O Johnu Miltonovi

John Milton (Národní portrétní galerie, Londýn)

John Milton byl anglický básník doby porenesanční, který se narodil 9. prosince 1608 v Londýně do ryze puritánské rodiny. Otec byl notářem, od raného dětství svému synovi poskytoval nejlepší výchovu, jaká byla v té době možná, a podporoval ho po celou dobu přípravy na život. Milton starší byl sám umělec, dosti významný hudebník, který věřil v nezadatelnost umělcovy duše. Byl trpělivý a důvěřoval svému synovi a jeho výchova pomohla dát světu jednoho z největších básníků a největších mužů. Navštěvoval školu svatého Pavla. V sedmnácti nastoupil na Kristovu kolej v Cambridge, kde ve zabýval studiem klasiků a zkoušel psát básně. Přednášky se povětšinou řídily středověkými osnovami, skládaly se ze sedmi svobodných umění a z tzv. "tří filosofií". Milton byl jedním z nejlepších žáků, avšak právě vládnoucí metoda na univerzitě, pěstující především jen mechanický výcvik ducha, se mu brzy znechutila tak, že se zprotivil přání otce, aby se stal protestantským teologem. Získal hodnost bakaláře umění (roku 1628)  a později mistra umění (1632). Poté opustil Cambridge a pět let žil v domě svého otce na venkovském sídle Hortonu (Buckinghamshire), kde studoval básníky, hlavně Williama Shakespeara a básníky jeho doby. Jejich vliv je patrný v Miltonových prvotinách, zvláště v maškarních hře Comus. Je to alegorická hra s krajně vytyčenou mravokárnou tendencí.

Roku 1638 zemřela jeho matka. John Milton odjel na pevninskou Evropu. Pobýval v Paříži, kde se seznámil s Hugem Grotiem, což byl nizozemský právník, historik a politik, jeden ze zakladatelů mezinárodního práva. Potom žil několik let v Itálii, kde se zabýval studiem italské epické poezie a umínil si napsat své vlasti podobnou národní epopej, jakou měli Italové v Božské komedii a v Zuřivém Rolandovi. Ve Florencii se seznámil s Galileo Galileim. V této době napsal několik sonetů v italštině. V Itálii vystupoval jako ohnivý zastánce protestantismu a v Římě podstoupil i veřejnou disputaci ve prospěch reformace. Florentská akademie ho tehdy jmenovala svým členem. Chtěl dále pokračovat do Řecka, ale vrátil se do Anglie rozčilen zprávami o nepokojích ve své rodné vlasti.

Zpočátku se stranil politiky a žil v soukromí jako vychovatel několika mladíků, při jejichž vzdělávání používal vlastní metody, kterými docílil skvělých výsledků. Do veřejného života se zapojil po uveřejnění pěti pojednání v letech 1641 a 1642, v nichž ostře vystupoval proti snahám o zostření biskupské ústavy, v čemž viděl sbližování anglikánské církve s katolictvím, jehož byl zásadním nepřítelem, neboť v něm viděl jen politickou stranu pracující k zesílení kněžského tyranství. Jeho prvním prudkým útokem v ohledu náboženské reformy bylo roku 1641 vydané pojednání O opravě správy církevní v Anglii a o příčinách, které ji posud byly na překážku, čímž zavdal podnět k ostré polemice mezi biskupem Hallem a puritány, kteří pod pseudonymem Smectymnuus vyvolali ostrou odpověď biskupa Uthera. Milton odpověděl prudce oběma, a když se biskup anonymně bránil, ujal se Milton puritánských kněží zvláštní apologií.

Roku 1643 se oženil s Mary Powelovou, dcerou statkáře v Oxfordshiru. Ta ho však měsíc po svatbě opustila, protože v jeho přísném puritánském životě zasvěceném jen duševní práci pro ni nebylo místo. Milton se snažil o její návrat, ale marně. Napsal čtyři pojednání o manželství The Doctrine and Discipline of Divorce, restored to the good of both Sexes - Doktrína a metoda rozvodu obnovená pro dobro obou pohlaví, The Judgement of Martin Bucer concerning Divorce - Úsudky Martina Bucera stran rozvodu, Tetrachordon a Colasterion, v nichž hájí právo rozvodu podle svědomí muže.

