Vezmeme-li v úvahu zbývající roky tohoto desetiletí a podíváme se vpřed na léta dvacátá, můžeme jasně vidět, že i nadále bude převažujícím trendem pokles ve smyslu technologickém, znalostní ekonomiky a ekonomiky obecně. Hnacím faktorem tohoto vývoje jsou nepřiměřené vojenské výdaje země.
To ostatně není nic nového. Ruské "oživení", které se v roce 2000 zdálo být tak silné, již obsahovalo mnoho prvků jeho nadcházejícího poklesu. Tento pokles je složitým jevem zahrnujícím faktory od demografie, přes infrastrukturu až po korupci.
Nárůst příjmů z prodeje ropy a plynu utvrdil v roce 2011 moskevské vedení v tom, že má dostatek zdrojů na vybudování vojenské moci země, což vedlo k schválení nesmírně nákladného zbrojního programu do roku 2020. Tato megainvestice měla za následek omezení Medveděvova programu "modernizace" a byla kritizována mnoha ekonomy jako nepřiměřeně velká.
To jde ruku v ruce s tím, co řada zahraničních a domácích zpráv vnímá jako významný pokles produktivity ruské vědy. Ten byl dokonce hlášeno samotnými Rusy už v době, kdy byly ceny ropy vysoké, což vedlo mnoho lidí k domněnce, že Rusko se směřuje k obnově euroasijské supervelmoci.
V roce 2008 informovala Ruská akademie věd o vědeckotechnickém vývoji Ruska do
roku 2030 a konstatovala, že země ztrácí svou technologickou základnu, protože stále více závisí na příjmech z prodeje přírodních zdrojů, jako je plyn a ropa. Dalšími zásadními problémy jsou neefektivnost a vysoká úroveň korupce.
Tyto problémy však v té době mnoho obyčejných Rusů nevnímalo, především kvůli soustředění pozornosti na ukrajinskou krizi, vzplanutí konfrontace se Západem, pokles cen ropy a další problémy. Korupce a nedostatečné výstupy vědy nejsou zdrojem domácích problémů, pokud je příjem rozpočtu dostatečný. Jakmile příjmy klesnou, rány se otevřou a roste větší zodpovědnost ruské byrokracie.
To co se v Rusku odehrává dnes, odpovídá tomu, co se dělo v minulosti země. Dějiny Ruska jsou v mnoha směrech cyklické: existuje tendence k tomu, aby se základní procesy v dlouhodobém horizontu odehrávaly znovu a znovu. Koncem osmdesátých let, kdy se blížil konec Sovětského svazu, Moskva zásadně zaostávala za Západem jak z hlediska technologií, tak i v dalších důležitých směrech. Přestože ceny ropy byly nízké a poptávka po reformách vysoká, existoval dostatek zdrojů, které mohly zemi posunout kupředu. Tyto finanční a přírodní zdroje však byly vynaloženy na obrovský vojenský aparát a vývoj smrtících technologií. Předvídatelným výsledkem byl rozpad Sovětského svazu.
Vrátíme-li se v dějinách Ruska na počátek 20. století, těsně před vypuknutím 1. světové války vidíme uvnitř vlády i mezi elitou země jasnou poptávku po sociálních a ekonomických reformách v celé říši. Bylo to však také období militarizace Evropy a objevovaly se příznaky nadcházejícího světového konfliktu. Ačkoli existovali politici, kteří nesouhlasili s horečnými válečnými přípravami, císař Mikuláš II. se přesto rozhodl utrácet velké částky na rychlou militarizaci. Vývoj v té době jasně ukazoval, jak Rusko (ve srovnání se západní Evropou) ekonomicky i vojensky zaostává. Z nadměrných výdajů na armádu bylo možné předpovědět, že budou pro vládu znamenat katastrofu, což se naplnilo, když v roce 1917 vypukla ruská revoluce.
Stejný model lze vidět i u dřívějších ruských vůdců: vláda se rozpadla na tvrdé přívržence velkých výdajů na vojenské reformy na straně jedné a liberálů na straně druhé. Historicky zastánci tvrdé linie téměř vždycky vyhráli.
Rusko zažívá tento model v posledních deseti letech znovu. Při diskusi o tom, co je pro ruský stát nejdůležitější - sociální a ekonomické reformy nebo velké vojenské výdaje - se vláda rozhodla zahájit rychlou obnovu armády.
Tato nadměrná vojenská zátěž působí v současném ruském státě, stejně jako ve výše uvedených případech, jako "hlavní zdroj strukturální deformace". Navíc byrokratická opatření směřující k urychlení vědeckotechnického pokroku se ukázalo být neproduktivní. Stejně jako v dřívějších obdobích ruské historie došlo v uplynulém desetiletí k boji mezi zastánci tvrdé linie a ekonomickými liberály. V této bitvě o vizi ruské budoucnosti skončil v roce 2011 tehdejší ministr financí Aleksej Kudrin, který otevřeně kritizoval míru vojenských výdajů.
Nedávné odstoupení USA od Smlouvy o jaderných zbraních středního doletu zřejmě vyvolá závody ve vojenské technice. Postoj USA dále podpoří ruské hardlinery a oslabí liberály. To pravděpodobně povede k tomu, že Moskva utratí více peněz na armádu a posiluje tradiční cyklický model.
Žádné komentáře:
Okomentovat