravotní stav jeho ženy je vážný. Rakovina plic ohrožuje její život. Přesto se po dlouhém váhání rozhodl nerušit svůj letní program v Evropě a koncem srpna zkouší v Salzburgu s Vídeňskými filharmoniky Beethovenovu 5. symfonii. Po koncertu v úterý 30. srpna odjíždí domů, aby po několika dnech opět nahrával ve Vídni. 

Tam se vrací v lednu i s manželkou, aby dirigoval Fidelia a spolu s Vídeňskými filharmoniky ho následně hrají i v Miláně. 5. února Bernstein uspořádal party v hotelu Sacher k Feliciiným 56. narozeninám a výročí jejich seznámení, a zatímco Felicie se vrátila do New Yorku, on dalších 6 týdnů pokračoval s filharmoniky v turné po Evropě. Po návratu zrušil všechny své závazky. Felicie Bernstein zemřela 16. června 1978. Pro Leonarda to představovalo obrovskou ránu, jednak ho strašilo její prohlášení, že zemře jako zahořklý a opuštěný muž a navíc jak se o něm vyjádřila jedna z jeho přítelkyň „potřeboval muže sexuálně a ženy emocionálně.“ A když žena jeho života odešla, jeho spotřeba mladých mužů byla poměrně vysoká. K tomu všemu ho sužovaly nemoci, deprese, únava a to vše kompenzoval medikamenty. Když k tomu přidal skotskou, stával se nesnesitelným. 

Leč hudba byla stále jeho potřebou číslo jedna a již v září dirigoval ve Vídni pět Beethovenových symfonií pro nahrávací společnost Unitel.

V roce 1979 dirigoval ve Státní opeře Vídeňské filharmoniky při Beethovenově 9. symfonii a tím skončilo nahrávání Beethovenova cyklu pro Unitel. Tu také hráli v srpnu v Salzburgu. V říjnu  pak tři týdny ve Washingtonu s Vídeňskýmí filharmoniky a Vídeňskou státní operou dávali 2 koncerty a 5 představení Fidelia.

Následující rok se oprostil od dirigování, aby se věnoval komponování. Již v roce 1982 však nahrává ve Vídni s filharmoniky Brahmsovy symfonie. A od Vídeňských filharmoniků dostává čestný prsten města Vídně. Šedesátépáté narozeniny oslavil v rodném Lawrence, kde žili jeho příbuzní, ale on sám tam nebyl téměř 50 let. Bernstein oslavu spojil s akcí za protiatomové odzbrojení symbolizovaným modrou páskou na rukávu.

I v následujících letech Bernstein úzce spolupracoval s Vídeňskými filharmoniky. V roce 1986 začali nahrávat Sibeliův cyklus a v roce 1986 nahráli 5. symfonii pro nový Mahlerův cyklus. V srpnu roku 1987 se uskutečnilo jejich poslední společné vystoupení v Salzburgu.

OSMÁ DEKÁDA

V říjnu 1988 proběhla velká oslava Bernsteinových narozenin ve Vídeňské státní opeře. Oslavenec si ji pravděpodobně úplně neužil, protože ještě v noci napsal drsnou báseň o tom, jak všechno stojí za starou bačkoru. Následující den mu však bylo uděleno čestné občanství Rakouské republiky a dirigent vplul do posledních dvou let svého života.

Když 16. července 1989 zemřel Herbert von Karajan, Bernstein dirigoval Vídeňské filharmoniky při vzpomínkovém koncertu. A nahrál také posledních tři Beethovenovy klavírní koncerty s Krystianem Zimerman u piana. Prý pokaždé, když šel hrát Beethovena v Musikvereinu, si potřásl rukou s jeho sochou.

Bernstein a Beethoven v Musikvereinu

Na přelomu roku v Berlíně dosáhl snad vrcholu dirigováním Beethovenovy 9. symfonie s mnohonárodním orchestrem, jímž oslavil konec totalitních vlád v Evropě a pád Berlínské zdi.