Když presbyteriáni v takzvaném dlouhém parlamentě nabyli nadvlády a počínali si ještě ortodoxněji než biskupové, které předtím svrhli, vystoupil John Milton roku 1644 proti nim řečí směřující k ochraně tiskové svobody Areopagitica, řeč Johna Miltona za svobodu necensurovaného tisku určená anglickému parlamentu. Jedná se o Miltonovo největší prozaické dílo, které se stalo v Británii a v Americe základním dokumentem o svobodě slova a tisku. Zároveň vydal pojednání Tractate of education - Traktát o výchově a Básně Johna Miltona v angličtině i latině, složené v různých dobách. Téhož roku se smířil se svou manželkou Mary Powelovou, která se k němu vrátila (reflex jejich smíření nalézá čtenář v pozdějším Ztraceném ráji v krásné scéně, kde Adam odpouští Evě její svod a pád).

V letech 1645 - 1649 se v ústraní zabýval studiemi k dějinám Anglie v době anglosaské. Posléze byl povolán vítěznou republikánskou stranou do parlamentu do funkce tajného písaře státní rady pro latinskou korespondenci. Tento úřad zastával horlivě a svědomitě po celou dobu republikánské nadvlády.

Roku 1649 vydal ospravedlnění popravy Karla I. Spis nese název Držitelské právo králů a vladařů, s důkazem, že je zákonné a ve všech dobách zákonným shledáváno, aby ti, již mají moc, povolali k odpovědnosti tyrana nebo zkaženého krále a po náležitém usvědčení jej svrhli a poslali na smrt, jestliže obvyklá vládní moc to zanedbá nebo odmítne vykonat. A že ti, kdož v poslední době tolik odsuzují svržení krále, jsou titíž, kteří to sami dělali. Tímto spisem se dostal do sporu s biskupem exeterským, který svým anonymně vyšlým dílem Eikon basilke energicky hájil posvátnost královského majestátu. Milton odpověděl dalším spisem Eikonoklastes čili "rozbíječ idolů" opět ostře a bezohledně. Miltonovi protivníci najali slavného filologa Clauda de Saumaise, zvaného Salmasius, který vydal protimiltonovský pamflet Defensio regia pro Carolo I. - Královská obrana Karla I., který však Milton svou zdrcující logikou, hlubokou učeností a prorockým ohněm a výmluvností značně zeslabil ve svá polemické práci Pro populo anglicano defensio - Obrana anglického lidu (1651). Tato odpověď silně zapůsobila na veřejné mínění v Británii i v cizině. Pro svět je známá tím, že připravila Miltona o zrak, jak sám říká. Vyvolala repliky z mnoha stran a v odpověď na tyto otázky připravil Milton spis Defensio secunda - Druhá obrana, který vyšel v květnu 1654. Je to pro nás velmi cenný dokument. Milton byl napaden osobně, a to mu dalo podnět, aby v tomto spise řekl, kdo je, a podrobně popsal svůj život a všechny motivy svých činů. Jinak nelze o Defensio secunda říci něco příznivého, neboť se tu potírá tónem nejpustšího spílání jakýsi Alexander Morus, o kterém se Milton domníval, že je autorem spisu Regii saguinis clamor - Volání královské krve, na který odpovídal. Autorem tohoto spisu však byl Peter du Moulin, žijící tajně přímo v Anglii.

Rok 1652, kdy Milton ztratil zrak, je památný dvěma velkolepými sonety, doprovázejícími Cromwellův nástup k moci: "Lordovi generálovi Cromwellovi" - "To The Lord General Cromwell" a "Siru Henry Vaneovi mladšímu - To Sir Henry Vane the Younger". Když Cromwell rozpustil v roce 1653 "okleštěný parlament" a propustil státní radu, Milton působil dále jako latinský sekretář s novými pomocníky a se zmenšeným platem. Jeho latinsky psané Státní spisy vyšly po překážkách díky jeho synovci Edwardu Philipsovi v roce 1694. Miltonův sonet O nedávném masakru v parlamentu - On the Late Massacre in Piemontate, ve kterém je patrný hlas trpícího lidstva tehdejší i dnešní doby, vznikl v roce 1655.

Mary Powellová zemřela roku 1652 a zanechala mu tři dcery. Miltonovi životopisci se domnívají, že k nim neměl příliš velkou náklonnost. Byly to mladé dívky pod dozorem přísného a uzavřeného otce, kterým nekynulo žádné velké štěstí ani v přítomnosti, ani v budoucnosti, a které snad ani nebyli tak zlé, jak se o nich říká.

Čtyři roky po smrti své první ženy se Milton podruhé oženil. Jeho ženou se stala Katharine Woodcocková, kterou podle všeho něžně miloval. Po patnácti měsících zemřela při porodu  a Milton o ní napsal svůj vůbec nejjímavější sonet Ve snu jsem zřel mrtvou světici - Methought I saw my late espoused Saint.

