Být v Berlíně a nechat si ujít inscenaci režírovanou Hansem Neuenfelsem by bylo trestuhodné. A tak jsem vzdal Berlínské filharmoniky s Rattlem a Krystianem Zimermanem, naděje na lístek byla stejně mizivá, a vydal se do Deutsche Oper.
Ale napřed k režisérovi. To co představuje v operním světě, není jen standardní kategorie režisérského divadla. Jeho profil je multifacetový a jedna z těch stran je zřejmě snaha za každou cenu šokovat. Frankfurtská Aida v roce 1980 byla uklízečka, která spolu s Radamesem zemřela v plynové komoře, Mozartův Idomeneo byl v roce 2006 dočasně staženo z programu Deutsche Oper kvůli uťatým hlavám Mohameda, Krista, Buddhy a Poseidona. V roce 2010 v Bayreuthu byly sbory v Lohengrinovi maskovány jako pokusné krysy a deromantizace Pucciniho Manon v Mnichově 2014 vedla k odstoupení Netrebko.
 |
| Neuenfelsovy bayreuthské krysy Lohengrinovy |
Vloni však dosáhl naprostého triumfu v podobě Straussovy Ariadny ve Staatsoper Berlin. Říká, že stále hledá, což je v 75 letech záviděníhodné. A málem bych zapomněl napsat, že světová premiéra opery South Pole skladatele Miroslava Srnky (Čech a občan Bohemie) a libretisty Toma Hollowaye skončila letos v lednu v Bavorské státní opeře fantastickým úspěchem také díky výborné režii Hanse Neuenfelse. Že by se konečně našel?
A teď ten Trubadúr. Bezpochyby ho důvěrně zná, jednak je Verdi jeho oblíbený skladatel, jednak je toto vůbec první opera, kterou v roce 1974 inscenoval, a to v Norimberku. Berlínská inscenace je o 22 let starší a 20 let stará, ovšem posledních 12 let se nehrála, a hrdě se hlásí k těm excentrickým formám režisérova hledání vlastní identity.
Snaha o deromantizaci za každou cenu z představení přímo trčí. I zde je sbor tvořen jakýmisi skřítky s dlouhými bílými vousy a v podivných uniformách a představení působí dojmem estrády, kde v pozadí se odehrává jakýsi ruch a v popředí většinou nehnutě postávají hvězdy večera a pějí do publika. Hvězdy jsou to skutečně veliké, největší z nich je bezpochyby Angela Meade. Její až zázračný soprán však ostře kontrastuje s jejím mohutným exteriérem, což přispívá k dojmu frašky. Naopak dramatický projev skvělé Dany Beth Miller byl nejen pěveckým vrcholem představení. Výborné byly také výkony Luny a Manrica a celého orchestru. Mám-li shrnout celkový dojem, dobře se to poslouchalo, ale špatně se na to koukalo, pokud člověk nebyl na inscenátorův druh humoru zrovna naladěn.
Takže zatímco v úterní Juliette prokazatelně zařvala jen Juliette, tady zařvala celá opera. Netvrdím, že to není subjektivní, ostatně i já jsem tleskal, ač zdaleka ne tak, jako mnozí z ostatních diváků. A školní třída za mnou to možná brala jako dobrou srandu, přechod od pimprlové komedie k divadlu pro velké, což možná zabránila tomu, aby si operu navždy zošklivili.
A protože jsem byl vůbec naladěn nesmířlivě, i další fakta jsem vnímal jako kaleidoskop absurdity. Třeba že tento stánek krásného umění, vedle nějž se dokonce nachází restaurant Don Giovanni, hledí na třídu železného kancléře Bismarcka. A přes ulici, v parku nesoucím jméno Williama Shakespeara, se pod jeho bustou celý den povalovali domácí bezdomovci se svými saky-paky, vystavovali pupky slunci, balili si cigára a plkali nesmysly. Migrant žádný. Krásný vzhled je na ten boží svět.
Deutsche Oper Berlin
Giuseppe Verdi
Trubadúr
Roberto Rizzi-Brignoli - dirigent
Hans Neuenfels - režisér
Reinhard von der Thannen - scéna a kostýmy
Premiéra 24. března 1996
Představení 8. června 2016
Angela Meade, soprán - Leonora
Dana Beth Miller, mezzosoprán - Azucena
Carlo Ventre, tenor - Manrico
Dalibor Jenis, baryton - hrabě Luna
Rebecca Jo Loeb, soprán - Ines
Burkhard Ulrich, tenor - Ruiz
Marko Mimica, bass - Ferrando
Berlin Deutsche Opera Orchestra
Berlin Deutsche Opera Chorus
Deutsche Oper Berlin Ballet
Žádné komentáře:
Okomentovat