Pak se na 2 týdny zastavil ve Vídni a ze spolupráce s Vídeňskými filharmoniky vznikla nahrávka Brucknerovy 9. symfonie jako start další série nahrávek.

Do New Yorku se vrací v polovině února 1990 a je mu diagnostikována rakovina. Současně diriguje vystoupení Vídeňských filharmoniků v New Yorku. Ozařování sice zabralo, ale objevily se další komplikace. Těžce nemocný dirigent však znovu odjíždí do Evropy, s ním sestra Shirley, a obklopen lékaři a asistenty všeho druhu hraje své poslední dva evropské koncerty. Konají se v Praze, kam se po 43 letech vrátil, aby 2. a 3. června oddirigoval Beethovenovu 9. symfonii. Zmínil se tehdy, že Praha je tak krásná, že si v ní koupí byt s vyhlídkou na řeku. Možná si vzpomněl na ten velkolepý mejdan u Rafaela Kubelíka na Smetanově nábřeží při své první návštěvě města. A také se nepohodl s Havlem kvůli Gorbačovovi a Jelcinovi.

Václav Havel a Leonard Bernstein v Praze (červen 1990)

Trochu sentimentálně komické, když dneska v Rusku úřaduje kágébák Putin.

Leonard Bernstein zemřel 14. října 1990 v New Yorku.

Když to shrneme, tak jen vídeňské, resp. rakouské působení Leonarda Bernsteina by mohlo naplnit jeden velký hudební život. Ale i když z evropských souborů dirigoval nejčastěji Vídeňské filharmoniky a to 197x, před New York Philharmonic stál více než 1000x. A v Americe byly před vídeňskými i orchestry z Bostonu a Chicaga. Často vedl i Izraelské filharmoniky, London Symphony, amsterodamský Concertgebouw, Kubelíkův Bavorský rozhlasový orchestr. A operu v  La Scale s Marií Callas a... ten výčet jeho činností se zdá být skoro nekonečný.

Během života získal řadu ocenění: například v roce 1965 to byla dánská Hudební cena Léonie Sonnig pro nejlepšího skladatele nebo hudebníka, v roce 1980 cena Kennedy Center Honors, o dva roky později Čestný prsten města Vídně, v roce 1985 cena Grammy za celoživotní dílo, o další dva roky později Zlatá medaile Royal Philharmonic Society, čestné občanství Rakouské republiky.

Ve Vídni po něm zůstala ona pamětní deska Konzerthausu, jedna z 200 hvězd velkých muzikantů zasazená do chodníku v centru města a ulice. Přežila také značka auta jeho velké vídeňské obdivovatelky Renate Wunderer.  Jeho  vlastní auto v New Yorku mělo poznávací značku MAESTRO 1.

Není to moc, ale ona Vídeň ani Gustava Mahlera moc nepřipomíná. Přece jen to nebyl echt „náš člověk.“ Ostatně je to jedno. Oba proslavila především muzika, ze které i v záznamech vyzařuje obrovská energie, síla, vášeň a uchvácení hudbou, ona Pasternakova estetická pravda, kterou přenáší na posluchače. A Bernstein navíc proslavil Vídeň tím, jak si zamiloval Sacherdort se šlehačkou, Tafelspitz s křenem a vanilkové rohlíčky, které musel mít k dispozici kamkoli vyrazil. A také ji proslavil židovským krejčím Otto Perlem, který za války prchl z Vídně, usadil se v New Yorku, 40 let šil Bernsteinovi fraky a z první řady Carnegie Hall kontroloval, zda mu kabát nedělá faldy.

Leonard Bernstein jako model Otto Perla

Jediné, co dnes působit nemůže, je šarm, s jakým rozdával polibky na všechny strany bez ohledu na pohlaví, věk a stav (Jen britská královna mu odolala.)