Nic nesvědčí lépe o Miltonově neochotě vidět, co bylo, a jeho lpění na tom, co by mělo nebo mohlo být, než jeho tvrdošíjnost, s níž bojoval o své názory až do samého konce. Cromwell zemřel 3. září 1658; jeho syn Richard nebyl schopen pokračovat v díle svého velkého otce a puritánství jako  politická strana bylo předurčeno k pádu. Milton se ale vrhl do práce, která ho jen zázrakem nestála život. V říjnu 1658 napsal Defensio primo. V příštím roce napsal a vydal Pojednání o občanské moci ve věcech církevních - Treatise of Civil Power in Ecclesiastical Causes, kde obhajoval odluku církve a státu. V roce 1659 k tomu připojil i své smělé Úvahy o nejvhodnějších prostředcích, jak odstranit z církve prodejné živly - The Rady and Easy Way to Establish a Free commonwealth, and the Excellence thereof Compared with the Inconveniences and Dangers of Readmitting Kingship in This Nation.

Milton podlehl v boji, v něm prokázal víc statečnosti, než obezřetnosti. Karel II. se vrátil za obecného souhlasu, jehož hlasitá srdečnost a hlučná sentimentalita měla zakrýt skutečnost, že ti samí lidé, kteří ho teď vítali, ho kdysi poslali do vyhnanství. Jak Milton unikl popravišti je dodnes tajemstvím. Životopisci vysvětlují jeho zachránění tím, že se za něho přimluvili Marvell nebo Davenant, nebo tím, že jeho synovci měli pevné postavení u královského dvora. Ale nejspíš se na Miltona prostě zapomnělo. Byl slepý a nikdy nikoho nenapadl z osobních pohnutek. Jeho traktáty se daly už tehdy těžko číst, stejně jako dnes. Král i jeho úředníci měli nepochybně práce nad hlavu a král sám nebyl pomstychtivý. Milton se na čas uchýlil do ústraní a když se jeho jméno neobjevilo mezi těmi, kdo byli vyloučeni z královy amnestie v zákonu o omilostnění ze srpna 1660, mohl jít dál svou cestou.

Vtéto době byl Milton zcela zničený člověk a nikoho ani nenapadlo, že vytvoří dílo, které mu zajistí místo mezi předními světovými básníky. Ale osud stál při něm a některé okolnosti mu velice pomohly. Nikdy se nevzdal celoživotního záměru napsat velká básnická díla a po přejití bouře měl volný čas. Také slepota mohla pomoci k soustředěnosti, a protože si všechno musel říkat nahlas, nádherně se rozvinula harmonie veršů.

Vúnoru 1663 se potřetí oženil. Tentokrát s Elizabeth Minshullovou. Byla to dobrá žena, přežila ho o 53 let. Ačkoli Milton utrpěl na majetku, měl stále ještě dost, aby nemusel strádat. Za těchto okolností zasedl slepý muž ve věku dvaapadesáti let, aby vytvořil své životní dílo.

Dříve než napsal velký náboženský epos, napsal prozaické dílo v latině. Je to spis De doctrina christiana - O křesťanské nauce, který vyšel až po jeho smrti. Jeho znalost je nutná pro správný výklad Ztraceného ráje, protože ukazuje, že se Milton zbavil ustálených doktrín i náboženských sekt a vytvořil si úplně individuální náboženské názory, i když zůstával věřícím a nadšeným křesťanem. Jeho ideje o dobru a zlu nebo spasení a zatracení se tedy nemohou vykládat pouhým odkazem na zásady některé známé víry.

Již od svých universitních dnů doufal, že se mu podaří vytvořit velké dílo nebo skladbu, kde by se rozvinuly všechny schopnosti, které v sobě cítil. Dlouho měl na mysli námět o králi Artušovi, ale kolem roku 1641 se prakticky rozhodl zpracovat námět o Adamově pádu. Po celou dobu veřejného působení na tento námět myslel a kolem roku 1655 napsal část Ztraceného ráje, nevíme však v jaké formě. Do roku 1658 práce pokročila dál, a když byl Milton v roce 1660 donucen odejít do ústraní, pokračoval i při své slepotě ve velkém díle. Bylo dokončeno roku 1665 a vydáno jakýmsi zapadlým tiskařem roku 1667. Milton měl dostal honorář ve splátkách po pěti librách, celkem celých 20 liber. Báseň však nebyla neúspěšná ani v těch nepříznivých podmínkách, za kterých vyšla. Jen způsob, jakým se toto dílo publikovalo byl velmi pokoutní. Na tom dnes ovšem nezáleží a stačí poznamenat, že Milton si zvolil námět největšího epického rozsahu i dosahu. Když mu začal růst pod rukama, musel nejspíš opustit dramatickou formu a přiklonit se k formě epické.

Ilustrace k Miltonovu Ztracenému ráji od Johna Martina (1827)

Děj Ztraceného ráje - Paradise Lost je rozvržen do dvanácti zpěvů, každému z nich je předeslán prozaický obsah, probíhá ve dvou prostupujících se plánech - lidském a kosmickém. Osou prvého je příběh Adama a Evy - požití zapovězeného ovoce stromu poznání, druhý zachycuje hlavní příčinu "prvotního hříchu" - Satanovu vzpouru proti bohu, jeho porážku Mesiášem (božím synem) a pokus o odvetu. Do kosmického plánu je vedle popisu stvoření vesmíru (geocentrického ptolemaiovského kosmu) a Země zahrnuta i historie lidstva od stvoření po potopu až po Kristovo narození a založení křesťanské církve a v alegorické rovině až do Miltonovy doby. Kosmický děj začíná Satanovým svržením do chaosu a pokračuje stavbou pekelného města Pandémonia, Satanovou radou s pekelnými mocnostmi, jeho cestou do nově stvořeného světa a sestupem kosmickými sférami na Zemi, kde rozvine plán zkázy prvních lidí (kniha I - IV). Knihy V - X vyprávějí o prvotním hříchu a jeho příčinách a následcích. Obsahují také rozsáhlou vsuvku, poučení archanděla Rafaela Adamovi a Evě o vzniku a o uspořádání světa a Adamovo vyprávění o prvních zážitcích a zkušenostech. V knize X je zpečetěn Adamův osud (souzen Mesiášem) a Satan se spolu se svými druhy proměňuje v plaza. Na zemi zachvácené Satanovými potomky Hříchem a Smrtí a vystavené ničivé síle živlů, zvěstuje však archanděl Michael zoufalému Adamovi, který se obrátil s modlitbou k Bohu, budoucí dění, v němž je přes všechny hrůzy obsažena možnost postupu lidstva k ideálnímu stavu. Tato naděje zmírňuje strasti vyhnání z ráje (knihy XI a XII).

Ve Ztraceném ráji je jasně rozpoznatelný vliv Danta, ale myšlenkový výsledek je různý, právě jako doby, které zrodily obě velebásně. Dante je středověký dogmatik a končí svůj názor slavným apoštolským vyznáním, Milton zůstává věrný své nezávislosti na dogmatu a zastává princip protestantské svobody ve víře a v jejím výkladu. Koncepce básně je smělá a velkolepá, zvlášť charakteristika Satana roste do rozměrů gigantických. Líčení a popisy, občas velmi připomínající staré básníky (hlavně Lucana), jsou hodně plastické.

První stránka Miltonova Ztraceného ráje (vydání z roku 1667)

Miltonovo téma volalo po srovnání mezi Adamem, který podlehl, a Kristem, jemuž se podařilo odolat Satanovu pokušení. To však vyžadovalo, aby božské prvky v zobrazení Spasitele ustoupily prvkům lidským. Jinak by soupeřením mezi Adamem člověkem a Kristem bohem nebylo rovnocenné. Proto Milton v další básní Ráj znovu nabytý - Paradise regained vynaložil velké úsilí, aby Krista polidštil. Líčí ho jako přirozeně vyhlížejícího chlapce, který přemýšlí o svém poslání, rozmlouvá zcela normálně se Satanem a dokonce ho chápe. Dějiště příběhu je za Jordánem, kde Jan káže a křtí, dále na poušti a na vrcholku chrámu. Ale tato báseň vůbec nedostihuje úrovně Ztraceného ráje. Je rétoricky suchá a dnes nezáživná.

Poslední Miltonovou skladbou byla tragédie Samson Agonisthes. Je to drama vytvořené na základech řecké tragédie. Je to snad vůbec nejúspěšnější pokus obnovit v jiném, moderním jazyce, ducha a uměleckou působnost onoho druhu tragédie, o němž psal Aristoteles ve svém pojednání o poesii. Avšak přitom není Samson Agonisthes nápodobou některé řecké tragédie nebo tragédií kteréhokoli tragického básníka.

Existuje poměrně málo zpráv o posledních čtrnácti letech Miltonova života, ale máme hodně důkazů o jeho mohutné básnické tvořivosti. Měl dobrou ženu a mnoho obdivovatelů. Dochovaly se zprávy o jeho příjemném osobním vzhledu, o jeho veselé náladě, časném vstávání, lásce k hudbě i o tom, že si rád před svým prahem vykouřil dýmku. Zemřel 8. listopadu 1674 v Bunhillu u Londýna. Byl pochován v kostele svatého Gilesa.